k212

Jsem odchovaná na původní verzi, kterou u nás poprvé vysílala ČT někdy začátkem devadesátých let. A musím přiznat, že i přes všechna vyzdvihovaná negativa této verze, jsem byla unešená (spíše utažená) a to mě bylo nějakých dvanáct a jen těžko jsem mohla pochopit. To mě vedlo k četbě Dickovských povídek a románů a musím jen konstatovat, že ač kniha Sní androidi o elektrických ovečkách? je výborná, film mnohonásobně lepší! A za to může nejen fantastická režie Ridleyho Scotta a hudba od Vangelise, ale také výborný scénář Davida Peoplese a Hamptona Fanchera a samozřejmě herecké obsazení. Bylo toho napsáno už mnoho o Rutheru Hauerovi, který už snad nikdy víc nepřekonal svůj herecký výkon, že jeho postava je snad nejcharizmatičtější v celém filmu, že právě jeho konání dává filmu tak nesmírně filozofické vyznění, prostě bych jen kolovrátkovala samá superlativa. Harison Ford byl obsazen záměrně, typ, který hraje mu naprosto sedí, ale myslím, že i on překvapil relativně depresivním a "lidským-nelidským" pojetím Deckarda. A vůbec všechny vedlejší role jsou tak přesné, nadprůměrně odehrané a hlavně zapadající do koloběhu blade-runnerovského světa (tragická Pris Daryl Hannahové, nemocný konstruktér obklopující se genetickými hračkami Williama Sandersona, zlý-hodný polda E.J.Olmose, nevědoucí Rachel Sean Youngové ...) Svět, který Scott vytvořil, je tak vzdálený představě o filmové sci-fi, dalece přesahuje hranici žánru, ale nikdy by nevznikl bez geniálního spojení autora předlohy - autora scénáře - režiséra, což je žel často opomíjeno! Jinak konstatuji, že verzi Director's cut jsem viděla asi před rokem a opět jsem objevila nové dimenze tohoto veledíla. Jen tak pro zasmátí .... před pár lety vysílali na jedné české komerční televizi verzi v českém dabingu - a byl to fakt úlet!!!

Co dodat ... Kusturicova černá, crazy, lidová, národní, pijácká komedie o dvou svatbách, dvou mrtvolách a mnoha peripetiích, o rakii co teče hrdlem proudem, o podrazech a zlodějinách, s výtečnou balkánskou hudbou k tomu, prostě nemá chybu.

Od klidně sladkého počátku, přes pozvolnou gradaci, kde už něco z toho "nově získaného pocitu moci" vystrkuje růžky, až po téměř metafyzický závěr, jsem si to v kině opravdu užívala.

Ač jsem tento film viděla nejméně desetkrát, ač vím, co bude následovat, vždy v něm objevím cosi nového, a vždy mám v posledních minutách v očích slzy. Terry Gilliam ve spojení se scénaristou Davidem Peoplesem ( vyzdvihovaný Blade Runner by bez výborného scénaře nenabízel tak skvělé možnosti ani Scottovi, ale o tom se moc nemluví) vytváří dechberoucí úchvatný svět, naplněný šílenstvím, depresí, paranoiou, bolestí, smrtí, láskou, nadějí a jánevímještěčím. Děj je rafinovaný v hříčkách s časem a postavami i přesto, že základní atributy jsou jaksi vyčpělé a využívané v každém druhém béčkovém sci-fi. Herci odvádějí naprůměrné výkony a Brad Pitt coby praštěný Goines dostal snad nejlepší příležitost za celou svoji kariéru. Vlastně tento film je malým veledílem výborného režiséra, který přesně ví, co udělat s naprůměrným scénářem. Vizuální složka filmu je také dost originální a divná instrumentální hudba umocňuje silnou výjimečnost tohoto díla.

Kultivovaný evropský film ... co víc si přát.

