HonzaBez

"Takový je život. Bohatství i chudoba je od Boha, odjakživa....X To je ozvěna z kostela. To nebyl Bůh, co rozdělil svět na bohatý a chudý, ale lidí. Člověk z kamene." Jestli mě na tomto přeci jen poněkud ideologicky zabarveném filmu (viz poukaz na to, že co bohatý to kolaborant) něco překvapilo, tak to byla pasáž, v němž kněz apeluje na věřící, aby si uvědomili, že "ztratí-li člověk svoji víru, je pohřben zaživa". Ve své době to asi mohlo vyznít jako výsměch zpátečnické církve, na mě dnes ale ten výsek kázání vesnického kněze poměrně silně zapůsobil, protože obsahuje opravdu nosné myšlenky ("člověk může oslepnout, ohluchnout a oněmět, ale pořád je člověkem... nejlidštější spravedlnost, je spravedlnost boží, vždy právě pro tu spravedlnost ukřižovali syna božího...").  Zajímavý mi ale jinak přišel i celkový koncept dvou časových rovin filmu, které se nakonec propojí. A pěknou tečku tomu dávají závěrečná slova primáře: "Zachraňovali jsme život a nevíme komu. – Jak to, že nevíme komu? No přece člověku...." No nebýt té ideologické linky, možná bych i jednu hvězdičku přidal.

Může být něco víc než slavit vlastní svatbu? Dle autorů této televizní inscenace z vesnického prostředí zasazené do času těsně přes "vítězným únorem" 1948 zřejmě ano. Docela mi bylo mladé Vendulky (Zlata Adamovská) líto, že ji její nastávající (Jan Hrušínský) "vyměnil" za schůzování v obecním "akčním výboru", v němž komunisté připravovali převzetí moci. A taky jsem dost koukal na to, co za divné móresy tehdy na vesnici panovaly, že se na národním výboru pořádaly hromadné svatby (hned tří novomanželských párů najednou). Filmu vévodí dvojice dědků (Pešek a Sklenčka), co se spolu porůznu hašteří a pak zas usmiřují. Některé ty jejich výstupy jsou přitom vcelku roztomilé. Zvláště postava hokynáře Ryndy (Pešek), který nové době vůbec nerozumí, ale přesto se snaží mít pro ni pochopení, je docela i pěkně napsaná. Co oceňuji, že inscenace končí v osobní lince příběhu vcelku otevřeně a není zde jakkoliv zvýrazněno ono konečné vítězství komunistů (ač jej tušíme ve chvíli, kdy dojde do chalupy vzkaz, že už děda Kašpar nemusí jet v koněm do dolu). Ono vyústění mi ale celkově přišlo poněkud banální.

Albatros je za mě zajímavý už jen tím politickým rozměrem. A nejde jen o to, že se ten celý příběh o noční honičce policie na uprchlého vězně, odehrává na pozadí jedné volební kampaně a my tak můžeme vedle hlavní dějové linky (v níž thriller střídá romanci) sledovat i střet dvou politických rivalů (a jejich podporovatelů).  Zajímavá je třeba i scéna, kdy jeden z těchto politiků (a shodou okolností i otec oné rukojmí Pauly) v jednu chvíli říká, že "moc je jako orgasmus, co trvá celý den." Těžko jinak říct, zda konec mohl dopadnout méně tísnivě, než jak dopadl. Přiznám se, že jsem něco takového od jisté chvíle spíš i čekal. Zajímavé možná je, že i v tom konci vlastně dominuje politika.

"Nemohu s ním žít, no nejsem dost silná na to, abych žila bez něj..."  Kdyby tato replika nezazněla až v samotném konci tohoto francouzského snímku, možná bychom mohli mít pocit, že sledujeme nějaký romantický kus. My však máme tu čest sledovat opravdu dusné krimi drama, v němž hlavní postava jedná až neuvěřitelně chladně, skoro jakoby bez emocí. Jen jeho vnitřní dialogy nám trošku odkrývají jeho nitro. Těch se však divák dočká až po asi 20 minutách filmu, které proběhnou téměř beze slov. Odstranit mrtvolu není jen tak, ale i přesto je docela fascinující, že tomu režie dokáže věnovat takový čas, aniž by se člověk u toho jakkoliv nudil. Nenudil jsem se ani na okamžik, neboť vlastně až těšně před koncem se člověk dozví, proč musel ředitel Decrey odklízet tu mrtvolu a kdo byl ve skutečnosti vrah. A když už se zdá, že vše směřuje k romantickému konci, vloudí se do děje v domě manželů Decrey jedna chybička....malá, ale fatální. Takový konec jsem tak vskutku nečekal. I proto opravdu velká spokojenost.

