VictorMartel

Vleklý rozjezd s hluchými místy v druhé polovině vystřídá napínavě gradující představení o korupci, demagogii a strachu konfrontovat nedisciplinovanou svévoli s monopolem k násilí. Křiváctví je strach. / Mé hodnocení: 70 %.

Baťovy závody vyrostly z korupce a výhod zprostředkovaných jak monarchií, tak republikou. Nepohrdly ani privilegiem zapřáhnout ruské vojenské zajatce, takže si jejich dnešní majitelé nemají právo naříkat, že byly znárodněny. A zatímco se obyvatelstvo živilo příděly z odpadního loje, tuku sváženého z vývařoven a otrub, což titulované autority zaštiťovaly neuvěřitelnými propagacemi bezmasé stravy a div ne koprofágie, podnikatelé dostávali zakázku za zakázkou. To je takřka vyčerpávající formule zrodu moderního magnáta, která se v ničem neshodne s atlasovským mýtem frustrované antikomunistky. Kdyby tomu tak nebylo, komunismus by se ani neměl z čeho odrazit. Proto v začátcích, kdy měl cestu vydlážděnu parazitními břídily a zkrachovalými megalomany, se mu dařilo provádět změny tak razantní. Kdyby soukromí zaměstnavatelé skutečně bránili náporu nebeské klenby v rozdrcení neiniciativního zaměstnance, který by na světě sám nepřežil, asi by je pak tento neiniciativní zaměstnanec nevyhnal. Jenomže vůdci nakonec selžou a žádný politický systém nelze navrhnout tak, aby nezkolaboval. Idea socialismu, alespoň tak, jak byla realizována, podlehla konkurenci ideje kulturně životaschopnější. Sovětský svaz nebyl jednoznačně poražen po materiální stránce, protože kdybychom analyzovali blahobytné kapacity sovětského zřízení, museli bychom akceptovat, že nebyly pod úrovní toho, co si mohl dovolit západní člověk, z titulu své socialistické povahy. Jednak socialismus na ruské půdě mezi válkami zaznamenal nárůst životní úrovně v kapitalistických podmínkách neevidovaný, a to je samozřejmě zásadní moment, jímž lze shodit každou antikomunistickou kritiku, která argumentuje výhodou individualistické konkurence proti masivnější celostátní koordinaci ekonomiky. Socialismus tedy už jednou v rozměrech největší země světa prokázal, že je schopen generovat vyšší tempo růstu, a to setrvale, jak ukázal růst životní úrovně v době, kdy spolu mocnosti začaly soutěžit ve vesmíru. Každý příliš nepodjatý pohled na ty konkurující si modely musí vidět, že socialismus sovětského typu bychom tu pravděpodobně měli i dnes, kdyby sovětský režim: ·         nerozhazoval za nesmyslně konvenční pojetí armády, která beztak měla v záloze jadernou technologii, a raději za tyto prostředky inkorporoval inovace svého konkurenta v maximu ohledů, což jistě bylo možné bez toho, že by tím nutně podrýval svou vlastní autoritu (spíše naopak: sklízel by důvěru), ·         více spolupracoval s Čínou a zabránil tomu, aby ho Spojené státy uzbrojily z čínských půjček. Pánům protisovětských velmocí nahrávalo více dlouhodobě neudržitelných faktorů, které jsou v bytostném rozporu s dosavadním provozováním socialistické ekonomiky spíše než s duchem socialistické filosofie. Těmi byly i domácí finanční nástroje, podporované důvěrou v americký dolar, především rozkvět finančního oboru jako takový a dnes už nezdravě zavedený tisk peněz hodnotově podložených čím dál více náladami trhů a čím dál méně hmatatelným významem všeobecné směnitelnosti jiného symbolického standardu, jakým dlouho bylo zlato. Také jim nahrávalo načasování tohoto soupeření v celkovém