HonzaBez

"Co jste zač?" ptá se redaktor Leden slečny Stříbrné, ženy s neskonale krásným úsměvem Marie Drahokoupilové, která však ve filmu působí spíš jako "sfinga", žena bez citů. Její odpověď na zmiňovanou otázku "Mata Hari" je tak vcelku výstižná. O tom nás přesvědčí zvláště konec filmu, kdy se původně nenáročná komedie o tom, jak jeden don Juan marně dobývá jednu krásnou slečnu, mění v dost dusné drama. Hodně tomu v tom konci pomohla skvělá Fišerova hudba. Mé původně zvažované hodnocení tak navyšuji o jednu hvězdičku navíc. Konec stál totiž opravdu za to, i když v průběhu děje jsem se místy buď nudil (scény z redaktorských porad) nebo jen mírně se pousmíval. Ale jen mírně, o dost méně než při sledování jiného Škvoreckého dílka, seriálu Prima sezóna. Když redaktor Leden říká: "Já už z vás vůbec nejsem já," jako bych trošku (ale opravdu jen trošku) slyšel Danyho Smiřického při jeho roztomile roztržitých milostných pokusech. Ledenova snaha za každou cenu ukázat slečně Stříbrné, že není "grázl", se ale podobá spíše frašce. Od frašky však není v tomto případě daleko k tragédii. Vždyť "život je vždycky tragédie, ale v jednotlivostech má někdy podobu frašky...."

"Existuje jediné pravidlo, právo silnějšího" X "Pravidla existujou, jenom se musí dbát na to, aby se dodržovala." Zajímavá konfrontace světa podsvětí se světem elitního policisty. Ve chvíli, kdy onen policista pochopí, že "když chceš bojovat s hajzlem, musíš zapomenout na pravidla," ocitá se mafián Vedral v ohrožení. A když jde najednou "ptáčkovi" o život, pronáší zcela absurdní věty o tom, že "tady už nefungujou vůbec žádná pravidla" a že "tahle republika je vytunelovaná i lidsky." "Porevoluční doba" či-li doba "divokého kapitalismu" v Čechách byla v lecčemž vskutku absurdní, ať už ji tvořily kauzy jako tunelování bank a privatizačních fondů (vzpomeňme i na dnes aktuální kauzu H-systému) či postavy jako Viktor Kožený či Stanislav Gross (postava premiéra ve filmu asi ne zcela náhodou připomíná ve filmu právě tohoto dnes již nežijícího politika). Literální předloha Jaroslava Kmenta je vskutku mrazivá. Film působí taky dost mrazivě, ať už v něm umírají nejprve kladní hrdinové (novinář, prokurátorka) či později i ti záporní (mafiáni). Na otázku, kdo zabil "kmotra", sice film jednoznačně neodpovídá, přesto ono závěrečné poselství o tom, že "žádný strom neroste do nebe, ale na každýho jednou dojde", vyzvívá vcelku optimisticky.

"Učte se nenávidět zlo a lhostejnost. Ale zlé a lhostejné lidi se snažte pochopit a pomáhejte jim…" Profesor Barchánek, kterého zcela jedinečně ztvárnil (se svýma typickýma smutnýma očima) Vlastimil Brodský, možná působí jako slaboch, který kolem sebe trousí životní moudrost ("člověk se často mýlí, ale pokud v sobě najde sílu přiznat chybu, vždycky vstane a znovu vykročí"), aniž by si uvědomoval, že jeho počínání je marné, jako je marné "házet perly sviním". Přesto dostane nakonec šanci nejen ukázat v praxi svou životní filosofii a přesvědčení, že "spravedlnost je také občas dílem velkorysosti," ale především získat zpět úctu svého syna. Barchánkova životní filosofie ve filmu přitom ostře kontrastuje s přístupem ředitele (jako vždy herecky minimalistický a přesto poutavý Rudolf Hrušínský), jenž je přesvědčen, že "člověk se někdy dopustí křivdy tím, že ji nepotrestá" a který uznává jen "znalosti, kázeň a morálku, a nic víc". Dialogy těchto dvou postav, v nichž se dotyční dotýkají otázek učitelského poslání a přístupu ke generaci mladých, tvoří jeden z hlavních pilířů celého snímku. Ten druhý, který byl pro mě (v současnosti coby otce puberťáka) asi ještě silnější, představují dialogy Barchánka se svou ženou o smyslu rodičovství a o tom, jak čas rychle běží. V okamžiku, když se Barchánka jeho žena ptá, "proč pořád jenom něco ztrácíme" a on ji na to odpovídá, že "dětství je nějak čím dál kratší," mi bylo taky trošku teskno. Teskno mi pak bylo, i když jsem koukal na exteriérové záběry filmu (okolí ZŠ Kladská a Bezručových sadů na Vinohradech), které mi připomenulo mé dětství, když jsem se každodenně pochyboval v těchto končinách. Asi skutečně trošku platí, že "nic není tak smutného, jako staré fotografie…"

