HonzaBez

Mám k této třetí sérií První republiky především jednu zásadní faktografickou výhradu, která je vlastně spojena s celou základní zápletkou. Vím, že to je dnes zcela mimo rozlišovací schopnost většiny diváků, ale význam Senátu za První republiky, potažmo pak jednoho osamoceného senátora (ani není vlastně z seriálu jasné za jako stranu), nikdy nemohl být takový, jaký se rozhodli autoři tohoto projektu přisoudit postavě Škvova. Aby někdo vyvíjel takové úsilí o jeho zabití, mi tak z historického hlediska přijde naprosto uhozené na hlavu. No ale budiž... Jinak tato série se na jednu stranu nedokázala oprostit od jalových dialogů spojených se vztahovými záležitostmi jednotlivých protagonistů (včetně obligátního milostného trojúhelníku - tentokrát v případě Jaroslava), ale přeci jen se výrazně lépe než minule povedla ta detektivní linka. Seriál v tomto směru rozhodně nepostrádal napětí. Stejně tak je samozřejmě znát, že se seriál posunul do 30 let dvacátého století, kdy v Německu již převzal moc Hitler a národnostní konflikt mezi Čechy a Němci v Československu tak začíná nabírat na obrátkách. Ne že by se autoři úplně snažili o výraznější vystihnutí tehdejší dobové atmosféry, což je má konstantní výhrada již od první série. Ale určitá potemnělost byla v případě této série přeci jen znát. A to též oceňuji. Rozhodně se pak povedlo vyústění, při němž jsem měl konečně pocit, že se nekoukám na "lacinou limonádu". Hlavně kvůli tomuto dílu dávám nakonec (s přimhouřenými očima) 4 hvězdičky a jsem napjatý, jak se autoři poperou ve 4 sérii s obdobím konce první republiky (nástupu 2. republiky, případně i začátku okupace), případně kam až budou schopni (ochotni) zajít v zájmu alespoň trošku pravdivého vylíčení těchto smutných dní. Skoro mi nedává smysl to celé opět zarámovat detektivkou, spíše bych uvítal kdyby se to celé alespoň trošku posunulo směrem k hlubšímu psychologickému vyznění. Od začátku si především říkám, jak autoři využijí onen židovský motiv. Škvorovi jsou přeci Židé, tedy syn Vladimíra Valenty a Magdalény Škvorové je poloviční Žid a o jeho (případně i Magdaleninu) záchranu by se tak příště mohlo hrát především. Ale uvidíme jaký koktejl namíchají autoři tohoto seriálu tentokrát...

"Válka skončila....neskočila" Letos již další snímek mapující období po 2. světové války v Československu. Zároveň další snímek o osudech českých válečných pilotů působících za války ve Velké Británii. Ani druhý Toman ani druhý Hřbitov pro cizince (výborný televizní film z roku 1991) se bohužel nekoná. Film má jistě silný závěr, zejména když se úplně nakonec z úst samotného autora námětu Jiřího Stránského dozvídáme, jak to celé bylo (viz Malík alias Balík), ale po většímu času se v něm až moc akcentuje vztahová linka příběhu (Malíkův složitý vztah k manželce, podobně napjatý vztah jeho ženy se svou sestrou). Naopak o dost méně se toho člověk dozví, jak to vlastně bylo s Malíkovou spolupráci s NKDV za války, když on tvrdí něco jiného než oni ("podepsal jsem mlčenlivost ne spolupráci" x "jste náš člověk"). Mezi silné momenty snímku určitě patří, když mu sovětský agent říká, že oni umí "být trpěliví, nezapomínat a neodpouštět". Ale myslím si, že snímek měl v tomto ohledu větší potenciál, než jaký se podařilo naplnit.

