Willy Kufalt

K pozitivům tohoto švédského vánočního filmu patřilo, že se jeho režisérce často dařilo umně vyhýbat kýči (ač u toho dětského hudebního vystoupení v obyváku a trošku i epilogu jsem to už cítil na hraně)... hlavní dvojice postav bratrů je hodně sympatická, většina hudebních scén zejména kolem zkoušky pěveckého sboru i vrcholný gospel v kostele zpříjemní náladu, příběh o rodinném smíření je dost nosný a zasazení do pozadí přípravy vánočního koncertu atraktivní... přesto i přes pár silnějších, lehce psychologických momentů (např. setkání dvou lidí s drogovou minulostí v prázdném kostele) mě tenhle film ve finále nějak silněji nevzal a můj dojem z něj přes výčet jistých kladů je průměrný... po tak netradičním úvodu s amatérským vánočním videem z 80. let jsem čekal víc. [60%]

Zážitky z některých Bergmanových filmů jsou neskutečné... jedinečnou atmosférou, propracovaným příběhem, silnými emocemi, jimiž jsou naplněny v osobitém filmařském provedení, tentokrát i s nebývale pestrobarevným vizuálem, jenž naplno odráží veškeré (někdy i protichodné) dojmy, nálady a zážitky v měšťanské severské rodině v minulosti. První hodina plynula jako kouzelně poetický, až komediálně odlehčený vánoční film, s příchodem tragického zvratu se mění nálada a začne prostor pro vyznění nejednoho příběhu uvnitř spletitého rodinného dramatu, v němž dominuje postava kluka Alexandra. Zejména scény, které rozehrávají konfrontaci vyrůstajícího kluka se svatým Otcem a tedy i vlastní či jinou nadpřirozenou fantazií, vírou, přísahy a otázky pravdy nebo lži, na mě ohromně zapůsobily. Fanny a Alexandr mě díky častému vyprávění z pohledu kluka dokázali vrátit do dětství a to až zvláštně zneklidňujícím způsobem, zároveň však s obohacující reflexí a nečekaně lahodivým vyústěním k závěru. S chýlící se závěrečnou oslavou je to na jindy depresivního Bergmana, i přes všechny peripetie, zvláště kouzelný film. I přes absenci těch nejslavnějších bergmanovských tváří jsou zde opět k vidění vynikající herecké výkony včetně těch dětských, k nezapomenutelným za mě patří pohledy Allana Edwalla během posmrtných „duchařských“ zjevení a vtipem hýřící živelnost Jarla Kulleho v postavě vášnivého rodinného svůdníka. Viděl jsem kratší, tříhodinovou verzi, ale vůbec bych se nebránil v budoucnu opakovanému setkání s tímto dílkem v plném televizním sestřihu, dá-li se sehnat. [90%]

"I úchyl má svoji perverzní čest." aneb 4 hodiny filmu točeného evidentně pod hlesem: šílenci a úchylové všeho světa, spojte se! Musím uznat, že Šion Sono to má natočeno opět výdatně, enormně dlouhou stopáž dokáže naplnit tak, aby se stále něco dělo, propojit funkčně více zápletek a motivů... Přestože tu Sono často využívá postupy, prvky a motivy, s jakými jsem se u něj už víckrát setkal v jeho dřívějších i novějších filmech a mnohé mě tudíž už tolik nepřekvapily, zároveň se mu opět podařilo přijít s více scénami, kde mě notnou dávkou originality doslova posadil na zadek (třeba akční zaučování v úchylném fotografování, s trojicí jako z nějaké bizarní sekty, mě v první hodině dost odrovnalo, to může vymyslet asi fakt jen Sono :D ) nebo jindy úderně zapůsobit sílou rozehraného okamžiku. A některé rodinné scény s náboženskou linií a rozporuplnou postavou otce a kněze v jedné osobě, či více silných emotivních vzplanutí lásky na pozadí hraničních okolností (nakolik se můžou zdát svou vypjatostí i s typickým japonským afektem přehnané) tu silnou údernost v sobě mají a slušně naplňují film i v dramatické rovině. Na druhé straně stejně jako v Hazardu i Bad filmu se Sonův děj zas točí kolem mladistvých postav s tak zvráceným počínáním, že můj zájem o ně i přes režisérův talent vést divoký děj občas upadal a probíhal na nevyrovnané sinusoidě. Scén, kdy mě sledování této dlouhé „voyeuristické odysey“ začalo míjet až lézt na nervy, tak nebylo zrovna málo a... prostě jsme si se Sonem jednou zas úplně nesedli. Zvláště, když tu zamíchal i akční kung-fu / karate boje, krvavé gejzíry à la Tarantino i několik totálně ujetých nechutností (jedna přijde už těsně po hodině). / Ač je mnohými tady Pod vlivem lásky označováno jako Sonovo opus magnum a také proto jsem ho chtěl vidět, nemohu si pomoct: je dost jiných Sonových filmů v čele s Hiso hiso boši, z nichž jsem si odnesl pozitivnější zážitek. [65%]

