Willy Kufalt

Druhý horrorový snímek Dicka Maase připomínal častěji standardní krimi thriller, ovšem s výborně zvládnutou temnou atmosférou. Atmosféra i souvislé gradování děje mi tu takřka po celou dobu připadaly mnohem lépe zvládnuty oproti Výtahu (1983) a taktéž Huub Stapel již po 4 letech od své první hlavní role působí jako mnohem schopnější i docela charismatický herec, který coby vyšetřující mladý inspektor dokáže film táhnout, má tu navíc štěstí i na spolehlivou hereckou partnerku v Monique van de Ven a zvykl jsem si brzy i na ostatní nizozemské herce. Po druhém filmu už mi došlo, že Dick Maas zřejmě bude oblibovat lekačky s padající zavěšenou mrtvolou před očima, ale tady výborně zvládl i napínavé a rozsáhlé akční honičky, ať už tradiční auto-moto po ulicích nebo v méně okoukané variaci na motorových člunech napříč amsterdamskými kanály, a skvěle mu vychází též napětí v komorním prostředí (perfektní temná část bloudění vodním kanálem!, následována po zvratu asi nejvíc uzemňující scénou v nemocnici). Na zápletku s podvodním vrahem (tedy vyloženě číhajícího a často i konajícího pod vodou) jsem taky ještě nenarazil, takže v atraktivním prostředí, řemeselně skvělém provedení, i s občasnými vtipnými gagy během akčních scén, mě Fantoma Amsterdamu skutečně i přes lehce béčkovější charakter bavilo sledovat až do závěrečného rozuzlení. [80%]

Dobové 80tky jsem tu vnímal v čistě pozitivním světle, když na mě během sledování dopadá jisté retro kouzlo klasického žánrového filmu z doby, jež jsem nezažil... horrorový námět o výtahu coby vraždícím monstru byl dostatečně originální a poutavý. První půlhodina mě bavila bez výhrad a je mi často sympatické, když se tvůrce rozhodne rozehrát fantaskní horror tak, že v mnoha scénách na svůj žánr ani nevypadá, vtáhne do prakticky reálného světa a pak úderněji působí. První klíčová výtahová scéna se zaseknutím a hromadným děním uvnitř výtahu (včetně bizarní erotiky v hraniční situaci) připravuje na jistý stylizovaný nadhled, první vražda s výtahem ve funkci gilotíny nebo pozdější lekačka s vypadlou zavěšenou mrtvolou patří pak k tomu hodně efektivnímu, co tento Výtah v rámci žánru nabízí. Chytla mě i detektivní rovina s řešením technického půdorysu a mechanismu výtahu, na druhou stranu poté, co se stále více rozjíždí zlomyslné jednání výtahu i pátrání, částečně přestávají fungovat scény, které se v hotelu s výtahem neodehrávají a přímo s hlavní zápletkou nesouvisí, když sledujeme např. soukromý život mladého technika – vyšetřovatele na vlastní pěst Felixe a jeho přítelkyně... i proto, jak místy působí herci v těchto dvou postavách až nezáživně (žel i Huub Stapel, na kterého přišla hvězdnější chvilka až v závěru s převažně fyzickým výkonem). S prostříháním a možná i větším rozpracováním ústřední zápletky bych měl dojem výrazně lepší, takhle to budou jen silné 3 hvězdičky, na které to hodně pozvedla napínavá závěrečná dvacetiminutovka. [70%]

