Willy Kufalt

Dvojice začínajících režisérů (z nichž mě Skalský hodně oslovil i nasledující Černou dynastií) film točila, za scénářem stáli další dva odlišní lidé, kdoví kdo ještě dohlížel nad finálním vyzněním... ale povedl se společnými silami další skvělý československý film z řad psychologických dramat své éry, který na mě zapůsobil kvalitním příběhem, přiměl, abych se plně zajímal o postavy, své poselství podal nepateticky – řekl bych, že navzdory spjatostí pár motivů s dobou socialismu opět silně nadčasově. Mladý začínající lékař si na vesnici hravě poradí s novou náročnou prací, poctivou dovedností zbouří předsudky vesnické komunity, ale uvnitř svádí nesnadné dilema, na jehož jednom pólu stojí význam důležité profese a zodpovědnost za skutky v rámci ní vykonané, ovšem za cenu možné oběti soukromého života a jiných vytoužených plánů, které zprvu nevycházejí. Film nás vtahuje do otázek a pocitů hlavní postavy, jaké mnozí lidé v okamžiku nového působiště a životních křižovatek mohou zažívat v jakékoliv době a onen proces zaběhání se v nové práci mi přišel zdařile zpracovaný. I zdánlivě nenápadná filmařská stránka dokáže plně udeřit: Všimněte si způsob, jakým je divákovi sdělena informace o infarktu pana doktora, aniž bychom ho explicitně viděli, přesto na diváka hravě přenese onen pocit tváří v tvář incidentu: náhlý střih spolu s náhlým otočením druhé postavy a zesilněním hudby vystřídává další náhlý střih s doslova nervně dynamickým záběrem na cestu z okna ujíždějící sanitky a společně s předchozí situací je plně jasné, co se mohlo stát. Mladého herce Ivo Palce jsem zaznamenal poprvé, ale se svou rolí si poradil podobně jako jeho ztvárněný lékař, či-li úspěšně. Hodně mě potěšil coby jeho věkový protipól Zdeněk Štěpánek, se svým přesným výkonem v roli zkušeného letitého doktora, s jasným pohledem na svět, přesto chápajícího a vlídného, občas projevujícího i smysl pro humor až ironii. / Byl jsem přesvědčen o silných 4 hvězdičkách, ale přidávám nakonec pátou, když cítím i po další hodině, jak mě film (závěrem zvláště) plně zasáhl. [90%]

Jsou filmy, z nichž zážitek hodně stojí na atmosféře vyvolané v divákovi a mnou první viděný film Alaina Tannera si mě svou atmosférou „bílého města“ a poetického putování jedním městem od začátku podmanil. Vždyť z toho filmu sálá kouzlo ještě i z tak obyčejné věci, jakou je střídání dne a noci či světla a tmy. Vedle jemně podbarvující hudby má na zážitku velkou zásluhu i sympatický mladý Bruno Ganz, který pomáhá svým hereckým umem táhnout množství ryze pocitových scén, třeba s příjemnými úsměvy házenými do soukromé kamery během výletu, a vyloudí v duši poetickou náladu i svou hrou na harmoniku. Přestože už tehdy šlo o mezinárodně slavného herce, dokáže tu Bruno a jeho Paul působit dojmem obyčejného chlápka, který se sem z nějaké cesty prostě zatoulal a na jakého je zajímavé upřímit pozornost, rozpovídá-li se na chvíli, třeba i o fotbalu mezi Brazílii a Itálii, který mě stejně jako ony kumpány vlastně vůbec nezajímá. :o) Snad jen těch pár erotických scén se mi táhlo, ale zase mě film v druhé polovině překvapil, protože na svůj (poetický) žánr přišel s více uzemňujícími dramatickými zvraty, kdy zvlášť ten „krvavý“ jsem nečekal a tak se poezie pohledného, ale v noci poblíž herny nebezpečného města začala kontrastně svádět s (nejen) fyzicky bolavou bolestí. // U filmu jsem měl pocit, jakoby se A. Tanner inspiroval Wimem Wendersem, který už před rokem 1983 natočil více filmů s osamělými hrdiny, o jejich vnitřním hledání během putování neznámým prostředím (a také na jednom filmu spolupracoval s Bruno Ganzem)... zatímco po skončení si tady přečtu, jak V bílém městě inspirovalo přímo Wenderse k Lisabonskému příběhu (1994). Jestli platí obojí, je to hezká vzájemná tvůrčí spřízněnost. Ale Lisabonský příběh u mě přeci jen kapánek vede. [85%]

