HonzaBez

,,Také v budoucnu bude muset mít člověk štěstí, aby se na něj nezapomnělo." Český hudebního skladatel a pedagog působící převážně ve Francii Antonín Rejcha měl zjevně štěstí i po smrti, že on něm mohla vzniknout tato zcelku zajímavá televizní inscenace. Přeci jen nepatří mezi tolik známé/hrané autory, přičemž o jeho zásluhách pedagogických jsem se poprvé něco dozvěděl až díky tomuto filmu. Štěstí jistě bylo i to, svěřit hlavní roli Eduardu Cupákovi, který tuto zajímavou postavu hudební historie ztvárnil velmi uvěřitelným způsobem. Samotný koncept  inscenace, kdy životem vyčerpaný skladatel (v podstatě na smrtelném loži) si v hlavě rekapituluje svůj život, je v celku tradiční. Jednotlivé útržky nejsou sice úplně vyrovnané, ale minimálně v některých je zajímavý náboj. Určitě jde třeba o scénu, kdy se Rejcha po letech setkává se svou matkou, kterou v dětství opustil, aby spolu vedli nelehký rozhovor. Nebo ta, kdy je Rejcha nucen před francouzských dvorním radou obhájit uvedení své opery Nathalie. Jiné aspoň člověku nabídnou další zajímavé informace o tomto skladateli (třeba to, že byl prvním učitelem Charlese Gounoda nebo že se stal členem francouzské akademie). Hodnocení zaokrouhluji na 4 hvězdy, protože televizní inscenace o hudebních skladatelích mám obecně rád, byl jsem potěšen se s další takovou seznámit.

"Dobrze jest..." Může být život úžasný, když jej žijete v těle, které Vám neumožňuje být na navenek (fyzicky) tím, kým jste uvnitř (mentálně)? Tak tohle člověka prostě musí chytit za srdíčko. A je Vám přitom až úzko, když si uvědomíte, jak snadno se může člověk nechat zmýlit všemi těmi vnějšími projevy lidského chování, aby někoho označil za "debilního".  A jak jednoduché je shodit jakoukoliv snahu vnímat lidský intelekt někoho tím, že řeknete: "I můj pes slintá, když mu neseš potravu." Chápu, že někdo může namítnout, že všechny ty vnitřní dialogy Mateusze mohou být hodně spekulativní. Ale při vědomí toho, že jde o film podle skutečného životního příběhu, ten argument úplně neberu. Ač tedy konec mě uzemnil asi hlavně v tom, že jsem čekal něco pozitivnějšího (i v kontextu názvu filmu). Při hodnocení filmu jinak člověk musí v první řadě vyseknou velkou poklonu oběma představitelům titulní role. Zahrát takto věrohodně postavu onoho silně postiženého kluka, to je téměř nad všechno mé chápání. Můj zážitek z celého filmu pak umocnila poetická hudba a v některých scénách i kamera. Zvláště scéna, kdy mladá dobrovolnice tančí s Mateuszem sedícím na vozíčku, to byla prostě lahůdka.

"Existuje tady jen jeden holisticky systém, celosvětové dominium dolarů…Není svět států a ideologie. Svět je soustava korporací neúprosně ovládaných zákony trhu…" Vůbec se nedivím že tento film dostal tolik Oscarů. Jako satira na senzacechtivost mediálního světa je to vskutku výborné a dosti nadčasové. Jen se trošku obávám, že pokud z úst moderátora Howarda Bealese zaznívá výzva divákům, aby v televizi nehledali pravdu, protože ta je jen "mizerný lunapark, cirkus, festival potulných kejklířů," že by ho řada dnešních lidí docela ráda vzala za slovo. A fakticky to tak i činí... A tak když Bealese horlí za to, aby si lidé uvědomili, že "žijeme jen v iluzích," neboť "nic tu není pravda"  napadá mě, zda všechno to trpké ovoce, které dnes jako společnost musíme sklízet, zejména v podobě totální relativizace jakékoliv pravdy a šíření fakenews a hoaxů všeho druhu, není vlastně jen důsledkem toho, jak v minulosti celosvětová média (televize a seriózní deníky) vlastě fungovaly. Bohužel se ale obávám, že řešením není dle Bealeseova vzoru si otevříti okno a  do celého světa začít křičet: „Já už mám všeho po krk“ Média 20. století jsou jistě viníkem všeho možného, ale otázkou je, zda ta tzv. nová média (sociální sítě a různé jiné alternativy) nejsou ještě větším zlem a nepřinesou tak ještě trpčí plody.

