HonzaBez

Sophie Lorenová je bezesporu krásná a taky velmi temperamentní Italka. A tento povídkový film je primárně o ní. Ale jinak moc nevím, co k tomuto filmu říct. Jednotlivé povídky mě moc nezaujaly (snad nejvíce ta první o živočišné pouliční prodavačce s téměř "věčným" břichem), a nějak mezi nimi nevidím žádnou bližší souvislost, či spojitost. A ani nechápu, jak tyto povídky souvisí s daným názvem filmu. Leda, že by šlo o tu naprostou jinakost tří ženských postav jako je jinakost mezi tím, co bylo včera, co je dnes a co bude zítra. Každopádně budu mít i po shlédnutí tohoto filmu jeho název spojený spíše se scénkou Felixe Holzmanna s Ivou Janžurovou...

"Toto je jednoduchý příběh a přeci není snadné ho vyprávět. Podobá se pohádce, je v něm bolest, ale taky spousta zázraků a štěstí…" Po té první, celkově příjemně odlehčené polovině filmu, kdy nic moc nenasvědčovalo tomu, že sledujete film s tématikou holocaustu, nebylo musím říct pro mě zrovna jednoduché přepnout do zcela jiného módu (ač jsem byl na to připravený). I když tedy "nejvynalézavější číšník na světě" Kvído dělal vše proto, aby tu tísnivou atmosféru koncentračního tábora nějak odlehčil. Ale nejsem jako Giosué malé dítě, abych dokázal na konci filmu křičet: "My jsme to vyhráli…Dostal jsme tisíc bodů a mohl jsem puknout smíchy... Jsme úplně první a vracíme se domů tankem…" Přeci jen se nemohu zbavit dojmu, že to celé vyprávění bylo poněkud naivní a zvláště některé situace jen těžko uvěřitelné. Současně ale přiznávám, že něco ve mě jako by chtělo uvěřil, že tomu přeci jen tak být mohlo.

"Utíkáš, utíkáš a ničemu neutečeš…" Že se před strastmi válečných událostí utéct nedá, poznají bodrá prodavačka i její dospívající křehká dcera doslova na vlastní kůži. Kdo mě v celém filmu velmi mile překvapil byl mladý Belmondo. Přeci jen ty jeho pozdější role, jsou spíše takové odlehčené, tahle dramaticko-intelektuální poloha mu ale velmi seděla. A mě se líbil skoro víc než Sofie Lorenová v hlavní roli. O jejím charismatu (a  energičnosti) asi žádná, ale přišlo mi, že je někdy vážně dost ukřičená.

"Zlodějkou či děvkou se ženská nestane, když nechce" Neskonale půvabná Gina Lollobrigida v příběhu z Mussolliniho Italie o mladičké Adrianě, kterou její naivita nakonec přivedla až na šikmou plochu prostituce. Asi nepřekvapí, že ani muži, kteří se kolem ní točí, si s morálkou zrovna moc hlavu nelámou. Jen  student Mino je jiný, překvapivě hodně jiný. A přesto to nakonec pro Adrianu není zrovna moc výhra. Nezbývá tedy než doufat, že její dcera Leticia bude jednou žít šťastnější život, než jaký žila ona sama. Ale to už by byl jiný příběh.... PS: Shlédnuto jako připomínka na nedávný skon Giny Lollobrigidy.

"Žal bez lásky věc je možná, ne láska bez žalu…" Mladinká Daniela Kolářová coby čistá a naivní duše, schovanka Naďa je vážně kouzelná. Kdo mě ale v téhle televizní inscenaci podle Ostrovského divadelní hry doslova uchvátil, byla Dana Medřická v roli dokonalé intrikánky. Její zloba a potměšilost nezná hranic, stejně jako její schopnost lísat se a vemlouvat do přízně statkářky, své "dobrotitelky" (mě téměř neznámá Světla Amortová). "Já Vás všechny utancuju....", varuje své okolí vědoma si svých schopností klevetit. Smutné přitom je sledovat kolik prostotu k tomu "krákorat" se ji dostává...

