HonzaBez

"Holubice chrání člověka a člověk holubici a to spojení je jako prsten, který hadi nezlomí a oheň nespálí..." Asi mi při sledování této hnusně strašidelné pohádky chyběla ta holubice....:D Pohled na šíleně namaskovaného Borise Rösnera (s hadicemi omotanými kolem krku) mě dost znechucoval. A otřesně zpívající Arnošt Goldflam byl k uzoufání. Z Jireše tu zůstala snad jen trocha jakési magičnosti ve strašidelném hradě, ale jinak nechápu, co ho vedlo natočit takový hnus. Ne že by v pohádce nezazněly zajímavé myšlenky (viz třeba "Krása je jako zlatý plíšek, časy ji roztaví a spálí na samotu a stesk.") a právě díky nim nakonec dávám aspoň dvě hvězdičky, ač byly chvíle, kdy jsem měl sto chutí tuhle "antipohádku" poslat dokonce do končin odpadu.

"Nemám strach z té hodiny, která už musí být blízko. Vím, že přijde. Čekám na ni klidně, nebojím se věčnosti…Chtěla jsem jen a jen dobro a boj proti zlému" Jakých bylo 99 dní mladé dívky, komunistické odbojářky, kterou dle vyšetřovacího spisu gestapa charakterizovalo "bezpříkladné lhaní a zaryté mlčení"? Jirešova typicky poetická filmařina nám spíše než na toto, odpovídá na zásadní otázku, kým dotyčná vlastně byla. A výpověď to není nikterak prkenná a ideologicky zabarvená. Díky celé řadě retrospektivních scén a drobných útržků stojí před námi křehká přesto silná žena. Někdo by možná mohl namítnout, že od filmu o čekání ženy na neodkladný trest smrti by očekával přeci jen něco temnějšího, ale mě to Maruščino přenášení do "svého světa, ke svým, které má ráda" doslova uchvátilo. Zvláště když ty pocity umocnil svou hudbou můj oblíbenec Luboš Fišer. Jinak samozřejmě pokud jde o hereckou stránku nelze jinak než smeknout klobouk před Magdou Vašáryovou.

"Vono to jede..." Metro na trase C možná jede, do toho hřmí a burácí Fišerova hudba, ale jinak tedy fakt nevím... Ještě zajímavá je Jitka Molavcová v první povídce "Privátní demolice" a Jaromír Hanzlík ve své tehdy asi typické poloze jakéhosi Don Juana v povídce třetí "Chebský fenik". Ale jinak je to celé takové šedivé, jak z nějakých budovatelských filmů z padesátých let. Výbornou kulisu tomu ale dává Fišerova hudba se zajímavými  kontrasty mezi hudbou s údery tympánů při "budovatelských" scénách ze stavby metra a jímavou hudbou z "romantických" scén.

"Tihle lidí už nejsou vůbec nic, vygumovaný mozky, nic jenom trosky…" Tohle je za mě velká rarita, už jen tím spojeném tématu drogové závislosti se žánrem opery. Opery moderní, přesto s hudbou docela přístupnou. Každopádně co z toho dokázal vykouzlit Jaromil Jireš, to je skoro přírodní úkaz. Onen kontrast mezi rájem milostného vztahu dvou mladých krásných lidí a peklem drogového doupěte se Jirešovi podařilo natočit naprosto úžasně. Nadchly mě hlavně krásně poeticky natočené erotické scény, a vůbec sugestivně pojatá postava Markéty. Konec je (jak se asi dalo čekat) dosti tragický, přesto v postavě Markéty (ač na vozíčku) v sobě nese aspoň krapet naděje. Sám Jireš to přitom podtrhuje působivým spodním záběrem na oblačnou oblohu hole stromoví. Vizuálně krása, ač tedy hodně mrazivá...

"Ráj je všude a vede k němu každá cesta.“ Typická "páralovina", které sám za sebe nedokážu porozumět. Že si někdo najde jednu milenku, to třeba ještě dokážu nějak pochopit (i když v případě tak milé ženy, jakou měl Jacek, by i to bylo s podivem). Ale hned pět a k tomu každou z úplně jiného těsta? Každé říkat jinou verzi reality, aby dotyčná nepoznala "kdy lže a kdy mluví pravdu", a dokázat se v tom po pár týdnech ještě orientovat? To mi přišlo jako totálně mimo realitu. Z čistě režijního pohledu se to Jirešovi vcelku povedlo (velmi vydařená je scény sebevraždy ve snu), ale pokud mám hodnotit film jako celek, tak za mě jen průměrné hodnocení.