"U nás je dnes veselo..." Vyšetřovat vraždu o vánocích nemůže být nikdy nic moc veselého. I když vánoce v padesátých létech, kdy dárky dětem nosí Děda Mraz, jsou takové zvláštní a skoro bez jakékoliv vánoční atmosféry. Zvláštní je snaha vyšetřovatelé dořešit případ mermomocí na štědrý den. Závěrečná vyšetřovací scéna u stolu je pak jako u Poirota...

"Zatracený ženský pokolení..." Tahle hláška rychtáře v podání Jindřicha Plachty zaznívá v tomto kouzelném filmečku snad na každém kroku. Pokrytectví paniček pardubických (a jejich klevety) je vskutku děsné (a směšné zároveň). Z jejich přehlíživého postoje k ženě mistra ostrého meče (kata) Jiřího, panně Rozině, je člověku až trošku smutno. Přesto jsem se, zvláště v druhé části filmu, náramně bavil. K popukání byla především scéna, kdy je Rozina (kvůli dosti absurdnímu obvinění) předvedena před městský soud (viz zejména její hláška "nelezte mi na kůži"). Film má i "detektivní" zápletku a nemůže chybět (pro dobu vzniku tohoto filmu) tak typický šťastný konec... :-)

"Každej má nějakou tu ranku…když budeme ohrnovat nos nad každou tou rankou…" Že je Oldřich Daněk skvělý autor jsem zatím více slyšel, než měl tu čest zažít na vlastní kůži. Tahle konverzační televizní inscenace plná štiplavých i posmutnělých dialogů se mi rozhodně moc líbila. Nechybí v ní jak humor ("Ty se tváříš, jako bych ti zavraždil babičku…" nebo "Já jsem vám řekla, abyste si sedl a ne byste mi dělat psychiatra"), tak i životní moudrost ("Štěstí chodí pomalu, ale zdrhne hned."). A když se k tomu přidají skvělí herci počínaje Janou Hlaváčovou, jejíž postava se snaží přistupovat k životu se stoickým klidem ("Děkuji Vám, nepotřebuji nic....Tohle je můj život, já jsem ho ještě nevzdala") i když ji to úplně nejde, přes Jiřího Valu coby šoféra, jež má pocit, že "když vyjede z brány, má nad sebou jen nebe a střechu od kabinu" a konče filosofujícím Josefem Vinklářem („Na silnici jako v lásce, tam taky nikdy nevíš…“). Jako bonus jsou tu pak mladí Tatjana Medvecká s Jiřím Lábusem, jejichž jiskřivý dialog rozhodně pobaví ("já jsem se dokonce modlila, abych se zamilovala do někoho, s kým bych mohla mávat.....", "já už jsem úplné mávátko"), i když se opět dotýká i vážných témat jako je vztah dcery k otci ("Tys ho měla rád?...Hůř já mu věřila") či volby životního partnera.

Vesnická sociální balada o hříchu a odpuštění. Když se jde Katarína vyzpovídat ke svému vesnickému faráři, slyší od něj jen odsudek: "Urazila jsi Pána Boha". Co ji asi čeká po návratu svého manžela? Od manžela, který odešel za prací do Francie, aniž by ji po celou dobu napsal jedinou řádku (ač ona právě na to dlouhou dobu žádostivě čeká). Katarína je tak nucena se se zoufalou sociální situací, kterou přitom zavinily manželovi dluhy, vypořádat sama a to i za cenu, která vzhledem k době a prostředí, ve kterém žije, není zrovna malá... Musím přiznat, že mě ten konec filmu jednak poněkud překvapil, ale především mi přišel trošku nedotažený, resp. nedopovězený. Přesto mě Hollý, ostatně jako většinou, nezklamal. Film z vesnice v Kysuciach má výbornou atmosféru, hodně poetických záběrů (zejména ve chvílích, kdy Katarína v zoufalství vzpomíná na chvíle rozloučení se svým mužem) a do toho všeho zní podmanivá (naprosto typická) Liškova hudba.

