HonzaBez

„Pane bože, prečo ja nie som zlý,“ ptá se sám sebe řezník Štefan Riečan. Tento starý poctivec jako by se narodil do špatné doby. Zatímco většina lidí z jeho okolí (včetně jeho ženy a dcery) uvažuje stylem „život je ťažký, lebo je jen jeden,“ on má tendenci se držet zpátky. „Čo vieš, čo bude zajtra,“ připomíná své ženě. Ta ale jako by ho nechtěla vůbec poslouchat. Jestli mě v něčem tento film docela dostal, tak v tom, jak na postavě Riečanovy ženy poměrně drsně demonstruje, co s člověkem může udělat vidina peněž a bohatství. Stačí jen porovnat první a poslední záběry, v nichž se tato postava vyskytuje. V prvním záběru je to prostá a skromná žena, v těch posledních už jen „kopa ľudského odpadu“. Moc jsem nepobral postavu Riečanovy dcery. Ta si zjevně bere dost příklad ze své matky, ale přesto moc nechápu tu scénu z konce filmu, když se spustí s pomocníkem Volentom. Nějak mi nepřišlo, že by na to dával film moc srozumitelnou odpověď. Votent Lančaričan je vůbec zvláštní postavička. Od začátku působí jako jakýsi Mefistofeles, který se svými řečmi („Keď nebudeme kšeftovať, nepôjde nám obchod“… „Majster by ste obchodník, vy nemôžete uvažovať ako dajaký slušný človek“) snaží přimět Štefana Riečana, aby se vzdal svých morálních zábran. Taky se jej snaží přesvědčit o své nepostradatelnosti („Kto sa tu chce udržať, potrebuje pomocníka“). Na druhou stranu v porovnaní s Riečanovou ženou si stále udržuje vůči svému mistrovi jistý respekt. V tomto směru určitě není nejnegativnější postavou filmu. Pokud jde o celkový dojem z filmu, mám asi trošku připomínky k celkovému vyznění filmu. Nechci úplně polemizovat s tím, že poválečné poměry asi vskutku byly poměrně drsné (pokud jde o přístup k morálce). Na druhou stranu nevím, zda úplně souhlasím se slovy, které jako by trošku charakterizovaly, čeho je divák po většinu filmu svědkem. „Milé dámy, vy ste vyhrali obe svetové váľky a čo sa stalo s chlapom, no čo.. je to obyčajný sralo bez vlastnia vôle a energie...“ Nic na tomto vyznění nezmění ani úplný (jinak dost useknutý) konec filmu, i když si ho lze asi vykládat různě. Což se mi ale právě moc nelíbilo.

Baladistický film z období Slovenského národního povstání s výborným Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. Kapitán Dabač je „osamělý vlk“, který bojuje nejen proti fašistům, ale tak trochu i sám se sebou. Ať už to byl v minulosti alkohol nebo později citové problémy. Zjištění, že zatímco byl na frontě, si jeho manželka našla jiného muže, je pro něj opravdu bolestné. Stejně tak bolestné je i zjištění, že ne všichni v jeho okolí jsou tak stateční jako on. „Že som sa musel dožiť tetuj hanby“, říká rozčileně. Nic z toho však nemůže udolat jeho přesvědčení: „bojovať je treba, i treba na vlastní päsť…“ Některé jeho bojové kousky (třeba odklon vojenských aut do propasti) jsou vskutku mistrovské, ale darmo se neříká „vela psou, zajacova smrť…“ Filmu nelze upřít (na svou dobu) velmi slušnou akčnost, napětí pomáhá vyvolávat i dobrá hudba. Zvěrstva nacismu jsou zde rovněž demonstrována velmi silně (viz třeba hromadná poprava vesničanů). Přesto my zde něco překáželo. Možná to byla ona milostná linka s Dabačovou ženou, která se snaží své selhání za každou cenu nějak napravit. Nevím, ale do tohoto žánru mi prostě úplně nesedlo. Ale naštěstí asi jediná vada na kráse...

