Willy Kufalt

Je to fascinující film, který mi za reprízu po čase určitě stál a v němž si na chvíli s velkým Teslou také zakonspirujeme o tom, že lze zachytávat signály Marťanů z vesmíru, ba že nám mimozemšťané možná už léta posílají vzkazy, které jen dříve nikdo nezachycoval. :o) Stejně poutavý naštěstí zůstává i seriózní vhled do těžkého prosazování převratných vynálezů své doby v souvislosti s osvětlením, které jsou divákovy přiblíženy v rozsáhlejších dialozích, s předváděním experimentů či nákresy; zároveň podání fyzikálních témat mi připadalo vstřícně srozumitelné i pro běžného laika. Zajímavé jsou i některé využité filmové postupy ozvláštňující tradiční vyprávění, např. v podobě Teslových vzpomínek na dětství během přírodních (zá)blesků. I samotný dokumentární vstup před úvodními titulky se k zvolenému stylu filmu hodil, akorát jsem u něj (a spíše v tom negativním či alespoň nechtěně komickém smyslu) nevycházel z údivu, jak je zde Tesla zbošťován coby „pozemská inkarnace Archanděla Michaela“, představen coby vzor pro New Age hnutí a do toho se objevují záběry z nějakého patetického New Age divadla a padají divná moudra o původním životě většiny lidí na jiných planetách. Ale možná tím nás tvůrci zostra připravili na střet s ústřední myšlenkou životopisného filmu o slavném vynálezci, co v den svých rozmluv s ještě slavnějším Edisonem kopal z nouze coby dělník kanál... a sice poznání, že na plné pochopení vědeckých géniů Teslova kalibru a významu jejich objevů a inovací společnost není často v době jejich života plně připravena. A možná, že na to není připravena doposud. [85%]

Řádně ujetý bizár, tedy, co jiného jsem asi mohl čekat, že... když už jsem se rozhodl pustit si klasiku z produkce Tromy. Místy to doprovází typicky osmdesátkový look i sound :o), jaký se mi protivil také u slavného Terminátora, ale Toxický mstitel má výhodu v tom, že se nebere vážně, dokáže přepnout u bizarní a nechutné akce ještě víc k záměrně přepísklé parodii, jakou by se v opačném případě snadno záhy stal nechtěně. No, moje srdcovka to nebude, ale našlo se dost scén, u nichž jsem se různě pobavil nebo aspoň přikovaně zíral. Romantiku mezi (slepou) kráskou a zvířetem nepovažuji k zahození, zběsilá automobilová jízda s konfliktem uvnitř auta nabídla skvělé grády. Komická nadsázka mi docela sedla v neakčních scénách vyšetřování a organizace následné akce v místnosti evokující školní třídu. V řádce otrlých a nechutných gagů je Toxický mstitel celkem nápaditý. Svět filmu, kde se nikdo včetně hromadně přítomné policie nezbouří proti násilnému usmrcení jednoho příslušníka, je docela zvláštní, ale nakonec to bylo jediné možné poklidné řešení problému, když ke konci nabral Melvin skoro až rysy fantaskního Golema. Navrch ve filmu, v němž tvůrci brzy potenciálně šokují diváka skvěle zvládnutou scénou, v níž sledujeme hodně zvrácenou noční zábavu party mládeže, která se baví soutěží se záměrným zrazením dítěte autem a film tím krátce nabere silný kritický potenciál, aby se pak k tomuto incidentu absolutně (!, až na jednu drobnou upomínku) nevrátil, jakoby se tím z celého početného města nikdo nezabýval, tyhle „pitomosti“ asi řešit cenu nemá. Větší ukočírovanost chaotičtějšího výsledku by přitom výsledku pomohla, protože efektní nápady v různých směrech filmu neschází, ale... kompaktnost asi nebyla cílem tvůrců, že ne. [55%]

