HonzaBez

"Čert může být kdokoliv..." I autoři této pohádky spáchali vůči tomuto žánru řadu nepravostí. Ať už to bylo nepřirozené pitvoření ze strany Tány Vilhelmové, neumělé herectví hlavních protagonistů či podivný úkrok stranou do žánru muzikálu s písněmi třetí cenové skupiny. Přesto do samotného pekla alias "odpad" bych si je za toto "dílko" hnát nedovolil, už jen kvůli závěrečnému povedenému extempore lucifera v podání Bolka Polévky či standardně nadprůměrnému výkonu Jiřiny Bohdalové. A hlavně tohle "výsadní" místo mají u mě asi na věky věků "předplacené" autoři pohádky Slíbená princezna. A že by rozdíl mezi těmito dvěma pohádkami měl být pouhé 3 procentní body se mi tedy vůbec nelíbí... Ale co s tím nadělám (kromě udělení 3 hvězdiček s přimhouřenými očima). Spravedlivost asi vítězí jen v pohádkách :D

Vizuální pastva pro oči "made in" František Vláčil (viz třeba záběr na padající květiny na vodní hladinu), i dech beroucí Liškova hudba.... A přesto to za mě na plný počet hvězdiček tentokrát nestačí. Hlavně díky takovému nemastnému neslanému závěru. Přiznám se, že jsem čekal pesimističtější vyústění. Něco ve smyslu Čarodějek ze Salemu. Takových lidí, kteří si v dějinách lidstva mysleli, že "máme tak čisté svědomí, že nám nikdo nemůže nic udělat" a ono to nedopadlo, totiž jistě není málo. Postava jezuitského mnicha pro mě přitom byla ukázkově vykresleným příkladem rafinovanosti zla. A Macháček se této role zhostil opravdu výborně. Jen ten venkovský lid byl jaksi na svou dobu až moc "uvědomělý"...

"Někdy ani ten nejsilnější chlap sám nic nezmůže...." Nebo že by přece? Jen Terezka, žena Ondřeje Barana tuší, čeho všeho je její muž schopen.... Tak tenhle baladistický film s atmosférou hustou tak, že by se dala krájet (do značné míry díky Liškově geniální minimalistické hudbě) mě totálně rozsekal. Asi ho sice zařadím do kategorie filmů, které mě asi jednou zhlédnout stačily, ale to nic nevypovídá o kvalitě tohoto filmu. Jen jsem zvědavý, jak tento film bude za takových 30-40 let hodnotit generace našich dětí a vnuků...Tedy pokud se na něj někdo v té době bude ještě vůbec chtít dívat.... Protože to co se ve filmu odehraje na ploše celovečerního filmu by dnešní režisér natočil na ploše sotva čtvrtinové... Ale přesto smekám klobouk jak před hereckými výkony Juraje Kukury a Gustava Valacha, tak před režií Františka Vláčila.

"Zázraky se nedějou..." Nevím jak to bylo s tou červenou lahvičkou, nicméně co vím jistě, že tento film takovým malým zázrakem je. A to nejen proto že jej z velké míry tahne 13letá dětská herečka Michela Kudlačková (známá pro mě zatím jen že seriálu My všichni školou povinni). Hezkou dvojici vytváří s potulným muzikantem v podání Ivana Vyskočila a to zvláště když se dají spolu do zpěvu: "Už kohoutek kokrha, kokrha, naše Manda ospala, ospala, něco se jí zdálo." Přitom to propojení atmosféry drsného středověku (viz zejména úvodní scéna přepadení) s jistou uvolněností, kterou přináší hudba a zpěv vážně funguje.

Trošku bizarní zápletka, ale na studentský film je to docela vtipné a hlavně tu je Ondřej Vetchý, jehož kratičký monolog umírajícího Přemysla Otakara II v samotném závěru je prostě ukázkově ujetý.... PS: Docela by mě zajímalo, zda i ta ukázka z divadelní hry s Vetchým coby estébáckým bachařem v úvodu filmu je čistá mystifikace. Spíš bych si myslel že ano, ale jistý si tím úplně nejsem...