historickém kontextu, z něhož především nemůžeme pominout, jakou civilizační úlohu musel sehrát socialismus v nepředstavitelně zaostalém Rusku (a přilehlých územích) a z jakých imperiálně nakumulovaných, parazitně korpulentních pozic mu mohl Západ házet klacky pod nohy, aniž by to znamenalo trpčí život jeho vlastního proletariátu. Ten si prokazatelně mohl dovolit více, a hlavně mu i bylo právně a kulturně dovoleno více, takže se socialistický proletariát musel divit, jak je možné, že ten ziskem odíraný dělník žije někdy i dvakrát blahobytněji. Neviděl do vnitřností celého procesu a nakolik neudržitelný je způsob mocenského triumfu nad sovětem v konečný prospěch kapitálu, který po svém úspěchu nutně začal obnažovat některé své zájmy a jednat s proletáři více na rovinu. Sovětským životem vyhořelý dělník se přepočítal a vrhaje se kapitalistovi do náruče, odvrhl zatuchlý svět svých jistot o: ·         bydlení ·         možnosti spravedlivějšího dělení produktu bez ohledu na znaménko jeho meziročního vývoje ·         konservativnějším, tedy i stabilnějším pojetí růstu ·         cenách reflektujících spíše přiměřené, tisícerou marží nebobtnající výdaje při vzniku produktu ·         státu jakožto regulátoru a vymahateli práva (byť i vykonavatele bezpráví) Tyto jistoty rozčarovaně postrádá dnešní proletář, který ještě platí koncesionářské poplatky veřejnoprávní službě, jež ho má poučovat o bídě socialismu a přesvědčovat ho tlacháním miliardářů a miliardářských pohůnků o tom, že se, vzdor všem obětovaným jistotám, má přece mnohem lépe. I v rozporu s jeho pocity, které jsou přece falešně nostalgické a selektivní… Nicméně jakkoli silně působil tlak technologie a pokroku konkurenta na ideologický rozklad sovětského zřízení, patrně nejsilněji, pokud ovšem jen příliš nedůvěřuji svým osobním preferencím a jistému „emočnímu instinktu“ v sobě, musela působit kulturní nadřazenost západních svobod. Když se dnešní člověk zaposlouchá do jemu konvenující západní varianty daného hudebního žánru ze studenoválečné éry, pravděpodobně tak dává přednost nikoli jen zakladatelům toho žánru, ale i jakési víceméně všemi pociťované vyšší kvalitě. Tato vyšší kvalita takřka všeho, co si mělo získat srdce proletářů, je přítomná napříč kulturními a zábavními „výdobytky“. I sovětský dělník chce hamburger, Hi-Fi sestavu, barevnou televizi, porno a trpět s The Doors nebo třeštit s Iggy Popem. Chce se vysmívat svým pánům, kteří mu za tím účelem rádi zbudují ohradu s podvratným uměním, kde se všechen odpor vyplaví do ztracena. Toto komunističtí představitelé a níže postavení funkcionáři nepochopili, i protože neměli formát to pochopit, anebo nebyli dost cyničtí, aby se prostřednictvím svých Woody Allenů shodli s proletariátem na tom, že jsou jen mizerní lháři, v soukromí a za oponou dělící vyslovené myšlenky od nevyslovených stejně směšní, krutí a pitomí, jako my ostatní. Tedy snad nerozuměli úloze podvratnosti i proto, že se chorobně obávali o přesvědčivost komunistické ideje jako takové, takže jí často ani sami nevěřili. Mysleli si: celá idea může mít jen takovou autoritu, jakou požívají naše těla u veřejnosti, a pokud selžeme coby bohové, tolik odlišní vůči těm, které regulujeme, padne idea. Uvěřili, že komunismus jsou oni, jejich kredibilita, a když ji útlocitně střežili, věznili nakonec ty, jimž chtěli zůstat skryti ve svém docela nekomunistickém lidství.