Troškovou vesnickou komedii jsem viděl opakovaně po mnoha letech a jsem až překvapen, jak na mě z větší části skvěle funguje, byť mě dneska bavily věci, kterým jsem jako dítě příliš nerozuměl, zatímco některé scény s babičkou, jež mě v dětství rozesmívala nejvíc, mi teď přišly jako nepříjemné psycho. To některé scény mezi klukem a matkou Škopkovou též, ale podobné prožitky k životě u vesnických lidí s podobnou povahou asi holt patří. Nemám režiséra filmu příliš v úctě, ale tady jsem až zíral, jak byl Troška v mládí v celkem slušné formě, jak jeho inspirace v italských komediích nevyšla zdaleka nazmar, jak dokáže od první chvíle (již od animace krávy parodující lví logo MGM) pravidelně zásobovat film nejrůznějšími druhy větších i drobných vtipů (že jsou mezi nimi později už minimálně dva fekální vtipy, které mi dojem trošku shodily, je už věc další...), také promyšlenými vedlejšími postavami, poutavým vývojem situací (např. v nezapomenutelné zápletce vylepšovací techniky dojení), kdy některé vtipy typu nastupování/vystupování z vlaku či každé ráno zpívající učitelky dle počasí zde úspěšně rozvádí napříč celým filmem, nabídne i minutku pro seriózní hudební vložku s osobitým zpěvem písně v podání Jiřiny Jiráskové atd. Hodně jsem si užil figurku starého záhadného Zvoníčka (Jiří Kostka) a také vesnického „kovboje“ – předsedu JZD v podání Miroslava Zounara. S ohledem na pár trapnějších vtipů sice nejsem nadšen bezvýhradně, ale po menším váhání se přikláním k 4 hvězdičkám: i pro zdařilé zakomponování malé mysteriózní zápletky se strašidelným mlýnem (a jeho znalcem Zvoníčkem, samože :D ) a také pro závěr, nechávající hlavní postavě možnost pro realizaci svobodného rozhodnutí. Čekal bych, že se mladý pan brigádník vrátí do vesnice, která ho potřebuje, konečně ho uznala za svého, když se mu podařilo úspěšně přesvědčit místní o funkční zlepšovací metodě... a ono ne, on si pacholek jeden prostě uteče a hodí další možné plnění svého poslání za hlavu! Na socialistický film této éry celkem nevídané... Skvělá Vágnerova hudba v čele s nepoužitou písní Karla Černocha pěkným bonusem. ♫ [75%]

Tušil jsem, že nebudu pro Barbie cílovkou, nicméně její hype dlouhodobě útočil ze všech stran natolik, až jsem neodolal své zvědavosti. Najde se kromě nepochybně dokonalé vizuální a technické stránky něco, co bych vyloženě pochválil? Určitě prostřední část filmu, v níž se Barbie a Ken ocitají v reálném světě, zažívají nečekanou konfrontaci s jinou společností, což přináší dostatek vtipu i kousek napětí, rozbíhá se zábavná pátrací a posléze honící akce ze strany vedení Matellu.... kdežto Ferrellův šéf mi připadal v obklopení svých vysokých podřízených jako zdařilá humorná postavička – tedy aspoň do chvíle, než později neprojde křečovitě sehranou proměnou... ač to ani není procházení proměnou, jako rovnou totální obrat charakteru a postoje ve chvíli opětovného navracení postavy do děje. Margot Robbie je hezká, občas i zábavná, ale mimo zmíněnou část v reálném světě + ještě s pár navazujícími scénami po návratě do Barbie světa (což tvoří sotva třetinu uprostřed filmu) mi velká část této Barbie připadala buď jako přeplácaný videoklip s tou nejotravnější esencí vlezlé současné „teen pop music“ (první třetina) nebo jako povrchní angažovaná agitka ve víru současných trendů, podána až s přílišnou doslovností (velká část poslední třetiny) a zbytečným patosem k závěru. Přitom ten film měl a v jistých sekvencích a scénách také úspěšně načrtl a ukázal slušný potenciál, ale celek na mě působí zase jako ten klasický, nanejvýš průměrný současný US maistreamový film, v němž sice lze najít pár nápadů v rovině vizuálu, vybraných scén i poměrně originálního fikčního světa, které dojem občas pozvednou a ve svou chvíli upoutají, ale propracovanost obsahu i zpracování mi připadají až příliš slabé, rozplzlé, v některých momentech až kýčovité... dojem a zážitek mám asi na stejné úrovni, jako rok před tím u jiné muzikálové fantasy komedie Spirited (2022). Myslím, že aktuální zdejší průměr hodnocení (61%) daleko víc odráží hodnotu tohoto filmu směrem do budoucnosti, než celý ten šílený loňský hype. [50%]

