HonzaBez

"On ti neřekl své jméno?" - "Řekl, ale já ho neslyšela - tenkrát byl film ještě němý." :D Trošku škoda toho závěru, v němž Nový přiznává, že se tímto filmem chtěli "vysmát líbivým lžím plných falešného citu, sladkých úsměvů....vysmát se životu v něž se nepracuje, ale v něž stačí stačí sentimentálně zpívat a v němž nakonec vše dobře dopadne." Možná to byla vše parodie, ale krásná parodie, k níž není třeba nic dodávat, protože to dílo mluví samo za sebe.

Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí. Ať žije Trockij“ Tento vlastní žert stál Ludvíka Jahna docela dost. Za ten druhý, který měl být pomstou jeho kamarádu Pavlovi, bude ale pykat někdo jiný... Ani v tomto filmu nezapře Jireš svůj osobitý styl. Excelentně zobrazený a sehraný je hlavně kontrast padesátých a šedesátých let. Třeba když se jde Jahn podívat na vítání občánků na radnici a přitom v retrospektivě vzpomíná na stranickou schůzi, která měla rozhodnout o jeho vyloučení ze školy. Zcela geniální je pak nápad vyprávět Ludvíkův následný smutný život, kdy byl šest let nucen pracovat v dole, zatímco v reálu se všichni přítomní užívají veselé folklorní hudby. I zde jsem vnímal Jirešův rukopis (viz třeba jeho pozdější snímek Opera na vinici). Co se Jirešovi podle mě úplně nepovedlo je závěr filmu během večerního hraní cimbálovky, i když chápu, že třeba ta scéna, kdy začne mládež tu hru cimbálovky přerušovat pouštěním rádia, měla asi názorně demonstrovat, jak odlišná byla doba padesátých a šedesátých let. Poslední scéna s rvačka Ludvíka s mladý ctitelem Zdeny je pak docela useknutá, i když ta poslední Ludvíkova slova "ty vole, tebe jsem bít nechtěl," asi dobře demonstrují absurditu onoho žertu.

Téhle Vláčilově "symfonii" zasněžené Prahy bych asi neměl problém dát plný počet hvězdiček. Ten bílý vizuál, ať už se zaměří na samotnou starou Prahu či na zamrzlou Vltavu nebo se případě propojí se záběry ze života místních lidí (včetně sáňkujících dětí), funguje skvěle. Zvláště když ten vizuální zážitek umocňuje skvělá Liškova hudba. Ale pak je tam náhle pasáž jako z jiného světa z interiéru nějakého kostela doprovázená (nevím proč) Stivínovou jazzovou hudbou. Jak mám jazz vcelku rád, tak sem to tedy vůbec nepasuje. Stejně tak jako těch nějakých třech a půl minuty nesedí do celého tohoto dokumentu a já musím chtě nechtě jednu hvězdičku ubrat.

Secese znamená rozloučení, odchod, odtržení od věcí unavených vyčerpaných a prošlých... Secese je výraz pro umění spojují něhu s pokrokem."  To Vláčilovo odloučení (naštěstí ne na trvalo) od hrané tvorby nebylo dobrovolné, přesto i v tomto krátkém dokumentu nezapře své postavení "filmového básníka". Krásné propojení různorodých záběrů na secesní umění všeho druhu s příhodně vybranou dobovou hudbou (nejpůvabnější je asi ta ze Sukovy suity Radúz a Mahulena) a občasnou recitací. Možná bych jen řekl, že v tom výběru záběrů ze secesní Prahy mohlo být méně obrazů a více architektury, ale to už je asi věcí vkusu každého.

„Za takových časů stojí za to vzpomínat příběhů ze starých časů... Proč jim však naslouchat? Je v tom zatajen nějaký smysl? Proč byly napsány. Zbůhdarma? Namátkou? Z potřeby básně? Z rozkazu bloudící ozvěny a proto že ony věci nejstarší leží v síti přítomného času..."  Nejsem si jistý, že po zhlednutí tohoto filmu českých filmu vím, proč bych se měl na něj ještě někdy znovu podívat. Věděl jsem, či spíše tušil, proč jsem jeho zhlednutí filmu tak dlouho odkládal. Uf, toho násilí bylo na mě asi vážně moc. A taky mi tentokrát neseděl Vláčilův způsob vyprávění. Jako všechny ty poetické záběry umocněné úchvatnou Liškovou hudbou, v tom je tento film vskutku jedinečný. Ale samotný středověký příběh o tom, jak se mladičká Marketa pro velkou lásku k muži jménem Mikoláš zřekne svého poslaní jeptišky, mohl být podle mě vyprávěn přeci jen trošku srozumitelněji. Kde se v Markétě vzala ona láska k člověku, který vypálil její rodinné sídlo a násilím si ji odsud odvedl? Tohle a spousta dalších dílčích zápletek ději jsem moc nepobral. Místy jsem měl pocit, že jediné co sleduji je jedna surovost vedle druhé. Středověk byl syrový, ale třeba Bočanův snímek Čest a sláva byl pro mě i přes svou syrovost srozumitelnější a přístupnější. Přitom asi nejen shodou okolností oběma snímkům vévodí Liškova chorálová hudba. Nu což prostě jsme se s mistrem Vláčilem úplně nepotkali...

