Willy Kufalt

Přemýšlím, jak vyjádřit své nepříliš naplněné dojmy ze zdlouhavého filmu, plné lhostejnosti, odtažitosti a chladu nejen ze zvoleného ročního období a zjišťuji, že troufalka tu podstatu již vyjádřila za mě. Jakoby se ten chladný odstup mezi postavami přesouval během dvou a půl hodin načrtlého vztahového propletence i do vztahu mezi samotným filmem a divákem. Je tu málo zábavných situací či humoru, abych dokázal mluvit o komedii (údajně vtipné dialogy jsem tu snad až na jednu, možná dvě repliky oproti autorovi zdejšího obsahu nevnímal vůbec), a současně film nabízí málo úderně rozehraných vzájemných nebo aspoň vnitřních konfliktů (ač některé dějové linie v čele s těžkou nemocí a dilematem před operací měly silný potenciál), abych měl z Vánočního příběhu zážitek jako ze zdařilého dramatu... a žel, i Catherine Deneuve mi nějak v souladu s celkovou atmosférou filmu připadala nebývale málo zajímavá. Ani technicky výborná filmařská stránka nebo více pěkných ozvláštnění v průběhu filmu v podobě vložených fotografií, dělením na kapitoly, kruhových záběrů či matematickou rovnicí v jedné scéně to nezachránily, pokud jsem si k většině postav po celou sáhodlouhou stopáž nevybudoval určitý vztah ani zájem o sledování dalšího osudu a herecké výkony mě výrazněji nechytly. [50%]

Prvních 20 minut jsem byl naprosto fascinován něčím, co připomínalo silně nezávislého předchůdce Zvuku hluku (nebo spíše soubežníka, když Zvuk hluku vlastně vyšel z již staršího krátkometrážního počinu), kdežto Japonci zde oproti Švédům předvádějícím akci v reálu ještě různé netradiční, primárně nehudební zvuky nejdřív pouze hledali, snímali, zkoušeli, ladili, pak aplikovali do hudby... Pak se chvíli rozjely podmanivé vizuální obrazy (někdy i v symbióze s hudbou), sci-fi linie zhoubné pandemie a vypadalo to, že snímek postupně cosi zajímavého bude nabízet i po dějové stránce... Ale žel, jaksi se přes rýsující potenciál nestalo. Až do konce filmu se tu střídaly poetické slow cinema záběry, v kontrastu k tomu nesnesitelně kakofonická experimentální hudební vystoupení (převažně již s elektronickými kytarami), podivné výjevy s těžko pobratelnou symbolikou a mezi tím pár dialogů a klasických scén, které mají rozvíjet děj a možná i drama na téma epidemie, smrti a lidského života, ale coby fragmenty ve spleti zbylých zmíněných scén na mě nepůsobily zdaleka tak silně, jak by mohly v srozumitelném souvislém příběhu. 2** dávám za úvodní půlhodinu s pár pozoruhodnými nápady + pěknou kameru. [40%]

Čistokrevně akční filmy moc nevyhledávám, ale Smrtonosná past mě nalákala, když jsem o ní poslední rok často slýchaval a četl jako o údajně vánočním filmu (dokonce pro mnoho lidí snad úplně nejlepším vánočním filmu) a zároveň si uvědomil, že něco jako „vánoční akčňák“ jsem vzhledem k tomuto mému restu dosud neviděl... tak a teď se posadíme zpátky na zem, protože Vánoce tu samozřejmě vytváří jen kulisu, se kterou se mimo úvod a závěr příliš nepracuje a 99% zbylého obsahu filmu by se mohlo odehrávat kdykoliv. Nutno však říct, že rámcová kulisa je to hezká... a film na svůj žánr za mě také zdařilý. Za víc než dvouhodinovou stopáž se sice objevila místa, kde se mi jinak slušně gradující děj začal táhnout nebo kdy docházelo na menší prvek, který mi připadal v daném rozpoložení rušivý (např. některé prostřihy do auta s černochem, medvídkem a taneční hudbou), ovšem z velké části na mě Smrtonosná past fungovala přesně jako velký „zážitkový“ žánrový film i s nejednou efektně natočenou scénou ve jménu napínavé akce. Celkově bych možná udělil silné 3 hvězdičky, ale čtvrtou rád přihodím díky famóznímu Alanu Rickmanovi, který svou ústřední zápornou postavou dodal filmu další velkou devizi navíc a dokázal mě svým výkonem přikovat stejným dílem, jako v jiných scénách zmíněná akce. Scénu prvního nečekaného střetu Johna s Hansem tváří v tvář vnímám jako jeden z vrcholů filmu, aneb je jednou z nemnoha, kdy se vedoucí teroristické skupiny, po většinu času řídící celý proces z kanceláře, ocitává uprostřed nebezpečné akce na vlastní kůži. [75%]