"Dej pozor, aby ti na podzim ta tvoje vlaštovka neuletěla," radí matka v podání Blanky Bohdanové svému synu, čtyřicátníku Jiřímu Mánkovi, kterého zcela excelentně ztvárnil Vladimír Dlouhý. Jiří si postupně uvědomuje, že ve svém věku již nestačí na svou až přes příliš přímočarou mladičkou přítelkyni Adu, se kterou musí být člověk "furt ve střehu" a kterou "čím více poznává, tím více se od ní vzdaluje". Rozčiluje ho přitom svými řečmi o tom, že "aspoň budeš vždy vědět, jak na tom jsme." Rád by proto zakotvil v klidném přístavu, který by pro něj mohla představovat jeho kamarádka z dětství Milena, která je přesným opakem Ady. Přesto je její krása nakonec silnější než jakékoliv racionální úvahy... A Ada? Ta se poprvé za dobu jejich společného vztahu nezachová podle toho, co o sobě až dosud tvrdila. A tragédie je na světě... Přiznám se, že i já jsem podlehl kouzlu Ady v podání Lucie Vondráčkové, která se své role zhostila bravurně. Občas si říkám, proč ona si svou reputaci v posledních letech zkazila filmy jako Babovřesky apod. Přitom zde hraje naprosto věrohodně. Možná je to i zásluhou Dušana Kleina, který taky má za sebou řadu spíše lehčích filmů, ale tohle se mu vážně povedlo.

Dojemný příběh lásky mladého studenta Pavla a židovky Hanky z doby, kdy se zdá, že "všechno je jen prozatím" a kdy pro mnohé se svět redukuje na imperativ: "musíme to hlavně přežít." Vždyť, jak říká Pavlova maminka "co je na tom špatného". Doba po atentátu na Reinharda Heydricha byla jistě velmi temná a určitě se v ní lámaly lidské charaktery. Ale nebude to asi jen onou dobou, že se lidé jako postava kolaborantky Kubiasové (v podání Blanky Bohdanové), chovají tak, jak se chovají. V každé době se jistě najdou lidé, co k životu přistupují s myšlenkou, že "co dneska užijeme, to máme...". Že jsou pak právě takoví lidé první, kterým strach nedovolí, aby si v sobě uchovali aspoň trochu té lidskosti, není taky žádné překvapení. Stejně tak možná nepřekvapí, že i v tak temné době může mezi mladými lidmi propuknout silné pouto lásky. Lásky tak silná, že se na okamžik může dotyčným zdát, že to vše musí dobře dopadnout. "Už se nebudeme scházet takhle ve tmě, budeme mít spoustu světla...", sní oba. Weisovo zpracování této temné love story jakoby onen motiv naděje v beznadějném světě dokonce i posilovalo. A nejde jen o těch několik kouzelných záběrů na smějící se Hanku, jako když se ptá Pavla: "Jsou ještě řeky..." Kouzelná je i scéna, když spolu Pavel s Hankou tančí a točí se do kola, nejprve v reálu temné půdy a pak na chvíli ve světě fantazie někde pod letní oblohou. Už jenom kvůli těmto poetickým záběrům, které přitom tak ostře kontrastují onou temnotou doby protektorátu, nemohu hodnotit snímek jinak než pěti hvězdičkami.

"Když se žena směje, máš ji v hrsti...." Když samotářský bavorský umělec Herbert Strehlow, "bručoun, který zapomněl, co je smích", toto konečně pochopí, zdá se na chvíli, že by život Lei, kterou naprosto bravurně ztvárnila Lenka Vlasáková, už nemusel být tak beznadějný. A že by i celkové vyznění tohoto filmu nemuselo být tak depresivní. První hodina filmu je totiž docela masakr. Jakýmsi zlomem je scéna, když se Herbert z překladu básně Lei dozvídá něco o jejím trpkém dětství. Film se v tuto chvíli doslova rozjasní. Úžasné kouzlo má hlavně velmi zajímavě natočená milostná scéna. Charakter Hapkovy velmi působivé (melancholické) hudby však jakoby již napovídal, že nic hezkého netrvá věčně...."Jen tráva se ptá, proč...."