Willy Kufalt

Československá psychologická dramata (zvláště z této černobílé éry od konce války až po příchod nové vlny 60. let) patří dlouhodobě k mým zásadním filmovým zážitkům... a že na mě zabírají pořád a stále mě i tato tvorba dokáže dosud neviděným snímkem překvapit, jsem si potvrdil i dnes díky Skalského rodinné sáze, jejíž několik členů nejen pracuje ve stejné fabrice, ale navzdory měnícím se politickým okolnostem zažívají ve svém životě podobné situace a konflikty napříč generacemi. Ladislav Pešek v hlavní, zcela nekomediální postavě Antonína Koudelky znamenitě rozehrál velký časový oblouk své postavy od nadšeného mladistvého dělníka a řidiče lokomotivy, přes tragickou pracovní událost a podobně dramatické akční zážitky za války, jež ho poznamenají, až po milníky v Antonínově rodiném životě a polohu stárnoucího zádumčivého nerudy. Jiří Němeček v jenom lehce užším časovém oblouku se přidává s taktéž schopně ztvárněnou postavou včetně dlouhodobé proměny. Přestože mi Pešek a Němeček, obsazení do rolí otce a syna, dosud nikdy nepřišli jako výzorově si podobní herci, slušné maskování spolu s využitím klobouků, zvoleným osvětlením či úhlů snímání (nejvíc asi během noční scény se střetem u vlaku) dokázaly dojem podobnosti až překvapivě vyvolat. Vyprávění startující u životních pocitů a úmyslů dvou nejmladších členů rodiny se s posunutím pozornosti k Peškově a Němečkově postavě často odvíjí od principu podvědomí s vnitřními asociacemi minulých prožitků, jež postupně barvitě dotvářejí minulost obou postav a jejichž vzájemná konfrontace napříč léty spěje k hlavnímu poselství. Retrospektivně je Černá dynastie naplněná poutavými prožitky, v rámci aktuální linky zase více funguje souvislé napětí. Navzdory četným skokům v čase, reflektujícím na pozadí rodinné ságy nacistickou okupaci nebo rok 1948 a politickou stávku, jsem vůbec neměl problém se orientovat v ději, naopak i tento zručně provedený způsob vyprávění, mozaikově podávající za relativně krátkou stopáž (90 minut) časově bohatý příběh, vděčí také spolu s černobílou kamerou, skvělými scénami z výroby i jízd lokomotiv či zmíněnými hereckými výkony za pozoruhodný zážitek. [90%]

U skupiny horrorů se žraloky coby útočícími monstry registruji déle pojmenování sharksploitation... jak to nazvat, když tady útočí a zabíjejí pro změnu mravenci? ...antsploitation? :D Každopádně Fáze IV je filmem, který se od tradičně pojatých animal horrorů, jaký byste po přečtení zdejšího obsahu mohli klidně očekávat, liší skutečně hodně. Šel jsem do něj se zvědavostí, že jde o jediný celovečerní režisérský počin Saula Basse, slavného to tvůrce osobitých titulkových sekvencí pro nejeden film A. Hitchcocka nebo J. Frankenheimera... a výsledek způsobil, že jsem konsternován. V prvních minutách sledujeme zdánlivý přírodopisný dokument o mravencích, který plynule projde do sci-fi plné vědeckého zkoumání terénů a chování inteligentních mravenců v počítačové laboratoři... a časem až do horroru s lidským bojem proti mravenci rozpoutávané apokalypse. Přes strohý, až vědecky odtažitý styl přibývají s vrcholící hraniční situací pro dva vědce a jednu trosečnici vedle nich emočně silné okamžiky plné tísně a gradující děsivé představy nad budoucností Země a lidstva. Svou atmosférou, navrch s precizními záběry, montážemi, skvostě zachycenými detaily (často doslova „mravenčími“), pěknými dobovými triky a efekty, i spolu s Nigelem Davenportem v hlavní lidské roli, mě dokázaly Fáze I až Fáze III přikovat tak, že jsem plně přistoupil na nevšední, čistě teoreticky až neuvěřitelný děj jedné velké mravenčí vzpoury proti lidem. Fáze IV teprve se závěrečným titulkem následuje a film uzemní i částečným ponecháním na divákovi, co si do zvolání chtějí nás! dosadí... a snad mě fanoušci sci-fi (a) horrorů neutlučou, ale tohle se mi líbilo několikrát víc než např. Vetřelec. [95%]

