HonzaBez

"Sny jsou tak rychlé...Navenek, ale uvnitř jsou dlouhé." Stopáž tohoto rodinného filmu o mladé dívce a laskavém obru poněkud dlouhá je, ale tím jak se jeho děj stále přelévá ze země obrů do země lidí (konkrétně do Londýna a později pak přímo do zdejšího královského paláce), mě to ani na chvíli nenudilo. Celé bych to charakterizoval jako takový kouzelný výlet do dětské  fantazie, s úžasnou animací a minimálně několika magickými momenty. To vše přitom podbarvuje  jako vždy krásná hudba Johna Williamse.  A opomenout nemohu srandovní vyjadřování Obra Dobra. Pokud on sám to komentuje slovy, "já řečním tou nejhroznější breptou," já sám bych to nazval spíše "breptou nejsrandovnější"...

"Filmy jsou sny, na které nikdy nezapomeneš….“ Na tento Spielbergův film rozhodně jen tak nezapomenu. Pokud přitom ve filmu zazní myšlenka, že "život není film,"  tak v tomto případě se zdá, jakoby to platilo skoro i opačně. Totiž, že film je jako život. A pokud to tak, aspoň rámcové opravdu je, pak měl tedy Steve Spielberg velmi zajímavé a určitě pestré dětství a dospívání. Schválně píšu „zajímavé“ a nikoliv „šťastné“, protože film v tomto směru přináší celou škálu rozličných situací, a hlavně tedy i odlišných emocí. Jsou tu chvíle úsměvné (viz třeba první „film“ Sammyho Fabelmana o srážce auta s vláčkem, k němuž ho inspirovala scéna z filmu navštíveného s rodiči), jsou tu chvíle dojemné (Sammyho první filmové „úspěchy“ a reakce jeho rodičů na ně), ale často tyhle pozitivně laděné situace velmi rychle vystřídají chvíle či momenty smutné (úmrtí babičky, "noční můra" jeho matky), velmi nemilé (šikana ve škola s prvky antisemitismu) ba přímo tragické (rozvod rodičů). V tomto směru se mi ten filmový koktejl citově vypjatějších scén s těmi odlehčenými moc líbil. Příkladem tohoto budiž určitě situace, kdy mladý Sammy Fabelman stříhá pro maminku film z jejich velmi příjemné rodinné dovolené, aby se při v detailním pohledu na vlastnoručně natočený filmový materiál o ní dozvěděl něco, co si asi vůbec nepřál vědět.  Výborně vypointovaná scéna a celkově velmi vydařený film. Stevena Spielberga jsem vždy bral svým způsobem za filmovou legendu a tímto filmem to za mě určitě potvrzuje.

U tohoto filmu nějak postrádám důvod, proč byl vlastně natočen. Jistě, Měsíc s dýmkou je ikonickou  povídkou Hany Proškové, ta však již byla zfilmována, takže by tvůrci tohoto televizního filmu měli mít nějaký zvláštní důvod, proč se k ní vrátit. Ten však rozhodně nevidím v onom zarámování celého příběhu pohřbem kapitána Vašátky. Ač se přitom filmaři snažili sebevíc, omladit oba protagonisty natolik, aby ta retrospektiva dávala smysl a logiku, se jim těžko mohlo podařit. Kromě toho v porovnání s původní povídkou se mi moc nezdály ty jiné reálie (z doby devadesátých let). Přeci jen ta původní povídka Proškové byla napsána do kontextu reálií 50. let (viz vražda při přechodu hranic), takže ten posun onoho kontextu (odvyprávěný v závěrečném rozhovoru Preisse s Matáskem) zde je dost značný. Nemohu si pomoct, ale tohle se moc nepovedlo. Tahle série si zasloužila lepší tečku.

"I miminka v matčině břiše mají duši...." Možná jo, možná ne, ale i kdyby ano, určitě to nebyl důvod proto, aby musela Marie Latour skončit pod gilotinou. Jak k tomu přitom někdo ve filmu trefně poznamenává, "i Kristus by ji odpustil..." V Němci okupované „Francii na hnojišti“ však žel platila nesmlouvavá „farizejská morálka“. Posledních dvacet minut tohoto dramatu podle skutečných událostí, kdy je dotyčná ve vězení a následně pak prožívá poslední chvíle před popravou, bylo hodně silných. Za ně bych dal klidně plný počet hvězdiček. Zaujalo mě přitom, že to bylo emotivní spíš tak nějak uvnitř, bez nějakých vypjatých srdceryvných scén. A přesto to stačilo, aby člověk nemohl na konci filmu jinak než přitakat onomu závěrečnému apelu: „Mějte slitování s dětmi odsouzených.“ U zbytku filmu ale musím říct, že mi to přišlo natočeno až poněkud tendenčně, aby divákovi byla dotyčná vysloveně nesympatická a aby na konci musel přiznat, že onen zmiňovaný apel platí i v případě takových "mrch", jakou Marie Latour (zejména pokud jde o přístup ke svému manželovi, svým dětem a svém vztahu k penězům) byla.

