Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Dokumentárny
  • Animovaný
  • Horor

Recenzie (182)

plagát

Mnich (2023) 

Původně měla filmařská dvojice vytvořit snímek o dánském théravádovém mnichovi (Bhikkhu Samahita, vlastním jménem Jan Erik Hansen), který opustil nadějně rozjetý výkum vakcíny proti HIV a ženu s malým dítětem, aby se odebral do ustraní ve srílanské džungli. Bhikkhu Samahita se proslavil pořadem Dhamma on Air na Youtube a tím upoutal i pozornost filmařů. Mnich však po nějaké době přestal s týmem dokumentaristů spolupracovat a portrét spokojeného mnicha, který utekl před civilizačním shonem do džungle, přestal postupně dávat smysl. ~ Dokument poskytuje divákovi pohled na odvrácenou stranu buddhistické praxe v ústraní a úskalí vývozu buddhismu do euroatlantické kultury. Většinou totiž býváme svědky nadšených začátků žáků různých buddhistických škol, ale víme, jaké bývají konce? Snímek nenápadně (nikoli tedy primárně) konfrontuje křesťanskou etiku s buddhistickou. Z křesťanské perspektivy je vnímáno opuštění ženy s malým dítětem jako sobectví, zatímco v buddhismu jako ctnost a oběť (vždyť sám Buddha opustil svou ženu bezprostředně po porodu syna). Zatímco křesťanství vnímá sebevraždu jako těžký hřích, buddhismus v jistém ohledu sebevraždu připouští.  ~ Mám-li se dívat po ovoci, které po Bhikkhu Samahitovi zůstalo, vidím jen marnost a zkázu – hluboké šrámy na duši jeho nejbližších, ale také nadějný výzkum, který poslal k ledu, jenž mohl zachránit mnoho lidských životů. Jeho pobyt v džungli pak vnímám především jako únik před sebou samým, jako prohraný boj s vlastními démony.

plagát

Kôň (2022) 

Jako, kdyby se Martin Šulík vracel tímto snímkem k poetice Zahrady. Šulík si nemohl vybrat příhodnější dobu pro „konání zázraků“, než tu vánoční. Vždyť to je čas velkého očekávání - příchod světla a naděje. Co ale v tom filmu dělá ten kůň? Vnímám jej jako symbol duše, která touží po svobodě. Kůň slouží hlavnímu hrdinovi jako zrcadlo – vidí v jeho očích cirkus, tvrdou drezuru, a přitom by byl nejraději, kdyby měl  volnost a mohl pobíhat v krajině. Dle jungiánského výkladu pohádek je kůň symbolem bytostného Já, které volá jedince k individuaci. ~ Teprve ve chvíli, kdy se vnitřní konflikt hlavního hrdiny zhmotní v podobě koně (už ho nemůže více přehlížet), získá odstup a možnost náhledu – pozoruje, jak se druzí ke koni vztahují. Uvědomí si, že vlastně neví, co cítí ke své současné partnerce - ta jej bude milovat, až se změní k jejímu obrazu. Zároveň mu vyčítá, že s ní nechce založit rodinu, byť má (jako učitel) k dětem kladný vztah. Následně se ukáže, že je jeho partnerka sama pro takovouto úlohu ještě nezralá, protože je stále „tátova holčička“. Je zjevné, že hlavní hrdina musí udělat při konfrontaci s jejím otcem něco jinak – vzepřít se, zabojovat, bouchnout do stolu … ukázat, kým skutečně je a co si přeje. Jakmile učiní tento rázný krok, přijde změna – do jeho života vstoupí nová žena, která ho přijímá takového, jaký je. A kůň? Ten dostane tolik vytouženou svobodu, i když vrhá svůj stín ...

plagát

Il Boemo (2022) 