S Kadem Meradem v hlavní roli jsem trochu bojoval, ze začátku si mě příliš nezískal a možná jako pro druhou hlavní postavu musela nějaká ta doba přejít, aby mě jeho Philippe aspoň v některých scénách úspěšně bavil či začal být plně sympatickým. To s Dany Boonem bylo úplně jiné, jen čo še na šcéně še švým šábavně štylovým příšvukem i vtipnou mimikou objevil, šačal jšem še taky naplno šmát. :-)) Po třech viděných autorských filmech Danyho Boona zjišťuji, že mi mnohem více sedí jako herec, než jako režisér. Vitejte u Ch'tisů má u mě vesměs podobné klady i mínusy jako Nic k proclení a vlastně i (pro mě značně slabší) Zásek: na jedné straně sympaticky nákažlivé Boonovo komické herectví, tady navrch i s pěknými hudebními čísly s kostelní zvonkohrou, a spousta zdařile rozehraných vtipných scén a dialogů včetně jazykových vtípků (ač to vlámské šišlání v podání některých vedlejších herců na mě působilo nepřirozeně, až ne vždy na mě fungovalo) – na druhé straně opět mezi tím i nemálo scén, kdy film z nasazené laťky ztrácí a vypadá najednou jako tuctová rodinná / romantická komedie / komediální drama ze současnosti + opět ve vztahu k stylu a obsahu pocitově hodně natažená stopáž. // Potěšila pro mě zcela nečekaná účast hereckého veterána Michela Galabru, který ač jen v pouhé jedné delší scéně, mě tu svou dvouminutovou kreací totálně uzemnil. Z potitulkových scén mě nejvíc pobavila alternativní civilní verze přelomové večeře, s autentickým smíchem protagonistů... možná škoda, že se podobně autenticky vtipné scény s případnou improvizací nedostaly i do regulérního filmu, hned by to oživilo onen místy rutinný styl. [65%]

Nejen po Novém roce na uvítanou (byť u mě s malým zpožděním) fajn komedie i s obohacujícím poznáním, že 1. leden 1993 přišel s jistými změnami v rámci státních hranic nejen mezi tehdy vzniknutými ČR a SR. Z výrazné části u mě Nic k proclení uspělo, neboť jsem se zasmál nad mnoha svižně a vtipně rozehranými absurdními scénami na pozadí zrušení celnictví, které má za následek růst příležitostí pro kriminálníky i nutnost nasazení policistů současně, rozproudí šílenou pomyslnou válku mezi Francouzy a Belgičany v mnoha vypjatých střetech běžných lidí ze dvou sousedních národů. Tyhle slovně „válečné“ dialogy jsou skvěle napsané, užíval jsem si i některé jazykové vtípky a sedla mi i hlavní dvojice herců v zastoupení obou národů (Francouz Dany Boon a Belgičan Benoît Poelvoorde). Vysokou laťku ale snižovala vztahová romantická linie, jež už takovou originalitou neoplývala a po zábavné stránce za zbytkem často v mých očích zaostávala. Žánrová směs, v níž ke konci pak plně vrcholní i akčí krimi rovina, na mě tak ne vždy úplně dohromady fungovala a film se mi ve finále pocitově zdál jako poněkud dlouhý. [70%]

Film posmutnělý, poetický i humorný zároveň... má v sobě i relativně zábavnou zápletku „hry“ na ztraceného dvojníka, přesto ji rozehraje a nechává plynout tak nepodbízivě civilním způsobem, jakoby se člověk často díval na úplně obyčejné postavy uprostřed náhodných životních situací a uprostřed jedné takové, když už se na duši plně usadil pocit smíření a nalezení (vlastně všeho, k čemuž mohl Francis dospět v tom pozitivním duchu), se i stejně tak nepodbízivě uzavře... byť se mi chtělo v závěru přát si o pár minut víc. V duchu road movie se tu nese jen prostřední část s rozsáhlejším cestováním přes několik míst, nicméně o vzájemném prohloubováním vztahu, poznávání druhých, pozastavením se nad sebou samým či nalezení štěstí mimo zavedený stereotyp zůstává celý snímek. Oběma z hlavní dvojice postav Francise a Gérarda se dostává vykreslení, s nímž nechybí ani jednomu také nějaký negativnější odstín charakteru, přesto se mi povedlo souznit, byť někdy spíš na střídačku, jak s unaveným ředitelem, jehož rutiný život a náhlá afektová chování ho s věkem začíná přivádět do psychických i zdravotních potíží, jindy s jeho věčně podnikavým kámošem, který se tu stává hlavním strůjcem změny pohledu na život s vnímáním jeho krás (potažmo i kouzla přírody). Přes pár trpčejších příhod mi zde zkrátka od vykročení za novou věcí bylo s Michelem i Mitchellem :) často velmi příjemně a věřím, že bude opět, až se na film někdy podívám i znovu. [90%]