Takoví „hříšní lidé města pařížského“, dle samotného literárního klasika Edgara Allana Poea... Úpřimně: pointy prvních dvou příběhů nepatřily k těm, které by mě uzemnily s pocitem ohromení, třetí povídka s cirkusákem mě zase mimo svou atmosféru výrazněji upoutala až vyústěním (což jsou důvody, proč nejsem z této antologie úplně nadšen) a čtvrtou povídku se snad nejnapínavějším mysteriózním dějem a nejlepším vyústěním zakončuje pro změnu rozsáhlé polopatistické vysvětlování celé záhady, asi jako v závěru Hitchcockova Psycha (ač tohle zde dokážu brát, neboť k stylu žánrovému filmu z takto staré éry a ještě starší doby zasazení to plně sedí a v rámci svého stylu má jisté kouzlo)... nicméně klasicky temná atmosféra v retro provedení, napětí jednotlivých příběhů, sympaticky rozehrané průpovídky mezi jednotlivými příběhy v podání skvělé čtyřky komisařů (z nichž se někteří objevují i v povídkách s případy, které zažili) ve vyšetřovací místnosti i s novým elévem mordparty či rámcové epické zpívání o zločincích, policajtech a mordech ze strany pouličního barda s flašinetem i samotných komisařů(!) přidávajících se do zpěvu... toť zlomek hlavních důvodů, proč jsem si většinou tyto „podivuhodné historky“ s převažně mně neznámými herci hodně užil... a možná na chvilku dorazí i mladý Jacques Dufilho (který si vystřihl větší epizodku zatčeného výtečníka, již zde se svou typicky svéráznou komikou). [80%]

S úvodní scénou v lese s přepadením ze strany podivné sekty vybudí film dojem, že se od prvních minut plně rozjede, a posledních 20 minut se pak odehraje ve střetu s tou samou sektou dosti strhující „home invasion“, trošku evokující i Peckinpahovy Strašáky, jen zde v kulisách historické vesnice se zámkem. Ten zbytek mezi tím vykresluje postavy a prostředí tohoto zámku, kam se před zlomyslnou bizarní sektou ukryje i prchající mnich, ale i přes několik slibných motivů, propracovanou výtvarnou stránku a působivý ústřední hudební motiv mě tohle zdlouhavé a často značně odtažitě rozehrané „mezidění“ příliš nevtáhlo. I v tomhle mezidění se sice najde pár horrorových či jinak znepokojivých momentů, ale ty jsou podány tak, že v té odtažité atmosféře na mě pusobily spíše otravně, než efektně. Mimo závěrečnou třetinu, scén s José Sacristánem a pár silnějších záblesků dramatu kolem postav mnicha a vyrůstajícího kluka, jsem z tohoto Suárezova filmu neměl zrovna nejlepší dojem, i když vygradované akční finále ho nadmíru pozvedlo. [65%]

Znepokojivý zážitek plný magické atmosféry, připravil Gonzalo Suárez tentokrát. Ze začátku jsem sledoval trojici mužů, kteří se opíjejí, vzájemně se drsně rvou a sympatičtí mi tímto uživáním si svobodného života rozhodně moc nebyli. Potyčka v hospodě vrcholí ze strany jednoho z nich vraždou... pak to chvíli vypadá na film o útěku před zákonem, než se záhy útěk lesem změní na poetické putování... jakoby jiným světěm, kde muži potkají záhadnou dvojici v kostýmech vladaře a princezny, později dalšího spřízněnce, který v minulosti spáchal stejný neodhalený incident... a navzdory tomu, jak vražedný zločin mohl plně vygradovat v divákův totální odpor vůči hlavním postavám, najednou se můj vztah k nim spíše změnil v kladně lítostivý a souznivý. Vedle atmosféry, do níž se tu během pár retrospektiv či návštěvy vybraných míst dostává i mírný surrealismus či grotesknost (i v kombinaci s hudbou), a také úžasné výtvarné stránky mě zaujala i první rýsující se myšlenka (nakolik vzhledem k vybraným motivům dost kontroverzně zasazená) o nacházení spřízněných „poutníků“ životem, s nimiž nás něco konkrétního, jakkoliv vymykajícího se z konvencí, silně pojí, a následném putování v takto spřízněné konstelaci. Ta druhá myšlenka s vyvrcholením děje už tolik nepřekvapí, aneb kam jinak mohli tři poutníci s drsnou povahou bez vymezených morálních hranic a zábran, včetně ne výjiměčně násilného jednání mezi sebou, dojít... Pár těch surrealistických výjevů (během návštěvy divného nevěstince či druhé setkání s vladařem a princeznou) mi úplně svými šílenými až zvrhlými nápady nesedlo, ale většina filmu na mě dýchla silným dojmem a druhé moje setkání se španělským divnotvůrcem Suárezem tak dopadlo určitě lépe, než předloni to první. [75%]