"Tohle je definitivní konec…"  Tuhle blbinu že natočil můj oblíbený režisér Jireš? A tahle blbina že má být jako sci-fi? Co hlavně nechápu, jak někdo mohl stvořit tak přihlouplý scénář. Pokud jde o herce, tak snad jen Vlastimil Brodský se občas pokouší o něco jako seriózní herectví. Ostatní jinak renomovaní herci (Pešek, Medřická, Janžurová, Nárožný, Tříška či Kemr) jako by vystupovali spíš v nějaké estrádě než ve standardním celovečerním filmu. Tomuto žánru by odpovídalo i angažmá Waldemara Matušky, ač tedy zrovna jeho song "zelená se klokočí, červená se máj," patří za mě v celé té "parodii na film" mezi to lepší. Hlavně proto dávám nakonec aspoň tu jednu hvězdičku. "Můžete se smát..." Ale "mě se život líbí, líbí ohromně a jsem na světě vážně rád." Tomuto filmu navzdory :D

"Musím se zase vydat na cestu…" Ve filmech Davida Lyncha, co jsem si aspoň mohl o jeho tvorbě přečíst, se to bizardními postavami či situacemi jen hemží. I rozhodnutí Alvina Straighta vydat se na dalekou cestu napříč Spojenými státy na sekačce s přívěsem, je dost bizardní. Ale ona Alvinova motivace k této cestě, tedy touha překonat vlastní hrdost, je neskonale lidská a hodna obdivu. Obdivuhodný je i celý tento film plný moudrosti i bolestí stáří ("na stáří jsou podle mě nejhorší vzpomínky na mládí..."), plný velmi příjemné hudby a krásného vizuálu (např. pohledy do krajiny, západy i východy slunce). Alvin Straight má možnost se v průběhu tohoto  extravagantního road movie potkat s celou šálou různých postav (od mladé dívky utíkající od rodiny, přes vystresovanou ženu, která má tu smůlu na srážení jelenů až řemeslníky-dvojčata, kterým hrozí podobný osud jako Alvinovi s jeho bratrem) a každé to setkání je pro dotyčné obohacující. To ale hlavní setkání čeká na Alvina na úplném konci...

Nevím zda je to tím prostředím severního Německa, nebo tím, že se film odehrává na konci 1. světové války, ale přišlo mi to povětšinou takové chladné a odtažité. Na film, v němž mají poměrně velký prostor tři kluci, je to trošku zvláštní. Výjimku zde tvoří scény z cirkusu, které v sobě mají poetiku ala Menzelovo Rozmarné léto. Trošku to celé dokáže prozářit malebná hudba Luboše Fišera, ale i ta v závěru vzhledem k vývoji děje vcelku logicky ztemní. A tak ve výsledku zůstávají poetické záběry na ostrov stříbrných volavek.

"Ještě jsme tady, ještě nejsme tam…“ Dojemný televizní film o setkání dvou starých lidí, kteří se jen stěží vyrovnávají s pocitem osamělosti a nezájmu ze strany nejbližší rodiny. V krásně napsaných dialozích pro Ladislava Peška a Jarmilu Kurandovou mě (vzhledem k době vzniku filmu) zaujala připomínka Masaryka. Nostalgické náladě snímku krásně napomáhá typická Fišerova hudba.

"Vzali nám i naše ticho…" V první půli popisující dětství současného dalajlamy jsem se nechával unášet zejména vizuální opulentností, která samozřejmě staví na působivosti tibetské krajiny i úchvatných zdejších klášterech. Velkou zásluhu na tom ale má i kamera, která doslova kouzlí (viz třeba záběry, kdy dalajláma přes dalekohled hledí do krajiny). V té druhé části mi pak bylo čím dál smutněji, protože to chování komunistických Číňanů vůči místním Tibeťanům (i samotnému dalajlamovi) bylo čím dál otřesnější. Po vizuální stránce hodně silný záběr, kdy dalajlámu obklopuje rudá barva krve jeho zmasakrovaných spoluvěřících. Doslova otřesná je pak scéna ze společného setkání dalajlámy s  Mao Ce-tungem, během něhož čínský vůdce pronáší svůj soud nad tibetským náboženství, ačkoliv je vidět, jakou má dalajláma snahu o domluvu s čínskou vládou: "Náboženství je omamný jed, opium. A opium oslabuje rasu… Je jako jed otravující myšlení jednotlivce i společnosti… Tibet je náboženstvím tráven, i Vás národ je otrávený a otupělý." Jak silně tahle slova kontrastující s myšlenkami dalajlamy, když zdůrazňuje, že "Buddha je naším jediný léčitelem, ten nás osvobodí. Moudrost a soucit nás osvobodí..."