Willy Kufalt

Tak si říkám, jak asi přijali tento film ve své době Serraultovi fanoušci... vidět oblíbeného komika, herecky sice pořád ve formě, ovšem místy jako morousovitého dědka, opakovaně vysílením padajícího na zem, regulérně zvracejícího, navrch v postavě, za jejíž konání se někdy až zoufale stydíte (např. když se vyčerpán za každou cenu cpe na fyzickou práci na skladě mezi černošské imigranty) a aby toho nebylo málo, tak se zde Serrault nechal předabovat cizím hlasem do italštiny. Já už jsem na stylovou pestrost filmů s Michelem Serraultem zvyklý a většinou mě baví, jak můžu skoro pokaždé čekat originální a odlišný zážitek, ale na Serraulta jako důchodce v depresi jsem si musel nějakou dobu zvykat a cizí hlas mě u něj zaskočil asi nejvíc. Michelův výkon v celé řádce náladových odstínů se mi však hodně líbil a Virna Lisi mu byla možná i vůbec nejlepší hereckou partnerkou před kamerou. Taky jsem vůbec nečekal, že zapadlý film s nálepkou komedie může přinést tak silnou emotivní katarzi v příběhu dvou lidí, věkově mně zatím hodně vzdálených, ale ty nepříjemné pocity osamění, strádání, tísně i jisté touhy v každém věku jsem procítil. Řada příběhů o starších lidech rozehrává případy nedorozumění či nových vztahů, zde je osvěžením příběh dvojice, kde oba partneři po odlukách v čase věnovánému mladší rodině stále touží být spolu – zatímco problémy vězí spíše v sociální rovině – a v jedné chvíli opětovného zblížení jako mladí milenci marně hledají prostor pouze pro sebe... Veselé Vánoce, šťastný nový rok jsou nakonec důstojnou ukázkou silné tragikomedie, v níž se často nečekaný humor a trpké drama střídají a doplňují po celý film. V současnosti, kdy řada komediálních dramat vypadá tak, že se zpočátku čistá komedie po první třetině až polovině rovnou překlopí do vesměs čistého dramatu, si podobnou vyváženost o to víc cením. [85%]

"Hmm, americký found footage horror v modrých číslech, to bude stejně blbina, tak jdu na to," řekl jsem si a pustil si Pod zemí ze seznamu připravených filmů pozdě o víkendové noci s tím, že vydržím 10–15 minut, seznámím se tak se stylem doporučeného kousku, který nejspíš napoprvé záhy vypnu nebo usnu. Nevypl jsem, vůbec se mi nechtělo u toho usínat, vhodnější čas na sledování jsem si nemohl vybrat. První dvě třetiny jsou pro mě splněný filmový dobrodružný mysteriózní „sen“ z dětství, protože často mě v našem městském parku upoutávaly jedny zapadlé a nejspíš dlouhodobě zamčené dveře kulturáku, k nimž vedl zvenčí jeden prázdný most s chybějícím podlažím (tedy zůstaly pouze zbylé rezavé rámy zbouřeného mostu)... a já si představoval, že za těmi dveřmi se skrývají dlouhé temné chodby vedoucí k pokladu, o kterém by mohl být skvělý film! Tudíž mi tento horror plný bloudění temnými chodbami za pokladem padl do noty, navíc jsem si po čase připomněl, oč má v horroru dle původní představy jít a že to nejsou primárně žádná explicitní krveprolití, zohavená těla či okamžiky zhnusení, jako především pocit strachu z čehosi neznámého, záhadného a temného, mísícího se s dobrodružstvým prožitkem a strachem o osud postav. Zde se ten tajemně horrorový zážitek na mě podařilo přenést, s velmi slušně vedeným dějem a silnou atmosférou, že mi příliš nevadila ani rozklepaná kamera. Překvapivých nápadů a zvratů je tu dostatek a současně tolik, aby se děj nestal překombinovaným. Gradace v poslední třetině včetně děsivých přeludů mrtvého bratra a v jedné chvíli značně drsnějšího vyústění se blížila k menšímu psycho prožitku, ale nejen po skočení jsem v rámci žánru výrazně spokojen. [80%]