"Cože kvůli tomuhle hadru já si bral 2 dny dovolený. Maminko to si se neměla urážet, ale rovnou to hodit do popelnice". Jan Pivec a Jiřina Šejbalová v příběhu o pošetilostech stárnoucí dvojice po 50 letech manželství. Dokonalý herecký koncert této dvojice.  Příběhově mi to dost připomnělo, jak můj dědeček udělal ve své době něco podobného, jen s tím rozdílem, že se nejednalo o "výhodnou" koupi kožichu pro manželku, ale džínsů pro své vnuky v tuzexu...:D Stáří bývá někdy vskutku dosti pošetilé, zde třeba, když se naše titulní dvojice rozhodne oslavit v zimě výročí seznámení platbou na lodičkách. Pošetilé, resp. lépe řešeno hloupě, se ale asi mohou chovat lidé v jakémkoliv věku. V tomto směru je třeba velmi trefná ta scéna rodinné sešlosti. "Tohle bys mi do očí neřekl..." :D  Já bych do očí fandů československého filmu, za jakého se sám považuji, asi neřekl, že se mi to  zas tolik nelíbilo, abych mohl dát plný počet hvězdiček. Herecky to jistě nemá chybu, ale to časté hádání se Pivce se Šejbalovou mi přeci jen už někdy lezlo na nervy. Asi i proto, že přesně takto či podobně jsem to v dětství zažíval u své babičky s dědečkem...

"Sýpal, kulhal, postarší, měl takový řídký plnovous, a na ruce měl zlatý prsten s hadem." Tohle není přízrak, tohle je dávná krutá realita... Prostředí zámku Červený hrádek vytváří tomuto zdánlivě mysterióznímu příběhu vyprávěném mladým adeptem malířství Horácem (Martin Mejzlík) vcelku příhodné kulisy. Závěrečná pointa tohoto filmu na pomezí krimi a thrilleru sice není vůbec marná, ale zpracování je přesto takové šedivé s hudbou, která ne vždy odpovídá ději. I když je herecké obsazení vcelku svěží ("mladí a rozverní" Táborský, Suchánek, Langmajer, Bočanová), celkově hodnotím jen coby takový průměr.

,,Violoncello je nejbližší lidskému hlasu... Klavír vypadá vznešeně, jako král na trůnu, ale nehýbá se." Je tenhle Felliniho film vskutku jen o zkoušce orchestru, orchestru plném individualit, plném hráčů, kteří jsou přesvědčeni o vlastní výjimečnosti, resp. o výjimečnosti nástrojů, na který hrají? No asi těžko, jenže zvláště ke konci filmu, když se zkušebna orchestru změní v jakési "doupě skvoterů", které dostane zásah demoliční koulí, jsem si musel klást otázku, co chtěl vlastně "básník" (Fellini) touhle alegorií říct. Má to být celé o tom, že hranice mezi svobodou a anarchií může být někdy proklatě tenká a hlavně nebezpečná? Chce se tím říct, že bez silného vůdce (dirigenta) nemůže společnosti dlouhodobě fungovat? No, na některé myšlenkové pochody Felliniho bych asi potřeboval výkladový slovník... :D Ale jinak vcelku zajímavá podívaná, s tím, že pokud hráči orchestru zrovna nekonverzují, ale taky hrají, tak i pěkný poslech.

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Každý věřící může někdy o své víře zapochybovat, ale co když pochybuje farář, který by měl nejen vést bohoslužbu, ale hlavně přinášet druhým naději a víru? Musím se přiznat že si nejsem moc jistý, zda jsem vlastně pochopil, co chtěl Bergman tímto filmem říct. Chtěl tímto jen poukázat na to, že i faráři, tj. lidé, kteří by měli být Bohu nejblíž, jsou jen lidé "z masa a kostí"? Nebo tím chtěl relativizovat víru jako takovou, resp. její schopnost přinést lidem útěchu v těžkých chvílích utrpení? Za mě trošku rozpaky, ač z filmařského hlediska se mi poměrně líbila scéna se čteným dopisem.

"Děkuji za tenhle milej svět. Díky a sbohem." Tak tomuto Formanovu filmu dám sbohem celkem rád. Sbohem a nikdy více... Vůbec jsem do dneška tedy neměl ponětí, kdo to byl Andy Kaufman. A i když už to teď vím, furt vlastně nechápu, co že to bylo za člověka. Formanův film mi totiž na toto moc neodpověděl. Stále si tak musím klást otázku, jakou motivaci musel mít člověk proto, aby "předstíral, že je kretén", či "pitomeček, co přijde ze školy a jásá hele tati dostal jsem pětku." Možná jsou lidi, kteří jsou schopni se něčemu takovému smát, možná jsou lidi, co dokáží osobnost Andyho Kaufmana obdivovat pro jeho schopnost vodit druhé za nos či totálně mystifikovat. Ale je mi líto, tohle vážně není můj šálek kávy... A nikdy nebude.