Seriál je pořád stejně emočně vypjatý a cliffhangerovský, takže se drží původního zadání. Ještě explicitněji dává najevo svůj obdiv k technickým dovednostem a inženýrství. V závěru S05E07 ještě podpoří tento výklad. Proč se mi vlastně celý seriál tak líbil navzdory jeho co možná nejmasivnějšímu cílení? Přece kdybych si chtěl ulehčit kritiku, vytknu mu, nakolik se zavděčuje nízkým nárokům na emoční složku vztahů a podvoluje se divákům, jimž se přitom vzdaluje kvalitami svých postav… Naproti tomu příliš nekoketuje s intelektuály a emočně zdrženlivějším publikem. Jde mu tedy evidentně o masovost svého zásahu. Zároveň nehledá své útočiště v jednoznačném zavržení kapitalismu a spíše zobchoduje antisystémově podpořenou zkušenost rostoucí množiny pracujících chudých s estetikou snu. Příběh si je dobře vědom, kdy má zdůraznit individuum a kdy kolektiv. Bez kolektivu je individuum ztraceno a kolektiv dává svůj efektivní smysl pouze z respektu k individuu. Toto vágní stanovisko není třeba explicitně zastávat, protože je dáno banální zkušeností a samo o sobě neznamená žádnou formulaci politického postoje ke konkrétním cestám či aplikacím. Seriál není socialistický, ale rád si ze socialistické kritiky i estetiky půjčuje. Není individualistický, ale dává zapravdu individualismu pojetím triumfu výhradně v kolejích systému, který odsuzuje. Profesorovo zaujetí bezpečnostními mezerami parazitního systému se zrodilo v hlavě dítěte pozorujícího ultimátní reakci tohoto parazita během zavraždění loupícího otce. V posledním dílu se k této zlodějské tradici hlásí a s přiznaným hnusem odmítá samaritánskou auru, vnucenu mu ostatně vypočítavými médii. Je dobyvatelem, je zlodějem, je kořistníkem, je obráncem svého rodinného krbu. Nenechal se obalamutit, že tím bude, když se podvolí parazitnímu systému natolik, aby mu otročil jako my: zoufale bezmocná, neschopná, závistivá, rozhněvaná a citově nevyzrálá většina. Na kterou seriál samozřejmě cílí, aby co nejvíce vydělal. Triumfem hrdinů i tvůrců seriálu je samozřejmě maximalizovaná ekonomická emancipace, ironicky poháněná hněvem po hospodářské krizi, celkovým vývojem globálního kapitalismu a heroickou estetikou antikapitalistického odboje. Proč jsem si tedy zamiloval seriál tak přímočaře, až vlastně poctivě „falešný“? Právě proto. Jeho hrdinové jsou každý v nějakém ohledu mimořádní, a přitom stejně jako jejich zcela řadoví a přehlédnutelní diváci zakopávají o systém. Nemohou v něm realizovat svá srdce, svou touhu po spravedlnosti, svoje potřeby. Nenechávají se obalamutit, že jejich údělem je mu sloužit, že je nějakým zjevením boží vůle, jak se nám snaží vnutit křesťanská a s ní jakákoli antikomunistická dialektika kapitalismu, a vyrvou mu, co jim patří právem silnějšího. Kdo tento systém nedokáže porazit – jako ani samotný Che Guevara –, může ho ještě ždímat a třeba tím i urychlovat bankrot. Seriál se tedy nezavděčuje ani slabším, ani méně schopným, protože hrdinové jsou opak toho všeho, a přímá nebo i zprostředkovaná zkušenost nám praví, jak s nimi i silní a schopní mohou kolikrát sdílet svůj odpor ke statu quo. To je příběh Papírového domu. Silní a schopní jsou VYCUCÁVÁNI lháři a ubožáky, kterým je třeba se postavit a změřit síly na život a na smrt. To dokáže jen revolucionář, nebo zloděj. Ti ostatní jsou matroš. Jsou odsouzeni věřit ve své Ježíše, politiky a pornoherečky. Osobně volím ty pornoherečky.