Jednu hvězdu dávám za Prebena Kaase, který mě v tom kancelářském hampejzu jako více méně jediný bavil po většinu času. Druhou hvězdou dodávám díky tomu, že s přechodem na noční záchytku jsem ke konci získal aspoň na chvíli dojem zdařilé komedie a párkrát se tu i zasmál, i ten krátký pohled na tradiční začátek dalšího pracovního dne ušel. Díky zakončení tak aspoň můžu říct, že tenhle Vánoční večírek někam dospěl, cosi málo i relativně sdělil, nicméně prodívat se víc než hodinou nekonečné chlastačky, žranice, přehlídky výstředností a pubertálních výstřelků jinak dospělých pracujících (občas s nějakou tou intelektuálnější hláškou o kapitalismu a společnosti do toho, aby se neřeklo, žejo), to byla pro mě často nálož pocitu trapné zoufalosti a vlastně pro mě první komedie kolem Kaase staršího, J. Ryga a spřízněných dánských komiků, která mě zklamala. Ocitnout se na tak divokém a nesmyslném večírku v reálu, do dvou až tří minut letím prvníma dveřma vedle sebe pryč. Ale co já vím, třeba je to geniální satira, kterou, nejsem-li Dán a nežiju-li ve Skandinávii, nemůžu docenit... Kdyby tam tak radši hořelo, má panenko! :o) [45%]

Uff, tak znepokojivě divný vánoční film, jaký natočil Vojtěch Jasný, jsem snad ještě neviděl. Prý komedie... já ji moc necítil, leda coby závan gradující absurdity. První minuty s jedním dlouhým voiceoverem za druhým (pro Jasného dost typickým prvkem) jsem se do atmosféry teprve dostával, ale když záhy nastal zvrat s padajícím vánočním stromečkem, začalo jedno totální psycho s postavou babičky a afektovanými záchvaty, probouzujícími se nočními můry se vzpomínkou na Vánoce 1939 a druhou světovou, k tomu na čas se střihově velmi zajímavým prolínáním minulosti a současnosti (...i odkaz na Československo a pár replik v češtině přijde :))... a Jasný se opět předvedl i jako zručný poetický vypravěč obrazem i předvaděč pohltivé komorní atmosféry. Po půlhodině se situace s babičkou napraví k lepšímu a to díky tomu, že rodina začne pro její klid dennodenně slavit vánoční svátky... a chvilkově utišené psycho, byť již s odlišnými kořeny neklidné zoufalosti, může pokračovat... protože opakovat dokola stejný den a trávit nekonečně celý rok zpíváním Tiché noci, opakováním stejných proslovů ve stejné místnosti před stejnými lidmi a rozdáváním těch samých dárečků jenom pro potěchu jedné osoby prostě nechcete... vydržíte pár dnů, snad ještě týdnů, možná měsíc, než vám z toho začne přeskakovat podobně jako vězni na opuštěném ostrově v jiném Jasného filmu... **** Ač tento film ukazuje Vánoce v trochu jiné podobě, než v jaké jsme zvyklí, vlastně nabízí i potenciální pohled na to, jak by vánoční svátky mohly velmi snadno ztratit ze svého kouzla a výjimečnosti, sklouznout v rutinu (ba možná i hůř), kdyby se slavily v průběhu roka opakovaně či dokonce každý den. Druhá polovina jen mírně ztrácela z nasazené laťky, zaujal mě poťouchlý způsob řešení absence vybraných členů rodiny na věčně opakovaných Vánocích, až do hodně absurdního závěru. [75%]