100 let republiky jsem si dnes, tj. s mírným zpožděním, připomenul filmem o jedné z velkým postav, které se zasloužili o její vznik. Nevím, zda tento dobou svého vzniku určitě silně poznamenaný snímek, dokáže ještě dnes oslovit někoho jiného než filmové fajnšmekry. Skoro bych řekl, že by si životní osudy tohoto politika, tak jako se to stalo v případě Masaryka a svým způsobem i Beneše, zasloužily nové filmové či alespoň televizní zpracování. Tomuto snímku sice nelze vytknout to, že v zásadě zmapovává nejdůležitější okamžiky Štefanikova působení za 1.světové válce (až na jeho pobyt v USA), chyběl mi ale jakýkoliv psychologický vhled do této osobnosti a chybělo mi třeba i ztvárnění jeho mnohdy napjatých vztahů s Edvardem Benešem. To samozřejmě v době vzniku tohoto snímku (v době kdy se Beneš právě stal novým československým prezidentem) patrně ani moc nešlo. Přesto si nejsem jistý, že bylo nutné, aby se Beneš tak i Masaryk se ve filmu neobjevili vůbec (resp. jen v podobě Masarykovy telegrafové zprávy či Benešova podpisu na dopise Štefanikovi). Naopak bych si odpustil silně "rozjuchanou" filmovou hudbu a možná i délku ilustrativních (nejen) bojových scén, které mají v zásadě charakter němého filmu.

"Potřebuješ peníze? Není problém..." Pro Zdeňka Zoltána Tomana dlouhou dobu evidentně nic nebylo problém. Sehnat peníze do stranické pokladny KSČ, zachránit židovské uprchlíky z Polska, zabezpečit zakázku zbraní do Izraele (oboje samozřejmě za úplatek) a především se sám slušně "nabalíkovat"... Co mi na filmu Ondřeje Trojana přijde úžasné, je hlavně to, jak hodně odpovídá skutečnosti. Kdyby tomu tak nebylo (včetně okolností Tomanova útěku), měl by člověk pocit, že je to až neskutečné. Ono velmi věrohodné zasazení filmu do reálií 3. československé republiky považuji za hlavní přínos tohoto snímku. Točit to Američani, určitě by to natočili jinak, určitě by zde bylo více emocí a méně "nudné" politiky... Nicméně mě osobně tohle pojetí hodně sedlo. Sedlo mi i Macháčkovo ztvárnění Tomana coby hochštaplera a tak trochu politického dobrodruha. A co určitě oceňuji je casting pokud jde o představitelé jednotlivých protagonistů tehdejšího establishmentu, počínaje Romanem Luknárem (Jan Masaryk) přes Stanislava Majera (Rudolf Slánský) či Marka Taclíka (Bedřich Reicin) a Alešem Procházkou (Klement Gottwald) konče. Když se v samotném závěru filmu divák dozvídá o osudu jednotlivých postav a má možnost vždy vidět filmového představitele i reálnou osobu, musím říct, že u některých byla podobnost až neskutečná. To platí i u senátora Kubery coby Edvarda Beneše, kde jsem však byl přeci jen trošku zklamán, že nedostal ve filmu vlastně vůbec žádný prostor. Konec filmu je pak (nejen díky poměrně naturalistické scéně mučení Tomanovi sestry) docela síla. Zvláště když si pak člověk uvědomí, jak jednotliví soudruzi (včetně Slánského, který sám sebe v rozhovoru s Gottwaldem ujišťuje: "Mě přeci nedáš Klémo!"), co se snažili Tomana zbavit, nakonec sami dopadli. Sám Toman jistě nebyl kladnou postavou, o čemž po zhlédnutí tohoto Trojanova filmu nelze pochybovat. Přesto nakonec on sám dopadl (na rozdíl od ostatních členů jeho rodiny) vlastně nejlépe. Což je asi trošku paradox doby, která skutečně plná paradoxů byla...