" Co kdyby jsme z Marušky udělali 13 měsíc... :D" 55% hodnocení? To si snad někdo dělá srandu... Na tuhle pohádku se s dětmi díváme rok co rok a furt se nám líbí... Základ je moc příjemná hudba (nejen ta titulní píseň) Ondřeje Brzobohatého, k tomu krásné zimní scenérie, řada českých hereckých velikánů v rolích měsíčků. Roman Vojtek je vcelku fajn, Veronika Žilková v roli "záporáka" nezklame. Kdo možná trochu přehrává je věčně ukřičená "Květuška". Ale při tak mizerném hodnocení ostatních uživatelů musím hodnocení navýšit na plný počet hvězdiček.

"Cokoliv jste učinili jednomu z mých nepatrných bratří, mě jste učinili...." Libreto téhle původně televizní opery Bohuslava Martinů je sice možná podle Tolstého, nicméně samotná základní myšlenka opery je poněkud staršího původu (viz Matoušovo evangelium). Samotné toto filmové zpracování se řadí do úžasné řady originálních filmových zpracování minioper Bohuslava Martinů z produkce Jiřího Nekvasila (viz v minulosti opery Slzy nože a Hlas lesa). Tím jeho nejnovějším počinem jsem byl doslova nadšen. Jednak originální stylizací (viz zasazení příběhu o ševci, který prožívá setkání s Bohem prostřednictvím několika setkáními s potřebnými lidmi, do vánočního času v životě jedné rodiny), jednak velmi působivým (téměř pohádkovým) vizuálem. Ten člověka upoutá již prvních momentech, kdy syn otevře knihu, kterou dostal coby vánoční dárek, a z knihy vystoupí z papíru vyrobená ulice malého městečku, v jehož kulisách pak Nekvasil rozehrává celý příběh. Na rozdíl od některých televizních oper dřívějšího data (např. Rusalka apod.) zde není snaha o to, aby herci otvírali pusu podle zpěvu, což je výrazně osvobozující. Činoherní a hudební složka tohoto zpracování se tak vzájemně doplňuje a to aniž by to bylo jakkoliv násilné. Pomáhá tomu i fakt, že již samotná opera obsahuje mluvené slovo vypravěče. A když se k tomu přidá kouzelná Martinů hudba (tentokrát neoklasicistního pojetí) je o úžasný zážitek postaráno.

Skvělé obsazená komedie (nejen Jiřím Bartoškou), u níž jsem se i na podruhé dost dobře bavil. I když ten obraz majetnickych žen je až skoro na hranici uveřitelnosti. Ale je fakt že jsem si pak přišel jako že mám vlastně úžasně tolerantní ženu, pokud ji furt nemusím "hlásit" kam jdu, s kým jdu a kdy se vrátím..

Václav Voska v jedné z mála větších filmových příležitostí v zajímavé vystavené i ztvárněne roli (az poněkud přiliš) zvědaveho postaršího klavíristy, kterému coby jedinému svědků noční vraždy nedá spát jakou roli v celém případu měl asi muž, který po sobě v podkroví jednoho činžovního domu zanechal několik vykouřených cigaret. V zasade detektivka z rodu těch, kdy divák dopředu zná vraha (Otakar Brousek st.) i jeho motivaci a vlastně jen sleduje, jak dojde k jeho odhalení. V tomto případě ale víc než policejní vyšetřování sledujeme spíše Václava Vosku, jak se snaží pátrat na vlastní pěst. A když už se dostane policie ke slovu, divák moc netuší, jak vlastně přišla ta tu správnou stopu. Pokud se však člověk soustředí především na Voskuv herecky výkon a pěknou hudbu Karla Svobody (s krásnou ústřední klavírní melodii), neměl by být zklamán.

"Štěstí jsou jen jednotlivé okamžiky, jde jen o to, si jich všimnout..." Asi nejsem moc všímavý, ale nějak jsem moc nepobral, co chtěli autoři tohoto filmu říct. Film o čtyřech "divných" hudebnících hrající "divnou" (myšleno soudobou) hudbu. Divná je i řada scén či zápletek filmu (neustálé lezení jednoho z hlavních protagonistů domů po lešení, tu večírek s rádoby "uměleckým" striptýzem v historickém sklepení tu zas večírek s polosvlečenými hosty nebo další večírek kde ale vlastně zní jen "šílená" hudba). V samotném závěru filmu si psychoterapeutka Sylva v přednášce pro seniory klade docela zajímavou otázku: "Může být štěstí samo o sobě nebo může být člověk šťastný pouze ve vztahu". Nemám však pocit, že by samotný film na tuto otázka přinášel jakoukoliv srozumitelnou odpověď.