Obsahy(1)
Dominantní matka, statkářka Ulanbeková (S. Amortová), má ráda řád a pořádek. Určuje osudy rodinných příslušníků i služebnictva, je tvrdá a panovačná. Její nejmilejší schovanka Naďa (D. Kolářová) by se ráda vdala. Statkářka ji nutí do sňatku se špinavým opilcem a písařem Negligentovem (O. Vlach). Až na přímluvu syna Leonida (V. Preiss) statkářka od těchto námluv ustoupí. Půvabná Naďa se s Leonidem sblíží a stráví spolu hezký večer na lodičkách. Při jejich romantické schůzce je však zastihne intrikánka a příživnice Vasilisa Peregrinovna (D. Medřická), jež svým donášením a klevetami ovládá statkářku a ani tuto událost si nenechá pro sebe… (Česká televize)
(viac)Recenzie (8)
"Žal bez lásky věc je možná, ne láska bez žalu…" Mladinká Daniela Kolářová coby čistá a naivní duše, schovanka Naďa je vážně kouzelná. Kdo mě ale v téhle televizní inscenaci podle Ostrovského divadelní hry doslova uchvátil, byla Dana Medřická v roli dokonalé intrikánky. Její zloba a potměšilost nezná hranic, stejně jako její schopnost lísat se a vemlouvat do přízně statkářky, své "dobrotitelky" (mě téměř neznámá Světla Amortová). "Já Vás všechny utancuju....", varuje své okolí vědoma si svých schopností klevetit. Smutné přitom je sledovat kolik prostotu k tomu "krákorat" se ji dostává... ()
Dokonalá a ponurá bezvýchodnost. Inu, Ostrovskij. Všechny postavy jsou tu neprodyšně uzavřeny v krunýři svého postavení a nedovedou z něj vykročit. Kupodivu, člověku je tu nakonec líto i té Vasilisy (skvělá Medřická, která jako kdyby změnila i fyziognomii, aby tu postavu vystihla) - kdo ví, čím si musela projít, že se takhle pokřivila. ()
Ostrovského dramata vystihují svou dobu v její obnažené tragické skutečnosti – protagonisté těchto neradostných obrázků z carského Ruska bývají uvězněni v bludných kruzích svých nenaplněných životů. Loutkou v rukou druhých je také dívka Naďa, naivní a čistá duše, která se stává obětí falešné morálky a pokoutních intrik. Televiznímu provedení, tehdy ještě černobílému, vévodí hned celý trs vynikajících hereckých kreací – od mladinké Daniely Kolářové přes Viktora Preisse, Ladislava Peška, Libuši Havelkovou, i obávanou Světlu Amortovou, pro niž to byla bezesporu jedna z jejích nejlepších příležitostí před kamerou, až po skvělou Danu Medřickou, jejíž Vasilisa Peregrinovna je z těch rolí, na jaké u této mimořádné umělkyně nejsme tak úplně zvyklí. ()
Tahle malá televizní záležitost funguje zejména jako sociální drama, ve kterém jsou všechny postavy uvězněny ve svých přidělených rolích bez možnosti změny, ta bezvýchodnost a marnost jakékoli snahy po svobodném životě je hodně smutná.. Naďa v podání okouzlující Daniely Kolářové pochopitelná i uvěřitelná, jedním dechem nutno dodat, že celý herecký ansámbl skvostný, každý ze zúčastněných se zhostil své role parádně, no a musím zmínit Danu Medřickou, tahle dáma už mi několikrát vyrazila dech, ovšem tady je úplně odporná, poklona, klobouček.. ()
Autorka scénáře a režisérka Anna Procházková si jako předlohu ke své televizní adaptaci zvolila stejnojmennou divadelní hru z roku 1859 Воспитанница [Vospitannitsa] od jednoho z velikánů ruské literární tvorby Alexandra Nikolajeviče Ostrovského (autora titulů Bankrot, Bouře, Les či Chudoba cti netratí). Schovanka je císařskou cenzurou zprvu zakázané realistické sociální drama pojednávající o degradaci ruské nižší šlechty a neutěšených poměrech nevolníků na venkovském panství. Skutečnost, že se u zpracování z roku 1973 jedná o klasickou studiovou inscenaci, je