Zostali ti ruky a syn… Choď za im a povez mu: „Synu v tebe je pokračovaní môjho života. V tebe je nádej, zdraví a sila. Miluj svojou zem a nezraď ju, lebo poblúdiš. Tak to povedz všetkým, tak ich varuj….“ Tato emotivní slova stařešiny vesnice, po nichž v závěru tohoto filmu následuje jen silně vypjatá hudba a záběr na krásné kopce slovenských hor, musely v tehdejším divákovi tohoto prvního slovenského filmu, který vznikl těsně po skončení 2 světové války, vyvolat jistě silný dojem. Těžko ale říct, zda tento hodně sociálně orientovaný film může podobně silný dojem vyvolat i v člověku 21.století. Toho by možná spíš zaujal onen příběh milostného trojúhelníku z románové předlohy filmu, který člověku v něčem připomene podobnou zápletku (byť s úplně jiným vyústěním) z jiného slovenského filmu Hriech Katariny Padychové. Ona tragická pointa románové předlohy se zde však nekoná. Proč asi? Asi proto aby zbylo víc času na onen sociální rozměr, který je ale někdy až dost otravný. Dokonce mi v jistých momentech tento film přišel jako taková směšná protikapitalistická a protiamerická „agitka“. Vše je tu totiž dost černobílé. Bohatí jsou hýřiví zvrhlíci nebo (v případě těch z Ameriky) bezcitní cynici. Vesničtí chudáci jsou pak téměř supermani, co dokáží zabít medvěda nožem a kterým není za těžko se dostat i z důlního závaru. A protože jde o první slovenský film, nesmí chybět ani protimaďarský tón (viz násilné učení se modlitby ve škole v maďarštině). Když přitom hlavní ženská postava Eva říká, že „z mojho Ondrejka nebude nikdy Andraš, aj keď bychom měla hlady umriet,“ tu se onen protimaďarský a sociální rozměr filmu jaksi spojí. Neříkám, že je ve filmu vše špatně. Zní tu silně vypjatá a emotivní hudba, je tu řada zajímavých záběrů na krajinu slovenských hor. I zmiňovaná napínavá scéna s bojem s medvědem stojí zato. To hlavní vyznění filmu, jež demonstruje i folkloristický tanec se zpěvem „Nebojím sa pána“, však fakt nebyl můj šálek kávy...

„Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů.

„Může někdo, kdo slyšel tuto hudbu, myslím opravdu slyšel, zůstat špatným člověkem?" Tento dotaz pokládá divadelní dramatik George Dreyman své přítelkyni a netuší přitom, že jednoho člověka, a sice kapitána Gerda Wieslera z tajné policie Stasi, který je v tu chvíli odposlouchává, právě poslech oné Sonáty dobrého člověka (snad ještě spolu s četbou sbírky básní Bertolta Brechta půjčenou z Dreymanovy knihovny) dokáže skutečně změnit. Že Vám to přijde trošku banální a málo uvěřitelná zápletka? No nevím, mě asi skoro ano, ale člověk si v tu chvíli musí říkat, že je to přeci jenom film. V tomto případě nicméně hodně kvalitní film s výbornou dobou atmosférou, naprosto uvěřitelnými hereckými výkony a působivou hudbou. Film, v jehož úvodní scéně může divák sledovat onoho kapitána Stasi, jak pomocí dosti nechutných psychologických metod provádí výslech obviněného a ještě to přitom náležitě zdůvodňuje studentům policejní školy. Vůči vyslýchanému přitom z jeho úst zazní i naprosto absurdní věta "Pokud důvěřujete humanistickému systému, pak bychom měli právo Vás zatknout, i kdyby se nic nestalo." To entrée filmu považuji přitom za moc důležité, protože díky němu by jeho divák neměl mít v závěru pocit, že kapitán Wesler byl dobrým člověkem. I když sama postava dramatika Dreyman by tento závěr asi učinit mohla, což potvrzují i některé ze scén filmu odehrávající se po pádu berlínské zdi. Na druhou stranu Dreyman nezná právě ty širší souvislosti, které díky onomu úvodu snímku známe my, diváci. Přesto jestli jsem trošku váhal nad udělením plného počtu hvězdiček, tak právě proto, že si nejsem úplně jistý, zda autor tohoto snímku takovéto vyznění snímku přeci jen nezamýšlel. Od chvíle, kdy známá filosofka Hannah Arendtová představila svou tezi o „banalitě zla“, uplynulo již více jako 40 let. Tato teze je podle mě trvale pravdivá a ani tento film by neměl na její pravdivosti nic změnit...

Říká se, že Alzheimerova choroba má být nejvážnější civilizační chorobou jednadvacátého století. Sám jsem s ní konfrontován od chvíle, kdy tato nemoc postihla moji babičku. Ale v 88letech to už možná tolik nebolí, jako ve věku, v jakém to postihlo postavu skladatele a dirigenta Martina Fischera a jeho druhou manželku Barbaru, se kterou se čerstvě oženil. Film v tomto směru nabízí opravdu silnou výpověď o tom, co s osobností člověka dokáže Alzheimer udělat. Pro Barbaru je opravdu těžké se vypořádat s vědomím, že "už to není Váš muž, muž za kterého jste byla provdána". Pro koho by bylo... Barbara to nechce vzdát, ale nakonec si musí s lítostí přiznat, že už se ji nedostává sil…Film je tak postupem času stále depresivnější a depresivnější a člověku se ani nechce zdát, že se ze začátku tak příjemně bavil a užíval si (spolu s hlavními protagonisty) všeobecné pohody a štěstí. Pro mě jako milovníka klasické hudby a opery je kouzelná třeba scéna, když Martin poutavě s nemalou dávkou žoviálnosti vypráví před celou rodinou o Mozartově opeře Kouzelná flétna, načež o pár desítek minut později je člověk konfrontován se scénou, kdy jde Martin se svou ženou již coby velmi nemocný na tuto operu do divadla a celou dobu se jí ptá o čem ta opera vlastně je a o čem tu zpívají. Ten kontrast je fakt síla...