Co do zážitku ze sledování u mě případ hodně podobný one woman show s Lily Tomlin The Search for Signs of Intelligent Life in the Universe. Ze začátku (asi tak půlhodinu) jsem se často náramně bavil, Báře Hrzánové všechna čest, odehrát dvě hodiny komediální sólo na jevišti si vyžaduje spoustu nasazení a talentu... a že se jí to daří hodně úspěšně, mě přesvědčila i později, když mě opakovaně nějakou tou Helenčinou historkou nebo náhlou drobnou změnou v projevu s úsměvem upoutala, i rozesmála – i ve chvíli, co jsem už Hrdého Budžese „jen“ pro úplnost dokoukával až do konce. Věřím, že na divadle by mohl být zážitek lepší, ale inscenace jako celek mě úplně za srdce nechytla. Možná i tím, že dvě hodiny na tento typ předváděného humoru v podání jedné herečky na vesměs jeden způsob, bez aspoň špetky přítomného napětí, můžou být při sledování na obrazovce přeci jen trochu zdlouhavé a bez pocitově hluchých míst se úplně neobešly – stejně jako pár vtipů mi zrovna nesedlo. Na dvojici přihrávačů jsem si nějakou dobu musel zvykat, ale podařilo se. Náhled do dob socialismu humornou optikou dítěte není špatným exkursem a registruji, že jde již o starší inscenaci dle o pár let ještě starší předlohy, ale přeci jen už těch českých komedií s podobně parodickým nadhledem nad návraty před rok 1989 vzniklo za posledních 25–30 let tolik, že mě Hrdý Budžes v tomhle aspektu neobohatil až tak výrazně. Celkový zážitek mi vychází na mírný nadprůměr, výkonem v hlavní roli i pamětihodný, ale zřejmě se k němu již nevrátím. [65%]

Příběh z odlehlého severského prostředí coby téměř samostatné fantastické říše tady neprobíhá ve stylu epického vyprávění o bájných postavách, ale jako poetický, ne plně uchopitelný střet mladého člověka z města s tajemnými sílami a záhadami, nimiž horská vesnice s vůní studeného ostrova oplývá. Ve vztahu k divákovi mimo zemi původu vnímám jako výhodu, že je kompletní děj vyprávěn z pohledu cizího návštěvníka nezvyklého světa. Vynikající atmosféra, v níž se mísí poezie plynoucí z realistických záběrů a nedotčená tajuplnost, a také příjemně svébytné postavy místní komunity a jejich humor pod holým nebem v přírodě vytvořily spolu s chytlavým ústředním hudebním motivem další specificky severskou záležitost, kterou mě většinou bavilo sledovat a nechat se jí vést. // Jinak zajímavé, že už třetí film po sobě, co vidím a hodnotím, skončí zase náhle uprostřed situace, po níž bych si přál další pokračování a rozvíjení děje. Ale co už, návštěva starší islandské kinematografie to byla opět obohacující, tentokrát až magická. [75%]

Často, když se objeví skutečně kvalitní a osobitý horrorový film, mají mnozí tendenci tvrdit, že to vlastně žádný horror není. Tady se přiznám, že ve filmu Přišla v noci jsem horror tentokrát neviděl ani já, byť tento žánr mě na dobře hodnocený český film nalákal nejvíc. Náběhů na potenciální horror by se našlo, ale tvůrci zápletku evokující home invasion nakonec odvrátí jiným směrem a mně to vůbec nepřišlo ke škodě. Film mě (už naprosto skvělou první scénou) pohltil do civilně pojatého příběhu ze života, kde se mísí vztahové drama s napínavým thrillerem a do této znepokojivé atmosféry zasazuje i kus humoru a stupňuje absurditu v mrazivém i komickém rozměru současně. Přišla v noci, házela do nervní bezmoci, brnkala na nervy i rozesmála... (hlavní postava) je neskutečně zajímavá svou protikladností: nemilosrdně se vetře do rodiny, schopná číhat na příbuzné i v nejintimnějších situacích, svou přítomností deprimující a nesnesitelná, v rámci potenciálního horroru vnímatelná coby ZLO – na druhé straně její pozitivní vnímání života, některé vyřčené názory, smýšlení s uspokojením se v skromnosti, touha směřovat ostatní k vlídným vztahům a vzájemnému smíření mě víckrát uzemnily, abych s ní na krátký okamžik souhlasil – a aby mi o pár vteřin zase pila krev. :o) Zvraty od příchodu jistého Kocoura mě překvapily, ale dojem z filmu oproti jiným divákům určitě nezničily, protože tím se s ještě vypjatější situací teprve zkouší síla vzájemného vztahu mladých, jejich případná schopnost navzdory dostatku zázemí pro luxus uskromnit se, završuje se hledání vzájemných postojů k sobě u prahu k nové kapitole života (což otevírají již první scény s drobnými vztahovými konflikty). Prostřednictvím nové (byť před kamerou jen krátce přítomné) postavy se obrací situace i pro postavu dosud manipulující a v postavách tuto manipulaci drásavě pociťujících se probouzí i strach o člověka, kterého by pár minut před tím zavraždili, byli-li by takového činu schopni. Úplně mě nepotěšil otevřený závěr s utnutím v napínavou chvíli, ač poslední scéna se k absurdní náladě filmu hodila a spolu s předchozími scénami film toho dostatečně sdělil i tak. Příjemným bonusem jsou herecké výkony pro mě neznámých tváří a hezké kamerové záběry v exteriérech. [85%]