Fantastický velkofilm, jaký se v porevoluční české kinematografii jen tak nevidí. Domnívám se, že se snímek snaží zachytit především ducha doby Myslivečkova působení v Itálii (jistě není náhodou, že se baroko zrodilo právě tam). Baroko jako divadlo světa - svět na scéně a za oponou. Il Boemo je pro mě esencí všeho, co baroko reprezentuje - zřetelné protiklady moci a bezmoci, bídy a bohatství, opravdovosti a zdání, víry a náboženských válek. Stejně jako bylo záměrem baroka zaujmout diváka svým patosem, oslnivostí a iluzionismem s cílem vtáhnout jej, se stejnou motivací přichází i Petr Václav ve svém dramatu, kterému by mohla konkurovat kdejaká antická či Shakespearova tragédie. Snímek zobrazuje drama pomíjivosti pozemského života, na který shlíží z nebe Bůh. Svět, ve kterém veškerou okázalost a pompu nezadržitelně dohání realita. Na počátku filmu se Mysliveček pokorně modlí k Bohu a prosí Jej o dar hudby jako službu Bohu. Bůh jej obdarovává, avšak Mysliveček poměrně záhy na tento příslib zapomíná. Je oslněn – nikoli však Bohem. Jeho srdce se postupně zatvrzuje natolik, že na plátno prosakují prvky až faustovských motivů zaprodání duše v touze po slávě. Ne náhodou ve snímku zazní: „Toužit po lepším může přinést to horší.“ Zdání (iluze) je reprezentována maskou, která se používala již v antickém divadle -  ta zde zpočátku figuruje jako sociální maska. Jenže - co se stane, když se pod maskou přestane skrývat tvář konkrétního člověka, která jej definuje a činí z něj nezaměnitelnou osobu? Co se stane, když má němá maska za úkol utvářet ztracenou tvář? Jako, kdyby byl rozklad Myslivečkovy tělesné schránky zároveň i zrcadlem jeho duševního rozkladu. Jako, kdyby se právě v jeho osobě odrážela celá tehdejší doba a společnost – její vzlety a pády v touze po uskutečnění Božího království. Mysliveček jako tulák v labyrintu světa hledající lásku, která však zůstává láskou nenaplněnou, avšak zároveň tou nejopravdovější. Provokativní otázka na závěr - proč se Petr Václav chopil tohoto tématu právě v dnešní době? Není snad Il Boemo zároveň i reflexí dnešní společnosti?

plagát

Veľryba (2022) 

Velryba je pro mě jeden z nejdepresivnějších a nejsmutnějších snímků, jaký jsem za poslední dobu viděla. Dalo by se říci, že leitmotivem je víra v Boha a sebenenávist. Aronofsky jako obvykle nešetří náboženskou symbolikou. Prvním symbolem je velryba – ať již Moby Dick, nebo biblický příběh o Jonášovi v břiše velryby. Zkusme se stručně podívat na oba příběhy. Moby Dick – kapitán Achab, který je zmiňovaný v opakovaně předčítané pasáži, pronásleduje bílou velrybu, neboť ona zapříčinila to, že Achab přišel o loď i o nohu. Achab touží po pomstě. Nepřipravil snad Charlie svou dceru Ellie o něco důležitého? Jak mohl všemohoucí Bůh dopustit smrt Alana? Není to snad důvod, proč Charlie odpadl od víry v Boha? Není snad nenávist a touha po pomstě lidskou reakcí? Výsledky těchto rovnic jsou sice z pohledu lidského jednání evidentní, nebudeme-li ochotni nahlédnout na obě situace z pohledu Božího království, které není postaveno na lidskosti, ale na Duchu. Na druhé straně stojí podaná Boží ruka v příběhu o Jonášovi – Bůh nás pobízí k tomu, že je vždy možné napravit i tu nejhorší věc, kterou jsme učinili. Zve nás k nápravě a cení si všech, kteří v sobě dokáží probudit sílu ke změně. Snímek obsahuje i jisté paralely s životem Ježíše Krista. Charlie zemřel v pátek, stejně jako byl Ježíš ukřižován v pátek. Charlie zmařil sám sebe, avšak v destruktivním slova smyslu – systematicky ničil sám sebe v důsledku Alanovy smrti. Odmítl žít, odpustit, a tak se pro něj stala symbolem vykoupení představa, že bude alespoň Ellie žít šťastný život. Charlie tak raději umírá před Ellie, než aby pro ni žil, usmířil se s Bohem, vymanil se ze sebelítosti a sebedestrukce. Ježíšova oběť ale byla jiná – vydal sám sebe, upozadil se a pro lásku k člověku položil svůj vlastní život. Velryba cílí také na náboženský fanatismus, který však nemusí být v sekularizované společnosti správně rozklíčován a může vyznívat jako stereotypizace církve jako takové. V americkém prostředí, kde působí řada křesťanských sekt, které překrucují Písmo, je tudíž kontext odlišný – spíše varováním. Ve snímku v tomto ohledu rezonuje zejména téma homosexuality a Boží lásky vs. pohled křesťanské sekty. Z citovaného: Řím 8, 13 dle Českého studijního překladu: „Jestliže žijete podle těla, je vám souzeno zemřít; jestliže však Duchem usmrcujete činy těla, budete žít.“ Dle Českého ekumenického překladu: „Vždyť žijete-li podle své vůle, spějete k smrti; jestliže však mocí Ducha usmrcujete hříšné činy, budete žít.“ Oba překlady hovoří pouze o tom, že by člověk měl žít podle Boží vůle, nikoli podle své (nikterak tedy neodsuzují homosexualitu). Aronofsky diváka konfrontuje s tím, co pro nás znamená láska, pravda a svoboda. Charlie, který vykázal ze svého života Boha, si zakládá na tom, aby byli studenti poctiví a upřímní. V Charlieho životě to konkrétně znamenalo opustit ženu a dceru, aby mohl žít s Alanem. Jestliže se Charlie nenávidí, pak upřímně – zničí se k smrti. Jestliže má být autentický, pak se otevřeně přiznává ke své homosexualitě. A dle Charlieho je to právě církev, která jemu (tedy i Alanovi) bránila být autentičtí. Jenže – nějak se z toho všeho vytratil Bůh – Bůh, který nás uschopňuje k lásce. Bůh, který nás vyvádí z bezmoci a sobectví. Aronofsky poměrně dobře diagnostikuje „problém“, avšak nadějeplný závěr si představuji jinak - jako setkání s živým Bohem.

