HonzaBez

"Koncert není psychoterapeutická seance..." Tenhle "Koncert" byl pro mě ve své první půlce něco strašně těžko uchopitelného. Bizarní komedie či snad totální parodie říkal jsem si ve chvíli, kdy svatbu v typickém ruském stylu ukončí nepochopitelná přestřelka. V tu chvíli jsem měl chuť film vypnout, protože s mým nepříliš kladným vztahem k Rusku mě jaksi nebavilo se dívat na komedii o ruském stylu života. A nebýt doporučení od Ideé_Fixe, asi bych to fakt udělal... Má trpělivost byla zkoušena ještě notných pár desítek minut, kdy "hráči/(ne)hráči" "orchestru/(ne)orchestru" konečně dorazí do Paříže a vše zdá se směřuje k totální frašce...A pak jako by někdo mávnul kouzelným proutkem a mě se chtělo (spolu s bizarní postavičkou "agenta" orchestru a nostalgika po starých komunistických časech) křičet: "To snad není možný, Hospodine ty jsi..." Nejprve silné dialogy mezi dirigentem Filipovem a jeho vysněnou sólistkou o jeho snu dosáhnout "hudebního absolutna" a "konečné harmonie" a jejím pátrání po svých skutečných rodičích, poté chvíle napětí, pár laciných vtípků, proložené dialogem, němž zazní přirovnání o hraní v orchestru ke skutečnému komunismu. Pak už ale následuje naprosto nadzemské finále s úchvatným Čajkovského houslovým koncertem a závěrečnou pointou celého filmu. Těžko hodnotit, jsou to dva filmy v jednom (nepříliš vtipná ruská komedie a opravdu silné francouzské drama), ale protože se říká, že "konec dobrý, všechno dobré", dávám i já nakonec hodnocení nejvyšší. Asi i proto, že sám tak trochu věřím, že "hudba nám někdy pomáhá vyrůst, dává nám odpovědi...hudba je čistá, hudba v nás, hudba která z nás nechce ven"

"Je ve Vás tolik zla, že se jednou vyhubíte všichni.." Tenhle mrazivý film, podbarvený příznačnou hudbou Michaela Kocába, má bezesporu hodně silnou morální myšlenku. Tak silnou, že bych si teoreticky uměl představit ten film někdy pustit na nějaké akci s moji družinou starších dětí. Jen ta celá sci-fi story s typickými bizarními kousky ala Věra Chytilová, mi přišla tak trošku zvláštní. Nebo že by to celé bylo jen jako, "takový test, abychom se lépe poznali, taková zkouška, co kdo vydrží, taková hra na hledání nejslabšího článku řetězu"? No faktem je, že je těžké někdy v životě říct, "jakou jistotu vlastně máme"... V českém filmu dvě takové jistoty existují: Tou první je, že filmy Věry Chytilová vždy tak trošku vybočuji z normálu, tou druhou je pak je to, že Miroslav Macháček ve svých rolích různých podivínu je vždy excelentní.

Buď jsem "poloviční žena" nebo ten film je tak pekne natočen, že si ho může suprově užít i chlap. Jednak si může užít krásu herecké trojice Kostková, Boková, Kubařová (u té poslední jmenované především), dále se pousmát na chlapáctvím postavy Ondřeje Vetchého a v neposlední řadě se plných plic zasmát nad krásou dvojsmyslů v češtině (viz jiné vnímání dětí a dospělých stejných pojmů - např. "dala"/"nedala"). Každopádně už dlouho jsem se u čisté komedie takto luxusně nebavil...