K pozitivům tohoto švédského vánočního filmu patřilo, že se jeho režisérce často dařilo umně vyhýbat kýči (ač u toho dětského hudebního vystoupení v obyváku a trošku i epilogu jsem to už cítil na hraně)... hlavní dvojice postav bratrů je hodně sympatická, většina hudebních scén zejména kolem zkoušky pěveckého sboru i vrcholný gospel v kostele zpříjemní náladu, příběh o rodinném smíření je dost nosný a zasazení do pozadí přípravy vánočního koncertu atraktivní... přesto i přes pár silnějších, lehce psychologických momentů (např. setkání dvou lidí s drogovou minulostí v prázdném kostele) mě tenhle film ve finále nějak silněji nevzal a můj dojem z něj přes výčet jistých kladů je průměrný... po tak netradičním úvodu s amatérským vánočním videem z 80. let jsem čekal víc. [60%]

Zážitky z některých Bergmanových filmů jsou neskutečné... jedinečnou atmosférou, propracovaným příběhem, silnými emocemi, jimiž jsou naplněny v osobitém filmařském provedení, tentokrát i s nebývale pestrobarevným vizuálem, jenž naplno odráží veškeré (někdy i protichodné) dojmy, nálady a zážitky v měšťanské severské rodině v minulosti. První hodina plynula jako kouzelně poetický, až komediálně odlehčený vánoční film, s příchodem tragického zvratu se mění nálada a začne prostor pro vyznění nejednoho příběhu uvnitř spletitého rodinného dramatu, v němž dominuje postava kluka Alexandra. Zejména scény, které rozehrávají konfrontaci vyrůstajícího kluka se svatým Otcem a tedy i vlastní či jinou nadpřirozenou fantazií, vírou, přísahy a otázky pravdy nebo lži, na mě ohromně zapůsobily. Fanny a Alexandr mě díky častému vyprávění z pohledu kluka dokázali vrátit do dětství a to až zvláštně zneklidňujícím způsobem, zároveň však s obohacující reflexí a nečekaně lahodivým vyústěním k závěru. S chýlící se závěrečnou oslavou je to na jindy depresivního Bergmana, i přes všechny peripetie, zvláště kouzelný film. I přes absenci těch nejslavnějších bergmanovských tváří jsou zde opět k vidění vynikající herecké výkony včetně těch dětských, k nezapomenutelným za mě patří pohledy Allana Edwalla během posmrtných „duchařských“ zjevení a vtipem hýřící živelnost Jarla Kulleho v postavě vášnivého rodinného svůdníka. Viděl jsem kratší, tříhodinovou verzi, ale vůbec bych se nebránil v budoucnu opakovanému setkání s tímto dílkem v plném televizním sestřihu, dá-li se sehnat. [90%]