Taky jsem upjatý, taky si své osobní zvíře raději nechávám na doma a Dolákova produkce z předcovidového období je mi o tolik bližší, že pohled na jeho současný profil mě vede především k nostalgii. Není to otázka důstojnosti, ale informativně přínosnější náplně tematicky zasvěcených referátů, úvah a rozmluv. Aniž bych zavrhoval jeho performance – ačkoli k performance jako takové jsem vždy byl buď netečný, nebo podezíravý –, záhy nabyla té podoby, kdy už méně sloužila mně osobně a více snad autorovi. Jenomže jak se nyní z dokumentu dovídám, na zcela vyprázdněný žánr nepřestoupil a fakticky tím, jakou smršť odmítavých reakcí vyvolal, nastavil zrcadlo našemu maloměšťáctví. Přestože toto břímě rád přenechám tomu, kdo prokázal odvahu zvednout ho první, a s formálními hranicemi společenského fungování, často až útlocitně konformního, nejsem ve sporu, je nakonec dobré si čas od času připomenout, že jsme z masa, hnisu a sraček, a kolikrát i nejodpornější škleb není s to vypovědět, z jakých prohnilých a neživotaschopných článků byly vystavěny paláce konvenční komunikační kultury. Mnoho nás odžije svůj život ve střídě pohodlí a stresu bez toho, že bychom revolučně vystoupili z té jednotvárnosti konvergující determinace pod bičem vyjednávání o spolupráci. Život se stal, pokud již od začátku nebyl, nekonečnou transakcí vzájemně prospěšných výhod. Jen vzácně někdo vsadí opravdu všechno: rozeběhne se proti palbě nebo vystoupí s kritikou své obce. Tím přestává směňovat s mocí a násilím svou službu, přestává se prodávat a nastoluje se, jako se nastoluje zjevená pravda sebejistoty. „Jsem tady“, říká Antonín, a odmítá své „jsem“ směňovat s naším „jsi“. Mnoho z nás svůj život promrhá, bohatých i chudých, protože jsme mu nedali šanci. Uvízli jsme ve společném „jsi“ a hovíme si v tom, že už – nejsme. Takže k čemu nám bylo všechno naše nadání, když se minulo s odvahou dělat věci po svém? „Talent is luck. The important thing in life is courage.“ (Manhattan/1979)

Když jsem byl malý, jezdili k nám z dáli příbuzní a celá domácnost se na to připravovala snad týden dopředu. Pocházeli z jiného civilizačního niveau, mnohem vyspělejšího, tak jsme měli co dělat, abychom si získali jejich zájem zdržet se co nejdéle a přijet příště zase. Jejich adresou byl socialistický byt, možná stometrový, jak nebývalo neobvyklé, s tekoucí teplou vodou a vytápěný plynem. Z docela čistého inženýrsky vybaveného bytu se odhodlali přijet, vzácně i přespat, takže jsme je zasypávali zájmem a všemi možnými výdobytky naší práce na dvou polích. Vždy jsme jim přibalili spoustu pracně škubané drůbeže, deset i dvacet litrů pálenky z bolavě sbíraných švestek po svahu nad domem a ctili je jako bohy. Nám teplá voda netekla, v domku řádila plíseň, topilo se uhlím a dřevem, o záchodu ani nemluvit. Tak se tito vyspělejší příbuzní vždy hezky napakovali a včas odjeli, aby nenačichli bídou. Jak jsem později rostl, vídal jsem je už méně, ale rok od roku bylo zjevnější, že jsou to ubozí vykutálení alkoholici a kreténi, kteří rozhazovačnými manýrami prošustrovali i ten superlaciný komunistický byt s Favoritem a nebýt rodičů, kteří jim na své adrese vyčlenili ¾ celé nemovitosti, jejíž údržbu jim až do skonání kompletně propráceli, byli by dnes patrně oněmi „nepřizpůsobivými“, na které tak nadšeně nadávají se sklenkou Tuzemáku nebo Hanácké vodky u Televizních novin. Proč se mi tato vzpomínka z dávného zapomenutí tak rychle prodrala na povrch už během prvních dvou dílů tohoto seriálu? Netřeba hádat, stačí si je pustit a uvědomit si, kam to ti bílí bohové zpoza Lamanšského průlivu dotáhli. Jsou dnes také mnohem menší, ve svou velikost už věří leda pod palbou etanolu a nějakým „Je libo žirafu?“ jejich návštěvy pradávno nezačínají.