„Nastupte si. Nemáte šanci uniknout...“ Nikdy jsem neviděl Matrix, na nějž teprve pomalu sbírám odvahu. O to raději jsem si po čase zopakoval zážitek z dnes již půl století starého sci-fi snímku na téma virtuální reality, v režii jednoho z progresivních tvůrců evropské (německé) kinematografie minulého století. Nejen rozjezd v prvním dílu se může zdát pomalý, nicméně komorní zpracování si mě získalo svou atmosférou. Fascinovalo mě sledovat výtvarně propracované kulisy futuristického ústavu a dalších interiérů, nápadité uhly kamery během dialogů, z nichž je každý nasnímán odlišně, často s využitím odrazů v zrcadlech a jiných sklech, i s bohatým hudebním doprovodem, v němž se vystřídají nejrůznější hudební styly. ____ Rainer Werner Fassbinder nečekaně po celý film kombinuje futuristickou a retro stylizaci. Netuším, nakolik tím myslel na potenciální diváky v budoucnu, ale právě přidané retro prvky pomáhají k tomu, že svět budoucnosti s telefonními budkami, černobílou televizí či psacího stroje v kanceláři (v budově jinak plné počítačů) tu díky hodně svébytné stylizaci nepůsobí tak úsměvně, jak by se u jiných sci-fi mohlo časem stát. První díl rozehrál napínavou noirovou detektivku v sci-fi kulisách, se stylově pojatými figurkami detektivů a výrazným hlavním protagonistem (Klaus Löwitsch), který začne pátrat nad záhadným zmizením svého kolegy na vlastní pěst. Ve druhém dílu přibývá víc psychologie, zvratů i gradující paranoidní atmosféry v obludné štvanici na člověka s nebezpečnou informací. K hodně povedeným za mě patří akční mysteriózní trojkombinace nástrah: vlčák, chata, strom – a následně může přiznívce žánru potěšit i delší cameo Eddieho Constatina z Alphavillu. Mne tedy potěšily i některé v rámci žánru netradiční scény kabaretního výstupu na obrazovce nebo návštěvy staré bytovky s oprýskanou zdí – přes silně futuristický ráz snímku jakoby tento chvilkový moment nenápadně ukázal, že i v budoucnosti budou vedle moderních staveb, nově vyvinutých technologií či luxusně drahých podniků v nejnovějším stylu existovat snad vždycky i místa, ve kterých jakoby se pokrok zastavil a zůstal v nich mnohem déle otisk starších časů (ať už ten otisk budeme vnímat pozitivně nebo jako zanedbání). [85%] (poprvé viděno v lednu 2019: # Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) 