S finským režisérem a hercem Mikko Niskanenem jsem se před měsícem obeznámil rovnou přes jeho čtyřdílný opus magnum Osm smrtelných ran a po silném zážitku začal být zvědav na další jeho počiny. Žel, tento Niskanenův pokus o válečný film pro děti a mládež, pro mě až překvapivě dodnes ceněný, mě snad v žádném směru neuchvátil. Obsahuje pár silnějších scén: rodinný rozhovor s klukem, který začne být po školní hodině nadšený z armády, konec dobrodružné noční lyžovačky se spatřením hromadní střelby nebo i samotný závěr na kolejích na mě zapůsobily, ale snad vzhledem k tomu, že pořád jde o film pro děti a mládež, trvají tyto nejsilnější scény krátce a často jsou záhy utnuty větší či menší idylkou klukovských her. Občas mě nějaká scéna pobavila, zvláště groteskně pronásledovací akce na hřbitově, zpestřila to část s divadelním představením pod holým nebem, ale jinak mě ten dětský pouliční humor v mírně chladnějším severském podání příliš nebral. Niskanen se snaží o poetičnost a já vím, že ji později skvěle uměl, ale u těchto Chlapců jsem se často mj. nemohl zbavit dojmu, že ten film již prostě zestárl... a že černobílá kamera je tu až na pár silnějších záběrů (zvláště v těch rámcujících s vlakem) částečně působivá díky restaurovanému obrazu, než žeby sama o sobě dosahovala mimořádných kvalit. Obzvlášť ve srovnání se soudobou domácí tvorbou, kde se s tematicky spřízněnými počiny již od Práčete (1960) rozjížděl Karel Kachyňa nebo za Slovensko přispěl Stanislav Barabáš (Pieseň o sivom holubovi, 1961), pro mě tenhle finský snímek příliš neobstojí. [55%]

Filmy Mohsena Makhmalbafa, aspoň ty z 90. let, přinášejí obvykle nevšední filmařské experimenty, ale zároveň i mimo experimenent s filmovým médiem zůstavají pro mě dostatečně zábavné a naplněné poutavým obsahem, což byl i případ Herce. Ze začátku jsem docela zíral, co to opět sleduji, zvláště když hlavní postavy žijí (nebo aspoň se často pohybují) na soudobé íránské poměry v hodně nadstandardních bytových prostorech: hlavní místnost je složena ze sofistikovaného moderního nábytku, který je cinefilně oblepen filmovými fotografiemi, funguje na dálkový ovladač a za pár vteřin lze pár tlačidly proměnit místnost z ateliéru na kuchyň, obyvák, bar, koupelnu nebo si přivolat houpací síť (zatímco v případě špatného ovládání se tenhle nábytkový systém dokáže chovat i jako menší monstrum!). V této místnosti žije matka s neposlušným dítětem a za chvíli tam hlavní hrdina nakráčí coby maskovaný kovboj, aby se o chvíli s jinou vizáží vezl íránskými silnicemi v neobvykle stylovém kabrioletu... Teprve série postupně předkládaných indicí (úvodní monolog herce, ateliérová místnost, filmové fotografie, kostýmy, jeden telefonát, filmující kameraman na motorce, přítomnost klapky na začátku jedné scény, později záběr na televizi...) nám naznačuje a posléze stále více potvrzuje, že sledujeme jakýsi film ve filmu v podobě navazujícího sestřihu scén jednoho herce z různých (fiktivních) filmů, natáčení filmů a zřejmě i civilních situací ústřední postavy herce. Přičemž ta hranice je u Makhmalbafa opět tak tenká, že u některých scén asi nelze stroprocentně určit, zda je vnímat jako reálné nebo jako součást „filmu ve filmu“ a překvapivě mi to v rámci celku s dobrou gradací i jistým zakončením opět nevadilo. Dokonce snad až na jednu scénu mi nevadila ani občasná hysteričbost, třeba bitva dvou zahalených dívek je praštěně legrační. Makhmalbaf vtipně odkazuje na své předchozí filmy (např. Cyklista) a celkově tu pomrkává směrem k parodizování celé íránské kinematografie, ale zároveň přidává odkazy i na západní klasiky, ať už je to narážka na Leoneho western Pro hrst dolarů nebo vtipná parafráza zásadní scény ze Sunset Boulevard. Přesto netuším, jak by na HERCE zareagoval náhodný divák, který z íránské kinematografie nic neviděl, příp. jen něco málo z jejich konvenčnějších snímků, ale mě Makhmalbafův film opět hodně bavil. [80%]