Tomuto filmu musí divák otevřít doširoka své srdce, musí také rezignovat na přesnou historickou věrohodnost a hlavně potlačit svá očekávání po epičnosti. Nový svět totiž reprezentuje díla, kde ona "velká" historická událost slouží spíš jako pozadí pro intimní příběh několika lidí. V tomto filmu se mluví jen málo a když se mluví, deklamují mimo obraz hlavní hrdinové své postřehy a pocity, což není zrovna obvyklý prvek. A tím jsem se samozřejmě dostala k hlavnímu hrdinovi na režisérské stoličce. Pověst Terrence Malicka jako výjimečného režiséra se mi donesla před shlédnutím Nového světa (a přiznávám, že je to moje první filmové setkání s ním) a já jsem při sledování jen uznale až nevěřícně kývala hlavou. Kamera a střih jsou pod taktovkou režiséra precizní, chvílemi velmi originální, vše je podřízeno hypnotické kráse krajiny, nicméně i detailu lidských hrdinů. A hudba -pominu-li Mozarta a Wagnera- je velmi povedená. No a samozřejmě jsou tu precizně obsazení herci (Colin mě opět překvapil a Christian bohužel lehce zamrzel), které však o třídu převyšuje přirozený projev mladinké Q v hlavní roli.

Otevřená sexualita, voyerismus, fetišismus. Emancipace. Nespoutaná, krutá, krásná příroda. Naturalismus. Odpoutaní, živelní Maorové konzumovaní kolonizátory. Asimilace. Nudní, bigotní, fádní přistěhovalci. Konzervatismus. Vášnivá, bouřlivá, maximálně emoční, komunikativní hudba. Komplikovaně malé, větší i velké vzdory hrdninky, hrdinů. Všespojující objekt, stojící ve středu dění, skrz nějž jsou prosévány emoce, reakce i akce. Kdykoliv Piano vidím, přemýšlím jak správně definovat, v čem je tak vynikající, tak jedinečné, pominu-li spojení obrazu, hudby a přesného herectví. Je to však nelehký úkol, protože Piano je komplikovaně zašifrované, v tolika rovinách a vrstvách, že to vydá na mnoha-stránkové studie odborníků. P.S. Mám velmi živé vzpomínky na moje první setkání s Jane Campion, někdy koncem devadesátých let proprala tento skvost do sobotního prime-timu ČT1, což byl pro mne vskutku dlouhotrvající zážitek.

Dynamičnost kamery z Loly se přeměnila ve statickou a dlouhou kameru. Ta je výmluvnější než slova, AVŠAK nechci tím tvrdit, že v Lole je to naškodu, protože tyto dva filmy pojímají jedno téma naprosto odlišně. V obou ovšem naprosto vyčnívá originální individualismus jednotlivých postav a plastičnost, pravda, nic čemu by člověk lehce nemohl propadnou a uvěřit. Lidské až nadlidské (ne po Nietzschovsku) tak bych to charakterizovala. A prvotně naťuknuté téma (plně rozvinuté až v Nebi) o spojení/prolínání osobností. Metafyzično po Německu. O ano, jsem nadšená tím, že někdo jako Tykwer na tomhle světě je.

Zprvu jsem byla trochu nedůvěřivá k hlavní hrdince a hodně jsem se bála, že její chování bude sloužit jen k obratné manipulaci s divákovy city, nicméně děj tohoto díla je propracovaný a zapadá do sebe ve všech částech, takže nic není jen na efekt. Atmosféra tohoto příběhu je skutečně nestandardní, herecké výkony rovněž. Tandem Sarah Polleyová - Isabel Coixet je skutečně originální zjev na filmové scéně. Pakliže Můj život beze mne je o smíření se se smrtí, pak tento kus je o překonání vlastní smrti. Smrt v podobě války, vojáků, rádoby zachránců, v podobě sebevražedné nehody. Také je to o tíze slov a ticha ... takže proč psát víc ... to se musí vidět 90%.