Taneční horror! Už jen na základě žánrového zařazení jsem měl jasno, že Climax musím vidět! Konalo se moje druhé setkání s Gasparem Noém po Lux Æterna... a opět se stalo, že mě Noé dokázal i nadchnout i ke konci otrávit – byť tady naštěstí méně, v rámci žánru funkčně, s jistým uzavřením a epileptickým peklem v přijatelné podobě. Vyzdvihnout musím už jen práci s neotřelým žánrovým spojením tanečního horroru: Obojí se tu často propojuje, např. v úvodě postavy zmiňují, čeho se bojí a zároveň mluví o tanci, celý děj probíhá během taneční zábavy, která v pozměněné podobě s horrorovým zvratem pokračuje dál i se psycho atmosférou v boji o přežití; děsivý záchvat jedné z tanečnic probíhá vyloženě v tanečních kreacích atd. Obě taneční sekvence z první poloviny mě naprosto uhranuly a přinesly samostatný zážitek navrch, barevné titulkové nápisy uprostřed filmu jsou skvělým vyvrcholením nabité barevné atmosféry před zásadním zvratem... a pokud jsem už u titulků, dostalo mě, že nejen úvodní titulky, ale i klasická loga produkčních společností(!) jsou zde oproti 99% produkce vložená mezi jiné scény ve chvíli, kdy už je divák pohlcen atmosférou a prostřihy na ně přijdou za hudby v již plně běžícím filmu. Zkrátka celkově originální koncepci nekonvenčního, přesto divácky atraktivního filmu má zde Gaspar Noé zmáklou do úplně posledních detailů, jak se vidí málokdy – dále např. sbírka knih a filmů inspirujících Noého, kterou si divák může v prvních minutách vedle televize prohlížet v případě, že se u sestřihu mluvících postav začne nudit... Výhrady ale jsou, hlavně si Noé neodpustil samoúčelné naplnění pár scén až úchylnými řečmi o sexu a také k závěru Climax přecházel do tak extrémního psycha, kdy jsem váhal, zda se mi navzdory intenzívnímu zážitku ještě líbí. Jenže zážitek byl natolik intenzivní a nezaměnitelný, že se ke 4. hvězdičce jasně přikláním. [75%]

„S takovýma pitomcema se nepereme!“  V první řadě jsem déle tápal, co je tenhle Mongolský pingpong zač, jak sledovaný film uchopit? Nejdřív mi připomínal Herzogovo podobenství I trpaslíci začínali jako malí z říše liliputánů, protože tu v nejedné scéně vypadalo, jakoby uprostřed polí žili jen samí malí kluci, kteří ovšem nosí dospělácké kabáty, prohánějí se každou chvíli na koni i na motorce a čekal jsem, zda z filmu nevzejde podobenství. Nezvešlo, tak jsem si říkal, že sleduji surrealistickou komedii. Je zde i dost absurdních nápadů, např. vymočení se kluka pro nedostatek vody v jamce i první zápletka s uvažováním o bílém pingpongovém míči jako o záhadné perle. Jenže film také oplývá množstvím delších statických záběrů snímajících dění na poli + v místních příbytcích způsobem, jakoby šlo o realistické drama, jen z prostředí hodně neobvyklé cizokrajní komunity. Jenže realistické zde také není vše, protože máme zde ty surrealistické scény, jako když parta děcek za pomoci dědka stavějícího nějakou starožitní anténu z ničeho nic uprostřed odlehlého pole bez elektřiny úspěšně (byť se slabším signálem) spustí televizi! *** *** První třetinu jsem se střídavě bavil a ladil na styl nevšedně míchající cosi poetického, realistického, humorného i surrealistického, zároveň mi však film připadal jakoby bez děje. V prostřední třetině jsem se již vyloženě naplno bavil, navíc od scén s televizí a posléze promítáním filmu (v šapitó s představením taky uprostřed jinak vylidněného pole!) se začíná rýsovat souvislá zápletka kolem zjišťování „záhady“ míče a ta prochází do dobrodružného putování. Jenže v poslední třetině, kde se kluci nedobrovolně vrací domů, se zápletka již spíše rozmělňuje, než aby gradovala, nápadů ubývá a až na pár scén mě film již tolik nebavil. Myslím, že tak svébytné prostředí, nápad a styl by si zasloužily o něco propracovanější dějový celek, zvlášť u stopáže 100 minut. Celkově však i pro zmíněný unikátní styl vůbec nevnímám své první setkání s mongolským filmem jako marné. [70%]

