HonzaBez

V Českých Budějovicích by (možná) chtěl žít každý, já však každopádně dobře vím, že těch Cimrmanů se nikdy nevzdám. U Záskoku, téhle jejich naprosto ikonické hry plná geniálních hlášek, co opravdu zlidověly, to platí obzvláště. Skoro by se zde totiž dalo říct, že co slovo to perla. Prim tu hraje vynikající Zděněk Svěrák v hlavní roli herce Karla Infelda Prácheňského, u něhož vskutku platí, že kam se hrabe Bittner. Ale on ani takový zvědavý invalida Jirka Karásek není k zahození. Po vzhlédnutí téhle hry si tak divák může spokojeně říct: "Tak končí naše komédie! Zlo prohrává, dobro žije!"

"To je směšné cha, cha, cha, tuze směšné, cha, cha, cha...." Tahle "opereta" Járy Cimrmanna možná neskýtá tolik prostoru pro vtipné hlášky a místy jsem tak měl pocit, jakoby se její autoři (spolu s Růženkou) vydali "pro šafrán a troška toho zázvoru..." a zapomněli se včas vrátit.  Ale o to vtipnější je ten nápad s využitím řady známých i méně známějších popěvků. "Kde pak na mě si nepřijdou..." 😃

Nevím zda sám dokážu posoudit, nakolik jsem "brífinkový typ"....😃 Co však určitě posoudit dokážu je, že ani tato pozdnější  Cimrmanova hra neztratila mnoho ze svého originálního humoru založeného na slovních hříčkách a jazykové komice. Opět je tu spousta hlášek, co časem zlidověly a opět se zde můžeme setkat s řadou odkazů na českou literaturu nebo historii (viz zejména častá zmínka o básníku Josefu Václavu Sládkovi a jeho básni Znám křišťálovou studánku). Co k téhle parodii na badatelské výpravy ještě dodat? "Copak jmelí, ale jmelí!" 😃 

„Největším světovým spisovatelem, vynálezcem, malířem, fyzikem, lyžařem a filozofem za posledních sto let byl český velikán Jára Cimrman. Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat! "  Tento filmový přepis absurdní mystifikace divadla Járy Cimrmana mě i po letech stále baví. A možná i víc než kdy předtím. Co nemá chybou, jsou všechna ta fiktivní setkání "největšího Čecha" se spoustou reálných postav (Světlá, Holub, Dvořák, Čechov, Marconi atd.). Ty různé odkazy na kulturní život a osobnosti v Rakousko-Uhersku z přelomu jsou totiž geniálně vypointované. A k tomu všemu ty hlášky („Dobrý den, doktore Holube. Jedete letos zase do Afriky?... Doma bude! Už se narajtoval dost.”  "„Co to píšete, bratře Čechove? Píši dvě sestry...A není to málo, Antone Pavloviči?”  „Zkuste to bez drátů, milý Marconi!”)...😃😃😃 Ale chválit tento film mi přijde skoro jako nosit dříví do lesa. "Teď tu byl..." 😃

"Teras pršíš, v máji si mál...." Deštivé počasí rámuje příběh ze slovenské vesnice z doby poválečné kolektivizace hned dvakrát. Poprvé ilustruje tísnivou atmosféru při svatebním obřadě, k němuž je nevěsta přinucená svým otcem, podruhé (v samotném závěru) jde o tíseň hlavní postavy bezzemka Pavola Heštiaka (vynikající Gustáv Valach), kterému se nesplnil sen o to, že se z něj stane bohatý hospodář. Když vezmu v potaz, že jde o film z období normalizace, tak musím říct, že se Martinu Hollému podařilo dané téma zpracovat velmi citlivě a bez nějakého výrazného ideologického nánosu. Jde v podstatě o dosti syrové sociální drama, jehož tísnivou atmosféru podtrhuje vynikající hudba Zdeňka Lišky.

"Nikto nemá právomoc nad svedomím človeka"   Velmi autenticky působící soudní drama podle skutečných událostí graduje ve chvíli, kdy žalobce ke konci soudního procesu nastoluje stále aktuální otázku, zda je povinnost poslechnout hlas svědomí nadřazena povinnosti poslechnout rozkaz. Herecké obsazení (Chudík, Kvietik, Mistrik) je celkově špičkové a tak těžko někoho z dotyčných vyzdvihnout.

Ačkoliv tento film vznikl obdobně jako snímek Lovec senzací (tj. sestřiháním seriálu pro německou televizi), působil na mě ještě nesouroději. Možná to bylo tím, že děje obou původních Kischových (Tetovaný portrét a Nedozírné důsledky) nemají nic, co by je spojovalo a že sami o sobě obsahují vícero dějových linek. Celé je to též více odlehčené, ač uznávám, že zrovna ta příhoda o vytetovaném důstojníku na Kischově zadnici je vážně pěkně humorná. Co mě zaujalo nejen zde ale i v druhém filmu, byla velmi pěkná hudba Jiřího Svobody, z nichž některé motivy (třeba tanec ve vykřičeném domě) znám z nějakých jiných filmů, takže asi později došlo k jejich opětovnému použití.

Z těch dvou filmů věnovaných novináři E. E. Kischovi se mi rozhodně více líbil ten dramatičtější, v němž dotyčný vypráví kriminální příběhy ze staré Prahy. Možná víc než ty dvě vraždy jsem si ale užil ten příběh o židovské svatbě mezi synem  žebráka a dcerou bohatého Žida. Herecké kreace Leoše Suchařípy s Josefem Kronerem (coby otci obou svatebčanů) neměly chybu. Třešničku na dortu tomu pak dala zpívající Hana Hegerová v roli matky nevěsty.

"Zavolejte publikum, ať vypíská starého šaška" Nevím jak jiní, ale já tvůrce této poměrně roztomilé milostné komedie, rozhodně vypískávat nemíním. Dialogy pro hlavní aktéry ( Felix le Breux, Milena Dvorská) jsou napsány na výtečnou, Krškova režie má v sobě odpovídající mírně nostalgický nádech  (viz zejména pasáže, kdy se  Casanovovi "zjevují" jeho dávné milenky a vedou s ním zajímavé promluvy) a odpovídající (rokokovou) atmosféru tomu dodává skvělá hudba Václava Trojana. Hlavní motiv (píseň pro dostaveníčko) svým stylizovaným charakterem umně připomíná hudbu W. A. Mozarta.

"Kam se hrneš mladej s tou almarou.... Tady je revoluce a ty se taháš s cementem na prasečí chlívek." Dějová linka s dvojicí Hanzlík a Brejchová mě dost bavila, bylo to místy hezky odlehčené, ale ne moc. V té dějová linka spojené s Pražským povstáním a příjezdem Rudé armády do Prahy se hodně střílí a i dost umírá, přesto jsem měl někdy pocit, že sleduji spíš karikaturu na válku (němečtí vojáci dávající na křižovatce přednost ruským tankům, obě válčící strany tvářící se, že nevidí protivníkovy tanky apod.). Po tom všem nechápu, že to závěrečné propojení obou dějových linek muselo dopadnout tak, jak dopadlo. Buď to mělo být od začátku méně odlehčený film nebo na konci ne tak smutný.