Hnus, naprostý hnus... Možná bych dokázal mnohé pochopit, pokud by pointa oné šílené noci, při níž řádil nůž i sekyra, byl chlast. Ale takto jsem tedy aspoň vyústění tohoto v lecčems šíleného filmu nepochopil. Přesto tu chlast hraje až extrémně silnou roli, což mi hodně vadilo! Není totiž snad 5 minut, aby ve filmu někdo nepopíjel vodku a neožíral se a to nejen v oné časové rovině popisující okolnosti onoho brutálního vraždění, ale i v té druhé rovině, která ukazuje jak zdejší policie provádí jakousi rekonstrukci celého případu. Pijí tu vyšetřovatelé, pije tu prokurátor, prostě pijí úplně všichni... Pokud chtěl pan režisér tímto filmem říct právě toto, pak děkuji pěkně a tohle jsem vidět vážně nepotřeboval.... Neříkám, že ve filmu není pár zajímavých momentů, které se snaží ukázat poměry v komunistickém Polsku počátkem 80 let (viz třeba zbavování se nepohodlných lidí prostřednictvím fingovaných dopravních nehod). Ale v té záplavě alkoholu na každém rohu toto dost snadno zapadne. Snažím se sice chápat, že někdo může celý tento film brát jako jakési temné a depresivní "podobenství" o době, která svým způsobem temná a depresivní asi i byla. Přesto nechápu, proč to celé muselo být tak bizarní (viz třeba vedlejší zápletka s těhotnou policistkou). Že je přitom možné se této bizarnosti vyhnout, aniž by při popisu bestiality zločinu utrpěla atmosféra syrovosti, svědčí třeba jeden z nejtemnější dílů seriálu Major Zeman (Studna). Přiznávám se, že jsem si v závěru, když se na scéně objeví sekyra, na tento díl i vzpomněl. Tolik tedy výhrady ke scénáři. Pokud jde o formu vyprávění, musím říct, že mi dost vadily ty časté flashbacky (resp. časté "přepínání" mezi oběma rovinami filmu), neboť jsem se pak v ději dost ztrácel. A to ještě, jakoby to panu režisérovi nestačilo, má film i jakousi třetí "rovinu" v podobě černobílých záběrů dokumentární kamery mapující celé vyšetřování. Asi to byl pokus o umění, ale mě to rozhodně při sledování filmu překáželo, neboť na sebe tímto režie poutá pozornost tam, kde k tomu evidentně není jediný důvod. Celé to tak na mě působilo strašně rozkouskovaně. Výčet všech negativ doplňuje naprosto odporná hudba, byť ji zde na druhou stranu i rozumím a chápu, protože ten vizuální hnus umně dokresluje. Z tohoto pohledu snad jedinou světlou chvílí filmu je, když z tehdejší polské TV zní píseň Helenky Vondáčkové "Malovaný džbánek". Dost málo světla na jeden tak depresivní (ba téměř hororový) film...

"Zavřít hranice a smyčec...tady není na tebe nikdo zvědavej...." Profesor Rypár je, zdá se, pěkný bručoun (a taky dost pedant), přesto si ale cestu k mladému Vietnamci Songovi nakonec najde. Ta cesta přitom vlastně ani není tak složitá, jak by člověk na první pohled čekal. Už jejich první kontakt na střeše působí dost groteskně, o humor pak není nouze ani později. Třeba když se Rypár snaží "sbalit" pro Songa mladou sousedku (viz písemná komunikace s banány na chodbě: "Nech ho plavat, je to magor. Tvůj Warhol..."). Nebo při jeho komunikaci s cizineckou policií. Řada dialogů mezi oběma hlavními protagonistky je roztomilá (samozřejmě hlavně díky Songově nemohoucnosti při konverzaci v češtině) a nechybí ani dojetí. Třeba v situaci, kdy je mladý Song ve své zdánlivě neřešitelné situaci konfrontován s potenciální situací nemohoucností stáří. Snad jen ten závěr se Mádlovi moc nepovedl. Setkání Rypára se svým synem zrežírované Songem má sice možná očekávatelné vyústění, přesto mi ten konec přišel lehce useknutý. Co jsem si jinak určitě užil je příjemná hudba René Rypára a moc hezké záběry kamery ze střechy na Prahu. Celkově tak poměrně značná spokojenost.

"Toho bohda nebude, aby Tonda z boje utíkal..." 😀 V jednotlivostech vtipné, jako politická satira to ale funguje jen na půl. Vcelku výborná mystifikace, ale celý ten příběh lobisty Blaníka mi přišel dost postavený na hlavu. Nejprve chce Blanik prodat Česko Číňanům, pak zas dělá vše proto aby ve volbach uspěl Zeman, ktery údajně jediný nás Číňanům neprodá. Mezitím ze záhrobí komunikuje s Havlem, ale pak zas chce z Česka emigrovat, že prý Miloš nás prodal pro změnu Rusům. A nakonec je zas vše jinak. Prostě dost zmatecne...