„Země kriminálníků“, jak říkával můj ožralý strýc, maminkou po dekády dotovaný živitel ctěného senátora Valenty. Pak jsem mu vymáčknul těch jeho pět beďarů na zpoceném čele, zatáhl ho tradičně za prst, poslechl si slavnostně mi uspořený prd a doufal, že snad jednou také budu tím kriminálníkem. Pak snad neumřu ožralý v posteli, opuštěný všemi těmi tolikrát zmlácenými „nevděčnými kurvami“. No, je to pro mé zcyničtělé srdce osvěžující, když mi někdo ukáže amíky až po uši podobné Čechům a dá mi zapravdu, že zlo všeho druhu není žádným privilegiem mocných a bohatých, ale spíš tak nějak patří k životu ve znamení jeho všeobecné nouze. Excelentní usvědčení přehnaně namnoženého lidstva i pána boha, který bohužel netrpělivě sklidil tu hanebnou opičí úrodu a kontaminoval svět svými nezvedenými dítky.

Libanonská varianta Romea a Julie demonstruje věčnou nesmiřitelnost sváru, základní téma antické tragédie. Svár je neukojitelný hlad po spravedlnosti, který tím, že právě vyhověl jedné ze stran, přežívá v naději na mstu a vytěsňuje štěstí. Láska se musí podřídit konfliktu a zmizet, protože je urážkou spravedlivé zloby všech znesvářených stran, když dokládá možnost i té nejtělesnější náklonnosti mezi těmi, kdo by se z úcty k vlastní kmenově historické příslušnosti „měli“ nenávidět. Vyprávění předvádí strhující detektivní práci s kulturně exotickým materiálem a v souhře s mimořádně silným děním dovádí k dokonalosti pointu, již by jiný způsob nakládání se zde přítomnými motivy jednoduše neunesl. Oidipovská pointa je natolik mezní a instinktivně kontradiktorická, že pro ni většina umění nemá dost citu a volí spíš samoúčelně šokující než bohužel docela dobře možné, a přitom povznášející příběhy (typickým představitelem nijak nepovznášející a pouze šokující incestní nehody je Oldboy/2003).

Představa, že si jeden jakkoli drsný chlápek oběhne stovky lidí, které zkorumpuje, aby mu spravovali jeho mafiánské království s naředěnou dezinfekcí, je naivní. Žádný takový filmový superzmetek nikdy nikde neexistoval, to jsou komiksové bajky. Matematicky to kulhá proti mnohem pravděpodobnější variantě, která je v adresaci iniciativy obrácená. Nedává smysl, že by jeden superschopný mafián zorganizoval business, ve kterém by dostal pod palec tolik lidí. Pravděpodobnostně vzato je mnohem blíž pravdě zcela prosaické vysvětlení, že naopak jednal v pozici blba, kterého si řídila dobře zorganizovaná skupina funkcionářů ze zdravotnického rezortu. Jestliže má stát stovky ředitelů nemocnic, pak se nejspíše velká část z nich domluvila na kšeftu, který vyžadoval řízenou nedbalost v několika stupních kontroly a samozřejmě obchodní kostru, plynoucí z podmínek globalizované ekonomiky. Daňový poplatník nemůže rozumět všemu a na koncentrace antiseptik ani výpovědní hodnotu jejich nacenění nedohlédne, tak ho nadvakrát můžeme ojebat: založit přes bílého koně firmu sedmkrát dráž dodávající základní surovinu do firmy, která ji během dalšího zpracování státu zředí. Stát vydá v případě desetkrát ošizeného antiseptika sedmdesátinásobek skutečné hodnoty. Takový kšeft může snadno živit všechny ty ředitele nemocnic, jejich