Ve video souboru, který jsem měl k dispozici, následoval po skončení tohoto filmu i trailer z DVD bonusů, který obsahoval ukázky nejzábavnějších i „nejakčnějších“ scén s dynamickým sestřihem zbytku a ujetým doprovodním komentářem, až bych na základě traileru očekával úplně jiný, svižněji sestříhaný film. Jenže v Japonsku evidentně čas běží mnohem pomaleji... a také díky Japoncům a Itamiho Pohřbu jsem měl možnost (asi poprvé) vidět něco jako „slow cinema komedii“. Že to zní jako něco, co nemůže příliš fungovat? No a právě v tom jsem cítil kámen úrazu, protože ač mě během celého dění od okamžiku umírání postaršího člena rodiny až po opouštění rakve zaujalo dost scén, na styl dlouhých záběrů v kombinaci s nerovnoměrně vloženými pokusy o humor a pomalu plynoucím dějem jsem si úplně nezvykl. Hodně mě pobavily poťouchlé záběry z pohledu nebožtíka při otevírání rakve na členy rodiny trousící u mrtvého sarkastické hlášky a pěkně to osvěžily prvky natáčení rodinného filmu či pořizování fotek a videí ve společnosti naopak nejmladšího člena. Černobílá sekvence promítaného rodinného filmu kdesi uprostřed + záběr na naaranžovanou rakev s fotkou a zapálené svíčky během závěrečných titulků patří zase k těm, z nichž jsem si odnesl i silnější emoce. Prodírat se některými dlouhými záběry např. během japonských pohřebních rituálů bylo však pro mě docela ubíjející, stejně jako rozvláčná stopáž. [55%]

"Je štěstí najít pramen!"  Tak skvělá atmosféra a chytlavý rytmus tu pramení už od prvních minut díky ústřední písni a poté na ní navazujícím instrumentálním variacím z dílny Maxima Dunajevského. Prvních 15 minut je ještě vyloženě rozjezdových a i přes pár hezkých gagů jsem si ještě i pak chvílemi hledal cestu k „pramenu“ zdejšího humoru během jednoho zdánlivě rutinného dne pracovníka s pedantní úchylkou způsobivší neklid nad každou drobnou nástrahou, která by mohla vést k potenciálnímu úrazu... co může nastat pak, když mu do očí padnou přetrhnuté dráty vysokého napětí? Jak se začala točit komedie kolem jednoho místa na „nebezpečné“ louce poblíž silnice a na příslušných úředních místech, začal jsem se stále více bavit a to i díky skvělým hereckým výkonům, nejen na postu hlavní role v podání Leonida Kuravljova, ale také mnoha vedlejších postav, ať už šlo o pijanského tuláka (Georgij Vicin), ikonicky elegantního agenta (Tamaz Toloraya) nebo nejvyššího šéfa úřadu (Borislav Brondukov). Ironickou pointou je, že stejně perfekcionistická povaha, jakou trpí pan Spartak, v pozicích úředních činitelů přenesena do často až nesmyslně pedantní byrokrace, vězí rovněž za pramenem oné situace, která jednoho dne během cesty do práce tak zneklidnila „našeho“ hrdinu. Závěr pěkně završil nejdříve satirickou a posléze s dalším zvratem i tu groteskní rovinu. Příjemná komediální záležitost východních 80-tek. [80%]

