HonzaBez

"Zavolejte publikum, ať vypíská starého šaška" Nevím jak jiní, ale já tvůrce této poměrně roztomilé milostné komedie, rozhodně vypískávat nemíním. Dialogy pro hlavní aktéry ( Felix le Breux, Milena Dvorská) jsou napsány na výtečnou, Krškova režie má v sobě odpovídající mírně nostalgický nádech  (viz zejména pasáže, kdy se  Casanovovi "zjevují" jeho dávné milenky a vedou s ním zajímavé promluvy) a odpovídající (rokokovou) atmosféru tomu dodává skvělá hudba Václava Trojana. Hlavní motiv (píseň pro dostaveníčko) svým stylizovaným charakterem umně připomíná hudbu W. A. Mozarta.

"Kam se hrneš mladej s tou almarou.... Tady je revoluce a ty se taháš s cementem na prasečí chlívek." Dějová linka s dvojicí Hanzlík a Brejchová mě dost bavila, bylo to místy hezky odlehčené, ale ne moc. V té dějová linka spojené s Pražským povstáním a příjezdem Rudé armády do Prahy se hodně střílí a i dost umírá, přesto jsem měl někdy pocit, že sleduji spíš karikaturu na válku (němečtí vojáci dávající na křižovatce přednost ruským tankům, obě válčící strany tvářící se, že nevidí protivníkovy tanky apod.). Po tom všem nechápu, že to závěrečné propojení obou dějových linek muselo dopadnout tak, jak dopadlo. Buď to mělo být od začátku méně odlehčený film nebo na konci ne tak smutný.

"...Mé blažené dni, jako jarní vody uběhly jste mi..." A mě zas pěkně uběhlo sledování tohoto filmového přepisu ruského klasika. Květa Fialová je vážně tuze pěkná "zmije" a ruský šlechtic Sanin (mladý Vít OLmer) nemá po jejímž "uštknutí" pražádnou šanci ubránit se jejím svodům. Václav Krška pojal tohle Turgeněvovo romantické drama poměrně lyricky. Stačí se třeba podívat na kratičkou scénu, kdy se mladičká dcera cukrářky pohupuje na houpačce, je vám jasno, na co klade režie důraz. Maximálně přitom využívá krásy přírodních scenérií (jezero, lesopark). A tuhle lyriku krásně podtrhuje hudba Jarmila Burghausera. Dosti strhující je pak jedna ze závěrečných scén, kdy Fialová s Olmerem sválejí na koni a ona na něj křičí: "teď jsme volní jako ptáci.."

Jako dokument o stavbě Dalešické přehrady by to možná nebylo zas tak špatne. Ono to totiž v některých pasážích skoro jako dokument vypadá. Sledujete různé stavební stroje či auta jak jezdí sem a zase tam. Jediné štěstí, že doprovodná hudba Angela Michajlova se vážně povedla. Za zmínku snad ještě stojí ona "civilní" zápletka o tom, jak pobyt na stavbě jednoho mladíky (Jan Hrušínský) totálně odpoutá od jeho milé, kterou si chtěl před tím vzít. Konec mě tím vyústěním téhle dějové linky vážně naštval. Nezbylo pak už totiž nic, než ono staveniště.

"Díval jsem se na svět a všelicos jsem zahlédl, ba věru vím, kdo je vládkyní světa. Což jsem necítil, jak lásky tepe křídly, což jsem si nevzal nitky z jejich šatů. Kdo nezakládá oheň, ten se nespálí. Já však miloval sto něžných krasotinek, jež mi Bůh ukázal. Víte však vy, co je to láska?" V tomto přepisu  Vančurových povídek (skvostným jazykem napsaných) nám stačí jedna krasotinka jménem Jana Brejchová. Je půvabná jak v poloze lehké děvy, manželky cnostného manžela tak i hostinské. Ten nápad obsazení týchž herců do všech tří povídek mi vůbec nevadil, jejich určité propojení na konci mi dávalo smysl. Co jsem si určitě hodně užil, byla výborná Liškova hudba, ať už se v první povídce podobala hře na flašinet, byla vypjatě romantická v povídce druhé nebo měla středověký ráz jako ve třetí povídce.

