Piano

Australský klenot. Jednoduše silný film, v hereckých výkonech, výpravou, hudbou, scénářem a kamerou jakbysmet. Na Nový Zéland situované drama němé Angličanky Ady, jejíž život představují dvě věci – láska k pianu a malé dcerce. V divokém maorském kraji má začít znovu, s novým manželem, aby unikla viktoriánskému odsuzování kvůli nemanželskému dítěti. Ale právě piano se stává pojítkem vášnivé lásky k místnímu negramotnému osadníkovi. Účelový partner totiž o klavír nejeví zájem, zatímco pro Adu je jediným symbolem civilizace, a právě dcerka matčino tajemství vypustí mimo čtyři stěny domorodého přístřeší. Ona sice nemluví, ale ani pánové z nezkušenosti hovořit „neumí“. Oscary za scénář, v obou ženských kategoriích, Zlatá palma v Cannes 1994 za film i pro Holly Hunter, zcela zasloužený divácký zájem a překrásné klavírní sekvence, nasnímané v chladných barvách nehostinné země. Přesto jsem, když jsem tenhle kus viděl potřetí, přeci jenom čekal silnější emoce. (16.01.2006)

Kdybych hodnotil pouze hlavní hudební motiv od Michaela Nymana dal bych jednoznačných 5*. Bohužel dokonalosti této hudby film nedostál tak jak bych si představoval. Obsahuje pár slabších okamžiků, které se vzhledem k celku jen těžko odpouští i přes krásnou kameru, výpravu, a jak jsem již řekl, hudbu. Herecké výkony jsou úžasné a hlavně Holly Hunter své němé postavě dává život svým talentem. Hned za ní je její dcera Anna Paquien, která hraje přesně pro akademii. Harvey Keitel ve své nové póze je přesvědčivý. Jane Campion točí film o ženě, co dělá věci po svém a podle toho, jak to cítí. Piano není dokonalý snímek, ale obsahuje několik myšlenek a je působivě natočen. (02.09.2007)

Problematický film... Silný, to ano, skvěle zahraný, výborná kamera, skvělá hudba, silný příběh, propracovaná psychologie... Je tu ovšem malé neodbytné ale, které mě nutí dát pouze čtyři hvězdičky. Ten film je zkrátka nepravdivý. Přítomnost fotoaparátu v jedné scéně jej řadí kamsi do druhé poloviny 19. století, patrně spíše do jeho závěru. Konstrukce použitého piana, respektive spíše ještě klavichordu, je však staršího data, ovšem budiž... Hudba na toto piano hlavní hrdinkou provozovaná však v žádném případě nepatří do 19. století, nýbrž do druhé poloviny století dvacátého. Také zvuk jenž se z tohoto nástroje "line" patří modernímu nástroji s ocelovým rámem. Je to asi takový nesmysl, jako by při hře na hoboj zněl zvuk patřící dejme tomu saxofonu. I to bych snad překousl, přestože mi to vadí. Největší problém je však v tom, že v druhé polovině 19. století už rozhodně nepanovala natolik prudérní morálka, aby bylo možné, rozumné či běžné odklidit fenomenální pianistku na ostrov kdesi na konci světa proto, že má nemanželské dítě. Vyrobit drsnou atmosféru abychom mohli ždímat slzy mi tudíž připadá jednoduše nefér. Obávám se však, že tohle není jenom doják, nýbrž taky velmi umně napsaný "feministický pamflet". Uznávám ovšem, že jako historik umění nejsem nestranným pozorovatelem, a dále uznávám, že kdybych hodnotil film sám o sobě, bylo by to rozhodně pět hvězdiček... (19.09.2006)

Kolik musí žena obětovat, aby byla slyšet? Piano, symbol vyspělé společnosti, poskytuje Adě výsadu. V očích mužů se díky němu stává ženou z jiného, tajuplného světa, čímž je tradiční střet pohlaví obohacen o neméně směrodatný, antropologií lehce načichlý střet kultur. Zatímco Baines touží její svět blíže poznat, její manžel jej chce ovládnout, kolonizovat. Objemný hudební nástroj, který s sebou vláčí jako své břímě, pro protagonistku zároveň představuje možnost úniku do svého vnitřního světa. Díky Bainesovi sice postupně objevuje hudbu také mimo sféru vlastního hraní, zároveň se tím ale vzdaluje dceři, jejíž ztráta by pro ni představovala větší ránu než opuštění manžela. Jakkoli se rozhodne, samotnou ji nečeká štěstí, nanejvýš jen další bolest a ponížení. Ač tvoří jádro snímku klasický milostný trojúhelník a Ada v souladu s melodramatickými zákonitostmi působí jako magnet na veškeré utrpení, Jane Campion banální melodrama nenatočila. Nejzřetelněji se její feministické ohýbání pravidel žánru (mnohem zřetelněji například dává najevo, že muž se ženou nakládá jako s majetkem, s nímž může dle libosti handlovat), projeví nečekaným úhybným manévrem těsně před koncem. Z milostného příběhu o ženě, mužích a pianu se nakonec – s nemalými bolestmi – zrodí silná výpověď o emancipaci. Když si k silnému emocionálnímu zážitku a k herectví Holly Hunter, pro něž nemám slov, přimyslím překrásnou hudbu a kameru, zdá se být adekvátním hodnocení nejvyšší. Jenže v příliš mnoha scénách Piano nic jiného než onu hudbu a pěkné obrázky nenabízí a režisérčin koncept často dostává přednost před věrohodností v jednání postav. V tom je film melodramatický bezezbytku a bez podvratnosti. 80% Zajímavé komentáře: k212, ScarPoul, sidonka, mortak, Autenticita, Manesma (18.05.2018)

Hned prolog naznačí, v čem je síla příběhu: v hlavních hrdinech, především v sepjetí Ady s pianem, a v záběrech na přírodní živly. Efektní mozaika nápaditých pohledů (pod pianem, shora na piano) a scén (svatební foto doprovázené povídáním Flory; divadelní nácvik s maketou sekery; stopy na pláži) vycházejících z každodenního života hrdinky, která poznává nové prostředí, mě nenudila, ale zaujala svou přirozeností, i když ta byla většinou syrová. Trojúhelník, respektive čtyřúhelník (počítáme-li Floru) nabízí celou škálu odpovědí na partnerské vztahy. Adě stačí pohled očí, aby řekla, co cítí. Kde není zvuk, je hluboké ticho. Působivá hudebněobrazová filmová ukolébavka. (07.11.2009)