Takto až experimentálně ryzí komedii jsem dlouho neviděl... představte si ryzí komično bez pouhých náznaků děje, kde ani těch pár výstupů evokujících klasické jevištní scénky nestojí na drobné zápletce, až bych celou tuto revue na plátně nazval... komedií pro komedii? Forma připomíná sestřih divadelního záznamu, byť s groteskním úvodem v exteriérech, ale pořád to není tradiční záznam, protože např. Dirch Passer se tu objevuje jako herec na scéně a současně jako divák v hledišti ve stejném okamžiku, kamera taky volí i netradiční uhly, díky nimž občas máte pocit, že sledujete podivné představení kdesi ukryti v zákulisí. Zní to zajímavě a také má jistou památnou hodnotu, když tu lze vidět autentická vystoupení populárních dánských komiků jako právě Dircha Passera i Prebena Kaase, za bouřlivého smíchu hlediště (...a to vše v barevném filmu, který má dnes i anglické titulky!), a v některých výstupech je radost sledovat jejich nasazení na jevišti a rozehrávání komického herectví, jaké pak plně využili i v klasických (z dnešního pohledu mnohem diváčtějších) filmových komediích... rád jsem tu viděl např. samotného Passera v jeho legendárním číslu s parodií na píseň Sonny boy, v němž ho mnohem později imitoval Nikolaj Lie Kaas ve filmu Dirch. :) Úplně nejvíc mě však zabavil Ole Søltoft, který v obou svých výstupech oplýval hravou mladickou svižností a vtipnou elegancí a na pár minut pro mě strčil obě větší komické legendy do kapsy. Zato výstupy Lily Brobergové v podobě jakýchsi zpívaných stand-upů(?) jsem nedával vůbec... Celkově zajímavý zážitek, na němž jsem si nějaký přínos našel, byť milovníkem avantgardního humoru bez další přidané hodnoty příliš nejsem. [55%]

Můj teprve druhý Norman Wisdom (s ročním odstupem)... a stejně jako u Stalo se v Southportu jsem si nesmírně užíval to příjemné vtažení do nákažlivě bezstarostné atmosféry staré rozverné komedie, tentokrát převažně v prostředí anglického panství. Norman se zpočátku jeví jako neschopnej a pořádně levej smolař, aby se během svých eskapád (nejen) při umývání oken projevil zároveň jako fyzicky zdatný hrdina, jindy během sešlosti i jako talentovaný bubeník, a vynašel se jako průbojný obránce v boji proti mj. neustálým nástrahám malého siráčka Reginalda. Film skvěle odsýpá v množstvích gagů a na nějaký ten jeden méně povedený vtip obvykle přijde tak deset povedených, díky jakým jsem se u Normanových okenních i dalších dobrodružstvích často usmíval, neřku-li i hlasitě řval smíchy. :-) Je to svižné, v některých opakovaných a variovaných vtipech i dobře vypointované, také mi bylo potěšením poslouchat tu starou vznešenou britskou angličtinu, ladně doprovázející suchý humor v dialozích, a vidět rovněž zdařilé vtipné kreace v podání Jerryho Desmonda jako správce panství nebo Lionela Jeffriese ve skvostné epizodce ze začátku na úřadě. Nasazená komediální laťka nepovoluje ani s přechodem do souvislejší krimi zápletky, teprve až divoká kostýmní šaráda ve vile před závěrem mi přišla jako třeskutá fraška vymknutá spod kontroly a srazila mi hodnocení o nějaké to procento níž, nicméně po skončení i tak u mě převládly dojmy pozitivní. [80%]

Až na hodně blbé vyústění, jaké naštve a v komedii (ani černé) mi svou krutostí osudu nesedlo, vzešla z tohoto Přepadení ucházející napínavá i notně odlehčená jednohubka o zpackané amatérské loupeži. Zajímavé bylo sledovat, jak se jednání trojice lidí (lupič se zbraní, přepadený obchodník a jeho později objevený pomocník) pohupovalo během plynoucí existenciální situace na sinusoidě včetně postupného přenášení záchvatů zoufalství a vyhrocené agresivity v kruhu mezi oběma stranami. Roland Düringer dokázal ze sebe po většinu času vydávat dostatečně poutavý výkon, přestože mi byl od první chvíle značně nesympatický až protivný a příliš se můj vztah k jeho postavě lupiče během filmu nezměnil. Josef Hader v protikladu k Düringerovi si často coby vylekaný pomocníček zachovává až „ňoumovský“ minimalismus a delší část na scéně s nasazenou čepicí až pod nos a zároveň připoután na místě je nucen bavit diváka jen spodnou částí obličeje s ústama a hlasovým projevem, ale s vtipem se mu to úspěšně daří. Až do onoho zvratu před koncem bych sáhl po 4 hvězdičkách, nakolik však jedním dechem dodávám, že tento naturalistický rakouský černý humor, který střídá zábavně komické momenty s vyvolávaným pocitem nevolnosti nad detaily tekoucí krví, potu násilí či zvracení, není pořád úplně mým šálkem kávy. I když jistou osobitost tomu nemůžu popřít. [70%]