plagát

Veľká sloboda (2021) 

Téma snímku je velmi poutavé, avšak jeho potenciál nebyl využit. To však není zdaleka jeho jediný nedostatek – chronologická roztříštěnost ubírá na srozumitelnosti příběhu a jeví se až nepochopitelně, neboť se tak režisér dobrovolně připravil o způsob, prostřednictvím kterého mohl utvořit vztah mezi divákem a hlavním hrdinou. I přesto, že za postavou Hanse stojí silný příběh, více jsem se o jeho osudu dozvěděla z anotace k filmu, než ze snímku samotného, což je dosti smutné. Hansův pohnutý osud je ve filmu artikulován tak krkolomným a ledabylým způsobem, až se chce brečet. Celkově bych snímku vytkla necitlivost pro gradaci děje, který je velmi rozvleklý - s ubíhajícími minutami se stává stereotypním a přestává poutat pozornost. Filmu se ani nepodařilo vytvořit kontrast mezi drsným vězeňským prostředím a intimitou, která zde byla zobrazována především prostřednictvím tělesnosti. Franz Rogowski je sice velmi charismatický herec, avšak jeho charisma a herecký výkon neutáhne stopáž 117 minut. Jediná scéna, která mě ve filmu oslovila, se odehrála v samém závěru, avšak ty dvě hodiny utrpení a skřípění zubů za to opravdu nestojí. Námět filmu se tak ve finále jeví vhodnější pro dokumentární zpracování.

plagát

A potom prišla láska... (2022) 

Nevěděla jsem, zda se mám po zhlédnutí filmu začít hystericky smát, nebo plakat nad prohlubující se bídou české kinematografie. V hlavě mi přitom běžel název manifestu „Nová česká intimita“, pod kterým je podepsán právě Šimon Holý. Hovořit o intimitě v souvislosti s takto emocionálně vyprázdněným a plochým filmem, ve kterém intimita zcela chybí, je dosti paradoxní. Zdá se, že kamenem úrazu tohoto snímku je tedy absence vztahovosti. Dost možná, že se jedná o jakýsi nevědomý, vedlejší produkt, výpověď o generaci mladých filmařů a jejich neschopnosti utvářet vztahy (mezi postavami, s diváky a snad i v soukromém životě). Scénář, jako kdyby byl tvořen "copy paste" stylem - pouze chladně a nezúčastněně kopíruje obraz světa a zároveň se bojí dotknout skutečného, pulzujícího života a ponořit se do jeho hloubky a šíře. Zřejmě proto také snímek vyznívá tak neživotně, odtažitě a neautenticky a nakonec vlastně ani nedokáže z tématu falešné spirituality vykřesat jakoukoli pointu.

plagát

24 týždňov (2016) 