feny, fakany i levobočky. A tito ředitelé mohou zastávat vzájemně příjemnou politiku, kdy se jedni v kabátu sociálních demokratů zastávají sociálních výdobytků moderního státu, druzí jim pokrytecky oponují falešnými řečmi o rozhazovačném státu. Zatímco ho z obou stran svorně vycucávají. Tento příběh v mnoha variacích známe všude, kde vesele vyháněli ty zlé a zkrachovalé komunisty. Pak je tu ještě příběh o tom, jakých kontur může snadno nabýt nacionalisty tolik oslavovaná suverenita. Stáhnout prokazatelně vadné výrobky z rumunského trhu může podle rozhovoru v dokumentu jen sám výrobce, který má ale následkem podezření ze zločinu zablokované účty, což mu brání vystavit storno faktury. Takovou legislativní šlamastiku si Rumuni asi neupletli omylem, protože od samého začátku můžeme sledovat, jak se vláda až trapně arogantně a sebevědomě snaží kauzu odbýt a znevážit. Dokonce si vycucala z prstů číslo o 95procentní účinnosti dekoncentrovaných dezinfekcí, čímž se snažila vyřídit rozčarování nad tím, že nemocnice z peněz daňových poplatníků kupují zlomek toho, nač od nich peníze dostaly, a tudíž jako bonus ohrožují životy pacientů, potažmo samotných daňových poplatníků. Mimochodem o argument víc, proč se maximum legislativy má přebírat z nadnárodně koordinované úrovně po jednáních, která zahrnují zkušenost pokročilejších systémů. Podobně jako mohou Rumuni děkovat, že se hygienická úroveň zdravotnických zařízení vykazuje unijně, protože v případě soběstačného modelu kontroly by počet evidující mrtvé evidoval pohřešované. Další příběh se může jmenovat „Lékař podnikatel“. To si takhle lékař uplácí nadřízeného, aby ho přesunul k pacientům schopným neformálně si připlatit za lepší péči. Tihle lékaři by ekonomku vystudovali z fleku. A ještě jeden je o sociální demokracii na rumunský způsob: lékaři, kteří to v Rumunsku dovedli až k červům, a IT pracovníci mají mít nulovou sazbu daně z příjmů, zatímco ostatním, zřejmě méně prospěšným, oborům má být velkoryse snížena z 16 % na 10 %. Jádro této volební korupce lze vlastně shrnout do slibu: když nám dovolíte vynulovat svým přátelům ve zdravotnictví a IT příjmovou daň, my pak tu vaši z šestiny snížíme na desetinu.

1+1=1 může znamenat nápovědu, že Domenico je opravdu blázen, nebo je to kvalitativní formule pro neměnnost jeho stavu. / Svoboda je důvěra. To chce Eugenia Andreiovi vysvětlit, protože v minutě 42+ bezprostředně poté, co jí pochválil její krásu, vyjádřil pochopení k muži, který zavřel svou rodinu na 7 let, což takto seřazeno vyznělo jako souhlas. Eugenia se ve scéně na čase 1:07 zlobí na muže a Andreiovi vyčte, že je zakomplexovaný a neví nic o svobodě, protože se jí tak bojí, že se raději zajímá o „madony“, než aby riskoval s ní jako se skutečnou ženou. Také se prý neumí oblékat a je jako červ, kterého nejde zašlápnout. Ale jak v něm tato výčitka vězí a opilý ve vodě promlouvá k malé dívce, nejenže si obhájí svou nízkou spotřebu oblečení jeho kvalitou, také vysvětluje, že „nevyjádřené city se nezapomínají“. / ZAJÍMAVÉ KOMENTÁŘE - Traffic: podle mě i lépe než původně já pochopil smysl 1+1=1 (jako jednotu dění v bezčasí).

