Piano

The piano si treba emocionálne prežiť. S jeho krásnou atmosférou, melanchóliou, nostalgiou, hudbou a hercami. Nemusíte ho racionálne pochopiť, scenár je melodramatický a tak cynickejší diváci ho môžu označiť za lacný gýč a pseudo art film. Plusom pre európana a američana je exotické prostredie historického Nového Zélandu, čo určite v mnohých prípadoch zavážilo v hodnotení a pridalo nejakú tu hviezdu tohto inak jednoduchého príbehu. (25.06.2012)

Velmi zvláštní, podivné romantické drama. Jeho kouzlo mu dodává především přenádherná hudba (po předchozím minimalismu pro mě byl Nymanův soundtrack k Pianu mírným šokem). Nosným dílem tohoto filmu je jistě výborná Holly Hunter, která očima dokáže vyjádřit spoustu emocí, i když občas by menší nápověda neuškodila, těžko se v její hrdince zorientovat (natož pak nějak víc pochopit). Mužští jedinci, ať už šílený žárlivec či nadrženec jsou pro mě osobně postavy spíše podřadné. Naproti tomu Anna Paquin je výrazná až dost; směle se může přihlásit do soutěže o jedno z nejprotivnějších dětí v dějinách filmu (navíc ani motivy její postavy nejsou příliš dobře zvládnuté). Příběh je jinak docela tuctový, originálnějším ho dělá spíš prostředí, ve kterém se odehrává než jeho téma. Díky Holly Hunter a Nymanově hudbě ještě dávám slabší 4*. (05.07.2012)

Scénář: Jane Campion .. Žil jsem v domnění, že hereckého Oscara má za Piano pouze Anna Paquin. Když se mi tento letitý rest dostal nyní na obrazovku, říkal jsem si, že to není možné, že ta její mamka (Holly Hunter) hraje přímo božsky, tak jak mohla udělat Akademie zrovna tady chybu? Po filmu, až jsem si projížděl jeho profil, bylo vše jasné. Můj omyl. Jinak jen lehce nadprůměrný film, nic čím by mne vyloženě drancoval, ale herecky má své kvality a hudba skrze piáno, můj oblíbený nástroj, má své kouzlo. (08.09.2011)

Problematický film... Silný, to ano, skvěle zahraný, výborná kamera, skvělá hudba, silný příběh, propracovaná psychologie... Je tu ovšem malé neodbytné ale, které mě nutí dát pouze čtyři hvězdičky. Ten film je zkrátka nepravdivý. Přítomnost fotoaparátu v jedné scéně jej řadí kamsi do druhé poloviny 19. století, patrně spíše do jeho závěru. Konstrukce použitého piana, respektive spíše ještě klavichordu, je však staršího data, ovšem budiž... Hudba na toto piano hlavní hrdinkou provozovaná však v žádném případě nepatří do 19. století, nýbrž do druhé poloviny století dvacátého. Také zvuk jenž se z tohoto nástroje "line" patří modernímu nástroji s ocelovým rámem. Je to asi takový nesmysl, jako by při hře na hoboj zněl zvuk patřící dejme tomu saxofonu. I to bych snad překousl, přestože mi to vadí. Největší problém je však v tom, že v druhé polovině 19. století už rozhodně nepanovala natolik prudérní morálka, aby bylo možné, rozumné či běžné odklidit fenomenální pianistku na ostrov kdesi na konci světa proto, že má nemanželské dítě. Vyrobit drsnou atmosféru abychom mohli ždímat slzy mi tudíž připadá jednoduše nefér. Obávám se však, že tohle není jenom doják, nýbrž taky velmi umně napsaný "feministický pamflet". Uznávám ovšem, že jako historik umění nejsem nestranným pozorovatelem, a dále uznávám, že kdybych hodnotil film sám o sobě, bylo by to rozhodně pět hvězdiček... (19.09.2006)

Nevím no,chyba je asi na mojí straně,ale tenhle film mě vážně nebavil.Čekal jsem,že to bude něco úžasného a ono asi bylo,jen mě to vůbec nechytlo,nudilo mě to a měl jsem po tomhle filmu dost blbou náladu.Nevím,možná to je dobře,ale já na tu depresi zrovna moc nejsem.Nebyla tam jediná postava,kterou bych si oblíbil a když tam žádná taková postava není,nemá u mě film moc šancí.A ty tři hvězdičky zachraňuje jenom krásná hudba,skvělý Sam Neill (mimochodem,Harvey Keitel mi vyloženě vadil) a krásné prostředí.Bohužel.55 % (05.02.2010)