Sidonka

Každá zrůdnost by měla být potrestána. Zrůdnost nějakého špatně nastaveného, pokřiveného systému, nesmyslná byrokracie a neústupný řád, který přestal používat rozumné vyjímky z něho, včetně lidskosti, selského rozumu, přimhouřených očí nad nějakým nepatrným prohřeškem a empatie. Zde se satisfakce děje jen částečně, o to film vyznívá realističtěji. Někdy dochází k nesvobodě a pošlapávání lidské důstojnosti záměrně, jindy ze špatně pochopené situace, každé - i původně dobré myšlenky - se dá časem zneužít (viz zde: vrchní sestra na sebe nemá náhled a myslí si, že pacientům pomáhá, i když je tyranským vládcem oddělení a v knižním zpracování jejímu tyranství podléhají a kvůli ní z ústavu odcházejí i její formální nadřízení - lékaři). Nedokonalost nějakého úředního zařízení znám moc dobře,pijí mi krev ty nesmyslně nastavené Kafkárny na úřadech, které nedávají smysl, ale musí se vykonat. Jak asi musí být vydaný napospas člověk v blázinci zbavený svéprávnosti, bez možnosti si stěžovat, odejít,něco si vymoci, když se mu děje bezpráví (vždyť je to jen blázen s bludy, který údajně špatně chápe všechny odehrávající se situace, které se ve skutečnosti udály jinak). Umím si představit, jak je pacient vydaný napospas náladám špatně placeného personálu, nedokonalosti systému, která má nadvládu nad jeho životem. Individualita a vlastní názor je ohrožující pro despoty a vládce a kdo se vymyká, musí být usměrněn aby se zařadil do jednotného stáda. Tento film je oslavou svobody. Má sílu i přesvědčivost i díky tomu, že se čerpalo z předlohy spisovatele, který v nemocnici krátce pracoval a poznal místní poměry. Do filmování se zařadil personál, skuteční pacienti v ústavu a používaly se rekvizity skutečných cvoků, kteří v ústavu zemřeli a jejich věci, pro které si nikdo nepřišel a zůstaly zapomenuté ve sklepě se zase vytáhly na světlo Boží a ožily (například sešit, který s sebou všude nosí vrchní sestra a zapisuje si do něho prohřešky, byl prý artefaktem nějaké grafomanky). Viděla jsem film o filmu a ten mluví mnohem srozumitelněji a jasněji o atmosféře a upřímnému zapojení do vznikajícího díla všech zúčastněných a rekvizit, mluví o tom všem lépe než já (viz dokument "Byl jednou jeden film: Přelet nad kukaččím hnízdem", doporučuji). I proto z Přeletu nad kukaččím hnízdem dýchá sám život, takovej jakej skutečně je. A dodává sílu bojovat za svá práva a nevzdávat se.

Pokud je film zpracovaný podle divadelní hry, jako v tomto případě ( nebo podle kvalitní knižní předlohy), je to takřka zárukou strhujícího, do hloubky promyšleného umění. O tomto konverzačním skvostu už zde ostatní napsali mnohé. Takže co dodat? Hledání a dokazování něčí viny. Zodpovědný a důsledný přístup ke všem nabízejícím se: pro a proti, která připadají v úvahu. Zbavení se předsudků. A k tomu všemu nezbytná vůdčí osobnost, která nepřestává ostatním "soudcům" klást nepohodlné otázky, to všechno je součástí štěstí, kterého se každému souzenému nedostává. --Kéž by jsme i my v běžném životě dokázali vést nad druhým hlubší úvahy, než ho na základě nějaké povrchní maličkosti "odsoudíme" za menší přečin, například za lenost, hloupost,nesolidnost apod. Mnohdy druhému přisuzujeme vlastnosti, které nemá, protože nad jeho činy, zakládajícími se navíc na zprostředkovaných fámách nebo pokroucené manipulací s fakty od někoho jiného, již dále a hlouběji neuvažujeme. Dvanáct rozhněvaných mužů je krom jiného film o nepovrchnosti a námaze nad druhým snadno a nespravedlivě jen nemávnout rukou. Dát druhému šanci.

