HonzaBez

Hlídač je jistě velmi zajímavý, pro mne do nedávna úplně neznámý, film. Jen jsem nějak nepobral, v čem má být jako to filmové podobenství. A ať jsem se koukal, jak jsem se koukal, podobnost se Spalovače mrtvol, jak tu píší mnozí, jsem taky nějak úplně neviděl... Co jsem v tom však naopak viděl, je myšlenka, že snad v každém člověku mohou hřímat jakési (druhým lidem často skryté) běsy. "Pepouška" Vildomce, v podání excelentního Jiřího Hrzána, může divák filmu ( na rozdíl od jeho okolí) od samého počátku vidět jako poněkud zvláštní figurku. Na jednu stranu je to vzorný syn, člověk naivně věřící v dobro v druhých lidech a romantický snílek, co o volných chvílích žije v jakémsi paralelním světě představ o životě na osamělém majáku. Na druhou stranu je to tyran svého psa, co si právě na něm vybíjí ty své "běsy". Ten jeho následný přerod o 180 stupňů v lidské "zvíře" je sice dost otřesný, dá se však snad i trochu pochopit. Vždyť okolní svět (ředitel věznice, vězni včetně toho uprchlého Červinky, částečně i nevěrná manželka) se k němu jako ke zvířeti chová. Ten přerod je završen v okamžiku, kdy Vildomec popře všechny své romantické sny. Jako by tím autor tohoto snímku chtěl říct, že právě ty sny a představy nás zušlechťují či povznášejí a dělají z nás skutečné lidi. Mě zas při sledování tohoto snímku povznášela úžasně krásná hudba Luboše Fišera. Příjemné bylo i setkání s Natašou Gollovou, byť zde má opravdu epizodní roli.

„Táto já jsem tě dneska tolik potřeboval…“ Svět dospělých je někdy z pohledu dětí tak nepřístupný ... Radek, Pavel a Ondra, tři normální kluci vyvedli „klukovinu“. Zvláště jeden z nich Radek teď neví, jak se s tím vypořádat. Venku prší a on zoufale pobíhá ulicemi města, až se nakonec dostane na místo, kde se dozví uklidňující novinu. Kouzelné na tomto filmu jsou obzvlášť některé klučicí dialogy („Poslouchat se musí…. Já bych nikdy někoho neposlech, kdo neříká pravdu… Ani svého tátu? Můj táta vždycky mluví pravdu…“). Vůbec ten dětský svět, v kontrastu s tim dospělackym, je zde vyobrazen docela zajímavě. Jen si tak trošku říkám, jak strašně se za těch 60 let změnila doba. To bezstarostné pobíhání dětí po městě je v dnešní době žel dost nemyslitelné…

Moc krásný poeticky povidkovy film o koloběhu lidského života, ukazujici na krásnou naivitu dětství, bezstarostnost mládí, těžkosti zraleho života v době 50 let na venkově a konečně pak na nemohoucnost stáří. V té závěrečné povídce je přitom krásné vidět, že v okamžiku, kdy v životě (smrtí jednoho člověka) něco končí, něco jiného (narozenim dítěte) zas začíná... Celý tento povidkovy cyklus je natočen typickým stylem ala Vojtěch Jasný, tedy hlavně pokud jde o kameru zaměřující se na krásné dlouhé záběry na krajinu.

Mohla by to být vcelku příjemná tradiční (byť maličko bláznivá) romantická komedie, kdyby zde všichni nemluvili jako "dlaždiči", tj. kdyby všechny postavy snad za každým druhým slovem neříkali "fuck" či ještě horší výrazivo. Takto tedy sice chápu, proč je film přístupný až od 15 let, ale moc nechápu, že tohle výrazivo přijde někomu jako vtipný.... A snad to není jen tím, že coby skaut takto rozhodně nemluvím a mluvit odmítám! Hodně bych si přitom přál, aby tak nemluvily ani moje děti, ale když jim i ve filmu ukazují, že tak běžně mluví nejen "spodina" ale i lidé na úrovni (včetně politiků), tak nevím, co s tím člověk jako nadělá... Pár forků jsem ocenil, politický námět (včetně aktuálnosti v podobě snahy paní ministryně řešit globální ekologická témata) se mi docela líbil, ale víc než dvě hvězdičky fakt tomuto filmu plného sprosté mluvy dát nemíním.

Tenhle dost krutý film o tom, co se může stát, když se lidé dostanou do krajní životní situace, je doslova napěchovaný emocemi. Z čistě filmařského hlediska jde jistě o dokonalý film.Přesto se po jeho shlédnutí cítím trošku zmaten. Především jsem nepobral pár docela zásadních reakcí některých protagonistů tohoto snímku. Jakoby jeho autorka schválně nechala některé posuny v ději odehrát mimo filmové plátno. Člověk se tak například úplně nedozví, proč se Joachim rozhodne povolat Cecilii zpět k sobě a ne zcela pak chápe i důvody jejich konečného rozchodu. Stejně není moc srozumitelná ta opilecká scéna Nielse v Cecíliině bytě. Celkově bych řekl, že ta poslední čtvrtina filmu je slabší. Jako by dánská režisérka cílila na silné scény spojené s odhalením Nielsovi nevěry a jeho rozhodnutím odejít od rodiny a pak ji trošku došel dech. Samotný závěr filmu, v němž Niels hovoří s Cecilií mi přišel takový nemastný, neslaný.