Není to kritika ani tak systému, jako lidí. Vrchovatě je kritika lidské povahy předvedena 6. dílem. Jednání i rozhovory ukazují, co jsme bez ohledu na systém zač a jakými přeceňovanými onucemi jsou především naši nábožní mravokárci, kolikrát jen zakuklení sexuální devianti a násilníci (jeden dialog ženských konkurentek před hrou s kuličkami v 6. dílu připomíná scény z filmu Ai no mukidaši/2008). Hrami napříč prohrávají hlavně sobectvím izolovaní, proradní a násilničtí jedinci, neschopní alespoň do určité minimální nutné úrovně autentických vztahů. I ti, kteří spolu autentické vztahy vytvářejí, vypovědí svou „morálnější“ službu zahnáni do úzkých, kdy jsou formulovaným zadáním postaveni proti sobě. Soutěž zhruba do poloviny podněcuje ke spojenectvím, která posléze rozmělňuje až zcela převrací. Ti, kteří v životě nepostrádají než materiální jistoty, mohou až do konce úspěšně směňovat své účelové pakty s ostatními, aniž by tím jejich touha přežít zeslábla, zatímco náročnější z hráčů, kteří v posvátnost mezilidských vazeb a důstojnost člověka věří, ukládají vlastnímu přežití i výhře podmínku. Dva z účastníků se rozhodnou zemřít a vítěz soutěže výhru nakonec ani nechce, jak je pohledem na člověka, který mu soutěž zprostředkovala, znechucen. Aristotelés definoval člověka v duchu přesvědčení o jeho mimořádném postavení mezi ostatními živočichy z titulu, jak se domníval, jeho politického údělu. Zvířata nejsou bytostmi společenskými se všemi referencemi k tomuto Aristotelovu konstruktu, vzešlému z podmínek své doby, kdy se rodila myšlenka řecké demokracie. S kategoriemi dnešní biologie bychom ale bez pouze hypotetických škálovacích dohod nebyli s to určit, kde začíná a končí společenskost, která člověka z množiny zvířat vyjímá. Někdo by to zkusil uhájit řečí a artikulovaným myšlením, ale nepřesvědčil by. Blíže k člověku se dostává Bergsonův pokus vyvodit lidství z možnosti smíchu. Lévi-Strauss nabídnul vědecky nejjistější diferenci, když se zabýval způsoby tepelné úpravy potravy. Ale i ty měly svůj nástup, který pravděpodobně nejsme schopni konsensuálně korelovat s etapou, v níž se zvíře evolučně stává člověkem. Totéž platilo o smíchu i politice. Všechny naše obecně lidské diference, dnes tak jasné, mají ve svém původu možná velmi rozmazané hranice, sdílené s čímsi zvířecky prostým. Ve snaze o definici člověka nakonec vždy volíme ošidné parametry, protože jiných se tu nedostává. V seriálu jsou lidé buď zvířata (což má evidovat hlavně 4. díl, vracející člověka někam hluboko do zapomenutých „pater“ evoluce), nebo víc než k fyzickému přežití inklinují ke svým nárokům na život. Nejsou-li tyto nároky naplněny, například se po případné výhře není za čím vrátit, rozhodnou se zemřít (dívka v 6. dílu, pozůstalý manžel v 7. dílu). Proto si myslím, že by bylo možné definovat prostřednictvím sebeusmrcení, jehož je subjekt schopen, cosi jako „duši“, a to bez ohledu na tělesnou strukturu, mám-li být otevřený k možnosti, že tohoto bilancujícího sebeusmrcení je schopen i jiný tvor než člověk. Protože ať už je sled dílčích instrukcí tvořících rozhodnutí objektivní, nebo je rozhodnutí iniciováno skutečným, dále nedělitelným subjektem, a člověk je definován buď výhradně jako tělo, nebo se zahrnutím instance nedeterminované vůle, je přece schopen „dobrovolného“ sebeusmrcení, jímž vyhlašuje soud nad svým životem za jeho aktuální bilance. / Až do konce sledujeme