Čím by zůstal další Mockyho film bez režisérových ostřílených bardů typu Serraulta nebo Lonsdalea v nadstardantně kreativných výkonech (i když z ojedinělých účinkujících se tu dost zdařile přidává i Robin Renucci), bez Mockyho „cirkusu“ jeho oblíbených epizodkářů a neúvaně stylizovaných podivných postav (ať už podivných výzorem, dikcí, chováním nebo i klidně vším dohromady), bez svérázně podané krimi zápletky s nějakým (více či méně groteskním) střetem protichodných hodnot, mocí a stran, bez břitkých dialogů a hlášek, bez Cosmovy hudby, bez stylu vyprávění lehce matoucím formou, kdy tentokrát zpočátku (částečně) nekompaktně sestříhané a seřazené scény najdou ve druhé polovině vyústění v plně souvislý napínavý celek honu na záhadného vraha a zároveň na celé podsvětí plné dvojitých agentů... Opět jednou jsem se u filmíku pana režiséra velice bavil a až na zřídkavé krátkodobé záchvěvy se znovu cítil na další zastávce u Mockyho tvorby jako doma... dokud nepřišel konec a já si podobně jako u Rudého Ibise (ke kterému mi přijde tahle Fretka z dřívější tvorby nejblíž) řekl: „a dál už nic?“ Nj, jenže čím by také zůstal další Mockyho film bez znepokojivě nedořčeného zvratu a v něm provokativního sdělení, žejo... Tak ještě, že svůj nepříliš potěšující pohled na svět zjemňuje Mocky takovou nadsázkou. [80%]

Československá filmová dramata mám hodně rád, ale Dům pro dva... působil na mě příliš divně, většinou však tím nesympatickým až nepříjemným způsobem. Ondřej Vetchý mě navíc v hlavní roli vyšinutého mladíka moc nepřesvědčil, nestrhl mě ani v závěru (na rozdíl od skvěle gradující hudby) a sledovat jeho počínání na úrovni psychopatického pobudy mi působilo menší utrpení. Nesedla mi ani forma, s níž se režisér snaží experimentovat ve jménu nekonvenčních záběrů a střihů skoro až geometrického ražení. To sice spolu s prostředím továrny, dobou hroutícího se socialismu a často protivně dunící osmdesátkovou vyvolávalo ve mě dostatečně šílenou depresi a dojem jisté odpudivé šedi, ale k čemu to vše, když se s tvůrcem a jeho případným vysílaným poselstvím míjím, resp. nakonec jsem si žádné pro sebe neobjevil. Jak říkám, československá filmová dramata mám hodně rád, ale... v jiném stylu. Respektuji nadšení z Domu pro dva ze strany jiných diváků, já mu však udělím jen jednu hvězdu za schopný výkon Jiřího Schmitzera a jednu další díky několika málo scénám s dialogy z domácnosti, aspoň trochu v krátkých útržcích zavánějícím rodinným dramatem. [45%]

Po dvou mimořádně skvělých zkušenostech s filmy z dílny Parkera & Stonea (Kanibal! Muzikál a Team America) přišlo u mě do třetice, žel, zklamání. Úvodní titulky i nasledující začátek mě navzdory drobným obavám z filmu hodně chytly, ještě víckrát jsem se během první půlhodiny celkem pobavil, ale jinak mi tato komedie z pornoprůmyslu přišla docela slabě nápaditá (i když pár úspěšně vtipných scén a prvků se zde hlavně ze začátku objeví), někdy i otravně trapná. Ještě více mě zaskočilo, že Mr. Orgazmo často vypadá jako tuctová a průměrná americká romantická komedie, kterou sice místy zpestří cosi ujetějšího a bizarního, ale v některých motivech jsem se dočkal až nečekaně nahromazených předvídatelných klišé ve jménu zápletek milostného vztahu v konfliktu s hvězdnou kariérou, rafinované „smlouvy s ďáblem“ – vydírajícím hamižným producentem, či vývoje hlavní postavy z nuly na populární hvězdu a následně ze získané slávy do její obrácené stránky, např. ve vztahu k objeviteli. Skoro se mi nechtělo věřit, že zmínění tvůrci, specialisté na hravé parodie, stvořili zde v mnoha ohledech (i přes těch pár ujetin) v jádru až tak konvenční kus s klasickým schématem a často málo výraznou parodickou nadsázkou, která by ona klišé romantických komedií udělala ztrávitelnějšími, ale tak holt tenhle pokus tolik nevyšel... aspoň v mém případě, protože já se až příliš často nudil. Ještě, že jsem si dodatečně napravil dojmy reprízou Kanibal! Muzikálu a připomněl, čím si mě oni tvůrci získali. [45%]