"Nejhorší je že to všechno dělali naši lidi..." Dva bývalí političtí vězni se zde (podobně jako učitelka na penzi ve filmu Teroristka) snaží vzít spravedlnost do vlastních rukou. Tentokrát je to celé hodně na vážno a bez výraznějších posunů v ději. Díky svému dosti pomalému tempu mě film v kině místy i nudil. Přesto samozřejmě nemohu neocenit herecké výkony dvou hlavních protagonistů tohoto atypického road movie. Šel jsem na film do velké míry ze zvědavosti, abych viděl jak svou roli zvládne skutečný osmdesátník Ladislav Mrkvička. Přesto musím ještě o stupínek výš ocenit syrové herectví Jiřího Schmitzera, i kdy to by v jeho případě už člověka ani moc překvapovat nemělo. Ocenění si jistě zaslouží i maskéři, jejichž proměna Schmitzera ve staříka minimálně o 10 let staršího je naprosto výborná. I sebelepší maska by však nestačila k tomu, aby člověk mohl na plátně sledovat naprosto věrohodné ztvárnění nemohoucnosti starce na kolečkovém křesle. Zde už nastupuje ono geniální Schmitzerovo herectví, který si tímto podle mě zadělal na dalšího Českého lva (či minimálně nominaci).

Po celý čas filmu jsem přemýšlel, zda by daná situace mohla i u nás skutečně reálně nastat, zda by skutečně mohl nějaký zaměstnavatel nechat rozhodnutí o bytí či nebytí jedné své zaměstnankyně na ostatních členech týmu. A nejsem si úplně jistý. Téma lidské solidarity je určitě silné, daná situace však rozhodně nemá černobílé východisko. 1000 euro není úplně malá částka a tak se člověk ani moc nediví, že řada ze Sandřin kolegů či kolegyň z lidsky většinou i pochopitelných důvodů není ochotna se této částky coby roční prémie vzdát, byť přitom deklarují, jak moc je jim líto, že kvůli tomu Sandra přijde o práci. Čím déle film sledujete, tím víc máte pocit, že situace, jak je nastavená, nemá "win-win" řešení. V samotném závěru to sice krátce vypadá, že takové řešení přeci jen existuje, ale vše má své "ale". O to větší obdiv patří Sandře, která si to "ale" uvědomí, rozhodne se v závěru tak, jak se nakonec rozhodne.

"Bez Macha bude na světě líp, to je fakt ...." Faktem je i to, že komedie s Ivou Janžurovou v hlavní roli nemůže být rozhodně úplně špatná. V tomto případě jde o hodně netradiční námět, v němž učitelka na penzi s přesvědčením, že "násilí je blbě", dochází k závěru, že "když potkáte zlo, je třeba ho zastavit." Ta cesta ke konečnému zastavení "zla" jménem pan Mach je trošku zdlouhavá, přesto plná vtipných dialogů a groteskních situací, které rozhodně pobaví. Možná bych si jen odpustil tu závěrečnou část, kdy Holubová nejprve střílí v posteli na Hofmanna, načež následuje bizarní scéna, při níž je zloduch "upálen". Nejen proto, že v těchto chvílích mi to i jako černá komedie připadalo už maličko přitažené za hlavu. Především jsem nějak pocitově doufal, že ta předchozí "lekce" musí Machovi stačit...A že to skončí trošku jinak než to nakonec skončilo. Kdybych měl jinak vedle hereckých výkonů Ivy Janžurové, Martina Hoffmana či Tatiany Wilhemové ještě něco vypíchnout, pak by to byla westernově laděná hudba Jiřího Hájka, která filmu přidává na atmosféře.

„Kde není zvuk je hluboké ticho. Kde není zvuk, hluboké ticho zní ve věčném hrobě, tam na dně, na dně v moři…" Film o tom, že "ticho každého poznačí". Film, jemuž dominuje krásna, skoro by se dalo říct dokonalá klavírní hudba. Film, který jsem viděl strašně dávno, přesto si tu jednu dosti naturalistickou scénu s useknutým prstem moc dobře vybavuji. Tak dobře, že jsem vůbec neměl chuť ji teď vidět znova. Snad jen proto nedávám filmu plný počet hvězdiček.

Hodně působivý a i hodně smutný film... Film o cirkusovém silákovi Zamparovi, který místo toho, aby něco řekl, jen štěká a štěká. Štěká tak dlouho až to mírně naivní, prostou dívku Gelsominu s krásnýma smutnýma očima přivede k šílenství. To šílenství se pak ale stane i jakousi katarzi v životě onoho "štěkajícího psa". Závěrečná scéna u moře je tak rozhodně silná. Silná a krásná je u tohoto snímku i hudba a kamera. Mé první setkání s Fellinim tak bylo celkově veskrze pozitivní.