zbabělost, podlost a podobné vady pěstované slabými a obecně znevýhodněnými. Bývají vystrašení, nederou se dopředu, nechají se uchlácholit klidem a hoví si ve stavu, kdy je řídí ostatní (ta vykutálená potvora o sobě prohlásila, že se nikdy nechtěla nic učit, v páté hře si jeden muž vyprosil první pozici, protože chtěl prolomit klatbu strachu). Mají to v povaze, čehož ostatní zneužívají, a je to symbióza i trest v jednom. Soutěž je má svým způsobem lidsky obnažit a vzkřísit, jsou-li toho schopni. Začíná to jako kritika blbce, který z nevíry ve schopnost se uplatnit prostě ustavičně doufá. V nějaký zázračný úspěch ze hry, v níž nad jakoukoli vypočitatelností drtivě převládá náhoda. Sází a prohrává, je naivní a nezodpovědný. Nevěří v sebe, ale v dobrotu svých pohnutek, a tato jistota jeho víry v principiální dobro světa je tím, čím se nechává strhnout k ještě bláznivějším nápadům. Není líný, je zmatený a nakolik zoufale nevěří svým schopnostem, natolik hluboce se cítí nevinen před světem, který od něj ovšem nechce víc, než aby obstál. Podle selektivního kánonu ať už starého sociálního darwinismu, nebo dnešního kapitalismu máme hlavně obstát, a je přitom lhostejné, zdali na něčí úkor. Původní vědecký darwinismus byl deskriptivní hypotézou a jako takový pouze konstatoval evoluční fakta mezidruhové a vnitřně druhové hierarchie. Sociální darwinismus toto konstatování transponoval do normativní polohy a kapitalismus předstírá, že pomocí stále diskutabilnějšího a parametricky neuchopitelného tržního „algoritmu“ jednak přebírá funkci sociálního darwinismu coby optimalizačního principu, jednak tuto v zásadě brutální úlohu humanizuje. Kapitalismus prostě lže, jako když Fed tiskne. Tak zaprvé si ani z lidí nevybírá nadlidi, leda by pokrokem vůči opici bylo prase. Zadruhé se ta fakticky nepřehledná a pozoruhodně propustná tržní selekce nijak zvlášť nestará o mravy, mír a všeobecné blaho, jestliže to všechno předně někomu nevynáší, což znamená, že všechny tyto altruistní či sociální perspektivy jsou v ní zahrnuty pouze na způsob snadno nahraditelných podmínek, obětovaných hře s nulovým součtem. Blaho jednoho roste z chudoby druhého a bohatší si péčí o méně bohaté pomáhá jen potud, dokud to potřebuje, aby se nechytl do pasti z kritické nadvýroby. Když bublina veřejně prospěšného kapitálu splaskne, kapitalisté svůj ideologický bankrot vyloží jako zášť a závist nevděčného proletariátu, který se v rozmaru z nadbytku a rozmazlen jimi nesenou prosperitou uchyluje k protitržním perverzím a centralismu. My, kteří nejsme pravicovými sebe-entuziasty, zatím chmurně vyhlížíme, co dalšího přinese vláda zbožnělého trhu, dosud vždy střídaná katastrofou. Když byla nejméně regulována, těsně před a mezi světovými válkami, tu se zauzlila do paradoxů, které přirozeně nebylo lze vyřešit jinak než diktátorem a odmítnutím dalšího chaotického „rozplétání“ meritokratické hádanky v duchu sociál-demokratického reformismu. Moderními totalitami přece jen vykrystalizovalo to, co jim deterministně předcházelo. / Je otázka, zasloužíme-li si jinou hru, než je naše pomalá „hra na oliheň“, ve které snad nikdo nevyhraje, protože poslední zůstává sám. Zatím jí totiž dáváme přednost, uctívajíce naši porážku, kdykoli jdeme volit, pracovat nebo nakupovat. Kapitalismus je nevyhnutelná volba toho, kdo hodlá přežít, točit kapitalistickým soukolím dál. Člověk je buď uvnitř, nebo není.