Jedna z nejúžasnějších věcí, které jsem kdy viděla. Nejlépe to asi vystihl jeden komentář ze zahraničí, napsaný pod filmem na youtube: "Nejpůsobivější zfilmování pohádky, jaké jsem kdy spatřila. Skoro jsem ani nedýchala.Co je to za řeč,v níž se tam mluví? V jakém státě tenhle poklad vznikl, co to je za zemi, kde vznikají takovéhle podmanivá kouzla?" děkuji panu Herzovi za důstojnou a zapamatovatelnou propagaci naší kultury. - Panna a netvor je zfilmovaná podle divadelní hry Hrubína a ruka básníka je tam neodmyslitelně znát. Četla jsem i knižní předlohu, sice v době dospívání, ale co věta, to perla, roztomilost a působivost sama, více psychologická a méně děsivá než filmové zpracování. Je tam několik nezapomenutelných momentů. Rostoucí panika v začarovaném lese. Pronásledovaná, vyděšená děvečka v prokletém místě s odumírajícími stromy, tápající v nepřehledné mlze, která se stává štvanou kořistí. ( V dnešní době již možná klišé, tehdy ne, jeden z nadčasových kousků, které se dle mého občas vykrádají jinými tvůrci). Keř z něhož nečekaně vyšlehne plamen, růže, které patří zvířeti a jen on je může rozdávat. Nádhera drahocenných věcí, klenotů a peněz, mizících při nehodě v potoce a rvačka o ně, která dělá z lidí monstra. Vystupňované napětí se zlověstným očekáváním. Co přijde dál? Procházka po schátralém zámku se svícnem v ruce, kdy Julie kapesníčkem očišťuje hrůzné obrazy monster a s rostoucím úděsem zjišťuje, v jak podivném prostředí se ocitla. Mazlení se se sochami v ranním slunci, které připomínají nepřítomné osoby a působí dívce v její izolaci rozpustilou radost. A hlavně - dokonalost té chvíle, kdy se pod Julií stísněně zavírá postel - rakev, když je oslabená vínem s příměsí čehosi, omámená a sledovaná všudypřítomnými démony, vydaná všemu tajemnému a skrytému co žije přežívá, všemu na pospas, obětující se dobrovolně za milovaného otce. Scéna, z níž běží mráz úzkosti po zádech a zároveň vyvolává něhu, soucit, pochopení i dojetí. S trochou nadsázky řečeno: scéna v podobě až pohádkově laděné "antické tragédie.". Tato pohádka je zároveň nejtajemněji a nejemotivněji natočeným hororem, bez krve, bez nechutností natož pak bez hloubky. Vše je podtrženo podprahovou sexualitou. Pro mnohé ženy je partner nejdřív "zvířetem", k němuž postupně nachází cit a cestu a z navázání bližšího vztahu má obavu, strach, který se bohužel při špatném výběru někdy i skutečně vyplní. Bohužel zde všechny skvostné momenty nelze vyjmenovat. Adorovanou varhanní hudbu Petra Hapky též nemohu nevzpomenout. V kombinaci s pěknou kostýmní prací, tehdy rozpadající se Grébovkou, mysteriózně působícími kulisami, v denním světle měnící atmosféru, samozřejmě bezvadnou prací režiséra a s charismatickou, neprvoplánově krásnou, spíše zajímavou Studénkovou, s kterou se mohou dívky ztotožnit, vzniklo něco opravdu vyjímečného. Tento skvost pasuji na jeden z nejlépe natočených českých děl všech dob. Je to nestárnoucí, dnes již možná zcela nedoceněné pohádkové drama. Ač báchorka, tak tolik ze života, že jí ani nelze dostatečně vystihnout slovem obyčejné divačky. Děkuji všem umělcům, kteří přispěli k tomuto výsledku. P.S. Francouzská verze, z níž se čerpalo, ani další později vzniklé Krásky se tomuto nevyrovnají.

Co k filmu s tolika komentáři od jiných uživatelů ještě připsat? Snad zatím pouze to, že z něho mám dost velký respekt. To byl tak silný a emočně i intelektuálně náročný zážitek, že už dlouho sbírám sílu k dalšímu shlédnutí, ač obrovská chuť by k tomu byla. Film od své druhé poloviny nabízí chvilkami čirý chaotický děs a nedivím se,že v tom sledu problikávajících rychle plynoucích scén, který chvatně přeskupují mozaiku již dříve řečeného do jiných vhledů, realit a souvislostí, do toho všeho nedořčené, v symbolech naznačené skutečnosti, Lynchova ojedinělá práce- tzv.logika snu.... Opravdu se nedivím, že se v tomto temném labyrintu mnozí diváci ztratili a všechno nepobrali. - Je zde plno nezapomenutelných scén, které mě samotnou fakt až panicky děsily. Měla jsem občas pocit, že mi z toho fakt hrábne, je to neskutečná síla. Neříkám že jsem pochopila beze zbytku všechno, to zdaleka ne, k poskládání střípků mozaiky bych ještě potřebovala dvě tři shlédnutí, ale tohle je tak životný mysteriózní film, který mě fascinuje i neskutečně děsí, že ani nevím, kdy k tomu naleznu sílu. Zapůsobil na mě snad nejsilněji ze všech viděných věcí, v pozitivním i negativním smyslu. Považuji to za pravé mistrovství, určené jen vybranému specifickému publiku. Mám k filmu rozporuplný vztah, mám ho ráda, ačkoli mu zcela do detailů nerozumím, je to spíše pocitová, podprahová, ambivalentní láska, která nadneseně řečeno dovede člověka ošklivě potrápit.

