kinderman

Čekal jsem epický velkofilm, a dostal jsem komornější historické drama vyprávěné lehce ironickým tónem a gradující postupně do tarantinovského finále. Je fajn, že černoušek tam nakonec plnil především kvótu humoru. Užil jsem si to: jako jediný divák ve velkém kinosále.

Jedním z mála zajímavých postřehů v tomto nekriticky oslavném dokumentu (Jeff Koons jako nejvýznamnější žijící umělec a zároveň otec roku) je ten, že při přípravě série Equilibrium konzultoval Koons některé fyzikální záležitosti s nositelem Nobelovy ceny Richardem P. Feynmanem. A pak ještě ten, že za všechno zlo v umělcově životě můžou právníci a Ilona.

Film z ranku buď pětka, nebo odpad, cokoli jiného je alibismus. Jestli chcete otestovat hranice své divácké snesitelnosti, pak je tam opravdu jedna nezapomenutelná scéna. Není divu, že Naomi Tani už po tomto snímku skoro nic dalšího nenatočila, nedovedu si (raději) představit, kam by se ještě dalo zajít.

Také adaptace druhého dílu románového cyklu (s podtitulem Cesta do Versailles) je povedená, byť tvůrci snížili počet sexuálních partnerů titulní hrdinky, která si v předloze poctivě odsouložila svůj dluh u kapitána vězeňské stráže a ani s Desgrezem (nejlepší postava tohoto dílu) nezůstalo jen u krátké muchlovačky. Vrcholná scéna šlechtických orgií v hostinci U Rudé masky pak představuje  v poněkud lepším světle Philippa de Plessis-Bellieres.

Před mnoha lety mi spolužák na základní škole z knihovny svých rodičů zapůjčil první, druhý a šestý (poslední) díl románového cyklu o Angelice (ve slovenském překladu). Před nedávnem jsem na komplet toho samého vydání narazil v nabídce jednoho antikvariátu a neodolal jsem. Po opětovném přečtení a zhlédnutí filmu, který jsem poprvé viděl v kině někdy v 80. letech, musím ocenit kvalitní scenáristickou práci, která z pětisetstránkové předlohy destiluje ve srozumitelné zkratce to nejdůležitější a přidává navíc ikonické výjevy (Joffreyho laskání antického torza). Scéna, kdy je Angelika v Louvru pronásledována vrahy, je stále stejně působivá a nejlepší postava je věrný přítel D'Andijos s hláškou: "Ne, není ošklivý. Je strašný!"

Je patrné, že film se teprve učil mluvit, nechybí ani poněkud teatrální přehrávání (ty neustálé hlavy a tváře v dlaních), ale jinak je Patrola vynikající proti/válečný film, který režisérský génius Hawks obdařil natolik vzrušujícími akčními scénami, že byly zahrnuty i do remaku, který pod stejným názvem vznikl o osm let později.

Hodnotím tříhodinovou televizní verzi (knihu jsem nečetl) a přišlo mi to dobré hned od začátku, kdy hudba P. Doyla okamžitě nastolí ono tísnivé "hele, ďábel".  Příběh vyniká černým humorem (není tedy doopravdy strašidelný) a to, že nezbytné věci jsou jen záležitostí fantazií zákazníků lze vysledovat v neustále se měnícím zařízení obchodu, jež se přizpůsobuje jejich touhám. Pak je ale chyba, že šerif (E. Harris tyhle lidové hrdiny uměl na jedničku, viz třeba Propast) vidí vzácnou sběratelskou kartičku s věnováním. Max von Sydow je fajn, ale na De Nira (Angel Heart) nebo Pacina (Ďáblův advokát) nemá.

Nejprve jsem přečetl román, který tematizuje zoufalství a neschopnost vyrovnat se se zármutkem způsobeným smrtí někoho blízkého, pak jsem viděl filmovou verzi z roku 2019 a teď konečně i tuhle původní adaptaci. Remake má ďábelštějšího kocoura Churche a schopnější herecké představitele manželů Creedových, tato verze disponuje vskutku znepokojivým výkonem malého Mika Hughese a jeho precizní prací se skalpelem.

Chvíli jsem váhal, zda si tenhle sebeuvědomělý film nezaslouží čtyři hvězdičky, když ho tak krásně nasnímal Jack Cardiff a těch (údajně) šestnáct mourků v něm báječně odehrálo svůj part, ale pak mi došlo, že Kočičí oko vytahuje svůj trumf hned v úvodní půlhodině. Ne, že by zbývající dva segmenty byly vyloženě slabé, ale přesvědčivosti cigaretového závisláka Jamese Woodse už žádný z jeho hereckých kolegů nedosahuje.

Je skvělé, že po Bratrstvu neohrožených a Pacifiku vznikl vysokorozpočtový seriál vzdávající hold také posádkám bombardovacích letounů. Ať jsou hrdinové vyprávění ve vzduchu, nebo uzemněni v zajateckém táboře, jedná se se o napínavou a vtahující podívanou. Ta navíc disponuje majestátním ústředním hudebním tématem B. Neelyho a natolik zdařile sestříhanou úvodní titulkovou sekvencí, že mi pokaždé šel mráz po zádech, a když to přeženu, tak jenom ta by stačila na maximální hodnocení.