Jedno místo podniku, dva majitelé coby x-tí stejnojmenní rodinní následníci a ti druzí... z rodiny, vzájemných vztahů i kolem a tak... a jsou to nezapomenutelná setkání s postavami na obrazovce, ačkoliv ve finále i zraňující, často vyčerpávajějící a naplňující zároveň, směřující k reflexi nad promarněností a místo očekávané útěchy tak poskytující i pár tvrdých úderů do tváře, na jaké byste raději ani nechtěli pomyslet... Vyhovoval mi ten komorní nezávislý styl od prvních minut, i s občasným zdánlivě „hluchým“ místem nějakých pár vteřin bez dialogu či jiné dynamiky sloužícím primárně k hlubšímu procítění. Po nějaké době jsem cítil zvláštní stav, že nahlížím do psychicky tak hluboké intimity postav, do jaké mi  coby pouhému kolemjdoucímu divákovi nic není, až bych se jindy bránil a styděl vstoupit ještě dál, jenže co naplat – Horace a Pete si mě nějak získali a nedokázal bych je opustit a utéct, aniž bych setrval až do konce. _____ V rafinovaně vystavěném vyprávění v délce přes 7 hodin(!), včetně různých epizodních zastávek, nečekaných skoků v čase i scén nad rámec reality např. s pomyslnými představami či setkáním duchů(!) dvou postav, rozehrává Louis C.K. pouť pár ztroskotanců na cestě životem, kde snad nic není černobílé. Ba co hůř, závratně se tu objevují i různé lidské naschvály, vzájemná nevraživost, neštěstí přecházející někdy až do psychických poruch i částečná životní prázdnota vybraných poutníků na této cestě, dochází k nečekaným zvratům, kdy i dlouho sympatická postava najednou až bolavě vystoupí z dosavadní tratě, aby ukázala a připomněla i svou horší tvář. Na druhé straně, paradoxně jsem si i v této společnosti podniku našel dost chvil s potvrzením toho, že jsem se u tohoto nevšedního počinu stavil opravdu rád a mohl se např. i hořce pobavit nad prvky parodizující některá témata současnosti (doby vzniku) a možná i vybrané filmové trendy – snad proto jsem se zčásti dokázal povznést i nad místním množstvím vulgarismů či choulostivě vtipným protřásaním transgenderové tematiky (tuším v 7. dílu)... a kvituji, že záležitostem kolem sexu se nakonec seriál snad nevěnoval víc než max. třetinu, protože kolem 3.–4. epizody jsem se už začínal bát, že zbytek už s takovými postavami o ničem jiném nebude. Vyzdvihnout musím vedle koncepce vyprávění i atmosféru prostředí a silné herecké výkony (v čele se samotným Louisem C.K., kterého jsem viděl snad poprvé, ale dost mi tu svým charismatem sedl i herecky v postavě Horace). _____ Kdybych měl právě viděné lehce přirovnat k zkušenostem s jinými filmovými tvůrci, až překvapivě mi na um přicházeli Ingmar Bergman (a jeho psychologie postav na dřeň v divadelně laděných dramatach), Michael Haneke (a ten pocit šílené beznaděje, krutosti a šoku spojený často s absencí hlubšího vysvětlení klíčové události), Lav Diaz (rozsáhlá stopáž přes 4, 5, 6 i více hodin spojená s proklesením postav, pomalým tempem a nekonvenčně pojatým rozsáhlým vyprávěním – byť tady s diváčtějším tahem rozdělení na seriálový formát) a kontrastně k nim Ricky Gervais (komedie/ drama plynoucí v cynicky nekorektním humoru, z dílny nezávislého režiséra, scenáristy a hlavního herce v jedné osobě). Nutno jedním dechem dodat, že styl Louise C.K. je zároveň dostatečně svébytný na to, aby zůstal zážitek z Horace a Petea nezaměnitelným. / Původně jsem chtěl udělit silné 4*, ale jak ve mně ten zásah celé další hodiny silně rezonuje, i přes pár důvodů k zaváhání nad plným počtem (včetně silně pesimistického zakončení) z váhání upušťuji. [90%]

Pro mě velké překvapení v podobě horrorové komedie, kterou jsem i přes opakované doporučení dost odkládal. V rámci zombie subžánru aktuálně za sebe řadím Soumrak mrtvých na 3. místo, velmi těsně po novozélandském Braindead (P. Jackson) a s nedostižnou Nocí oživlých mrtvol (G. A. Romero) na vrcholu případného žebříčku. Je zajímavé, že hned dva z trojice mnou vyzdvihovaných filmů své kategorie jsou zrovna parodií, byť horrory (čest výjimkám!) často preferuji ve vážné podobě. Může to být tím, že se zombie žánr co do kreativity s příchodem jednoho zásadního milníku a pár důstojných následovníků tak snadno vyčerpal? Oproti zmíněnému snímku Petera Jacksona nemá Soumrak mrtvých až takové množství originálních nápadů s nečekaně brutální kadencí, nicméně mi připadalo, že jsou rozloženy vesměs rovnomerně během celého filmu, zvolený styl humoru funguje až do konce, bavil mě obzvlášť ve spojení s rovněž vtipně nabitým komediálním výkonem Simona Pegga (šlo o moje první setkání s tímto nejspíš kultovním britským komikem...) a oproti jiným komentujícím jsem snad ani v žádném směru neměl pocit nějakého většího sestupu nasazené laťky. Chytl jsem se na začátku s pomyšlením u prvních scén na to, že by to mohlo být vážně skvělé, i kdyby žádní zombíci vůbec nepřišli a ani pěkný závěr žánrové komedie mi nakonec dojem nezkazil. Jim Jarmusch, nakolik ho za pár jiných počinů uznávám, se může jít se svými Mrtvými neumírajícími stydlivě schovat do kouta a před Wrightem s Peggem raději nevylézat. / Dík za společnou projekci honajzovi2. [85%]

