Šepkajúca hviezda

Moc si v poetických filmech nelibuju ba naopak, ale toto mě pohltilo. Moje amygdala vrněla blahem i u tak emočně oploštělého filmu jakým je tento. Jeho smysl sice nechápu, jenže to, že jsem od něj nemohl odtrhnout oči a hltal jsem každý ždíbeček je nesporné plus. Zajímavé je propojení chátrající Fukušimy, znak pro jednu z největších lidských hrozeb dnešní doby (když nepočítám samotnou přírodu), a téměř vyhubenou populací ve filmu. Androidka Juko napříč galaxií doručuje lidem balíčky, které by si sice mohli nechat doručit domácími teleportéry za zlomek sekundy, nicméně si pár let klidně počkají, což je taky trošku zvláštní. Její rutinní život mi připomíná samotné japonce, kdy často obklopeni vnitřní samotou pracují jako roboti. Nicméně netuším, jestli to má nějkou spojitost. Jinak po audiovizuální stránce je to taky bomba. Ví někdo proč ve filmu celou dobu šeptají? Kdyžtak zprávy, díky ;) (31.03.2018)

Tvorba japonského režiséra Šiona Sona má vícero podob. Jednou z nich jsou i tyto pomalé černobílé snímky s uměleckým vizuálem a silně pocitovým dějem až na hraně psychedelického zážitku, čehož se mi dostalo už u jeho „meditativní gangsterky“ Heya. Film s tak krásně poetickým originálním názvem Hiso hiso boši se mi nejdřív chvíli jevil i přes jistou invenci až lehce monotónním, jenže poezie černobílých záběrů (v případě první návštěvy Země i zesilněna jedinou barevnou scénou!) vytvořena z pomyslné rutiny galaktické kuriérky cestující s balíčky za různými lidi napříč planetami mě stále něčím upoutala a moje pohlcení jenom sílilo. Podmanivých zážitků ústřední robotky (tedy zážitků alespoň pro diváka, necítí-li robotka asi víc než naprogramovanou práci) stále přibývá a každé přistání s krátkou návštěvou planety a splněním poslání je zpracováno originálním a jiným způsobem. K nejsilnějším pro mě patřilo to druhé, v němž sledujeme chlapíka na kole v postapokalyptickém světě. Jeho chůze s plechovkou pod botou dotváří až magický rytmus chodu právě navštíveného světa a Sonovi se daří vykřesat úžasně magickou poezii i z naprosto nevzhledného, zapadlého a zničeného světa. Za vrchol a snad nejikoničtější scénu této skromné japonské „Vesmírné odysey“ kinematografie 21. století však považuji závěrečnou procházku podchodem stínoher. Celý film je vizuálně, zvukově i postupným rozbalováním poselství o hledání a vnímání pozitivních stránek světa navzdory jedné tváři reality kolem doslova vypiplaný, ale zmíněná dlouhá předposlední scéna znamená ještě takový samostatný bonusový zážitek navíc. Šion Sono opět potvrzuje tezi, že nejzajímavější současné filmy jsou často ty, které v televizi neuvidíte. [90%] (13.08.2023)

Ještě se mi nestalo, že bych v kině usnul, tady jsem upadl snad dvacekrát do mikrospánku, ale vůbec nevadilo, ba právě naopak. Před filmem nás pozdravil Sono, poděkoval za pozvání, ohodnotil své filmy za vždy trochu bizarní, šeptající hvězdu za nejbizarnější. Opak je však pravdou, anebo jinou pravdou je (jak chcete), že jest to Sonův film nejnormálnější, space odyssey, krásná Japonka, meditativní, tiché, smutné, komediální, povznášející... jako byste umřeli, ale přitom pořád žijete - přechod je plynulý. (22.11.2016)

Když člověk přetrpí úvodních 25 minut, které jsou dost nudné a pouze o tom, že hlavní hrdinka, robotka, dělá rutinní věci. Pak se to ale naštěstí vzchopí, každou minutu je to stále lepší a zajímavější a nakonec z Hiso hiso boši vypadne dost povedený film, který nejen že je dost poetický (přičemž na té poetice stojí především), ale má i dost co říct. Může se zdát, že je to bez děje, ale celé je to o tom, co dělá člověka člověkem, že je pro co žít i ve zničeném světě a že žijeme hlavně z drobností, které nám v životě dělají radost a pomáhají nám překonávat každodenní problémy a nudnou rutinu. Nemusí se to při tom extra pomalém tempu znát, ale kupodivu tam odkazů na tyhle myšlenky je víc než dost a posouvají tak tu poetiku někam výš. Já se totiž ze začátku dost bál, že to bude stát jen na ní a o nic víc nepůjde, ale jsem rád, že jsem se mýlil a že mě Šion Sono i na podruhé dokázal mile překvapit. Sice zkrácení by tomu pomohlo a funkčnost celého toho vesmíru zůstává velkou záhadou (ale o její budování tu ani nešlo), ale jinak mi to fakt sedlo. Včetně toho promyšleného vizuálu, který zručně pracuje s různými prvky (plechovka), do jisté míry i s hlavní postavou a umí i vyprávět pouhým obrazem. Už jen proto se mi nejvíc líbila ta předposlední scéna, která mě naprosto dostala a přišla mi dokonale zpracovaná filmařsky i vyzněním. Nejen tady je vidět, že Sono talent prostě má, protože takhle povedenou filmovou scénu jsem už celkem dlouho neviděl. A hodně mě bavilo i to cestování po planetách, protože v tom mi to zase maličko připomnělo Wandera... Btw vlastně až teď mi dochází, že tohle je přesně ten styl space opery, jaký jsem vždycky chtěl vidět. Tak se mi to konečně poštěstilo :-) A dotáhnout to určité mínusy, asi bych si ten film fakt hodně zamiloval. 4* (12.02.2022)

Pastva pre oči. Minimalistické ale s presahmi. Sono sa znovu vybral do Fukušimi a v troskách natočil svoje meditatívne sci-fi. Nie je tu zápletka, je tu len séria pomalých záberov odrážajúcich jednoduchosť. Hlavná postava s tvárou Megumi už nepôsobí sexuálne, ale skôr ako stratený vynález plynúci priestorom. Je tu niekoľko doslova dokonalých scén - scéna na pobreží - scéna na bicykli - scéna v tieňohre. Pričom to pomaly odkrýva premyslené detaily, dotvárajúce svet hlavnej postavy. Šepkanie je tu kľúčové a je tu nádherná práca s hudbou a so zvukom. Je to netradičný Sono, ale o to viac som rád, že takýto film natočil. Ukazuje nám to jeho inú stránku. Citlivejšiu, meditatívnejšiu a v určitom smere aj krásnu. (27.11.2017)