Tohle je za mě jedna z největších klasik romanticko-dobrodružného žánru. To je moje dětství a mládí, kdy jsem doslova hltal očima oba hlavní představitele, jejich půvab či charisma. Možná  jsem tehdy ještě neměl žádné tušení o tom, co za herecké legendy byli/jsou Gérard Philipe a Gina Lollobrigida. Přesto si člověk nemohl pomoct. A tak, i když už to tehdy byl vlastně "film pro pamětníky", stále měl a má pro mě své kouzlo.

"Jsi blázen. Když člověk ví , jaký je život a odmítá se před ním sklonit, možná je šlechetný, ale pořád je blázen…." X "Člověk není nikdy otrokem, když jeho duch je svobodný. Není blázen, když zůstane věrný svým ideálům."  Nevím, nakolik tento film o Migueli de Cervantesovi, tvůrci "Dona Quijota", odpovídá realitě. Ale minimálně základní fakta (účast v bitvě u Lepanta, zajetí do otroctví, pokusy o útěk svědčící o jeho neskonalé touze po svobodě) jsou v pořádku. Film má pěknou atmosféru dobrodružně-romantického filmu (viz třeba bitevní scény). Mě ale zaujalo hlavně jakési hlubší idealistické poselství, které film přináší. Poselství, že vždy neplatí teze o tom, že "lidí jsou mrzcí a nezajímají se o čest ani morálka" Co povzbudivějšího si přál slyšel téměř v předvečer 2. kola prezidentských voleb...

"Marto nebuď labuť..." Mladá Marta možná byla rozmazlená, možná byla i líná. Přesto ji nakonec došlo, že svět není jen pozlátko, který ji nabízí postarší milenec. Krásně nasnímaný závěr filmu, v němž opouští jeho byt a odchází vstříc nočnímu městu (za doprovodu zajímavě modernistické Klusákovy hudby), hodně kontrastuje s předchozí zhruba půl hodinou. Ta je velmi svěží plná chytlavých hitů Suchého se Šlitrem (typu Chlupatý kaktus mám tak rád či Na okně seděla kočka). A do toho je tu pánská společnost mladičkých legend typu Jaroslav Satoránský, Josef Abrhám či Jiří Menzel. Za mě snad nejhezčí Chytilová, co jsem kdy viděl.

"Ty ti kecají jak náměsíčné…" Na dívčím internátním pokoji se "drbe"  o sto šest. Pro mě jako pro chlapa to bylo místy dost nudné žvatlání o ničem, ale z filmařského hlediska ten nápad dívat se na ten dívčí svět očima (doslova řečeno) jedné z nich (Helgy Čočkové), vůbec není marný. Komplet neherecké osazenstvo vytváří pocit dokonalé autenticity, a někdy tak máte skoro pocit, jako byste sledovali dokumentární film. Atmosféru přitom poměrně dobře podtrhuje i příjemná dobová hudba Jana Klusáka. V závěru dojde i na jednu "živější" scénu v podobě schůze závodního výboru, který řeší kázeňský problém jedné z tamních dívek. Líbila se mi i závěrečná scéna z taneční zábavy. Uvažoval bych i o čtyřech hvězdičkách, ale ten internátní "slepičinec", ten "pytel blech" byl někdy vážně na palici.

"Krásné věci mají být obdivovány. K čemu by pak jinak byly…" Gina Lollobrigida jako "volná, milovaná a šťastná" žena, které je těžké odolat. Erotické dusno mezí ní a sedmnáctiletým mladíčkem Ninem je vskutku silné. O to víc jsem nepochopil konec filmu. Hledat východisko z prvního milostného zklamání hned ve svatbě s nějakým jiným, je zvláště na dnešní poměry hodně zvláštní přístup k životu... Ale jako ukázka pokrytecké morálky tehdejší italské/sicilské vyšší společnosti asi v zásadě OK.

Sophie Lorenová je bezesporu krásná a taky velmi temperamentní Italka. A tento povídkový film je primárně o ní. Ale jinak moc nevím, co k tomuto filmu říct. Jednotlivé povídky mě moc nezaujaly (snad nejvíce ta první o živočišné pouliční prodavačce s téměř "věčným" břichem), a nějak mezi nimi nevidím žádnou bližší souvislost, či spojitost. A ani nechápu, jak tyto povídky souvisí s daným názvem filmu. Leda, že by šlo o tu naprostou jinakost tří ženských postav jako je jinakost mezi tím, co bylo včera, co je dnes a co bude zítra. Každopádně budu mít i po shlédnutí tohoto filmu jeho název spojený spíše se scénkou Felixe Holzmanna s Ivou Janžurovou...