"když člověk jednou prohraje, může už prohrát vždycky." Neříkám, že tento Skalského film je vysloveně prohra. Hlavně první půle mi přišla vcelku fajn. Jednak je zajímavá ta dějová linka sledující mladého Turnu (Jiří Bartoška), jak se vypořádá s výzvou práce architekta a vyřeší dilema, zda se prosadit i za cenu podvodu či nikoliv. A stojí za to i sledovat vzájemnou interakci mezi Bartoškou a Karlem Högerem (otcem hlavní postavy). Od Högera je to takové minimalistické herectví, jak jej známe, ač možná je to v tomto případě i věcí scénáře, který předpokládá, že otec se snaží synovi do jeho pracovních věcí moc nezasahovat (minimálně ne nikterak viditelně). Ta druhá "budovatelská" půlka odehrávající se na stavbě dálnice mě už bavila o poznání méně. Ty Turnovy pracovní starosti zde mě nechávaly zcela chladným. Ještě, že se čas od času ve filmu objeví postava Elišky Balzerové, Turnovy holky/kamarádky a hlavně šikovné tenistky. Zvláště v té druhé části je vždy příjemným osvěžením a zpestřením té "budovatelské" linky (viz i úplný závěr filmu).

"Hudba je krásná jako zločin..." Námět hudebního skladatele Ilji Hurníka udělat se slavného detektiva Sherlocka Holmese zaníceného hudebníka vůbec není špatný. A některé ty repliky, kde se Sherlock vyjadřuje k hudbě, nezapřou, že je psal opravdový hudební znalec (viz třeba "hudba to jsou city a vášně"). Celkově to vyznění filmu je mírně parodické (viz třeba postava Landovského pokoušející se opakovaně Holmese zastřelit), což ale vůbec není špatné. A dvojice Lukavský s Voskou jsou ve svých partech Sherlocka s Watsonem naprostá špička. A tak jen škoda, že Skalský to scénáristicky a hlavně režijně poněkud podcenil a místy je to maličko zdlouhavé až mdlé. Asi by si to tak objektivně zasloužilo spíše jen tři hvězdičky, ale já si tu proměnu detektiva Sherlocka v Sherlocka hudebníka jako milovník hudby docela užíval, tak jednu hvězdu ještě přidám.

"To je genius, i když je to blbec..." Povídka Josefa Nesvadby má určitě nadčasové poselství. Ale ve filmové podobě to na mě působilo jen jako taková přihlouplá groteska s propagandistickou tečkou (viz záběr na americký výbuch atomové zbraně). Václav Sloup coby Bruno je každopádně blbec k pohledání. Ač se o blbcích někdy říká, že mají "inteligenci houpajícího koně", náš  Bruno si to na houpacím koni užívá jako přerostlé mimino, cpe se vším možným a každou chvílí se na někoho naštve se slovy "Ty Krume"...  Co k tomu ale říct dál? Snad je tolik, že i dnes platí, že "celý svět stojí na rozcestí....A co dál?"

Hodně průměrná "socialistická" detektivka, v jejímž ději se člověk dost těžko orientuje. V úvodu jsem měl radost z postavy Miroslava Macháčka, později jsem se skoro už jen těšil, jak to celé skončí. Závěrečná honička z prostředí starého stadionu Sparty  se vcelku povedla, stejně jako celková hudba Martina Kratochvíla,

"Kůň je někdy skoro tak důležitý jako žena..." Renesanční doba si žádá krásné a důvtipné ženy (Božidara Turzonová i Magda Vašáryová) i povznášející hudbu (Zdeněk Liška). Muži (Kopecký i Sovák) jsou tedy maličko vypelichaní a taky trošku "oslové". Ale jen trošku, aby se člověk na jejich účet mohl trošku pobavit (viz zejména druhá povídka). Jiří Krejčík udělal jinak vše proto, aby i v českých lokacích dal oběma povídkám odpovídající nádech své (tj. renesanční) doby (viz třeba skvělé kostýmy Theodora Pištěka).