"Zdá se, že dokážeme najít zálibu v čemkoliv..." Tak nevím, zdá dokážu mít někdy zálibu v dnes tak moderní snaze vkládat snad do každého druhého filmu homosexuální dějovou linku... Za mě něco, co mi zde rozhodně vadilo (aniž bych, zdůrazňuji, měl něco proti lidem této sexuální orientace, jen prostě mi to zde přišlo násilné). Jinak po opravdu drsných 15 minutách (mnohačetné znásilňování a hromadná "divoká" poprava), které ale do válečného filmu tak nějak žel asi patří, čeká na člověka řada vizuálních překvapení, ať už jde o nádherně nasnímané scenérie severské krajiny či poměrně hezké erotické záběry (zde musím uznat všeho druhu). Dost paradoxně tak vyznívají slova soudcovy manželky, když říká "všude utrpení a tak málo krásy"... Moc zajímavě ale působí i ty vizuální kontrasty dané střídáním prostředí, v němž se film odehrává (vězení versus soukromé sídlo soudce Hallenberga). Z dějového hlediska je už ale můj dojem poněkud rozporuplný. Na jednu stranu skvěle psychologicky vylíčená postava soudce Hellenberga, "spisovatele a humanistu, co učí lidí, aby se chovali jako zvěř". Na druhou stranu třeba poněkud nadbytečná postava jeho manželky, která si tu střihne sexuální scénu podbarvenou (nevím proč zrovna) hudbou z Beethovenovy 7. symfonie (konkrétně z Allegretta). Samotný závěr mi přišel poněkud nepravděpodobný, i když docela chápu, že nějaký maličko optimistický konec to po tom "nářezu" asi i chtělo. Celkově určitě typ filmu, který mi jednou stačil, i když mě určitě obohatil.

"Člověku je prostě hloupý přiznat si, že je sám, sám jako kůl plotě….“ Joska Platejz, vskutku svérázný všeuměl, dělá co může, aby se tomuto přiznání vyhnul. Chová se jako fanfarón, který se před svým zetěm chlubí, jak byl doma ve své rodině vždy pánem situace a před druhými zas dělá ramena, že mu "žádná (ženská) neutekla, všechny jsem je včas vyhnal". A taky se holedbá svým "nosem", který jej údajně (při posuzování druhých lidí) nikdy nezklame. Jak bláhové, jak naivní, jak smutné.... A ve finále děsně cynické (viz hláška Bohdalové: „Až já vylezu, budeš prdět do hlíny….“). Toho smutného bylo na mě ve scénáři asi víc, než jsem dnes dokázal ustát a možná i uvěřit (u Karla Heřmánka především), proto dávám "jen" 4 hvězdičky. I když z vizuální (viz zajímavá kamera Ivana Šlapeteho vytvářející kouzelnou zimní atmosféru) i hudební stránky (pěkný a stylový Petr Skoumal) jsem byl v jistých chvílích přesvědčen, že to bude za pět...

Konečně díl, ve kterém to mezi Horácem a Vašátkem zas trošku více "jiskří"... Nebýt dost useknutého konce, kdy se člověk vlastně nic nedozví o samotném Vašátkovu vyšetřování a či aspoň o důkazech, které byly použity před soudem, dám snad poprvé za celou tuto sérii i 5 hvězdiček. Vše kolem (viz třeba krásné záběry na okolní malebnou krajinu) bylo za mě hodně povedené. Rozhodně ale velmi zdařilé zakončení této celkově zajímavé detektivní série. Docela mě to naladilo, si od Proškové něco přečíst v "originálu"....

„Řeko milovaná řeko, o tobě se mi chce dneska vyprávět a o dětech které žijí na tvých březích. Bylas jejich kmotrou, hovoříš do jejich snů i her a jejich život je v tobě otištěn jako v zrcadlech“ Trocha poetiky, trocha dojetí (Terezie Brzkové) i první lásky, ale především spousta rošťáren v podání "Bukounů" a "Portičáků". A k tomu „věčné dítě“ Jindřich Plachta, u něhož je „guma na Bukouny vždy zdarma“. Vcelku roztomilý film, i když nevím, co by na něj řekla dnešní generace dětí…Na mě osobně trochu moc vypjatá hudba.