HonzaBez

"Vždyť ani nejsi jeho táta... Jo poněvadž jsem jeho máma". Tenhle film má za mě dvě hlavní velké devizi. Jednak je to Vladimír Javorsky v hlavní roli, který je naprosto přirozenej a to ať už ze začátku v roli bezstarostneho konzervatoristy, tak i později v roli taty&mámy v jedné osobě. Tou druhou základní devizou je úžasne hravá hudba Emila Viklickeho. Jeho hudba je zde tim, co tento poměrně silný lidský příběh krásné dotváří. K tomu, abych mohl filmu dát plný počet mi asi něco chybí či přebývá, i když nějak nedokážu říct přesně co. Ale jinak je to vážně slušně povedeny snímek.

"I dospělí si mohou hrát…." Věra Chytilová si v tomto filmu opravdu krásně hraje a vykouzlí při tom spoustu zajímavě poetických obrazů ženské krásy v kulisách staré Prahy. A Leoš Suchařípa, ten zde zas rozehrává snad svoji vůbec největší filmovou roli. "To by v tom byl čert, abych se dneska nezamiloval....."

Magnuskovy filmy nevyhledávám, ale v tomto případě mě zlakalo účinkování Jiřího Labuse. A pravdou je že Jiří Labus je ten, co ten film ještě jakžtakž zachraňuje. To se u mnohých jiných "hercu" tedy říct nedá...V tomto ohledu moc nechápu co vedle Labuse, Huby ale i třeba Dejdara na jedne strane, dělá na druhe straně Jiří Korn ale žel i Vaclav Neckař. Jinak jde o dost smutný film, u nějž si kladu řadu otazníků nad reálnosti některých dílčích zapletek ale i celkove pointy.

""Tentokrát jsi zašla příliš dalek....nemáš v sobě žádnou lásku ke svým lidem....skončíš v pekle ty nacistická děvko...." Připomínat si Mezinárodní den památky obětí holocaustu zrovna tímto filmem se asi může zdát někomu docela zvláštní. Ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě" si Hannah Arendtová dovovila opravdu hodně. Nejen, že svou tezí o banalitě zla zpochybnila to, že by byl Eichmann skutečné monstrum, ale zároveň si nebrala úplně servítky pokud jde spolupráci židovských představených s nacistickým režimem. Vyvolala tak velmi hysterickou reakci (viz výše). Tento film je však podle mého názoru velmi poučný právě proto, že na příkladu Arendtové ukazuje, že i v případě tak bolestných událostí jak byl holocaust, bychom se neměli spokojit s černobílým pohledem na věc. Lidí, kteří se s takovýmto černobílým pohledem spokojí bývá jistě vždy poměrně hodně a je asi jedno, zda jde o téma holocaustu nebo v dnešní době třeba o téma migrační krize. Je vždy úžasné, když se najde někdo tak statečný jako Arendtová, kdo se nebojí jít proti proudu a kdo si navzdory většinovému mínění dokáže klást i veskrze provokativní otázky. Dokud takoví lidé budou existovat a dokud jejich nepříjemným otázkám bude věnována alespoň taková pozornost jako tomu bylo v případě Arendtove, má lidstvo alespoň jistou naději, že se takové hrůzy jako holocaust nebudou už nikdy opakovat...

Nevím, zda se mají točit filmy o žijících osobnostech, obzvláště jde-li o politiky. Spíš bych řekl že nikoliv a že příběh amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho měl být natočen až mnohem později, aby bylo možné získat určitý výraznější odstup. Zvláště za současné situace se totiž tento film zcela jistě nevyhne označení, že jde o prvoplánový protirepublikánský pohled na věc. I když takový ten film (možná) ani není... Přesto na tomto filmu po umělecké stránce jistě něco je. A určitě to není jen velmi realistická podoba jednotlivých hlavních protagonistů americké politiky v éře prezidenta George W. Bushe a velmi věrohodné herecké ztvárnění hlavní postavy ze strany Christiana Balea Hodně zajímavý a rozhodně originální je už samotný koncept (částečně retrospektivního) vyprávění, v němž nás fiktivní (?) postava vypravěče v řadě rozličných životních situacích provází celým filmem až do svého tragického konce, kdy se jeho osud nečekaně spojí s osudem viceprezidenta Cheneyho. Celá ta (skoro) závěrečná část filmu odehrávající se během transplantace Cheneyho srdce se spoustou střipku z jeho života, na mě na jednu stranu působila poněkud zmateně. V okamžiku, kdy jsem však byl konfrontován s pohledem na viceprezidentovo vyjmuté (mrtvé) srdce, mi došlo, jak silnou výpověď najednou film nabízí. Tedy "silnou" za předpokladu, že přijmeme onu silně kritickou (až negativistickou) výpověď o tomto muži. Nejsem Američan a tak asi nemohu zcela objektivně posoudit, nakolik je tento film ve svém hodnocení této postavy blízký skutečnosti. Osobně mi třeba přijde, že snaha autorů předvést prezidenta Bushe ml. jako naprostého ňoumu, který se nechá od svého viceprezidenta silně manipulovat, realitě moc neodpovídá (v tomto směru je Stoneho film W. určitě plastičtější). Viceprezident Cheney tak možná ve skutečnosti neměl ve svých rukou tolik moci, jak se nás o tom snaží tento film přesvědčit. Přesto však když v samotném závěru z jeho úst slyšíte, jak chladně a zároveň naprosto sebevědomě odpovídá na otázku, zda cítí nějakou osobní vinu či odpovědnost za tragický vývoj války v Iráku, cítíte že jste měli tu "čest" se v tomto filmu potkat s někým vskutku mocným a významným. Bez ohledu na to, co si o tomto muži po shlédnutí tohoto filmu vlastně myslíte...