V minulé anotaci jsem mluvila o hrách, které jsou jedním z nejstarších způsobů lidské interakce. Zatímco "Sekretářka" je navzdory S/M pozadí hra laškovně zábavná a svým způsobem křehká a něžná, kde se hraje s poměrně otevřenými kartami, "NEBEZPEČNÉ ZNÁMOSTI " jsou naopak plné drsných intrik a nečestných manipulací, kde jedni lidé neuznávají potřeby ostatních. Cynické pohrávání si s láskou, v níž se oběti stávají figurkou na šachovnici, má především posloužit pomstě, ukázat něčí schopnosti, strategické myšlení a přelstít protivníka. Jde už spíše o boj mezi lidmi a poměřování sil než o přijatelnou zábavu. Do hry o čísi přízeň a plnění zadaných úkolů, které mají pouze zajistit čísi prospěch, jsou postupně vtahováni všichni nevinní lidé v okolí, netuší že jsou prostředníky k dosažení cíle a rozhodně se věci nedějí k jejich vlastnímu prospěchu.Tyto přemrštěné, bezohledné tahy na šachovnici plné nesvobody (Valmont plní markýzinu výzvu a úkoly) mají podobu dramatické tragédie. Chladnokrevnost nadprůměrně inteligentních ( emočně inteligentních), zkušených a nepatřičně znuděných pánů, kteří oplývají navzdory všemu charismatem, až diváka děsí. Psychologie postav je přesvědčivá, hry "kdo z koho" z lidského repertoáru nevymizí. Původně přátelské půtky mezi vikomtem a despotickou, navenek laskavou markýzou, kterými si zpočátku měli krátit dlouhý čas a dočkat se pouze jedné pomsty, se zde zmíněným protagonistům vymstí. Markýza je veřejně zostuzena a dostane se jí tudíž nejvyššího možného trestu, ztráty postavení, osamocení, důležitost vlastní osoby byla pro ni vším. Nejednala nezávisle, jako každý padouch měla své přisluhovače, ať už dobrovolné či nicnetušící. Valmontova vášnivá povaha a náklonnost k ženám se dá ovšem ještě pochopit, Malkovich odvedl skvělou práci,nakonec i upřímné city a navíc se sám stal markýzinou obětí.Odkaz tohoto zfilmovaného románu zůstane platným napořád a doufám i varovným příkladem toho, že nic, ani silové psychologické hrátky mezi lidmi, se nemají přehánět. Spojí-li se inteligence s absencí morálních zábran, vede to většinou k výhře talentovaného šťastlivce na úkor všech ostatních. Proto i my si dejme pozor na to, s kým si zahráváme, protože hry s ohněm mnohdy dobře nekončí.