„Ak chceš znepriateliť dvoch kresťanov, postav medzi nich ženu.“ Tento historický slovenský film ze 60 let o celoživotním střetu městského kata Emila (Vlado Müller) a rybáře Richarda (Štefan Kvietik) mě v první řadě zaujal svou barevností a na svou dobu velmi slušnou výpravou. Zajímavá byla i hudební stránka filmu (slovenského skladatele Tibora Abdrašovana jsem doposud neznal). Silné jsou i některé dialogy obou hlavních protagonistů, zejména pak ten v zhruba polovině filmu: „Ty už si zomrel Emil, zomrelo v tebe to najcennejší čo robí človeka človekom. Zomrela v tebe láska. Ty musíš trpieť, .... taká je odplata pro falošných hráčov. Pro tebe nie šťastie na tomto svete.“ „A pro koho je šťastí Richardus, azda jen pre teba. Na mojom nešťastie chceš stávať svoje šťastí.“

„To přeci nejde, udělat chybu a nepřiznat se k tomu“ X „Neblbni, buď rád, že to máme v suchu“ Film o tom, že když se rozjede spirála lží, v „suchu“ to většinou nikdy nezůstane. A z člověka pevných zásad, který se snaží tyto zásady i vtisknout svému synovi („chlap nelže a nemá se vykrucovat“), se může ze dne na den stát doslova „hadrový panák“, který kvůli svému maléru je nucen zahlazovat i maléry jiných. Jiří Krejčík tuto myšlenku krásně vyjádřil filmovými prostředky v podobě opakovaných závěrů na malou hadrovou panenku. Ta je zároveň jakýmsi trvalým mementem „maléru“, do něhož se „někdy člověk dostane a ani neví jak“. Mementem, které (málem) dokázalo zničit i tak harmonický vztah, jaký byl mezi Karlem Doležalem (Miloš Nedbal v plné své síle a krase svého herectví) a jeho synem Jiřím. „Ty bys taky někdy kvůli tátovi zbořil barák,“ říká Jirkova maminka (Marie Vášová - osobně se mi líbila víc než Irena Kačírková v roli sekretářky/milenky ). Jiří ale v závěru dokáže i víc než zbořit barák… Silné, i když možná až přeci jen trošku moc moralistické vyústění tohoto jinak působivého psychologického filmu. Pohled do Jirkových v očích v posledním záběru však hovoří rozhodně za vše...

„V každé ženě je tisíc motýlů, tisíc čertů ale taky tisíc opic." Tahle svěží a vcelku i vtipná komedie o bláznivých maturantkách navnadí diváka už samotnou úvodní originální (tak trošku "hippísáckou") melodií Zdeňka Lišky. Film mě zaujal mj. zajímavými kreacemi neherečky Ivany Karbanové (viz třeba hláška: "Panna Orleánská a já už nejsme kolegyně.") zvláště při flirtu s hereckým profesionálem par excelence Vladimírem Menšíkem. Celkově je tento film takový "hezky československý" s plejádou slovenských i českých herců, z nichž výborný je mladičký Hanzlík (např. když učí svou slečnu hrát na kytaru: „Ježíš Marja, jak to držíš…ne jako samopal….nějak něžně, jako dítě když kojíš…“). Škoda, že konec filmu s vyústěním nevinného studentského žertíku byl takový jalový, jinak bych klidně dal plný počet hvězdiček.

"Nikomu tě nedám...ty můj tajtrdlíčku...ty můj bobečku." Ze začátku se tyhle majetnické sklony tetičky Kláry vůči svému mladšímu manželovi mohou zdát i docela roztomilé či přinejmenším úsměvné. Postupem času však atmosféra v rodině začíná poměrně houstnout a člověku je jasné, že má před sebou silné psychologické drama. Jiřina Šejbalová přitom tuhle roli zahrála tak excelentně, že v okamžiku, kdy tetička v zoufalství křičí "já už nemůžu, já to nedovolím, já to nechci….to se nesmí stát…", to ve mně vyvolalo rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem si říkal, že si dotyčná svůj osud (citově) opuštěné ženy kvůli své panovačnosti i zaslouží, na druhou stranu mi jí bylo i líto. Zvláště když jsem viděl, jak se k ní v závěru otřesně chovají její posluhovačky. V některých momentech měla atmosféra filmu až hororový nádech, což nevím, zda bylo úplně nutné. Tyhle scény každopádně dost kontrastují s tím, jak se v celém filmu chová (nejen) k tetičce její mladičká schovanka v podání Jany Brejchové. Ta toho sice moc nenamluví, ale člověk z ní má přesto pocit, jako by viděl anděla. Tomu odpovídá pro někoho možná i trošku překvapivý konec...