V oblasti moderní "klasické" hudby vážně něco úchvatného... Slovy samotného autora jde o „milostnou píseň a hymnus na radost, čas, pohyb, rytmus, život a smrt". Ale uznávám, že člověk musí tomuto stylu přijít na chuť, což může někomu dát docela fušku... Chce to zkrátka mít trochu víc otrnulé ucho :D Nebo si to poslechnout vícekrát... Každopádně už ten úvodní nástup trombonů (do něhož drobně něco vyhrává klavír) navozuje úžasně působivou atmosféru. Daný motiv se přitom v celé skladbě několikrát opakuje, jako jakýsi leitmotiv. Do toho pak vstupují, tak trošku jako hudba z jiného světa (vesmíru) Martenotovy vlny. "Pekelný" to nástroj...:D Ale ta skladba "peklo" vážně není... Tedy určitě ne po celou dobu poslechu této skladby...:DDD Někdy to pravda ďábelský drásavé je. Hodně slušná hororová atmosféra... (a to horory rád nemám). Ale pak jako byste mávli kouzelným proutkem a najednou se tu line líbezná melodie s tak úžasnou harmonií, že máte pocit, jako byste poslouchali hudbu úplně jiného autora. Ty hudební kontrasty (v nichž důležitou roli hraje na obou stranách "barikády" klavír) jsou za mě vážně požitek. Neskutečně barvité... Mohlo by to být možná o něco kratší, protože ač to má několik částí, které mají vždy maličko jinou náladu, je to stejně trošku monotónní. Ve stylu "peklo"/ráj"/"peklo". Ale celkový dojem z tohoto rozmáchlého orchestrálního díla vážně moc pěkný. Pozn: Nevím zda mohu hodnotit, viděl/slyšel jsem jinou nahrávku. Ale asi to zas tak nevadí.

Filmy Věry Chytilové obecně nebývají můj šálek kávy....Tohle tak úplně špatné nebylo, místy jsem se zasmál, ale když jsem si poslechl rozhovor s Chytilovou, kde akcentuje "drama" ve smyslu, že jde o konfrontaci vertikální kalamity (kalamity ve vztazích jednotlivých protagonistů) s kalamitou horizontální (skutečnou sněhovou kalamitou), tak nevím.... Těch posledních 15 minut, které se odehrávají v zavaleném vlaku, nebylo vůbec špatné (docela slušná ponorka....), ale nějak mi to moc nepasovalo k tomu předchozímu ději.

Dva starší muži, "antisemitská svině" a "sionistický nadčlověk", jak se v úvodu hlavní protagonisté tohoto hořkého snímku titulují, nemohou být na první pohled (ať už svým životním osudem, současným stylem života i temperamentem) většími protiklady. Přesto je něco spojuje. "Oba jsme svým způsobem přišli o rodiče," konstatuje trpce syn gestapáka. Možná o tom někdo může pochybovat, ale přesto na myšlence, že "syn vraha to nemá snazší než syn oběti," něco je. Mě aspoň ve chvíli kdy toto zaznívá, se ten film začal dost líbit a už mě to do konce nepustilo. Škoda, že první část tohoto roadmovie je taková nemastná neslaná. Jízda autem se dvěma "stopařkami", návštěva lázní, krádež dokladů, setkání s krasavicí během večera stráveného v restauraci a vlastně skoro všechny "kulisy", v nichž se tento film odehrává, nestojí moc za nic. Přesto ta samotná výpověď snímku o konfrontaci s vlastní rodinnou historií i historií vlastního (slovenského) národa za 2. světové války, jakož i samotný závěr filmu, kdy onen syn gestapáka nechává svého na lůžko upoutaného otce, aby si poslech výpověď jedné ze svědkyň masakru jedné židovské rodiny, jsou dostatečně silné, abych mohl nakonec ty 4 hvězdičky tomuto filmu přeci jen udělit. Zvláště když můj celkový dojem z tohoto filmu byl umocněn poslechem poměrně silné (melancholicky silné) hudby Vladimíra Godara.