Absurdní filmový úlet jdoucí proti konvencím a zároveň tak autentický ve své nedokonalé lidskosti. Vemte si vybrané scény-perly z filmů raného Formana, řiďte se heslem Věry Chytilové, že film přeci nemusí mít příběh, když nabízí pohled na problematiku a vše dosaďte do společnosti černého pasažéra v nečekaně přisouzené roli kulturního referenta, během jedné plavby polskou lodí... a možná dostanete něco jako Rejs. Překvapivě to na mě fungovalo před 5ti lety, kdy jsem si Rejs pustil nadšeně dvakrát za krátkou dobu... a fungovalo na mě i teď, byť již v pár pocitově slabších místech mé nadšení jemně utíchalo. V tomto filmu s typicky šedesátkovou atmosférou v nově vlnícím se stylu je toho mnoho, proč se poťouchle, byť chvílemi až stydlivě (to když si vybavím, jak bych se cítil v takové společnosti náhodou já, nebo i nějakou tu trapnější asociovanou příhodu z minulosti), bavím... Absurdně zábavné kecání pasažérů „nad věcí“, v jádru o ničem či o tom samém. Rádoby vědomostná soutež, s ještě úžasnější porotou s vybroušeným „úředním“ přístupem k přísně ukryté správné odpovědi v papírech, jakou je třeba... zvuk koně! :o) Až karikaturní podání „osvětové“ zábavy, evokující kurióznější socialistickou taneční estrádu (ve své době) či animátorský program na zábavách (v dnešní době), prokládáno notně zábavným zpěvem dvou kumpánů. To jen pár scén, v nichž sledujeme v jádru vlastně čirou trapnost a zdánlivou nudu, ale zároveň tak zábavně i autenticky podanou, že se směji nahlas... a monolog pasažéra s lidovou kritikou národní kinematografie o tom, že v těch "nudných" polských filmech se nic neděje, je prostě nezapomenutelný. :D Ať už si tvůrce skrze něj chtěli vystřelit ze soudobých polských filmů (byť mi z toho mála, co jsem viděl, takové vůbec nepřipadají) nebo tím poťouchle ironizovali samotný Rejs, vedle smíchu souzním – pocitem, jak jednotvárně nezajímavá je jistá část produkce i v té naší současné domácí kinematografii, či asociací mého dědy, který často nad programem televize zaúpí "zase nějaký blbý český film...!" :o) [85%]

Druhý horrorový snímek Dicka Maase připomínal častěji standardní krimi thriller, ovšem s výborně zvládnutou temnou atmosférou. Atmosféra i souvislé gradování děje mi tu takřka po celou dobu připadaly mnohem lépe zvládnuty oproti Výtahu (1983) a taktéž Huub Stapel již po 4 letech od své první hlavní role působí jako mnohem schopnější i docela charismatický herec, který coby vyšetřující mladý inspektor dokáže film táhnout, má tu navíc štěstí i na spolehlivou hereckou partnerku v Monique van de Ven a zvykl jsem si brzy i na ostatní nizozemské herce. Po druhém filmu už mi došlo, že Dick Maas zřejmě bude oblibovat lekačky s padající zavěšenou mrtvolou před očima, ale tady výborně zvládl i napínavé a rozsáhlé akční honičky, ať už tradiční auto-moto po ulicích nebo v méně okoukané variaci na motorových člunech napříč amsterdamskými kanály, a skvěle mu vychází též napětí v komorním prostředí (perfektní temná část bloudění vodním kanálem!, následována po zvratu asi nejvíc uzemňující scénou v nemocnici). Na zápletku s podvodním vrahem (tedy vyloženě číhajícího a často i konajícího pod vodou) jsem taky ještě nenarazil, takže v atraktivním prostředí, řemeselně skvělém provedení, i s občasnými vtipnými gagy během akčních scén, mě Fantoma Amsterdamu skutečně i přes lehce béčkovější charakter bavilo sledovat až do závěrečného rozuzlení. [80%]

