Pytel blech

Mezi autenticitou a otravností nebyla už dlouho taková součinnost... Začínající Věra Chytilová zachytila dívčí internát bez zmírňujících zásahů. Její film připomíná cvičení v možnostech média, což ho činí poměrně nestravitelným ke sledování. Dívky nepřinášejí velká témata, baví se o banalitách. Při hlučné konverzaci se odhaluje jejich postoj ke každodenním radostem i strastem, který se s nimi pravděpodobně táhl do konce života. Sklon režisérky moralizovat zůstal upozaděn, nemluvě o ironickém pozorování bezradných autorit. Chytilová dokázala protagonistky přesvědčit, aby tzv. nevystoupily z role. Proto jsem úplně nepochopil vytvoření umělé postavy sledující a komentující děj. Dívka z Moravy ani jednou nevstoupí do záběru, ani jednou nezačne komunikovat se zbytkem. Svými vnitřními monology tvůrčí metodu pozorování nikterak nerozvíjí (proč by se mělo slídivé oko kamery zhmotnit v konkrétní osobu?), takže tento experiment vyzněl do ztracena. Intuitivní struktura měla zřejmě za následek poměrně nevšední minutáž – krátký film to není, k dlouhometrážnímu schází několik minut. Důležitý byl nepochybně pro režisérku, ale vždy dám přednost filmům, k nimž se odrazila po této zkušenosti. (MFFKV 2013) (06.07.2013)

Vtipná sonda do života dívek nejmenovaného textilního závodu. Rozhodně oceňuju ten nápad s novickou, která nám pomocí očí (resp. kamery) zprostředkovává dění kolem sebe a své samozřejmě dělá i její svérázný komentář (okořeněný nářečím). Některé zábavné scény či pasáže, jako např. povídání o filmu, debata o vojně, či „tribunál lidu“ opravdu stály za to. A přestože jsou snad všechny dívky pěkně potrefené slepice, stejně diváka baví poslouchat jejich praštěné mudrování. Za mě to budou silné 4*. „Prosím, pozor děvčata! Nevyklánějte se a nebavte se z oken. Není to hezké a vy to nemáte zapotřebí.“ (31.05.2014)

Věra Chytilová stylizuje diváka i sebe do role bažantky Evy Gálové, a naprosto perfektním a osobitým způsobem, nám představuje obyčejné strasti i slasti internátního soužití šedesátkových děvčat a jejich soudružek vychovatelek. Zároveň si troufám říci, že tímto ukazuje svým spolužákům z FAMU, jakým směrem by se ona Nová vlna měla ubírat. Skvostný dialekt i doprovodný komentář pozorující holčiny. Vynikající režie i soudružské popichování (diskuze o Bohu, či dívčí rebelantství). Zobrazení autentičnosti v kvalitě nejvyšší. Humor, lehké drámo, ale hlavně skvělé provedení. (06.07.2014)

Cinema vérité sice nabízí velmi bohaté možnosti zkoumání reality a dané problematiky, ale pokud sebeschopnější režisér(ka) vypustí kameru do slepičího kurníku, kde navíc i estetická stránka zkoumaných objektů za moc nestojí, omezuje se rázem výpovědní hodnota pouze na bláznivé vychrtlé formalisty v upnuté košili nebo na feministky vzpomínající na zlaté komunistické časy internátů a trvalé. Ať se na to dívám, jak chci, nic pro mne... (25.01.2017)

Tenhle středometrážní film vlastně ani nevypadá jako hraný, což je poklona hlavně pro paní režisérku. Ta na vyvolání tohoto efektu cíleně pracovala, mimo jiné použitím nehereček a improvizovanými dialogy. Možná vás ty holky budou svým rozjíveným chováním štvát, ale to už je na vás. Dialogy jsou většinou o banalitách, což také přispívá ke zdání autenticity, kterou jinak vytváří hlavně výborná práce kameramana Jaromíra Šofra. (12.07.2013)