Nepomyslel bych si, že budu nadšen z americké romantické komedie po roce 2000, a většina filmů s Adamem Sandlerem nepředstavuje od pohledu nic, co by mě aspoň trochu lákalo ke zhlédnutí – a ani nemůžu říct, že by to Opilí láskou nějak výrazně změnili, nakolik se tu Sandler svým kukučem a často jedním výrazem pomateného ňoumy náramně hodil a já měl z úředníčka Barryho pocit plného splynutí herce s postavou... a Emily Watson, přestože si za mě svůj úplný herecký vrchol odbyla již 6 let před tím ve svém prvním filmu, opět nezklamala a když se pohybovala po scéně nebo někdy pouze mluvila hlasem, zaváněla zvláštně tajemným půvabem. Hned od první scény z kanceláře mě nesmírně upoutala vizuální stránka a z ní plynoucí jedinečná komorní atmosféra, v často delších záběrech s nečekanou událostí v nich či jindy originálně přidanými barevnými efekty a později se krásně rozjel i skvěle promyšlený hudební doprovod. Samotný příběh o zamilovaném páru, kdy ona ho svůdními návrhy i dalšími žádostmi neustále otravuje přes telefon a on plně zjistí, že je zamilovaný, až co se ona záhy odmlčí, možná zní od poslechu jako předvídatelné klišé. To by ale nesměl Paul Thomas Anderson jako autorský tvůrce pojmout zvolený námět s takovým nadhledem, že i snad nejklíčovější romantická scéna ve stylu retro videoklipu obsahuje tolik hravosti a kreativních nápadů, když ji navrch ještě předchází neočekávané stepování v obchodě. Lehce bizarního nádechu, včetně choulostivě svůdných telefonátů nebo záměrně komičtěji pojatého zúčtování s gangsterskou partou, bylo přidáno tak akorát, aby celkovou náladu dostatečně ozvláštnil a zároveň nesnížil celkový dojem. Jedna z neotřelých filmových romancí, kterou bylo radost sledovat. / Dík za společnou projekci honajzovi2. [90%]

Svým způsobem nepřímé a hodně svérázné navázání na Kiarostamiho Detail (1990). V něm jsme se v závěru setkali i se skutečným režisérem Mohsenem Makhmalbafem, který se seznámil se svým falešným „dvojníkem“ a po soudním procesu společně zvoní u dveří podvodem postižené rodiny. Tentokrát zase hned v první scéně zvoní nějaký pán se zájmem o roli ve filmu přímo u bytu samotného (a skutečného!) Mohsena Makhmalbafa, který si celý tento Nevinný okamžik i zrežíroval. V následném konkursu si pan Makhmalbaf vybere do filmu dva chlápky, z nichž jeden bude ztvárňovat mladého Makhmalbafa v jeho 20ti letech a druhý dle jednoho z dialogů zase staršího Makhmalbafa ve 40ti letech (ačkoliv samotnému Makhmalbafovi bylo v době uvedení tohoto filmu teprve 39!) – a představuje ho zrovna onen muž z úvodu a jak se divák v průběhu následného natáčení časem doví, jde o policejního příslušníka, kterého údajně režisér v minulosti zranil pobodáním nožem... A je to celé zase jedna poťouchlá mystifikace s řadou poutavých scén nejen z natáčení filmu, neočekávaným tématem, cinefilními narážkami, skrytým humorem včetně absurdních situací a dialogů mezi několika Makhmalbafy (k dokonalosti už vážně chyběla jen účast Hossaina Sabziana – modří vědí, o koho jde :o)) a nechybí zde v jednom balení též další reflexe iránské kinematografie i společnosti na pozadí postupně odkrytých střípků dramatu režiséra s minulostí vězněného politického aktivisty. Nesebralo mě to až tolik oproti Detailu, vyvrcholení mi nepřipadalo tak silné, jak bych očekával (jen pouhé další pomrkávání na Detail přes květináč v posledním záběru to nepozvedlo). Ale jinak jsem si dalším nevšedním zážitkem opět potvrdil, proč mě tak baví íránské filmy, včetně těchto ojedinělých počinů s prvky metafilmového experimentu a opět nevídaně přirozeným splýváním hraného filmu se stylem dokumentu. [80%]