Výmluvný název 24 týdnů odpovídá počtu týdnů těhotenství stand-up komičky Astrid. Hlavní postavy (Astrid a Markus) řeší dilema, zda si ponechat dítě za předpokladu, že bude mít s největší pravděpodobností Downův syndrom s přidruženou vážnou srdeční vadou. Snímek díky tomuto tématu otevírá mnoho dalších otázek, přičemž některé předkládá explicitně, jiné pouze náznakem. Jeden velký otazník visí nad tázáním se po tom, do jaké míry slouží současná medicína (prenatální diagnostika) člověku a jak ovlivňuje jeho rozhodování. Složitost celé situace, která je ve snímku rozehrána, spočívá pak v tom, že je zde přemýšlení nad tímto existenciálním dilematem ponecháno plně na člověku, čímž vzniká obrovské utrpení a břímě pro oba partnery. Otázka Boží existence, která mohla toto uvažování více prohloubit, je zde bohužel pouze naznačena. I přesto na snímku oceňuji, že do samotného finále počítá s oběma možnostmi a ukazuje divákovi klady a zápory, které mohou přinést obě rozhodnutí. Tísnivou atmosféru snímku umocňuje technicistní pohled na celou problematiku z lékařského hlediska, aby vzápětí ukázal, že člověka nelze objektivizovat. Film se dotýká i ožehavých otázek jako je právo ženy na potrat vs. otcovství. Líčení procesu přijetí rozhodnutí Astrid ze strany Markuse bylo pro mě jedním z nejsilnějších momentů snímku. I přesto uznávám, že by bylo zajímavé sledovat, jak tato volba ovlivnila dále jejich partnerství. *V případě zájmu o tuto problematiku doporučuji český dokument Nejtěžší volba.

plagát

Srdcová kráľovná (2019) 

Nečekaně působivě vystavěné severské drama, které otevírá téma sexuálního zneužívání. Film velmi důmyslně balancuje na hraně (vždyť hranice jsou zde v hlavní roli) a otevírá téma morálního soudu, zneužití moci, důvěry, křehkosti a mnohorozměrnosti lidské duše. Snímek stvrzuje paradox, že k sexuálnímu zneužívání dětí dochází nejčastěji právě v rodině. Mile překvapilo (prozatím netradiční) uchopení tohoto tématu ve vztahu stárnoucí žena x dospívající chlapec. Na zde zmiňovaných sexuálních scénách oceňuji zejména zobrazení stárnoucího ženského těla bez příkras. Nápaditě je promyšlen i výceznačný název filmu, který mj. odkazuje na charakter postavy z Alenky v Říši divů. Film záměrně nezodpověděl některé otázky, které by však mohly být klíčem k pochopení tak vykloubeného Anina chování: a) Jak tedy vypadal Annin první sexuální zážitek? b) Proč Anna ve svém profesním životě brání oběti domácího a sexuálního násilí, aby byla v soukromém životě jeho pachatelem? c) Proč její sestra mlčí - spojuje jí snad s Annou nějaké tabu (společné trauma)?

plagát

Lono (2010) 

Vizuálně působivý snímek se zajímavým námětem, jehož potenciál bohužel nebyl využit – jako, kdyby téma filmu zastínila až přemrštěná estetika. Primárně jsem měla problém pochopit motiv, který vedl Rebeccu k rozhodnutí, které učinila. Takový akt vnímám jako 1) absurdní 2) sobecký. Její počínání jsem proto sledovala s odporem, přičemž děj filmu směřoval (sic pomalu) k předvídatelnému konci. Žánrově vlastně ani nevím, kam snímek zařadit, avšak především mi není jasné, proč byl vlastně natočen - žádné hlubší etické zamyšlení se nekonalo, ani psychologické promýšlení Tommyho identity nebylo nijak závratné. Jestliže měl být leitmotivem oidipovský komplex, tak mi tam „trochu“ chyběla postava otce (nebo vůbec jakákoli mužská postava, která by byla Tommyho rivalem). A pokud měl být Tommy synem a zároveň i svým vlastním otcem, tak v takovém případě bych přenechala štafetu Cimrmanům.

plagát

Glory (2016) 

Neskutečně tísnivý snímek, jehož ústředním tématem je lidská důstojnost. Hlavní hrdina (Canko) je člověk na okraji společnosti, marginalizovaný, avšak přitom nositelem pozoruhodných morálních hodnot. Film klade divákovi otázky, zda jsou tyto hodnoty, které reprezentuje Canko, v současném světě ještě vůbec platné. Neubíhá snad svět „mocných“ po jiné trajektorii a spolu s ním i smysl pro morálku? Ve snímku tento svět (protiklad toho, ve kterém žije Canko) představují politika a média. Člověk, jako kdyby byl jimi redukován pouze na nějakou funkci, zvěcněn, doslova použit pro nějaký účel. Důsledek takového přístupu se zřetelně projevil např. za 2.SV - a z toho mrazí.