Od jisté doby mě fascinují svébytné komunity odtrhlé od zbytku světa, jakoby se v jejich územích a životech pozastavil na pár desítek, stovek, někdy až tisícek let veškerý čas. Což je jeden z důvodů, proč mě v minulosti uhranulo více filmů Wernera Herzoga nebo Petera Weira, a také proč mě dnes oslovil i Šťastný Lazzaro. Zde ta oddělenost není až tak extrémní, mj. když mladý markýz z města občas vytáhne mobil nebo hudební přehrávač, další z hostů dělá pro reklamu... jenže veškerá chudá komunita lidí, zde trvale usazená, neustále pracuje ve stylu otroků pro svou paní šlechtičnu, která je bez vyplácení mzdy zneužívá pro svůj blahobyt a obchod. Film na mě ale nepůsobil tak depresivně, jak se z popisu mohlo zdát: Paní režisérka dokonale využívá poezii jedinečných přírodních míst, atmosféra mě tu od úvodního hudebního čísla naprosto vtáhla do prostředí, cosi se tu neustále děje a s nezvyklým plánem markýze záhadně stoupá napětí. Druhá polovina s nečekanými zásahy je plná nejen překvapení (které bych nerad vyspoileroval), ale také spousty silných a uhrančivých scén, které jednou těží z nových či opětovných setkání, nových zážitků či příchodu nových postav, ale také z až magické síly vybraných okamžiků – třeba v „hudební“ scéně v kostele (a před ním), putování po Itálii různými způsoby nebo s přítomností bílého severského vlčáka v posledních scénách. Chvílemi jsem tápal, proč název zdůrazňuje postavu, která často působí jako vedlejší či jedna z mnoha, ale po skončení mám jasno... Za mě velmi originální zvolené téma a současně zdařilé a silné zpracování, což mám pocit, že je u současného artového filmu spíše zázrakem, než běžným zjevem. [90%]

Konkurs na film ve filmu Mohsena Makhmalbafa, či-li opět podívaná velice obsahem i formou. Nejdřív tedy musíme přečkat 7 minut sice autenticky působivých, leč pocitově zdlouhavých záběrů na davy lidí hrnoucích se na filmový konkurs, pak se ovšem v typickém režisérově stylu na pomezi dokumentu a hraného filmu rozjede poutavě zpracovaná přehlídka adeptů, kteří z různých důvodů touží po roli ve filmu. Rozhovory odkrývající někdy i drobné lidské příběhy jsou zajímavé, stejně tak herecké úkoly od režiséra (M. Makhmalbaf opět v roli sebe sama) včetně skupinové hry na akční film a western v jedné místnosti nebo zpívání domácích i anglických písní jako na castinzích pěveckých soutěží. Moizakový děj plynule přejde do finálních zkoušek skupinky zvolených adeptů, s rozhovory a situacemi jdoucími až na dřeň, jaké zejména pro dvě mladé ambiciózní ženy nebudou vždy příjemné. V této části silně vrcholí drama, dochází i k filozofování nad úkolem herca, umělcem a uměním, filmem a člověkem ve vztahu k filmu. Nic tím ale neubývá z atraktivity Salaam Cinema, které dokáže v kýžených momentech nabídnout důstojnou zábavu k danému tématu, stejně jako jindy napětí a sdílení různých, až protichodných emocí. Asi 10 minut před koncem se mi chtělo smát a plakat současně, ačkoliv to druhé se mi i přes silnou vůli a režisérovu snahu s krutým pokusem plně nepovedlo. Sledování je to však nesmírně výživné a konec sympaticky smířlivý. Také se chci raději smát... [80%]

...a já bláhovej si myslel, když jsem narazil na japonský šedesátkový film s tagem neo-noir (navrch vysoce hodnocený), že mě čeká něco jako Nebe a peklo, příp. aspoň Kendžú zankoku monogatari... a ono z toho vzešlo trošku nápaditější akční béčko, z valné časti naplněné buď kamenně chladnými nebo naopak afektovaně stylizovanými hereckými výkony... hlavní je, že se tam hodně rve, hodně střílí, poteče krev, občas něco vybouchne a během té haldy přímočarých zvratů v celkem primitivním ději o pomstě vlastně téměř není důležité, proč. Úvodní černobílá scéna je svou atmosférou fantastická, pastelkově barevný vizuál pak taky zaujme, ačkoliv mě přestal okouzlovat celkem brzo, a těch vychvalovaných režijních či jiných nápadů s nějakou neotřele podanou akční, násilnou či vyjednávací scénou se najde dost... jenže to je leckdy 1 hodně vydařený poutavý záběr, vizuální kompozice či krátká scéna na víc než 10 rutinných, fádních, odbytých až v jistém aspektu neumětelských (což o úplně posledním záběru platí úplně nejvíc). Tudíž jsem nepociťoval zmatek jen z obsahu, ale i z formy, včetně četného přeskakování mezi vážným dějem, parodií záměrnou a parodií nechtěnou. Béčková žánrová scéna 60. let vážně není pro mě, bez ohledu na zemi původu, po dvou měsících si to neplánovaně potvrzuji letos už podruhé. [45%]