v tomto případě spíše přínosem, exteriér alespoň zbytečně neodvádí pozornost od děje. Venkovní kulisy jsou navíc poměrně zdařilé a až na první záběr, v němž si jejich přítomnost divák samozřejmě uvědomí, a na ty okamžiky, kdy je slyšet, že herci chodí po kusu dřeva namísto travnatého paloučku, není ani znát, respektive není důležité, že se nenatáčelo pod širým nebem. Původně jsem tuto adaptaci ocenila čtyřmi hvězdičkami, ale po pár dnech bezděčného navracení se v myšlenkách k dějovým detailům, jež odmítaly upadnout v zapomnění, jsem dospěla i k hvězdičce páté, vyhrazené dílům, která zkrátka mají co sdělit a vědí, jak na to. Pointa sice zdánlivě absentuje, stejně jako v Ostrovského předloze, což mě bezprostředně po shlédnutí silně rozladilo, ale s odstupem zjišťuji, že otevřený konec naopak podtrhuje bezvýchodnost a beznadějnost zápletky, resp. nemožnost vymanit se ze sociálních poměrů a tlaku okolí, zaškatulkovanosti v pozici, v níž se každá postava narodila a na které může jen zřídkakdy cokoli změnit, obzvláště pak směrem k lepšímu. Neoddiskutovatelnou dominantou celé inscenace je excelentní herecká etuda Dany Medřické, jejíž podání záštiplné, záludné a manipulativní rozeštvávačky mě naprosto odzbrojilo. Z každého slova „její“ zahořklé Vasilisy Peregrinovny doslova odkapává žluč a z bleskurychlého přepínání mezi jedovatým záškodnictvím a úlisnou podlézavostí se až točí hlava. Propracované a realistické charaktery (adaptace kopíruje divadelní předlohu, v překladu Bohumila Mathesiuse) jsou podtrženy volbou obsazení a hereckými výkony. Zpočátku se všechny postavy zdají zdánlivě nudné a černobílé, aby u nich právě ve chvíli, kdy by se divák mohl začít nudit, vyplavala na povrch i jejich vnitřní dilemata a jasné životní názory, které mnohdy prudce kontrastují s rolí, kterou dotyční ve společnosti zastávají. A to vše jen proto, aby se v závěru opět všichni vrátili do zajetých a bezútěšných kolejí. V tomto směru byl pro mě největším překvapením správce Potapyč v podání skvělého Ladislava Peška. Jeho přechod z extrému do extrému a zase zpět (tedy od zdánlivě flegmatického nedovtipy přes vnímavého dobráka zpět k netečné loutce dokonale si vědomé toho, kde je její místo) si v mnohém nezadá s již zmiňovanou Vasilisou, která se vlastně řídí stejným imperativem, jen je při obhajobě svého postavení motivována touhou škodit ostatním, zatímco Potapyče žene potřeba neškodit zbytečně sám sobě. Ostatní postavy/herci této protikladné dvojici zdárně sekundují, ať už se jedná o mladičkou Naděždu (Daniela Kolářová), bezbrannou naivní oběť ruské feudální mentality, nebo sebestřednou a střídavě laskavou a despotickou statkářku Ulanbekovou (Světla Amortová), která se považuje za vtělené dobrodiní, empatie je však schopna výhradně sama k sobě. Dalšími archetypy jsou její klackovitý rozmazlený chráněnec Gríša (Miroslav Masopust) a jeho pravý opak, benevolentně smýšlející statkářčin syn Leonid (Viktor Preiss), který sice Naděždu podpoří, nepřekračuje však při tom bezpečné meze. Přehlídku specifických charakterů doplňuje tupý zpustlý hulvát a ožrala Negligentov (Oldřich Vlach), věrná tichá služebná Líza (Jaroslava Pokorná) a ostřílená, rázná hospodyně Gavrilovna (Libuše Havelková). Film je lahůdkou pro všechny, kteří ocení kvalitní herecké výkony a „povídací“ psychologicky laděný scénář. Za sebe mohu říct, že ačkoli nejsem žádným extra příznivcem klasické ruské literatury, tato adaptace mě opravdu zasáhla a rozhodně stojí za to ji shlédnout. () (menej) (viac)