"Anjelik môj kde lietaš, že pri mne blízko nestojíš, keď nie si so mnou – žiaľ nevidíš" Celkově ty písničky z tohoto muzikálového příběhu nejsou úplně moc můj šálek kávy, ale tahle píseň se Ladislavu Štaidlovi vážně povedla a mladičká Darinka Rolincová ji krásně procítěně zpívá. Celkově musím říct, že se mi moc líbilo to propojení příběhu ze života s pohádkou o šípkové Růžence. A v roli "krásně  praštěného" strýčka Darinky mě bavil Jiří Korn. Pokud jde o Jakubiskovu režii, nemohu úplně soudit, nakolik je toto jeho typický film. Některé  scény ale mají v sobě jistou imaginativnost či extravaganci, která by mohlo jeho rukopisu odpovídat. PS: Viděno v souvislosti s oznámením úmrtí Juraje Jakubiska a na jeho počest.   

"Raz čapil a sedem ich zabil..!!" A co je na tom zabít sedm much jednou ranou? To přeci ještě není důvod odejít z domova, setkat se v cizí zemi s vcelku neškodnými obry, kterých se přitom bojí celé zdejší království... Tahle pohádka je za mě dost nevýrazná, nějakou dobu jsem vůbec nevěděl, o čem to má vůbec být. Miro Noga v roli krejčího Šimona byl vcelku sympaťák, ale jinak na téhle pohádce moc pozitiv nevidím. Možná vcelku hezké lokace českokrumlovského zámku či Janohradu. Za nelogičnost považuji už jen to, že si někdy po zabití sedmi much dostane nápad si ušít opasek se sedmi "zářezy" (křížky). A že se jím pak tolik chlubí a že všichni kolem se ho jen kvůli tomu bojí. Do toho se přitom odvíjí celý další děj, jinak se ho přeci ti zlovolní rádcové mohli dávno zbavit. Moc mi nebyla ani jasná role krále. Byl jen loutkou v rukou rádců, nebo sám věděl, jak to s těmi obry vlastně je? No jak říkám dost nelogičností a celkově slabší scénář.

Slovenská verze pohádky o Plaváčkovi je dost potemnělá, a přináší některé motivy které v české verzi nejsou. Pěkná je výprava (kulisy hradů Pernštejn a Zvíkov dělají své), hezky zpěvná je hudba Svetozára Stračiny, ale nelíbila se mi postava kouzelníka (Lasica), který se svou magií  kousky snaží překazit Plaváčkovi v jeho cestě za dědem Vševědem. Poznámku bych měl k českému dabingu. U některých postav se předabování nedivím, ale že takový Vlado Müller musel mluvit hlasem Miroslava Moravce, když v řadě filmů mluvil sám česky, to mi přišla vcelku škoda.

"Představte si město, padesát tisíc lidí, na které přiletí z ničeho nic, uprostřed zimní měsíční noci smrt…Smrt, která jako kdyby přišla z Měsíce." Jules Verne byl genius, které leccos znal a předvídal. A i příběh Ocelového města je velmi nadčasový. Když se jeden novinář z tohoto filmu vrací z města Fortuny do Ocelového města s tvrzením, "vezu Vám mír", můžeme v tom vidět třeba události kolem Mnichovské dohody. Ale taky připomínku toho, jak to bylo a je na Ukrajině, kde se agresivní Rusko snaží svést vinu na vývoj událostí na Ukrajinu, jak se o to v našem příběhu snažil Janus, zakladatel Ocelového města. Filmové zpracování Ludvíka Ráži mě doslova nadchlo skvěle ponurou atmosférou a výbornou výpravou. Výborné jsou i herecké kreace, zejména pak Jaromíra Hanzlíka ve své dvojroli. To jak (nejen) dikcí hlasu dokázal odlišit obě charakterově odlišné postavy, nemělo chybu. Chybu opět neměla ani hudba Luboše Fišera, i když zvláště to úvodní burácení bylo na něj až trošku nezvyklé.

"Proč mě mučíš? Stačí říct dost…Ne, to nikdy ty zvíře. Chci dál až do konce." Neříkám, že mě Jaromil Jireš svými obrazotvornými experimenty vysloveně mučil, ale občas jsem přeci jen kroutil hlavou co vše se dá na podkladu známého faustovského příběhu vymyslet. Zde si hlavně člověk není vždy úplně jistý, zda se aspoň část z toho odehrává v reálu (v prostředí zámeckého parku ve Veltrusech) a co na "divadle" či v nějakém fantaskním/ imaginativním světě. Jde o chvíle, kdy jeden Faust a jeden Mefisto zpívá na scéně a druzí dva to čile komentují. Trošku jsem nepochopil tu prostředí část, kdy se to vše tak nějak slilo to jednoho, aby se to v závěru (částečně) opět rozdělilo. Každopádně to považuji za zcela originální snímek plný imaginace a filmařských kreací. Ne vždy to bylo srozumitelné, a ne vždy se mi pro tentokrát líbila FIšerova (moderní vážná) hudba. Ale za tu originalitu si podle  Jireš ty čtyři hvězdičky zaslouží.