„Tak hrajme ještě dál vabank, vabank. Zas můžeš hrát, co jinak zbývá. Kdo málo vsadil coby chtěl pak brát, i náhoda je paní chtívá. Chceš brát tak riskuj vždycky hraj vabank, vždyť právě o tu výhru kráčí. My s touto paní chcem si taky hrát, vabank je náš, jsme přeci taky hráči…“  Vabank se opět roztáčí a já musím říct, že nemám pocit, že by to bylo nějak výrazněji horší než u jedničky. Třeba rozjíždí se to zde (útěkem Kramera z vězení) vlastně i rychleji než v případě jedničky. Jedinou výhradu bych asi měl k uvěřitelnosti scény s ohořelou mrtvolou (údajně zahynuvšího Kvinty). Ale finální podraz Kvinty na Kramera (přelet do „Švýcarska“) to vážně nemělo chybu. Co každopádně zůstává, je geniální Kuźniakova hudba. Ta ústřední melodie mi bude znít v hlavě ještě dlouho. Poslední postřeh se týká skvělého českého dabingu, kde třeba Květa Fialová zamlada jako by skoro z oka vypadla Ewě Szykulské. Nevěřím, že to byla úplně náhoda…

První věc, co musím na Vabanku vypíchnout, je zcela geniálně hravá (jazzová) doprovodná hudba Henryka Kuźniaka. Moc jsem si ji užil. Příjemně svěží je i celková zápletka s originální pomstou jednoho kasaře svému bývalému parťákovi. Jen ten rozjezd by mohl být trošku rychlejší. Ale jakmile se už spustila samotná akce s vyloupením banky a byly stále jasnější komtury toho „podrazu“, náramně jsem se bavil. I díky vtipně napsaným dialogům. A výbornému Janu Machulském v titulní roli Kvinty. Atmosféra této gangsterky mi jinak v lecčems připomínala film Podraz. Prostě celkově super.

"Co je to mít chlapa? Pravděpodobně jde o domácí službu, velmi rozšířenou ve 20. století." :D  O téhle ve své době kultovní polské komedii jsem toho již hodně slyšel, ale sám jsem ji doposud nikdy neviděl. Jako z pohledu  dnešního diváka mi to zas tolik vtipné nepřišlo, ale pokud bych se na to díval čistě očima diváka ze socialistického Polska či Československa 80. let minulého století, pak se vůbec nevidím, že ten film měl  tehdy takový ohlas. A jako jasně že je tu spousta ženské nahoty, což tehdy muselo působit jistě jako zjevení. Já jsem zde ale viděl hlavně řadu zjevných i méně zjevných narážek na život v totalitním světě. Na život, v němž jsou lidem "vymývány" mozky, a kdy je jim bráněno jakkoliv svobodně myslet (viz třeba hláška "Nejsi nemocná? V poslední době moc přemýšlíš"). No pak je tu i jistá nadčasovost snímku, kdy si říkám, zda se náš svět přeci jen neřítí do podobné "apokalypsy", kterou v tomto filmu zažíval Max s Albertem. Na potlačení sexuálno pudu sice nemáme speciální pilulky, pud kariéry však ale i tak mocně působí. A to neříkám jako nějaký odpřisáhly antifeminista.

„Podvodník nemůže nikdy důvěřovat, protož sám může být podvedený." I na takového pokerového profíka jako byl "Velký Šu" (chladnokrevný Jan Nowicki) může jednou dojít... Ačkoliv mě téma hazardních her moc nelákalo, musím uznat, že mě film po nějakých 15-20 minutých (i díky tísnivé hudbě Andrzeje Korzyńského) vtáhl svou hutnou atmosférou a až do mrazivého konce mě už nepustil. Docela jsem koukal, že takový film byl natočen ještě v socialistickém Polsku. Konec se dal vcelku očekávat, ač ve mě vyvolal dost otazníků. Byl "Velký Šu" nějak domluvený s tím chlápkem, co obehrál mladého taxikáře Jurka? A byl dotyčný chlápek nějak zapleten do toho následného mordu nebo to celé  byla shoda náhod?

 "Jaká je hranice mezi výsměchem a humorem?" V kontextu tohoto filmu tedy těžko říct. Úvodní zápletka o tom, jak si má člověk vybírat životní partnerku pomocí počítače, mi  nakrátko v sobě evokovala maličko obdobou zápletku ze skvěle humorného  legendárního českého filmu Jáchyme hoď ho do stroje. Ale je mi líto, na tomto filmu toho moc humorného neshledávám. Jak mě Jacques Villeret třeba bavil v Blbci k večeři, tak zde mi to přišlo spíš jako takový výsměch/parodie na komedii. Zvláště naprosto nechápu, co chtěl jako "básník" (Lelouch)  říct těmi posledními asi 15 minutami, co následovaly po svatbě jedněch z klientů seznamovací agentury. Patrně se to vše co následuje (Robertův úspěch v roli baviče, seznámení se s velmi atraktivní ženou, v po němž ale následuje jen jeho chvilkové štěstí), odehrává jen ve snu/představě. Za mě zatím rozhodně nejslabší Lelouchův film. A nikterak tomu nepomohla recyklace ústřední melodie z jiného (dost kultovního) Lelouchova filmu Muž a žena v samotném závěru.

"Můžeme hrát jen tam, kde je nádraží. Takže Brno škrtám…" :D Neříkám, že pár vtipných průpovídek v této Havelkově komedii nebylo. Takže v tomto směru asi fajn, že dotyční nejeli autobusem... :D Ale třeba ta scéna, kdy myslivec míří svou kulovnicí na muže, kterého pokládá za příznivce arabského terorismu, mi přišla hloupá. Stejně tak scény ze štábu hejtmana. Jinak s Vlastníky bych to moc nesrovnával. Tady mi to vylíčení celé řady specifických charakterů přišlo mnohem smysluplnější a méně postavené na hlavu.

"Všechno má svůj smysl, i tahle naše bída..." Tahle úvodní vcelku optimistická slova pronesená Vladimírem Menšíkem, dostávají v průběhu této dvojdílné televizní inscenace podle románu Liona Feuchtwangera dost na frak. Ona je totiž bída a bída. Tenhle autentický příběh o lidech, kteří "ztratili domov a nový zatím nenašli," je minutu od minuty depresivnější a na jejím konci už snad zbývá jen vypjatý hudební motiv z pera hudebního skladatele Trautweina (celkový výborná hudba Otmara Máchy). Tomu toho opravdu moc nezbylo. Přišel o práci, o ženu a patrně i o syna. Neštěstí ale zažívají i jiní (vydavateli listu zavřiu v Německu dceru, jeho šéfredaktor má zas vážně nemocnou ženu) a tak není nikdo, kdo by mohl Trautweinovým pomoci (ač oni dokud mohli, rádi pomáhali jiným). Pokud jde o herecké stránku, musím vypíchnout Janu Hlaváčovou, která ten svůj přerod z velkorysé ženy a milující manželky do ženy zdrchané a zoufalé sehrála vskutku bravurně. Ta scéna její závěrečné totální rezignace v níž nezazní jediné slovo, je i zajímavě natočena. Docela mrazivé řekl bych.