No tohle! Claude Chabrol patří k těm výjimečným režisérům, kteří si dokážou rafinovaně pohrávat s divákem a tady připravil opět neskutečnej nářez! Zprvu se odvíjí až klasický, pocitově předvídatelný thriller, ale atmosféru, kterou s pomalým tempem během provedení klíčového incidentu připraví, dýchá tak obrovským napětím a dusnem, že se až nepohnete. Když se zdá, že se pro zmíněný předvídatelný vývoj dostal Chabrol s vyprávěním do slepé (či spíše nudnější) uličky, dočasně změní svůj film na komedii, jíž v mnoha scénách vévodí rozkošně ironické figurky komisaře Françoise Maistreho a advokáta Jeana Rocheforta („Jmenuji se Legal. Skvělé jméno pro právníka, že?“ :o), a po hodině vás Chabrol teprve přesvědčí (a to ne jednou!), že vlastně vůbec nevíte, co se během vámi sledovaného děje vůbec dělo! Začíná série překvapivých zvratů, přeskoků mezi totálně psycho vyhroceným milostním trojuhelníkem a konverzační krimi parodií v podání dvojice komisařů či návratů „mrtvých“ postav opět na scénu, že jsem nevycházel z údivu. Někomu třeba nemusí sednout onen kontrastně vložený poťouchlý humor ze strany postav ztělesňujících v jádru zákon, ale právě i tento nadhled více dopomohl k tomu, abych k závěru hravě ztrávil jistou překombinovanost. Romy Schneider znovu potvrdila, jak fenomenální osobností a herečkou byla a vedle neskonalého půvabu předvedla rovněž strhující výkon, který vynikl mj. ve scénách, kdy kamera někdy i přes minutu dlouho snímá pouze její obličej, plný kolotoče pohnutých emocí. [90%]

Snímek vyniká natolik silnou, často až magickou atmosférou, až jsem párkrát nabyl dojem sledování filmu, v němž se pomalu vyprávěný a rozehraný obsah putování a procitání v neznámém prostředí mohl klidně stávat pro diváka až nepodstatným a stačilo nechat se vést oným kouzlem okamžiku a vnímáním tajuplné osudovosti, podtržené ústředním hudebním motivem. Tenhle pocit se mi ukázal zčásti jako pozitivní, protože atmosféra, jakou Francesco Rosi na vrcholu tvůrčích sil dokázal vytvořit, mě opět často uhranovala. Na druhou stranu od Rosiho mě mnohem víc nadchly předchozí Ctihodné mrtvoly (1976) a následující Tři bratři (1981). První je napínavý krimi thriller, druhé emotivní rodinné drama a oba filmy s hodně podobným stylem i atmosférou trvají cca 2 hodiny. Před chvilkou dosledovaný Rosiho film Kristus se zastavil v Eboli nejenže nabízel pro mě vcelku méně podnětný a atraktivní obsah, ale hlavně v plné režisérské verzi trval přes 3 a půl hodiny! A žel, ač Rosi onu atmosféru na hraně meditativního rozjímání vážně umí, samotná atmosféra spolu s kamerou a dobovým prostředím mě časem během tak vražedné stopáže (zvláště v poslední třetině) přestávala uspokojovat. Ne, žeby nedošlo i během minimálního děje kolem pobytu v italské vesnici, včetně malířových návštěv úřadů, k jistému konfliktu, ale pokud se tak stalo, buď mi zpracované téma připadalo příliš intelektuální nebo v opačném případě (např. k závěru více probíraný fašismus v Itálii) podané s podobně akademicky chladním odstupem na to, abych z filmu pocítil osobní zásah. [65%]

Finská komedie. Finská válečná komedie, pokračující v bohatém sedmdesátkovém trendu groteskních veseloher na pozadí druhé světové, rozšířeném pod vedení francouzské Sedmé roty.. a mě tahle směsice groteskních, absurdních a černohumorných příhod vojáků a jejich velitelů v akci kupodivu bavila. Včetně doprovodu často „finsky“ studeně bezemočních tváří protagonistů, což v mnoha vtipných situacích na absurditě a komičnosti teprve přidávalo. :D Jen v jeden okamžik mě finští kruťasové dosti zaskočili, když se nabitá série vtipných detailů a gagů v jedné scéně střídala s prostřihy na střílení do prasat (a následně mrtvá prasata), ale V-M. Saikkonenovi se zároveň poťouchle dařilo pokračovat s nasazeným vtipem dál, že jsem se i přes tenhle menší šok v onu chvíli nadále smál. :o) A přestože film leckdy působí jako značně volnější sled příhod, nechybí dovyprávění titulní zápletky s „manilovým lanem“ (z názvu) a ještě před uzavřetím této linie povedené završení ve společnosti více postav na nádraží. U mě spokojenost z lokální dobové komediální "jednohubky"... „Zkus tím více pohnout, jinak se s tím nepohnem.“ :o) [80%]