"My Masarykové jsme strašní..." Tenhle film teda strašný rozhodně není. Především je postaven na velmi záhodné koncepci Pavla Kosatíka, scénáristy Českého století, ukázat Masaryka jako člověka z masa a kostí. To se nejvíce projevuje ve chvíli, kdy Masaryk prozrazuje Čapkovi svoje tajemství o vztahu s Oldrou Sedlmayerovou,a diskutuje s ním poměrně otevřeně o půvabech fyzické lásky. Ale jsou zde i některé další momenty, které Masaryka svým způsobem demytologizují. Jde hlavně o Masarykův vztah s Čapkem, který zde rozhodně není tak harmonický a vřelý, jak jej člověk může třeba vnímat při čtení knihy Hovory s T.G.M nebo i z filmu Člověk proti zkáze. Četl jsem rozhovor s Pavlem Kosatíkem, v němž tvrdí, že Masaryk Čapkem ve skutečnosti pohrdal za to, že se tak absolutně přizpůsobil jeho vizi a že jej považoval vlastně za slabocha. Budařův Čapek rozhodně jako slaboch nepůsobí, ale stejně mě napadlo, zda si jej režisér Červenka coby představitele Čapka nezvolil i proto , že jej lidé tolik nevnímají v poloze dramatického herce a spíše jako někoho, kdo častěji ztvárňuje různé "směšné figurky". Budaře rozhodně nelze srovnávat s Josefem Abrhámem v jeho z mého pohledu legendárním ztvárnění Čapka v již zmiňovaném Člověku proti zkáze. Ale směšně rozhodně nepůsobí. Spíš s ním má člověk tendenci ve chvíli, kdy se mu dlouho nedaří Masaryka přesvědčit, aby souhlasil s vydáním jejich společné knihy, soucítit. Onen (patrně jen fiktivní) konflikt obou protagonistů ohledně vydání Hovorů s T.G.M přitom dává filmu přeci jej jakýsi dramatický rámec. Jinak je to totiž veskrze novodobá konverzačka plná moudrých Masarykových i Čapkových výroků na rozličná témata. Tu spolu dotyční řeší náboženství, tu historii vzniku Československa a jindy zabrousí do Masarykova dětství, když se Čapek (marně) snaží od Masaryka dozvědět jeho pocity z toho, že o něm někteří šíří zvěsti, že je nemanželské dítě. V některých hlubokomyslných dialozích se člověku vybaví obdobné scény z prvního dílu seriálu České století (Velké bourání), kde Masaryka rovněž vynikajícně ztvárnil Martin Huba. Přesto si nemyslím, že by tomuto filmu spíše slušel formát televizního filmu. Hlavní zásluhu na tom, že má tento film podle mě šanci uspět i na filmovém plátně, má vynikající kamera Jana Malíře. Ta se jednak snaží oba protagonisty snímat ze všech možných úhlů pohledu, ale dokáže rovněž poeticky zabrousit i na okolí, ve kterém se celý film odehrává, ať už jde o park Topolčanského zámku či romantická zřícenina hradu. A někdy se daří toto zajímavě vzájemně propojit jako třeba ve scéně, kdy oba muži kráčejí na boso po louce. Celkově tak za mě velká spokojenost.

Když jsem psal komentář k 6. dílu, dost jsem pochyboval, že budu moct dát téhle sérii Labyrintu víc než 3 hvězdičky. Tak moc mě tento díl nazdvihl tím, jak totálně znehodnotil veškerou tu mysterióznost, kterou Strach v předchozích 5 dílech tak skvěle vybodoval. Po seznámení s finální zápletkou však musím říct, že jsem v zásadě spokojený. Neříkám, že zde jisté nelogičnosti nebyly a že vyústění nemohlo být přeci jen trošku mysterióznější. I když třeba sám nápad se zabitím iniciátora všeho vraždění pomocí zvonu byl dosti mrazivý. Jinak si ale říkám, že tím, že nás Strach po celou dobu tak mistrně "vodil za nos", vlastně jen znovu dokázal, v čem je jeho síla. Že se mu podařilo nás "chytit" do labyrintu plného prazvláštních představ o tom, kdo vlastně je ten tajemný fantom z podzemí vraždící podle osudu jednotlivých apoštolů, proč k těm vraždám dochází a jakou roli zde hraje němý Adam/Tomáš. Že to vyústění bylo nakonec docela banální, tak úplně neberu jako prohru autorů. Vždyť život někdy banální i je...

"Žák to není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit..." Tenhle legendární televizní seriál mám navždy spojený se svým dětství, kdy měl premiéru. Tehdy jsem asi vnímal hlavně ty linky příběhu týkající se vztahů mezi žáky ve škole, případně vztahů žáků a učitelů a těm ryze dospěláckým problémům (manželské odcizení, nevěra, rozvod, bezdětné manželství) jsem úplně nerozuměl. Od té doby při reprízách občas zkouknu sem tam nějaký díl... a faktem je, že musím přitom ocenit i ty dospělácké linky příběhu. Tehdy jsem nejvíce (kromě dětských herců - Milan Šimáček, Michal Hofbauer a jiní)) hltal hlavně postavy mladého učitele Karfíka (Vladyka) a pionýrské vedoucí Vychodilové (Žilkové). Teď musím ocenit celkově výborné herecké obsazení, kdy skoro co postava to herecká osobnost. Počínaje filosofujícím stárnoucím učitelem Lamačem (Jiří Sovák), rozvážnou ředitelkou školy (Věra Galatíková) a konče třeba nervní učitelkou Hájskou (Gabriela Vránová). Nelze též zapomenout na optimistickou a velmi lidskou učitelkou Zmatlíkovou, která pro Danu Medřickou byla její vůbec poslední (a de facto nedokončenou) rolí. Je moc škoda, že díky jejímu úmrtí zde už nemá tolik prostoru, jak se patrně původně zamýšlel, ale každá chvíle na obrazovce s ní stojí za to. Celkově musím souhlasit s tím, co je zde napsáno v obsahu, že jednotlivé postavy (i ty nesympatické) jsou napsány věrohodně. Naprosto geniální je pak Hapková hudba (nejen úvodní melodie), která mi i dnes po letech zní hodně uších. Zaujme i (na seriálovou tvorbu) vcelku neotřelé režijní pojetí, zvláště pak ty některé zpomalené poeticky nasnímané záběry a též řada moudrých výroků ať už z úst Jiřího Bartošky coby soudce nebo již zmiňovaných postav Jiřího Sováka či Věry Galatíkové (např. "Když je všechno v životě moc jednoduchý, tak si ani neuvědomíš, jak je to vzácný."). Když to tak píšu, nějak nenacházím důvod, proč tomuto dnes již pamětnickému seriálu nedat plný počet hvězdiček.

