Šťastný Lazzaro

Štěstí má pro každého jinou příchuť. Lazzaro šťastný je a má tu nádhernou schopnost naučit to i ty druhé. Ohlédnout se za nelehkou minulostí a bez obav jít vstříc neznámé budoucnosti. Pro své nejbližší naivní prosťáček, ale i ti poslední z posledních dokážou změnit svět. Už jen tím, že jsou a mají radost z toho tu být. Lazzaro si však ten svůj kousek štěstí užil naplno a že ostatní tak zcela nerozpoznali jeho poslání, to už je jen a pouze na nich. (17.01.2023)

Šťastný Lazzaro je klenot mezi současnými filmy – zcela se vymykající, pohybující se v magickém spletenci událostí, které si zachovají své tajemství … protože tajemství je tajemstvím právě proto, že v sobě obsahuje něco nevyřčeného. Šťastný Lazzaro je film o lásce, tichu, opravdovosti, odevzdání a přátelství ... o slibech, které pro někoho mohou být jen plácnutím do vody a pro druhého závazkem do konce života. V příběhu se prolínají dva světy, dvě epochy, do kterých vnáší právě Lazzaro pocit bezčasí, neuplývání času, přesahující zákonitosti chodu světa. Lazzaro je postavou silně vyčnívající a výjimečnou v celém příběhu – na svět se dívá s neustále do široka otevřenýma očima a s čistým srdcem. Jako jediná z postav si uchovává dar vnitřní svobody – ať je kdekoli a s kýmkoli, je vždy svobodný. Ve skutečnosti se nenechává nikým a ničím zotročit či využít. Na rozdíl od rolníků nepotřebuje onu vnější svobodu dostat, protože svobodný je – vždy svou svobodou disponoval. Zatímco rolníci „osvobození“ z chapadel markýzy De Luny skončí kvůli nucenému přesunu do města na okraji společnosti, Lazzaro zůstává i tam sobě věrný, svobodný. Právě zde vidím jako podstatná slova markýzy De Luny, která prohlásila: „Když dáš lidem svobodu, uvědomí si své zotročení.“ Ne náhodou právě ve chvíli, kdy přilétá do Inviolaty policejní vrtulník, který je předznamenáním civilizace a jakýmsi mostem mezi první a druhou částí děje, se ocitá Lazzaro mimo Inviolatu, tudíž mu nemůže být svoboda dána a nemůže být propuštěn ze služeb markýzy. I přesto, že si film nijak okatě neklade ambice šířit Ježíšovo poselství, je jím prostoupen. Pomineme-li odkaz na legendu o Františkovi z Assisi, o mučednictví a lásce ke Kristu se mluví hned na počátku filmu při zmínce o svaté Agátě, která byla pro svou lásku ke Kristu, kterou upřednostnila před láskou pozemskou, umučena uříznutím obou ňader... A co by to bylo za Lazara, kdyby ani ve filmu nevstal z mrtvých? Odkaz na evangelia lze najít třeba i v příběhu lazara (Lazzaro) a boháče (markýza), který zároveň podpírá motiv třídní nerovnosti, které je věnována značná část filmu. Antonie pak v městském prostředí rozpoznává jako první Lazzara a pokleká před ním, jako kdyby věděla o jeho mučednické smrti a stává se tak jeho ochránkyní a průvodkyní ve městě jako blahoslavená Antonia Mesina, patronka mučedníků. Celý příběh završuje kritika církve ve scéně, kdy i kostel přestává být svatostánkem - místem pro všechny, kde je možno rozprávět s Bohem … Tento obraz se pomalu propojuje v závěrečné scéně, která nás pak nevyhnutelně nutí k otázce, proč musí být stále někdo obětován? Vždyť právě Ježíš nám ukázal svou mučednickou smrtí na kříži, že již nikdo obětován být nemusí. Něco jsme nepochopili? (27.04.2019)

Lazzaro ve mně nezanechal žádnou emoci, což by tolik nevadilo, kdyby byl snímek nějak zásadně myšlenkově podnětný. Problém je, že první alegorická rovina je až moc přímočará a doslovná (kolik různých variací na téma "prosťáčka Františka", který je vzdálen světu lidí, ale blízko přírodě - a tedy bohu - už jsme tu měli?), zatímco tu druhou (přerod rurální Itálie v divoký kapitalistický západ, o kterém mluví režisérka) nemá tuzemský divák možnost odhalit. Předvídatelný konec výslednému dojmu taky příliš nepomáhá. (19.03.2019)

Pozoruhodná a svým způsobem fascinující směs realistického sociálního dramatu a víceúrovňového podobenství s prvky magického realismu, která je uprostřed zřetelně rozdělena na dvě části, jež sice dohromady vyprávějí jeden příběh a vystupují v nich tytéž postavy, ale jinak se od sebe v mnohém odlišují. Film se ve své první polovině soustředí na sociální aspekty života rolníků-nevolníků, pracujících v izolované feudální komunitě na tabákových plantážích (v prosluněných a na pohled líbivých záběrech letní sklizně), leč ve druhé polovině se přerodí v naturalističtější a špinavější společenskou kritiku (snímanou v šedivějších a depresivnějších odstínech ponuré zimy), která najednou ztvárňuje stejné postavy v jiných kontextech a za odlišných podmínek a vybízí k zamyšlení nad četnými vrstevnatými sděleními a nemalým množstvím společenských, náboženských a environmentálních interpretací. Srozumitelný děj, koherentní způsob vyprávění a konzistentně vyzrálá režie pak zaručují velice divácký snímek, emocionálně silný, příjemný na dívání, nepředvídatelný a zábavný. Cení se i odvaha neváhat v polovině pohřbít veškeré dosavadní dění a na jeho základech budovat dál, s pozůstalým pojítkem ve formě netradičně pojatého dobrosrdečného hlavního hrdiny, jehož předčasně ukončený mentální vývoj snímek převádí i do vizuální podoby a utíná jeho vývoj i po fyzické stránce, v rámci neobvyklého zvratu, který má šanci rezonovat o něco déle než přemíra mnohdy až příliš doslovných významů a poselství. (04.03.2019)

Předchozí film A. Rohrwacherové (Zázraky) mě uhranul a nebál jsem se ho srovnat s Olmiho Stromem na dřeváky. Zdá se, že něco podobného řeklo režisérce víc lidí. Bohužel, protože zatímco ve fascinujících a přirozeně plynoucích Zázracích tvořila spiritualita spodní proud, ve Šťastném Lazzarovi se rozhodla Rohrwacherová natočit "opravdový duchovní film", který mne však mořil svou doslovností. (26.01.2020)