HonzaBez

Křehká přesto tak okouzlující Marta Vančurová a "šestákový optimista" Viktor Preiss tvoří velmi nesourodou mileneckou dvojici, která spolu prožívá "rok jedna" svého vztahu i "nového" života v poválečném Československu. Velmi mě zaujala romanticky laděná klavírní či cembalová hudba Karla Mareše, o dost méně pak jakási politická agitka odehrávající se v čase tehdy ještě skutečně demokratických voleb v Československu v roce 1946. Nebylo to sice nějak moc násilné, ale stejně mi to přišlo (oproti zbytku filmu) jakoby z jiného světa. Hezkou tečku v samotném závěru dodal kouzelně jemný úsměv Martičky Vančurové.

"Dobří lidi to nakonec vyhrajou. Dobří lidi jsou všude." Nevím, nakolik měli autoři tohoto filmu v úmyslu nějak více akcentovat toto humanistické poselství. Film je totiž jinak celkově založen na zobrazení konfliktu mezi zlými Němci a dobrými Čechy. Konflikt se přitom odehrává i přímo uvnitř smíšených česko-německých rodin (syn německého otce versus dcera české matky). Přesto to pojetí není tak černobílé a tendenční jako v některých pozdějších filmech s touto tématikou, které vznikly po únoru 1948. Na filmu určitě zajme výborná režie Jiřího Weisse, kterému se především podařilo skvěle vykreslit tehdejší dramatickou dobovou atmosféru. Vykouzlil ale i několik zajímavých detailů (zejména detail podobizny T.G: Masaryka na poštovní známce).

"Kdyby nebylo toho tvýho pití..." Koncertního houslového mistra, inženýra, továrníka, holiče i obchodníka (šmelináře) spojuje jedna věc a tou je závislost na alkoholu...Mistrovsky natočeno (viz třeba scéna, kdy houslista Mašek je při návštěvě u holiče doslova fascinován grogem ve sklenici před sebou), mistrovsky zahráno (třeba Štěpánek, když pronáší větu: "ještě jsem se neloučil s Becherovkou..."), jen mi moc neseděly ty rádoby vtipné scény s francouzsko-anglicky hovořícím obchodníkem v podání Jaroslava Mareše. Zejména v kontextu celkového tragického vyznění filmu. V tomto je tedy film opravdu silná káva. Přiznám se, že jsem furt čekal, že aspoň jedna z postav se dokáže s alkoholem nějak vypořádat se ctí. Což se nakonec nedostavilo a mě to poměrně zdrtilo. Četl jsem tu názor, že se na film dá nahlížet svým způsobem i jako na komedii (viz třeba i herecké kreace Jiřího Sováka). Možná z pohledu někoho ano, ale já se tedy v tomto směru moc nebavil... Spíše jsem slzel.

Jako připomínka smutného výročí srpna 1968 vcelku ucházející, zvláště posledni zhruba třetina filmu. I když ta špionážní zapletka mi místy připadala trochu přitažené za hlavu. Úplně si nejsem jistý proč vlastně by Sověti měli tehdy takový zájem o vysílání "fake news" v rakouské televizi o vstupu sovětské armády do Československa, resp. co by se změnilo, kdyby jejich záměr vyšel. A na můj vkus bych rekl zbytečné moc erotiky (hlavně scény s Hadkem a jeho slečnami). Vica Kerekec je ale i zde vážně kus ženský...

„Po tejto vojny nebude viac vojny lidu zmúdrejú nájdu ľudskú reč, zastane človek pro človeku a povie prosto, na čo je vojna." Tomuto naivisticko-patetickému konci, který pronáší jeden z odsouzenců na smrt, předchází místy až příliš rozvleklá a zdlouhavá zpověď jednoho z vojáků, kteří se v červnu roku 1918 v srbském Kragujevaci zapojili do vzpoury jednoho pěšího pluku rakousko-uherské armády proti jejich velení. Oceňuji dobře natočené bojové scény, byť jich tu vlastně zas tolik nebylo. Líbila se mi vcelku i hudba Milana Nováka. Pak tu je samozřejmě ono protiválečné poselství filmu ("Ľuda sme, na čo sa máme zabíjať."), což v 50 letech samo o sobě jistě stačilo k tomu, aby si film získal značné renomé. Nejsem si však jistý, zda to stačí k ocenění tohoto filmu o 60 let později. Ze slovenských filmů o světové válce se mi rozhodně mnohem více líbil Hollého film Signum laudis.

"Ako sa to vôbec mohlo stať...?" Minimalistická psychologická krimi o lidské zbabělosti a ukázkovém alibismu i cynismu. Vraždu mladé dívky na Pivovarské ulice 133 sledovalo de facto "v přímém přenosu" šest svědků, z nichž každý čekal na to, co podniknou ti ostatní. Výslechy jednotlivých svědků nám tak (na omezeném prostoru) nabízí silnou výpověď o tom, že "ludia sú taký aký sú, a nie taký aký by mali byť".