"Ten boom z vás všech dělá blázny!" Taková komunální satira z kapitalistické Itálie, v typicky šedesátkové atmosféře. Hlavní hrdina-nehrdina si žije sladkým životem (relativně) bohatého Itala, řádí si na drahých večírcích až do chvíle, kdy se neocitne na mizině se spoustou dluhů, aby pak za hodně neotřelých okolností přeci jen znovu sehnal peníze, které samozřejmě nemine pro nic jinýho, než pro další flám... Než jsem plně pochopil sdělení, k němuž tvůrci směřují, prodíval jsem se směsicí scén z večírků, návštěv a práce na úřadech i vztahových dialogů, tu první půlhodinu jsem se do filmu vyloženě dostával. Už zde mě ale často hodně bavil komediálně rozjetý Alberto Sordi, který v pár scénách téměř nezastaví svou sáhodlouhou rychlou mluvou, aby záhy odboural pro změnu dlouhými mlčenlivými pohledy nehybného obličeje. Do značně nadprůměrného zážitku určitě vynesla Boom i nečekaná zápletka kolem plánování jednoho nezvyklého, dosti šokujícího činu, který by běžného smrtelníka asi nikdy nenapadl a už vůbec bych nebýval řekl, že seriózní tým lékařů by něco takového mohl... Jenže Boom je satirická komedie, takže tady se tak absurdní nápad přímo hodil, skvěle to i s aurou čehosi jinde nezažitého i přidáním napětí osvěžil a gradace celé zápletky mě s přibývajícími minutami nesmírně bavila! A na pozadí všeho jsem si užíval i k náladě přesně padnoucí, bohatě zastoupený hudební doprovod. [75%]

Film o několika chlápcích, kteří jdou sezónně pracovat jako střihači ovčí vlny a mezi tím se několikrát poperou – sice ne přímo nožem a sekerou, ale drsní a schopni vzájemně tvrdého a konfliktního jednání jsou skoro podobně jako Velcí mluvkové... jak v práci vyžadující nezlomnou povahu, tak i ve společném sezónním nažívání. Charakter hlavní postavy lze vyčíst nakonec již z netradiční úvodní scény: havaruje ve svém autě, které po smyku a sérii kotrmelců přistane v poli na střeše – přesto Foley do pár vteřin z něj jakoby téměř nic vyleze, s lehkým úsměvem se podívá na kousek krve z drobné rány a evidentně již zvyklý na podobné úrazy kráčí se sebraným báglem rovně vstříc a polem vdál... Velmi osobitá atmosféra australského zapadákova, charisma Jacka Thompsona, bohatě zachycený exkurs prostředí či zajímavě autentické scény střihání vlny z ovec to dostatečně naplní. Ačkoliv z těch střihacích scén se mi vzhledem k až naturalistickému snímání a množství kapek krve místy nedělalo zrovna příjemně. Začátek mě netušíc, co sleduji, naprosto vtáhl a samotný děj, nakolik nespěje do žádné výraznější katarze, tu má jistý spád, ač ve finále o moc víc než drsnější poetický snímek nejde. Ale jako většina soudobé australské tvorby dýchá pro mě nezaměnitelnou atmosférou. [80%]

První půlhodina se mi díky ústřednímu nápadu zápletky filmové hvězdy v roli inspektora zapojeného do reálné policejní akce docela zamlouvala. Úvodní scény rozbalily (později již nevyužitý) potenciál zajímavého stylu pro film z částečně filmařského a televizní prostředí, rozjezd mi připadal celkem slušný a Julian Barratt v nejedné scéně jako celkem zábavný tahoun s osobitým komickým herectvím – nejvíc asi ve chvílích, kde ještě nejde o větší akci a tím poutavěji se oproti pozdějším scénám rozehrává. Párkrát jsem se celkem pobavil, ale postupně se sice pořád nijak světoborná, ale v pohodě koukatelná žánrová komedie z kategorie „neurazí, nenadchne, ale má čím zaujmout a pobavit“ pro mě stále více přesouvala na úroveň málo vtipného pokusu o parodii na thriller a do kategorie „neoslovuje, nebaví, příliš nestojí za zapamatování“... a čím déle trvala, tím se jí více asi přede mnou zalíbilo rochnit se v tomhle statusu dál. Inu, co se dá dělat, tentokrát se ke zdejší sbírce diváků nadšených proti davu z rozporuplně hodnocené svérázné komedie, nezařadím. [50%]