Horace and Pete

Jedno místo podniku, dva majitelé coby x-tí stejnojmenní rodinní následníci a ti druzí... z rodiny, vzájemných vztahů i kolem a tak... a jsou to nezapomenutelná setkání s postavami na obrazovce, ačkoliv ve finále i zraňující, často vyčerpávajějící a naplňující zároveň, směřující k reflexi nad promarněností a místo očekávané útěchy tak poskytující i pár tvrdých úderů do tváře, na jaké byste raději ani nechtěli pomyslet... Vyhovoval mi ten komorní nezávislý styl od prvních minut, i s občasným zdánlivě „hluchým“ místem nějakých pár vteřin bez dialogu či jiné dynamiky sloužícím primárně k hlubšímu procítění. Po nějaké době jsem cítil zvláštní stav, že nahlížím do psychicky tak hluboké intimity postav, do jaké mi  coby pouhému kolemjdoucímu divákovi nic není, až bych se jindy bránil a styděl vstoupit ještě dál, jenže co naplat – Horace a Pete si mě nějak získali a nedokázal bych je opustit a utéct, aniž bych setrval až do konce. _____ V rafinovaně vystavěném vyprávění v délce přes 7 hodin(!), včetně různých epizodních zastávek, nečekaných skoků v čase i scén nad rámec reality např. s pomyslnými představami či setkáním duchů(!) dvou postav, rozehrává Louis C.K. pouť pár ztroskotanců na cestě životem, kde snad nic není černobílé. Ba co hůř, závratně se tu objevují i různé lidské naschvály, vzájemná nevraživost, neštěstí přecházející někdy až do psychických poruch i částečná životní prázdnota vybraných poutníků na této cestě, dochází k nečekaným zvratům, kdy i dlouho sympatická postava najednou až bolavě vystoupí z dosavadní tratě, aby ukázala a připomněla i svou horší tvář. Na druhé straně, paradoxně jsem si i v této společnosti podniku našel dost chvil s potvrzením toho, že jsem se u tohoto nevšedního počinu stavil opravdu rád a mohl se např. i hořce pobavit nad prvky parodizující některá témata současnosti (doby vzniku) a možná i vybrané filmové trendy – snad proto jsem se zčásti dokázal povznést i nad místním množstvím vulgarismů či choulostivě vtipným protřásaním transgenderové tematiky (tuším v 7. dílu)... a kvituji, že záležitostem kolem sexu se nakonec seriál snad nevěnoval víc než max. třetinu, protože kolem 3.–4. epizody jsem se už začínal bát, že zbytek už s takovými postavami o ničem jiném nebude. Vyzdvihnout musím vedle koncepce vyprávění i atmosféru prostředí a silné herecké výkony (v čele se samotným Louisem C.K., kterého jsem viděl snad poprvé, ale dost mi tu svým charismatem sedl i herecky v postavě Horace). _____ Kdybych měl právě viděné lehce přirovnat k zkušenostem s jinými filmovými tvůrci, až překvapivě mi na um přicházeli Ingmar Bergman (a jeho psychologie postav na dřeň v divadelně laděných dramatach), Michael Haneke (a ten pocit šílené beznaděje, krutosti a šoku spojený často s absencí hlubšího vysvětlení klíčové události), Lav Diaz (rozsáhlá stopáž přes 4, 5, 6 i více hodin spojená s proklesením postav, pomalým tempem a nekonvenčně pojatým rozsáhlým vyprávěním – byť tady s diváčtějším tahem rozdělení na seriálový formát) a kontrastně k nim Ricky Gervais (drama plynoucí v cynicky nekorektním humoru, z dílny nezávislého režiséra, scenáristy a hlavního herce v jedné osobě). Nutno jedním dechem dodat, že styl Louise C.K. je zároveň dostatečně svébytný na to, aby zůstal zážitek z Horace a Petea nezaměnitelným. / Původně jsem chtěl udělit silné 4*, ale jak ve mě ten zásah celé další hodiny silně rezonuje, i přes pár důvodů k zaváhání nad plným počtem (včetně silně pesimistického zakončení) z váhání upušťuji. [90%] (20.12.2023) (menej) (viac)