„Pane bože, prečo ja nie som zlý,“ ptá se sám sebe řezník Štefan Riečan. Tento starý poctivec jako by se narodil do špatné doby. Zatímco většina lidí z jeho okolí (včetně jeho ženy a dcery) uvažuje stylem „život je ťažký, lebo je jen jeden,“ on má tendenci se držet zpátky. „Čo vieš, čo bude zajtra,“ připomíná své ženě. Ta ale jako by ho nechtěla vůbec poslouchat. Jestli mě v něčem tento film docela dostal, tak v tom, jak na postavě Riečanovy ženy poměrně drsně demonstruje, co s člověkem může udělat vidina peněž a bohatství. Stačí jen porovnat první a poslední záběry, v nichž se tato postava vyskytuje. V prvním záběru je to prostá a skromná žena, v těch posledních už jen „kopa ľudského odpadu“. Moc jsem nepobral postavu Riečanovy dcery. Ta si zjevně bere dost příklad ze své matky, ale přesto moc nechápu tu scénu z konce filmu, když se spustí s pomocníkem Volentom. Nějak mi nepřišlo, že by na to dával film moc srozumitelnou odpověď. Votent Lančaričan je vůbec zvláštní postavička. Od začátku působí jako jakýsi Mefistofeles, který se svými řečmi („Keď nebudeme kšeftovať, nepôjde nám obchod“… „Majster by ste obchodník, vy nemôžete uvažovať ako dajaký slušný človek“) snaží přimět Štefana Riečana, aby se vzdal svých morálních zábran. Taky se jej snaží přesvědčit o své nepostradatelnosti („Kto sa tu chce udržať, potrebuje pomocníka“). Na druhou stranu v porovnaní s Riečanovou ženou si stále udržuje vůči svému mistrovi jistý respekt. V tomto směru určitě není nejnegativnější postavou filmu. Pokud jde o celkový dojem z filmu, mám asi trošku připomínky k celkovému vyznění filmu. Nechci úplně polemizovat s tím, že poválečné poměry asi vskutku byly poměrně drsné (pokud jde o přístup k morálce). Na druhou stranu nevím, zda úplně souhlasím se slovy, které jako by trošku charakterizovaly, čeho je divák po většinu filmu svědkem. „Milé dámy, vy ste vyhrali obe svetové váľky a čo sa stalo s chlapom, no čo.. je to obyčajný sralo bez vlastnia vôle a energie...“ Nic na tomto vyznění nezmění ani úplný (jinak dost useknutý) konec filmu, i když si ho lze asi vykládat různě. Což se mi ale právě moc nelíbilo.

Baladistický film z období Slovenského národního povstání s výborným Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. Kapitán Dabač je „osamělý vlk“, který bojuje nejen proti fašistům, ale tak trochu i sám se sebou. Ať už to byl v minulosti alkohol nebo později citové problémy. Zjištění, že zatímco byl na frontě, si jeho manželka našla jiného muže, je pro něj opravdu bolestné. Stejně tak bolestné je i zjištění, že ne všichni v jeho okolí jsou tak stateční jako on. „Že som sa musel dožiť tetuj hanby“, říká rozčileně. Nic z toho však nemůže udolat jeho přesvědčení: „bojovať je treba, i treba na vlastní päsť…“ Některé jeho bojové kousky (třeba odklon vojenských aut do propasti) jsou vskutku mistrovské, ale darmo se neříká „vela psou, zajacova smrť…“ Filmu nelze upřít (na svou dobu) velmi slušnou akčnost, napětí pomáhá vyvolávat i dobrá hudba. Zvěrstva nacismu jsou zde rovněž demonstrována velmi silně (viz třeba hromadná poprava vesničanů). Přesto my zde něco překáželo. Možná to byla ona milostná linka s Dabačovou ženou, která se snaží své selhání za každou cenu nějak napravit. Nevím, ale do tohoto žánru mi prostě úplně nesedlo. Ale naštěstí asi jediná vada na kráse...

Zostali ti ruky a syn… Choď za im a povez mu: „Synu v tebe je pokračovaní môjho života. V tebe je nádej, zdraví a sila. Miluj svojou zem a nezraď ju, lebo poblúdiš. Tak to povedz všetkým, tak ich varuj….“ Tato emotivní slova stařešiny vesnice, po nichž v závěru tohoto filmu následuje jen silně vypjatá hudba a záběr na krásné kopce slovenských hor, musely v tehdejším divákovi tohoto prvního slovenského filmu, který vznikl těsně po skončení 2 světové války, vyvolat jistě silný dojem. Těžko ale říct, zda tento hodně sociálně orientovaný film může podobně silný dojem vyvolat i v člověku 21.století. Toho by možná spíš zaujal onen příběh milostného trojúhelníku z románové předlohy filmu, který člověku v něčem připomene podobnou zápletku (byť s úplně jiným vyústěním) z jiného slovenského filmu Hriech Katariny Padychové. Ona tragická pointa románové předlohy se zde však nekoná. Proč asi? Asi proto aby zbylo víc času na onen sociální rozměr, který je ale někdy až dost otravný. Dokonce mi v jistých momentech tento film přišel jako taková směšná protikapitalistická a protiamerická „agitka“. Vše je tu totiž dost černobílé. Bohatí jsou hýřiví zvrhlíci nebo (v případě těch z Ameriky) bezcitní cynici. Vesničtí chudáci jsou pak téměř supermani, co dokáží zabít medvěda nožem a kterým není za těžko se dostat i z důlního závaru. A protože jde o první slovenský film, nesmí chybět ani protimaďarský tón (viz násilné učení se modlitby ve škole v maďarštině). Když přitom hlavní ženská postava Eva říká, že „z mojho Ondrejka nebude nikdy Andraš, aj keď bychom měla hlady umriet,“ tu se onen protimaďarský a sociální rozměr filmu jaksi spojí. Neříkám, že je ve filmu vše špatně. Zní tu silně vypjatá a emotivní hudba, je tu řada zajímavých záběrů na krajinu slovenských hor. I zmiňovaná napínavá scéna s bojem s medvědem stojí zato. To hlavní vyznění filmu, jež demonstruje i folkloristický tanec se zpěvem „Nebojím sa pána“, však fakt nebyl můj šálek kávy...

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů.