HonzaBez

Jaromír Hanzlík, sympatický poručík a "kouzelník amatér", si možná může nějaký čas připadat jako "hráč s plnou rukou karet, co neví, která je ta trumfová," přesto nakonec s grácii vyřeší nejen vraždu, ale především případ  "čtverce mizení". Ti čtyři mušketýři pracující tu v pojišťovně, tu v autoškole, autoservisu či autobazaru to neměli špatně namyšlené, ale když "sedne štěstí na vola..." :D. No jak v písni během závěrečných titulků této poměrně odlehčené detektivky zpívá Karel Černoch: "Život je bláznivý kolotoč. Rád s naší pýchou mává. Tem kdo ji v sázku dává, kdo ví jak, kdo ví kdy, kdo ví proč, ten neprohrává."

Tahle krimi série už svým názvem dávala asi avízo, že to bude tak trošku o tom, že vyšetřování vražd nemusí být jen o práci "ranařů a pistolníků", ale že může být užitečné mít v týmu i někoho, kdo se na ty věci dokáže "dívat jiným úhlem pohledu". Před čímž jsme varováni nebyli, byla přítomnost uřvané ambiciózní holky, co je "drzá jak lázeňská veverka". Tereza Ramba byla někdy drsná asi až moc, a stejně tak až moc mi přišlo, že scénář staví na hlouposti policejních matadorů. Jak mohl třeba ve třetím díle Matěj Hádek okamžitě nevyhlásit pátrání po majiteli modrého auta, jehož poznávací značku musel určitě  vidět, to mi moc jasné není. Ač tedy nakonec je otázkou, jak se celý policejní tým stihl dostat včas na inkriminované místo. Zavolal si snad pomoct sám Trojan nebo ti policejní "ranaři" si nakonec přeci jen dokázali spočítat, že jedna a jedna jsou dvě? Na tuhle otázku jsem v závěru žel odpověď nedostal. Za to zde nemohla nechybět téměř závěrečná scéna s uznáním ze strany šéfa mordparty Vetchého vůči docentovi. V tomto ohledu vcelku předvídatelný závěr, přesto (nejen v případě této scény) hezky zahráno a ze strany Jiřího Stracha i hezky natočeno. Jen ten scénář mohl být krapet logičtější a mohlo v něm být méně prostoru pro uřvanou Terezu Rambo. Ale jinak v zásadě spokojenost.

"Hej páni konšelé, poslyšte nevinný přání..." Karel Gott, ať si říká kdo chce, co chce, byl fenomén, o čemž svědčí i tento dokument (nejen) o jeho "odcházení". Líbil se mi onen kontrast mezi Gottem v dobách jeho mládí a největší slávy a Gottem v čase jeho posledních vystoupení. Někdo možná může říkat, že měl mít více soudnosti v tom, jak odejít na vrcholu, ale ve mě třeba ty záběry ze zákulisí jeho posledního koncertu vyvolávali spíše pocit obdivu, že to prostě v duchu jeho písní "to musím zvládnout sám" či "být stále mlád", nevzdal, i když to bolelo. Svou sílu měly i záběry z rodinného prostředí, přičemž mi vůbec nevadilo, že v nich bylo hodně Ivanky Gottové.  Vždyť to byla jeho manželka....

"Jsou věci kterých se můžeme bát, ale je toho tolik k oslavování…" Není sporu o tom, že Marie Curie-Skłodowská změnila svět a tento životopisný film velmi originálně ukazuje nejen jak, ale i v čem. Ten nápad s "dokumentárními" vsuvkami, které po různu ukazují na některé formy využití radioaktivity, kterého se už přitom Curieovi nedožili, se mi velmi zamlouval. Ač třeba scéna mapující okamžiky před výbuchem jaderné bomby v Hirošimě (viz hlavně mikro záběry na ulici, kde si hrají děti) je jako z jiného filmu. Uznávám, že to může pro někoho působit až rušivě (viz třeba scéna z havárie v Černobylu), ale dost přesně to demonstruje, jak širokospektrý byl dopad objevů Marie Curie-Skłodowské a jejího manžela Pierra.  Spolu tvořili vskutku jedinečný a velmi oddaně se milující pár. Pouto jejich lásky filmaři využili i v samotném závěru, kdy si "duch" mrtvého Pierra přichází pro umírající Marii a oba spolu jakoby ve snu diskutují o dosahu jejich společných objevů. Ten konec možná nepovažuji  za úplně zdařilý a zas tak originální (i když na úrovni životopisného snímku možná i jo), ale celkově za mě poměrně velká spokojenost.

Tak jako byl rozporuplný samotný Jiří Arvéd Smíchovský (vysoce vzdělaný a obdivuhodně  jazykově vybavený člověk, který se ale neštítil spolupracovat jak za protektorátu s Němci, tak později s komunistickou Státní bezpečností), tak je rozporuplný i celý tento film. Na jednu stranu je zde obstojná mysteriózní atmosféra a hlavně pak vynikající herecké výkony (ať už Michala Kerna v titulní roli nebo i Saši Rašilova v roli komunistického vyšetřovatele Štěpána Pláčka), na druhou stranu je zde ale celková roztříštěnost vyprávění, která brání diváku se toho o Smíchovském mnoho dozvědět. Vlastně tu vůbec nejde o nějaký životopisný film, ale o jakousi "divnověc" či "mindfuck", kdy se buď divák může unášet na vlně jakési halucinogenní nálady, která přináší různé déjà vu (viz asi hlavně to se skříní) a spoustu projevů okultismu, nebo se cítí být naopak totálně zmaten případně i podveden tím, jak ho celou dobu vedou tvůrci za nos a neumožní mu postavě Smíchovského nějak blíže porozumět.  Osobně jsem chvíli cítil to první, ale chvíli i to druhé. Byli chvíle, kdy jsem chtěl dát 4 hvězdičky, ale i okamžiky, kdy jsem si říkal, že i dvě hvězdičky jsou skoro moc. Nakonec jsem se rozhodl ty své dojmy nějak zprůměrovat, ale musím říct, že to bylo těžké rozhodování.