Tento francouzský noir film je zajímavý hlavně svoji uvolněnou atmosférou nočního Manhattanu, kterou vedle neonu a dýmu dotváří skvělá jazzová hudba. A pak ještě těmi samotnými americkými kulisami. Asi si neuvědomuji, že se by v nějakém francouzském filmu, co jsem viděl, tolik mluvilo anglicky. Samotný příběh (resp. jeho vyústění) o  dvou novinářích pátrajících pod pláštíkem noci po osudu francouzského zástupce v OSN mi přišel spíše průměrný, ale za tu skvělou atmosféru přidávám čtvrtou hvězdu.

Hodně zvláštní film. Přes ten vizuálně noirový úvod (lákání dívek do auta), má člověk povětšinou pocit, že sleduje příjemně rozverný až romantický film v kulisách (povětšinou) noční Paříže. Hodně tomu přitom pomáhá vcelku typická francouzská hudba. A pak se stane něco, co se nemělo stát (ač po tom vysloveném varování o známém pařížském škrtiči z třicátých let jsem něco zlověstného začal tušit). Šílené na tom celém závěru však je, že Claude Chabrol se tváří, jako by se nic vlastně nestalo a do posledních vteřin filmu dá naprosto kouzelný záběr do krásných a rozzářených očí tančící Clotilde Joano doprovázený poetickou melodií.  Filmařsky navýsost kouzelné, ale s ohledem na to, co dané situaci předcházelo, se mi to trošku hůře vstřebávalo.

Jako některým jiným i mě se rozjezd téhle noir detektivky (celá úvodní pasáž ve vlaku) úplně nepozdával, ač tedy již úvodní bigbítová hudba (do titulků) slibovala pěknou podívanou. Každopádně musím říct, že s každou další vraždou film nabíral na otáčkách. A že finálová automobilová honička byla excelentní. Co mi jinak přišlo velmi zajímavé, byly vnitřní monology jednotlivých obětí, díky nimž se divák o dotyčných dozvěděl i něco navíc. V tomto směru netradiční, téměř psychologizující detektivka.

"Jen hajej, holátko! Ha, ha! Mým budeš zakrátko! Ha, ha!" Smetanově Čertově stěně se někteří doboví kritici vysmívali a hovořili o úpadku duševních sil skladatele a o zmatenosti díla. Z mého pohledu však není pro takovýto výsměch žádný důvod. To samé se týká celé této televizní inscenace. Především bych ocenil výborné kostýmy, výpravu a lokace (např. Kokořínsko se zdejším majestátním hradem). Už jen díky tomu všemu (ve spojení s pěknou kamerou) se na tuhle inscenaci hezky kouká. Tedy s výjimkou scény, kdy se na scéně objeví pekelné příšery (smrtky), což ale mělo svůj účel. Mělo to skoro hororový nádech. Televizní zpracování jinak v případě této opery přináší jednu zásadní výhodu. Jde o proměny raracha v mnicha a zpět. Na divadle tohle musí být inscenačně složitější. Jedinou drobnou vahou na kráse tak asi je, že inscenace představuje televizní úpravu opery, tj. třeba úvodní sborová scéna v inscenaci ("Dobrý den! Dobrý den") je dle původního libreta až součástí druhého výstupu. A některé výstupy jsou trochu zkráceny. Ale jinak jsem byl hodně spokojený.

"Pojď, tajemství chci svěřit tobě! Teď slavně, těžce slibte mi, že zamlčíte, o čem víte, všem lidem na zemi." Nevím, zda důvodem zcela oproštěné scény bylo to, že ji Národní divadlo vytvořilo v koprodukci Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, každopádně se mi něco takového moc nelíbilo a přišlo mi to trošku nudné. Na druhou stranu uznávám, že neónová silueta Bezdězu byla vskutku nápaditá. Na tuhle Smetanovu operu mám jinak vzpomínku z dětství , kdy jsem ji viděl hned dvakrát v krátké době po sobě, z toho podruhé coby náhradní představení místo Dalibora, což mě tehdy přišlo líto. Každopádně tohle je vskutku mistrovská Smetanova opera. S poměrně milou dějovou pointou: "Ten poklad byla láska tvá! – Ó, jak jsem bloudil, jak jsem tebe neuznával a zapíral, že miluji jen stále tebe! Jak ukojil bych teď svých pozdních citů nával? Ne, již se neošálím o své nebe!"

"Tvou líbat líc, nic nechci víc, tu marný vzdor a žádný spor, již neprosím, kde bráti smím; chceš se mě zbýt? Svou hubičku chci mít." Hubička je svým dějem poněkud prostoduchá. A zvláště dnešnímu člověk se celý ten spor o hubičku, kolem něhož se tato Smetanova opera točí, musí jevit jako dosti malicherný. Smetana však tuhle operu vybavil krásnými melodiemi, z nichž minimálně ty dvě ukolébavky, co zpívá Vendulka, vpravdě zlidověly.