Tak jsem s těžkým srdcem z nejoblíbenějších filmů vyřadila"Kurz negativního myšlení" o nepříjemných nevratných situacích, s nimiž se musí tělesně postižení, svojí krutou nemocí nadosmrti stigmatizovaní jedinci vyrovnat. - A nahradila ho zidealizovanou a milovanou adaptací jednoho z románů Austenové, která vystihuje můj kladný vztah k romantickým kostýmním dramatům. Vlídný domov zchudlých sester, které mezi sebou mají pevné pouto, ale ne zcela si navzájem kvůli rozdílným osobnostem rozumí (konflikty přecitlivělé, nevyzrálé povahy a rozumově založené, ovládající se starší praktické dívky) . Sestry jsou takřka bez věna, musící si vystačit se skromností, odříkáním a prací, kterou by měly vykonávat služební. Ovšem při tom všem nedostatku to jsou pořád ještě lepší slečny, patřící pořád ještě do vyšší společnosti, takže jsou ne zcela bez vyhlídek k lepšímu životu. Nechybí zde pochopitelně zámožní zámečtí pánové ucházející se o jejich přízeň (navíc i charakterní). Hrdost, staré dobré anglické mravy, správné životní hodnoty, příkladné i nepříkladné společenské chování, anglický ironický humor, stará dobrá kouzelná Anglie. - Zvláštní, že se tak poutavě a čtenářsky úspěšně dají v románech Austenové opakovat podobné motivy, aniž by upadla do neobměnitelných klišé. V mnoha knihách Austenové se stále dokola řeší převážně vdavechtivé úmysly urozenějších dam, v tomto případě dívek, jejichž jedinou a přechodnou devízou, která je může z hrozícího staropanenství osvobodit je pouze mládí, zdraví a krása. Dozvíme se něco o tehdejší společnosti, o pokrytectví a prospěchářství některých "hrdinů", o nemožnosti šlechtických žen chodit do zaměstnání . Mezi všemi těmi bály a vzájemnými návštěvami lidí z vyšších tříd jsou propašovaný chytré dialogy, kritika vybrané společnosti, kde nechybí hlubší psychologie i zápornější postavy. Najdeme přednosti tam, kde jsme je při prvním prchavém pohledu a z nedostatku zkušeností přehlédli. Necháme se unášet výhledem na krásné krajiny, na moře, skaliska, zahrady a jiné velkolepé přírodní klenoty, emotivně dojímat nesprávnými i ušlechtilejšími city a pak si s úsměvem vydechnout, že vše skončilo šťastně s tím správným mužem u oltáře. Protože při tom všem nechybí hlubší úvahy, ne tak povrchně načrtnuté, které u jiných slaďáků schází, film zasáhne s uměleckým požitkem do srdce. Úspěch u divaček je nestárnoucí a patrně již navždy zaručen. Rozum a cit nesmí u člověka ani u správného uměleckého kousku chybět. Má být správně vyvážen a projevován, stejně jako u filmov.podob klasických děl. Tohle se zdařilo.

Němá, poněkud zvláštní, do většinové společnosti nezapadající a svéhlavá žena Ada odjíždí se svou nemanželskou dcerou, na doporučení svých rodičů, pro něž je obtížná svojí nepřizpůsobivostí, na kouzelný Nový Zéland, do země s divukrásnou přírodou, v níž nechybí ani maorští domorodci, aby se provdala za farmáře. Manžel se s ní dlouho nedokáže naladit na jednu vlnovou frekvenci, jejich "krevní skupiny" jsou příliš odlišné. Ada má blíže k sousedovi, který se do komplikované ženy dokáže lépe vcítit, což demonstruje už jedna z úvodních scén. Budoucí manžel jen zklamaně poznamená: "Je příliš malá, myslel jsem, že bude vyšší. To přede vším.," A soused Baines ho opravuje vhodnější, empatičtější poznámkou: " Je jí zima a je z dlouhé cesty unavená." Není se co divit že časem mezi nimi vzniká vášnivý milenecký vztah, o který pragmatický manžel zůstává ochuzen.-- Hlavní roli zde hraje piáno, které je( kromě znakové řeči, jíž druzí lidé spíše neovládají) pro Adu jedinou komunikací se světem. Je i zvukovým vyjádřením kladných i záporných myšlenek, úvah, rozumov.pochodů, citů, je řečí o rozpoložení duše, vyjadřuje tím štěstí, uvolnění, je její nedílnou až tělesnou součástí. Pro manžela je piáno jen bezcenným kouskem, vždyť kdo by se s tak těžkou věcí vláčel do kopce, hustě prostlého divočinou? --- Kouzelná je dcerka Flóra, která není žádný andílek, dokáže být pěkně protivná je trochu rozmazlená a umí si i prostořece prosadit svojí. Přesto zůstává roztomilou, obyčejnou rošťačkou, která tlumočí ostatním to, co její matka ostatním lidem říká. Flóra se svým dětským tancem a poskakováním na pobřeží (nebo jinými kousky) mi připomněla vlastní dětství. Charismatické děvčátko Anna Paquin byla za svojí přesvědčivě a přirozeně ztvárněnou dětskou roli právem oceněna Oskarem. --- A k samotnému dvojakému konci? Sladký konec filmu před samotnými titulky si zjevně vymohli producenti a režisérka a scénáristka v jedné osobě, J.Campion s tím zjevně nesouhlasila (drama vypadá, že končí, obrazovka zčerná a postava se přestane hýbat. Pak naběhne "druhý film, svojí naivitou až demonstrativně odfláknutý, kdy Ada zdánlivě dosáhla svého šťastného rodinného života a vrátila se jí mluvená řeč). Ano, film ve skutečnosti končí tragičtěji a asi o čtyři minuty dříve před titulky, protože ten nepřesvědčivej vnucenej pozitivní producentský konec sráží dílo na červenou knihovnu. "Piano je pokažené. Stalo se něco, co nemělo, něco nezvratně chybí." Tvrdohlavá Ada,řídící se osobitou logikou, snad v uvědomění morálního prohřešku nebo z bolesti nad ztrátou jedné klávesnice a prstu,co na něho hrál, z bolesti nad ztrátou své v přeneseném smyslu slova "druhé řeči" již ztrácí chuť k dalšímu životu a klesá ke dnu, do mořského ticha bez vášní, dilemat, do klidu, uvázaná lanem ke své zátěži i radosti zároveň, pianu, jímž žila a vyjadřovala se podrážděnými i vznešenými tóny ke světu. - Musím pochválit i hudbu (Michael Nyman).--- P.S. zajímavá recenze a úvaha nad tímto romantickým dramatem od uživatele Mortaka).