S bičíkem v ruce na začátku u pohánění koně, s visoucím bičíkem v ruce ke konci během manželské zpovědi u svíčky a kříže... Honório mohl zakládat farmy, družstva, možná i velit svým pracovníkům, ale na založení rodiny a standardní rodinný život se se svou povahou nehodil. Tudíž začíná být brzy jasné, trošku již v momentu žádostí matky vyvolené o ruku, jak se bude manželství – s potomstvím, které v příběhu z pohledu Honória vlastně skoro nevidíme – vyvíjet tragickým směrem pro oba. Jistou vlídnost jsem u hlavní postavy postřehl jen u setkání prvního (ve vlaku) a posledního. Othon Bastos je typem výrrazného charismatického herce, který do hlavní role v takto specifickém, pomalu plynoucím snímku přesně padl, jen dívat se na jím ztvárněné počínání ve druhé polovině se místy stává dusivým psycho prožitkem. Chvilku mi během počátečního vtažení do brazilského zapadákova trvalo zvyknout si na odlišnou mentalitu lehce „exotických“ projevů některých herců, ale vycizelované poetické záběry mají v sobě sílu a příběh postupně předvede zdařile završenou proměnu hlavní postavy na pozadí finanční či majetkové prosperity, spějící na druhé straně k (nejen) vnitřní zkáze. [75%]

Zcela úpřimně, v posledních minutách jsem už jen čekal, kdy se ten zbylý plávající kousek rozpůleného dřevěného kánoe promění magickou sílou mrtvého potopence v masožravou příšeru a ta pak rázem zautočí na veškeré diváctvo. Ani by mě to po té brutální řádce stále šílenějších zvratů, včetně jednoho totálně brakového z půdy 20 minut před koncem, vůbec nepřekvapilo. Já jsem snad v životě neviděl film, který by měl na jedné straně v sobě i dost vyloženě skvělých scén až celých dlouhých sekvencí, ale ty na druhou stranu byly v tom celku obklopeny tak degradující nabubřelostí, se spoustou pokusů o extrémně šílené psycho a současně co nejtěžší mindfuck, jednou až nechutně přehnanými (jako když si ženská naplno otevře ústa, aby si do nich začla lejt celý kýbl plný husté barvy), jindy zase „jen“ pro mě nefunkčními ... a celkově v tak těžkotonážním návalu, že to příliš nezachrání ani jedna nádherná dlouhá „lesní“ část uprostřed filmu, skvostně kombinující hraný film s divadlem, hypnotickou recitací a několika druhy animací současně. Především za tu sice neudělím hodnocení úplně nejnižší, ale v rámci celku jsem měl po skončení pocit, že mi jistý Ari Aster nejdřív několikrát praštil hnusně nepříjemnou facku a poté s ryzím pohrdáním ještě odkopl do samoúčelně bludné prázdné temnoty, že si to po skončení jeho filmu trvajícího 3 hodiny beru nebývale osobně a souznit s tvůrčím záměrem v této chvíli nedokážu. [25%]

Ten film doslova vytasil jako své karty a rozvíjel coby šťastný průběh hry spoustu předpokladů, proč bych mohl být nadšen... Fernando Rey v již starším podáním, ale pořád silně charismatický, ztvárňuje filmového tvůrce, vydává se ve společnosti sympatického mladšího kolegy na zámek do hor, kde budou pánové spolu pracovat na scénáři pro film. Dle všeho se tu odkazuje na osobnost režiséra Luise Buñuela (i právě obsazením jeho dvorního herce) a jeho spoluscenáristu Jeana-Claudea Carrièra, déle Na druhé straně tunelu i vypadá jako film „od Buñuela“ s náběhem do zábavných a lehce surrealistických situací... SPOILERY! Oba filmoví tvůrci spolu opakovaně chodí do lesa, zabloudí tam poprvé, aby je zachránila dívčina v autě a odvedla je zpátky na zámek, zabloudí tam i podruhé, aby je ona dívčina již odignorovala a místo toho se pak ocitnou v jakési podzemní barabizně na společných hodech několika mnichů, zajdou si do lesa potřetí, když se již v něm neztratí, mezi tím se mladý pán zamiluje do slečny, která se pravidelně v lese objevovala... a samozřejmě mezi tím vedou pánové filozofické řeči o filmu, scenáristice, postavách. Ale tohle mě hodně bavilo třetinu stopáže filmu, u kterého mi časem přišlo, že se dál příliš neposouvá, k nějaké výraznější komedii i přes občas jemný vtip v dialozích nespěje, ani se nekonají další vygradované absurdní situace. Dějový posun probíhá nanejvýš v romantické lince, která paradoxně brzdí zajímavější linii tvůrčí práce na filmu a celé mi to přijde jako film, který se z velké části do půlky zastavil a pak už většinou jen přešlapoval, protože tvůrce moc netušil, kudy dál. Nebo to věděl, jen mně ta jeho cesta připadala stále více nikam nevedoucí. [65%]