Dobové 80tky jsem tu vnímal v čistě pozitivním světle, když na mě během sledování dopadá jisté retro kouzlo klasického žánrového filmu z doby, jež jsem nezažil... horrorový námět o výtahu coby vraždícím monstru byl dostatečně originální a poutavý. První půlhodina mě bavila bez výhrad a je mi často sympatické, když se tvůrce rozhodne rozehrát fantaskní horror tak, že v mnoha scénách na svůj žánr ani nevypadá, vtáhne do prakticky reálného světa a pak úderněji působí. První klíčová výtahová scéna se zaseknutím a hromadným děním uvnitř výtahu (včetně bizarní erotiky v hraniční situaci) připravuje na jistý stylizovaný nadhled, první vražda s výtahem ve funkci gilotíny nebo pozdější lekačka s vypadlou zavěšenou mrtvolou patří pak k tomu hodně efektivnímu, co tento Výtah v rámci žánru nabízí. Chytla mě i detektivní rovina s řešením technického půdorysu a mechanismu výtahu, na druhou stranu poté, co se stále více rozjíždí zlomyslné jednání výtahu i pátrání, částečně přestávají fungovat scény, které se v hotelu s výtahem neodehrávají a přímo s hlavní zápletkou nesouvisí, když sledujeme např. soukromý život mladého technika – vyšetřovatele na vlastní pěst Felixe a jeho přítelkyně... i proto, jak místy působí herci v těchto dvou postavách až nezáživně (žel i Huub Stapel, na kterého přišla hvězdnější chvilka až v závěru s převažně fyzickým výkonem). S prostříháním a možná i větším rozpracováním ústřední zápletky bych měl dojem výrazně lepší, takhle to budou jen silné 3 hvězdičky, na které to hodně pozvedla napínavá závěrečná dvacetiminutovka. [70%]

S Kadem Meradem v hlavní roli jsem trochu bojoval, ze začátku si mě příliš nezískal a možná jako pro druhou hlavní postavu musela nějaká ta doba přejít, aby mě jeho Philippe aspoň v některých scénách úspěšně bavil či začal být plně sympatickým. To s Dany Boonem bylo úplně jiné, jen čo še na šcéně še švým šábavně štylovým příšvukem i vtipnou mimikou objevil, šačal jšem še taky naplno šmát. :-)) Po třech viděných autorských filmech Danyho Boona zjišťuji, že mi mnohem více sedí jako herec, než jako režisér. Vitejte u Ch'tisů má u mě vesměs podobné klady i mínusy jako Nic k proclení a vlastně i (pro mě značně slabší) Zásek: na jedné straně sympaticky nákažlivé Boonovo komické herectví, tady navrch i s pěknými hudebními čísly s kostelní zvonkohrou, a spousta zdařile rozehraných vtipných scén a dialogů včetně jazykových vtípků (ač to vlámské šišlání v podání některých vedlejších herců na mě působilo nepřirozeně, až ne vždy na mě fungovalo) – na druhé straně opět mezi tím i nemálo scén, kdy film z nasazené laťky ztrácí a vypadá najednou jako tuctová rodinná / romantická komedie / komediální drama ze současnosti + opět ve vztahu k stylu a obsahu pocitově hodně natažená stopáž. // Potěšila pro mě zcela nečekaná účast hereckého veterána Michela Galabru, který ač jen v pouhé jedné delší scéně, mě tu svou dvouminutovou kreací totálně uzemnil. Z potitulkových scén mě nejvíc pobavila alternativní civilní verze přelomové večeře, s autentickým smíchem protagonistů. [65%]

Nejen po Novém roce na uvítanou (byť u mě s malým zpožděním) fajn komedie i s obohacujícím poznáním, že 1. leden 1993 přišel s jistými změnami v rámci státních hranic nejen mezi tehdy vzniknutými ČR a SR. Z výrazné části u mě Nic k proclení uspělo, neboť jsem se zasmál nad mnoha svižně a vtipně rozehranými absurdními scénami na pozadí zrušení celnictví, které má za následek růst příležitostí pro kriminálníky i nutnost nasazení policistů současně, rozproudí šílenou pomyslnou válku mezi Francouzy a Belgičany v mnoha vypjatých střetech běžných lidí ze dvou sousedních národů. Tyhle slovně „válečné“ dialogy jsou skvěle napsané, užíval jsem si i některé jazykové vtípky a sedla mi i hlavní dvojice herců v zastoupení obou národů (Francouz Dany Boon a Belgičan Benoît Poelvoorde). Vysokou laťku ale snižovala vztahová romantická linie, jež už takovou originalitou neoplývala a po zábavné stránce za zbytkem často v mých očích zaostávala. Žánrová směs, v níž ke konci pak plně vrcholní i akčí krimi rovina, na mě tak ne vždy úplně dohromady fungovala a film se mi ve finále pocitově zdál jako poněkud dlouhý. [70%]