Vyjádření se ke vztahům, rozehraným v dobrodružném dramatu: Tento film jsem dříve brala spíše jako lepší průměr. Ten romantický love story Sokolího oka a Cory, kteří se sotva poznali, mě osobně příliš nebral. Tvůrci příliš tlačili na pilu a ta láska na první pohled přišla jako by bůhvíproč a bůhvíodkud a já jí osobně neprožívala, neztotožňovala se s bíločernými postavami: hrozně statečný a dobří, šlechetní muži na jedné straně a hrozní padouši na straně druhé (viz mstiví bojovník Magua, kterému zabrali území a vyvraždili rodinu). Film jsem přehodnotila a "udělila mu lepší prospěch". Do TOP 10 přesto řadím film výhradně kvůli posledním tuším 20 minutám. Vlečení unesených lidí nádhernou přírodou,diskuze mezi indiány dvou kmenů, promluva náčelníka, důstojníkovo: "mě místo ní!", souboj posledního Mohykána s Maguou a do toho všeho všemi právem vychvalovaná hudba... A nakonec jako dosti podstatná třešnička na dortu: dosud bezvýrazná postava dětské Alice, která si film z celého ženského hereckého obsazení náhle urvala ke konci příběhu pro sebe a její nečekané osudové dospělé rozhodnutí. Poslední Mohykán je pro mě symbolem filmu, který mě nutí přemýšlet jak to bylo s hrdiny dál a jak by to mohlo být dál kdyby to dopadlo jinak... Perfektně dramaticky vygradovaný příběh s dobrou, ač nevtipnou, tragickou pointou. Je to i vzdání pocty sebevrahům, kteří nemohou žít dál, vzkaz pro lidi v koncích, že je vnímám a soucítím s nimi. Více o filmu ve dvou úvahách, které jsou i s fotografií z filmu v mém deníčku.

Sebeobětování se naivní Bess, která se cítí nesmyslně spoluzodpovědná za osud svého muže, její mučednictví, potěšení blízkého upoutaného nehybně na lůžko, jen z touhy mu usnadnit těžký osud a to vše dělané bez špetky osobní radosti z prováděných činů, to je nesmírně silná látka. Všechny pochybné skutky dělá Bess jen z hluboké lásky pro rozptýlení svého poněkud zvrhlého invalidního muže. K tomu nutné potlačení vlastního ega i za cenu nesmírných obětí, včetně tělesných útrap, nechtěné promiskuity, o které dychtivě naslouchajícímu muži vypráví a vyobcování z vesnice až na nejhorší okraj společnosti. A do toho všeho hluboké nepochopení ze strany povrchních, mnohdy citově omezených lidí, kteří tak daleko nedokáží prohlédnout, pochopit skutky zdánlivě slabé ženy, protože stojí na druhém břehu. Silný závěr filmu, kdy si jede Bess malou loďkou pro nezvratný krutý osud, nevymizí z paměti. Viděla jsem pouze jednou v Tv a pak ještě poněkud osekaný a ne tak přesvědčivě podaný příběh po dvaceti letech ztvárněný na divadle, ale film.obraz je nepřekonatelný. Síla syrové, atmosferické a svým způsobem ponuře přitažlivé přírody, která koresponduje s pochmurným dramatem, je jedním z atributů, které se na divadelní prkna nepodařilo přenést.

Memento proti fanatickému aktu pomsty, proti zlobě a nenávisti... (z oficiálního textu distributora)