"I úchyl má svoji perverzní čest." aneb 4 hodiny filmu točeného evidentně pod hlesem: šílenci a úchylové všeho světa, spojte se! Musím uznat, že Šion Sono to má natočeno opět výdatně, enormně dlouhou stopáž dokáže naplnit tak, aby se stále něco dělo, propojit funkčně více zápletek a motivů... Přestože tu Sono často využívá postupy, prvky a motivy, s jakými jsem se u něj už víckrát setkal v jeho dřívějších i novějších filmech a mnohé mě tudíž už tolik nepřekvapily, zároveň se mu opět podařilo přijít s více scénami, kde mě notnou dávkou originality doslova posadil na zadek (třeba akční zaučování v úchylném fotografování, s trojicí jako z nějaké bizarní sekty, mě v první hodině dost odrovnalo, to může vymyslet asi fakt jen Sono :D ) nebo jindy úderně zapůsobit sílou rozehraného okamžiku. A některé rodinné scény s náboženskou linií a rozporuplnou postavou otce a kněze v jedné osobě, či více silných emotivních vzplanutí lásky na pozadí hraničních okolností (nakolik se můžou zdát svou vypjatostí i s typickým japonským afektem přehnané) tu silnou údernost v sobě mají a slušně naplňují film i v dramatické rovině. Na druhé straně stejně jako v Hazardu i Bad filmu se Sonův děj zas točí kolem mladistvých postav s tak zvráceným počínáním, že můj zájem o ně i přes režisérův talent vést divoký děj občas upadal a probíhal na nevyrovnané sinusoidě. Scén, kdy mě sledování této dlouhé „voyeuristické odysey“ začalo míjet až lézt na nervy, tak nebylo zrovna málo a... prostě jsme si se Sonem jednou zas úplně nesedli. Zvláště, když tu zamíchal i akční kung-fu / karate boje, krvavé gejzíry à la Tarantino i několik totálně ujetých nechutností (jedna přijde už těsně po hodině). / Ač je mnohými tady Pod vlivem lásky označováno jako Sonovo opus magnum a také proto jsem ho chtěl vidět, nemohu si pomoct: je dost jiných Sonových filmů v čele s Hiso hiso boši, z nichž jsem si odnesl pozitivnější zážitek. [65%]

„Nastupte si. Nemáte šanci uniknout...“ Nikdy jsem neviděl Matrix, na nějž teprve pomalu sbírám odvahu. O to raději jsem si po čase zopakoval zážitek z dnes již půl století starého sci-fi snímku na téma virtuální reality, v režii jednoho z progresivních tvůrců evropské (německé) kinematografie minulého století. Nejen rozjezd v prvním dílu se může zdát pomalý, nicméně komorní zpracování si mě získalo svou atmosférou. Fascinovalo mě sledovat výtvarně propracované kulisy futuristického ústavu a dalších interiérů, nápadité uhly kamery během dialogů, z nichž je každý nasnímán odlišně, často s využitím odrazů v zrcadlech a jiných sklech, i s bohatým hudebním doprovodem, v němž se vystřídají nejrůznější hudební styly. ____ Rainer Werner Fassbinder nečekaně po celý film kombinuje futuristickou a retro stylizaci. Netuším, nakolik tím myslel na potenciální diváky v budoucnu, ale právě přidané retro prvky pomáhají k tomu, že svět budoucnosti s telefonními budkami, černobílou televizí či psacího stroje v kanceláři (v budově jinak plné počítačů) tu díky hodně svébytné stylizaci nepůsobí tak úsměvně, jak by se u jiných sci-fi mohlo časem stát. První díl rozehrál napínavou noirovou detektivku v sci-fi kulisách, se stylově pojatými figurkami detektivů a výrazným hlavním protagonistem (Klaus Löwitsch), který začne pátrat nad záhadným zmizením svého kolegy na vlastní pěst. Ve druhém dílu přibývá víc psychologie, zvratů i gradující paranoidní atmosféry v obludné štvanici na člověka s nebezpečnou informací. K hodně povedeným za mě patří akční mysteriózní trojkombinace nástrah: vlčák, chata, strom – a následně může přiznívce žánru potěšit i delší cameo Eddieho Constatina z Alphavillu. Mne tedy potěšily i některé v rámci žánru netradiční scény kabaretního výstupu na obrazovce nebo návštěvy staré bytovky s oprýskanou zdí – přes silně futuristický ráz snímku jakoby tento chvilkový moment nenápadně ukázal, že i v budoucnosti budou vedle moderních staveb, nově vyvinutých technologií či luxusně drahých podniků v nejnovějším stylu existovat snad vždycky i místa, ve kterých jakoby se pokrok zastavil a zůstal v nich mnohem déle otisk starších časů (ať už ten otisk budeme vnímat pozitivně nebo jako zanedbání). [85%] (poprvé viděno v lednu 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) 