Hodnocení si nechám až na samotná závěr tohoto seriálu, nicméně komentář si dovolím napsat už dnes. Šestý díl byl totiž (z mého pohledu docela předčasně) zlomový. Pět dílů se Strachovi dařilo vyvolávat v divákovi dost dobrou mysteriózní atmosféru, ale stačilo málo, a (patrně) všechny karty jsou odhaleny. Co zůstává na poslední díl? Patrně hlavně závěrečná honička na hradě s možná (ale možná taky úplně ne) dobrým koncem. Vsázet se tak asi můžeme jen o to, zda to velitel kriminálky (Donutil) přežije či nikoliv. Což mi přijde docela málo. Ale třeba se ještě nějakého překvapení dočkáme.

Možná je 50 let od srpnové okupace už dost dlouhá doba na to, aby se na tyto tragické chvíle dalo nahlížet s nadhledem a třeba i v lehce komediálním duchu. Komediálních filmů z doby druhé světové války se též pár najde (viz třeba skvělá česká poválečná komedie Nikdo nic neví). Ale ona není komedie jako komedie. Tahle má podobu filmů typu Kameňák či Babovřesky. Tedy děs, bída a utrpení.... Nápad to možná nemusel být úplně špatný, střet polských herců (okupačních vojáků) s (malým) českým člověkem.... Ale to ztvárnění bylo otřesné, plné různě se pitvořících českých herců (škoda že i takových jako Bolek Polévka) a plné vulgarit od všech zúčastněných aktérů. Ještě štěstí, že jsem to neviděl na Nově coby připomínku srpnového výročí. To bych asi vážně dal odpad.

Samotná zápletka, kdy jako vždy milá a usměvavá Marta Vančurová spolu v Jiřím Bartoškou řeší převoz jednoho klučiny (Matěje) z dětského domova do Prahy na převzetí první ceny z výtvarné soutěže, mi úplně nesedla. Moc věrohodně na mě hlavně nepůsobily ony neustálé návštěvy Vančurové u všech těch možných osob spjatých s Matějovým dosavadním životem. Je jasné, že scenáristicky zde bylo účelem, aby se divák toho mohl o těžké Matějově životní situaci co nejvíce dozvědět a to z různých úhlů pohledu. Ale dost pochybuji, že by se někdo tak intenzivně zajímal o něčí cizí osud a věnoval tolik času návštěvám cizích lidí, jak to ve filmu činí postava Vančurové. To všechny ty scény vzájemné interakce mezi postavou Bartošky a Matějem mi přišly mnohem uvěřitelnější. A hlavně i mnohdy docela vtipné a velmi lidské. Nejsilnější mi ovšem přišla scéna, kdy je malý Matěj se svým tátou alkoholikem (skvělej Petr Čepek se svýma typickýma "psíma" smutnýma očima) a snaží se jej přesvědčit, že "rum je blbec". Jinak jsem moc nerozuměl, v jakém vztahu spolu vlastně byli v tomto film Vančurová s Bartoškou (staří přátelé/milenci v nezávazné vztahu). Celý film pak končí tak nějak divně do ztracena a vlastně i dost smutně. Coby televizní snímek to nebylo špatné, ale možná jsem (i kvůli mé oblíbené Martě Vančurové) čekal maličko víc.