"Zůstaňme takoví jací jsme," zní závěrečná "rada" úžasného herce Františka Němce v moc zajímavém dokumentu Jiřího Stracha. Na první pohled je znát, že to mezi oběma aktéry dokumentu docela pěkně jiskří (viz třeba když Strach navštíví Němce při natáčení pohádky kde hraje dotyčný Lucifera - "nebesa jsou obsazena", - "Za to můžu já jo?".- "já musím do pekla, aby se to vykompenzovalo...."). Líbí se mi, že se dokument nebrání nepříjemným tématům jako je podpis anticharty či účinkování v seriálu Major Zeman), přičemž ty hlášky ze zmiňovaného seriálu, které v dokumentu zazní, hezky zapadají do vyznění dokumentu ("Kde jsme jenom udělali chybu...nic si nevyčítej, nenajdeš ji. Za každé poznání se musí těžce platit..."). Z těch příjemných témat je určitě logické, že je v dokumentu poměrně hodně prostoru věnováno jeho divadelní roli Hamleta a samozřejmě pak vzpomínkám na natáčení dvou rodinných filmů Marie Poledňákové (Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny). Vždyť právě tohle jsou dvě zásadní polohy tohoto herce. Jinak je asi pravda, že těch opravdu velkých rolí ve filmu František Němec zas moc neměl ("Jak si Vás našel film?....On si mě moc nehledat"). O to více mi přišla škoda, že v dokumentu vůbec nebyl zmíněn film Tak chvíle, ten okamžik. Vždyť ten film není vůbec ideologicky zabarven, ale jde o normální (silný) válečný snímek. A Němec zde má přitom titulní roli. Žel je asi příznačné, že ten film v televizi nedávali ani nepamatuji. Pokud jde o formu vedení rozhovoru, moc se mi líbily dialogy vedené při jízdě autem. Působí velmi "vzdušně". Stejně jako vzdušně působí docela familiární oslovení "Fráňo". Tak "pozdrav pánbůh Fráňo...." :-)

Přemýšlím kolikrát už jsem tento film vlastně viděl.... Minimálně 5krát (naposledy v sobotu se staršími dětmi z oddílu), takže těch 5 hvězdiček v tomto případě u mě zosobňuje opravdu mnohonásobně prověřenou kvalitu. Ten film v sobě samozřejmě nezapře typickou obsesi amerických tvůrců/diváků po patosu (viz zejména závěrečná scéna s "děkovačkou"), ale jinak jsou v něm namíchány snad všechny ingredience, který by měl podle mě správný film mít. Především je tu silný základní příběh (o životních osudech učitele hudby a především velkého milovníka hudby), přičemž charakter hlavní postavy není nikterak černobílý (dotyčný má i své slabosti, a kvůli jedné nich se dostane do velkého pokušení). Nechybí ani silné myšlenky (viz dále) a taky řada silných emocí (z počátku humor jako třeba, když Holland učí černošského nehudebního kluka hrát na buben, pak smutek, když se Hollandovi alespoň na první pohled zhroutí celý jeho "svět" a nakonec i hodně dojetí - kromě zmiňované závěrečné scény jde za mě zejména o scénu, kdy Holland zpívá svému hluchoněmému synovi). Asi kapitolou samou pro sebe je pak hudba, která tu hraje (asi logicky) opravdu výraznou roli. Skoro bych řekl, že jedním z hlavních poselstvích filmu je ukázat, že naprosto každý člověk může získat krásný vztah k hudbě. A taky že není dobře škatulkovat hudbu na tu klasickou a ostatní (populární), ale jedině (pokud už vůbec chceme škatulkovat) na hudbu dobrou a špatnou. To hlavní, co však chce tento film říct, je, že i když život mnohdy nejde podle našich představ, může být i přesto nakonec krásný. Stejně tak krásný jako je krásný tento film.