"Hudba je dar a ten jste dostal od pána Boha, který stvořením světa změnil ten velký chaos v harmonii a soulad."  Životopisný filmy z hudební sféry mám obecně rád a to už jen proto, že v ní většinou hraje prim krásná hudba. Tak tomu je i v tomto filmu, kde zejména posledních 20 minut je plný překrásné hudby Verdiho Aidy. Ale to paralelní téma filmu, které představuje italského dirigenta Artura Toscaniniho jako jakéhosi "politického agitátora" (viz zejména rozhovor s brazilským císařem), mi moc nesedlo. A trošku nepravděpodobná mi přišla i ona změna v (politickém) smyšlení sopranistky Nadiny v průběhu představení. Svou výpravností a jakousi poetickou barevností v sobě ale tento film nezapře typický rukopis Zeffirelliho (jak ho znám z filmového či divadelního zpracování některých oper). Za mě tak velmi silné čtyři hvězdičky.

"Calinghamove můžou všechno, úplně všechno.." Jaromír Hanzlík jako pravý gentleman,  který se díky své šlechetnosti nakonec dozví víc, než co by si asi přál vědět... Jiří Hubač byl výborný scénárista a ani tato jeho detektivka amerického střihu není k zahození.

"To jsou mi teda posily. Jeden tu přišel malovat, jiný fotografovat, a havíře aby tu pohledal…" Na tomhle socialistickém "thrilleru" mě asi nejvíc bavilo to, co sem žánrově vlastně ani nepatřilo. Parta mladých brigádníků (viz třeba Josef Vinklář s kytarou, Stanislav Fišer s frajerskou patkou či polepšený "kriminálník" Rudolfek Hrušínský) sem přináší trocha té mladistvé rozvernosti. A díky přítomnosti několika mladých dam či dívek (nejvíc asi mladičká Marie Kyselková) to má i nádech romance. Burácivě dramatická  hudba Miloše Vacka dává hned v úvodu jasně najevo, že tu půjde někomu o kejhák. A vskutku jedna pořádná přestřelka nás nemine, jakož i obligátní odhalení nekalých praktik zápaďáckých diverzantů. Přesto ale "já vím o Větrný hoře sví…"

"Kdy si naposledy slyšel, aby někdo přistál s tryskáčem na vodu a všichni přežili?" Naprosto jedinečný příběh, naprosto strhující film. Autenticitě vyprávění pomáhá už to, že že ony dramatické momenty před přistáním letadla na řece jsou vyprávěny formou retrospektivy s použitím zvukového záznamu z kokpitu během soudního procesu. Upřímně moc nechápu, jak vůbec někoho mohlo napadnou pochybovat o tom, že se kapitán Sullenberger mohl ve svém úsudku  v inkriminovanou chvíli zmýlit, ale asi jsou takto nastaveny letecké předpisy, že se musí vše důkladně vyšetřit. Osobně mi přišlo to chování minimálně některých členů vyšetřovací  komise poněkud komisní a chladné a tak se vůbec nedivím té Sullyho reakci na původní závěry komise z oné (jinak výborně natočené) rekonstrukce z trenažérů: "Vy hledáte lidskou chybu. Hledejte to s lidmi…" Zatímco vyšetřovací komise v tomto směru selhala, Clintu Eastwoodovi (s Tomem Hanksem v titulní roli) se určitě podařilo představit Sullyho Sullenbergera jako člověka z masa a kostí, člověka  rozhodného, skromného přesto ale i tak v jistou chvíli pochybujícího o sobě samém. Nějak takhle si představuji člověka, co si "nepřipadal jako hrdina, ale jen jako  člověk, co dělal svoji práci..."

"Hudba k nám promlouvá, aby nám řekla, to co slovy říct neumíme…" Velmi intimní výpověď nejen o tom, kdo to byl francouzský barokní skladatel Sainte-Colombea. Skrze vyprávění jeho žáka a jiného hudebního mistra Marina Maraise ( Depardieu senior i junior) a za doprovodu teskných tónů violy da gamba k nám promlouvá příběh poněkud výstředního muže, který byl asi nejšťastnější, když mohl hrát na svůj milovaný nástroj ve staré dřevěné chatrči. "Všechna jitra světa mizí v nenávratnu" a já, coby velký milovník hudby si sám kladu otázku, co je to nejdůležitější, co člověku přináší hudba. Marin Maraise ve velmi silném dialogu se Sainte Colombeam v závěru snímku říká, že chce v hudbě najít "nářek a bolest". Ale co když je naopak hudba prostředek, kterým lze nářek a bolest odplavit z mysli a duše pryč? Osud Sainte Colombea (s jeho trápením spojeným s předčasným úmrtím jeho milovaní manželky) budiž toho exemplárním příkladem...