Jedno místo podniku, dva majitelé coby x-tí stejnojmenní rodinní následníci a ti druzí... z rodiny, vzájemných vztahů i kolem a tak... a jsou to nezapomenutelná setkání s postavami na obrazovce, ačkoliv ve finále i zraňující, často vyčerpávajějící a naplňující zároveň, směřující k reflexi nad promarněností a místo očekávané útěchy tak poskytující i pár tvrdých úderů do tváře, na jaké byste raději ani nechtěli pomyslet... Vyhovoval mi ten komorní nezávislý styl od prvních minut, i s občasným zdánlivě „hluchým“ místem nějakých pár vteřin bez dialogu či jiné dynamiky sloužícím primárně k hlubšímu procítění. Po nějaké době jsem cítil zvláštní stav, že nahlížím do psychicky tak hluboké intimity postav, do jaké mi  coby pouhému kolemjdoucímu divákovi nic není, až bych se jindy bránil a styděl vstoupit ještě dál, jenže co naplat – Horace a Pete si mě nějak získali a nedokázal bych je opustit a utéct, aniž bych setrval až do konce. _____ V rafinovaně vystavěném vyprávění v délce přes 7 hodin(!), včetně různých epizodních zastávek, nečekaných skoků v čase i scén nad rámec reality např. s pomyslnými představami či setkáním duchů(!) dvou postav, rozehrává Louis C.K. pouť pár ztroskotanců na cestě životem, kde snad nic není černobílé. Ba co hůř, závratně se tu objevují i různé lidské naschvály, vzájemná nevraživost, neštěstí přecházející někdy až do psychických poruch i částečná životní prázdnota vybraných poutníků na této cestě, dochází k nečekaným zvratům, kdy i dlouho sympatická postava najednou až bolavě vystoupí z dosavadní tratě, aby ukázala a připomněla i svou horší tvář. Na druhé straně, paradoxně jsem si i v této společnosti podniku našel dost chvil s potvrzením toho, že jsem se u tohoto nevšedního počinu stavil opravdu rád a mohl se např. i hořce pobavit nad prvky parodizující některá témata současnosti (doby vzniku) a možná i vybrané filmové trendy – snad proto jsem se zčásti dokázal povznést i nad místním množstvím vulgarismů či choulostivě vtipným protřásaním transgenderové tematiky (tuším v 7. dílu)... a kvituji, že záležitostem kolem sexu se nakonec seriál snad nevěnoval víc než max. třetinu, protože kolem 3.–4. epizody jsem se už začínal bát, že zbytek už s takovými postavami o ničem jiném nebude. Vyzdvihnout musím vedle koncepce vyprávění i atmosféru prostředí a silné herecké výkony (v čele se samotným Louisem C.K., kterého jsem viděl snad poprvé, ale dost mi tu svým charismatem sedl i herecky v postavě Horace). _____ Kdybych měl právě viděné lehce přirovnat k zkušenostem s jinými filmovými tvůrci, až překvapivě mi na um přicházeli Ingmar Bergman (a jeho psychologie postav na dřeň v divadelně laděných dramatach), Michael Haneke (a ten pocit šílené beznaděje, krutosti a šoku spojený často s absencí hlubšího vysvětlení klíčové události), Lav Diaz (rozsáhlá stopáž přes 4, 5, 6 i více hodin spojená s proklesením postav, pomalým tempem a nekonvenčně pojatým rozsáhlým vyprávěním – byť tady s diváčtějším tahem rozdělení na seriálový formát) a kontrastně k nim Ricky Gervais (drama plynoucí v cynicky nekorektním humoru, z dílny nezávislého režiséra, scenáristy a hlavního herce v jedné osobě). Nutno jedním dechem dodat, že styl Louise C.K. je zároveň dostatečně svébytný na to, aby zůstal zážitek z Horace a Petea nezaměnitelným. / Původně jsem chtěl udělit silné 4*, ale jak ve mě ten zásah celé další hodiny silně rezonuje, i přes pár důvodů k zaváhání nad plným počtem (včetně silně pesimistického zakončení) z váhání upušťuji. [90%]