Dlouhodobě trezorový debut egyptského režiséra Atefa E-Taieba mě nezklamal. E-Taiebovy filmy začínají jako dramata obyčejných lidí a úspěšně jimi zůstávají až do konce, přestože postupně nabírají (byť zde ještě v menší míře) prvky thrilleru a vyúsťují rovněž v nejednu drsnou akční potyčku. Pan režisér si již ve svém debutu určil směr, kterým se bude ubírat a jako obvykle dává do popředí postavu semletou systémem a ocitající se v řadách těch společensky slabších, utláčaných, hluboce poznamenaných prožitky válčení či společenských křivd a/nebo s vidinou lepšího výsledku svádějících boj s větrnými mlýny. Válečný veterán, přes den řidič autobusu a přes noc ještě taxikář Hasan Sultan (skvělý Nour El-Sherif) se svým bojem s cílem finanční a majetkové záchrany rodiny se začíná řítit do pomyslné trpké propasti, v níž se spolu s předchozí zkušeností proměňuje i jeho charakter v pozici oběti. Ač možná ne v úplně každé scéně jsem s jeho chováním (např. vůči některým blízkým v jistých situacích) plně souznil (on to není zcela černobílý hrdina), rozhodně mě jeho situace a odhodlání bojovat přiměly fandit. Samotný film je tak dost depresivní, ale naštěstí jsem ho tak zdaleka nevnímal po celou dobu, protože jak plyne pozvolna, všechny ty cesty tramvají i nočním taxíkem podél egyptského města ve společnosti hlavní postavy mají zároveň podmanivě autentické kouzlo oněch lokací a už jen v tomto směru mě Autobusového řidiče hodně bavilo sledovat... a charismatický Nour El-Sherif se po dvou viděných osmdesátkových filmech stává mým druhým oblíbencem z řad egyptských herců (po Ahmedovi Zakim), na nějž se teď budu těšit v jakémkoliv dalším filmu, který se mi z kinematografie „země pyramid“ ještě podaří vidět. [90%]

Dusnem prosáklé drama s kriminální zápletkou v prostředí odlehlého venkova staví na silné atmosféře, která hodně vychází z autentických reálií i minimalisticky působivé kamery (...už jen ty záběry na odraz pachatele v jezeře, uff!), a s hlavním incidentem přechází až do nepříjemného psychothrilleru. Oproti prvnímu sledování Bergmanova Pramenu panny s podobně drsnou klíčovou scénou jsem v tomto případě vůbec netušil, co mě v průběhu filmu čeká, ale už od začátku mě upoutalo svébytné vykreslení zaostalých reálií, způsobu života i členů rodiny, které spolu se záhadou kolem nezvěstné služky dává znepokojivě tušit, že se odehraje cosi nekalého. Manoussakiův Strach není typickým krimi filmem, spíše rozehrává psychologické drama v kruhu několika postav, jejichž další počínání a psychiku výrazně ovlivní kriminální incident v rodině, i ohledně postavení se k problému, jehož vyplouvání na povrch může navždy změnit život a pověst celé rodiny. U závěrečných scén ze svatby jsem si vzpomněl jen na jeden další film s takto napjatým vyvrcholením v podobě zábavného veselí, které u diváka se znalostí kontextu a s prostřihy na další děj vyvolává oproti většině postav úplně kontrastní účinek strhujícího napětí... je zajímavé, že i ten druhý film je řecký a navíc ze stejné doby! (Den, kdy vyplavaly ryby). I přes zařazení do neo-noiru na nějakém tom zahraničním serveru má Strach naprosto ojedinělý styl i atmosféru, u nichž jsem neměl pocit žádné západní inspirace či snahy přispět do konkrétního subžánru, naopak převládl pocit ryzí osobitosti vycházející ze specifického prostředí, což si ve výsledku pouze cením. [80%]