VictorMartel

Při vší představitelné úctě, vnitřní narážky filmu na Truffautovou Americkou noc nechápu. A hlavně, mnichovský komplex je asi tak aktuální, jako faktor živé paměti s ním spojené. Mnichovská dohoda dnes fakticky zajímá tak akorát historiky a nudící se kvasiintelektuály. Historik, přeceňující přítomnost historického myšlení vlivem vlastní obživy, se zabývá chimérou „komplexu“, možná bizarně probíraného v novinových článcích, nicméně pro realitu každodenní masové národní komunikace nijak charakteristického, protože masa povinnostmi ujařmených občanů dnes zkrátka nemá důvod řešit nějakou západní „zradu“ na Benešovi a zabývá se prostými záležitostmi dneška s tím, že pokud vůbec laicky promluví o něčem z jí nezakušené minulosti, nelze sumu takových názorů převést na jednotnou tendenci tu konkrétní událost nějak interpretovat, ač jestliže na tom vůbec záleží. Mnichovský moment československých dějin funguje pouze první následující dekádu, kdy podpořen mnohem starším národním optimismem vůči slovanskému východu definitivně rozhodl o příklonu Čechoslováků k sovětské straně začínající studené války (týká se to průkazně všech stran Národní fronty; Christiane Brenner, Mezi Východem a Západem), s čímž možná nepočítal ani Stalin, který byl ve svých původních ideologicko-strategických plánech takto hluboko v Evropě podle některých svědectví a interpretací až ahistoricky opatrný. Jestliže dvě pětiny voličů daly v roce 1946 důvěru komunistům, ano, evidentní příčinou toho byl příšerný stav jen tím nejubožejším ignorantstvím velebitelné první republiky a samozřejmě ona dohoda s Hitlerem, která jeho armádě umožnila postupně pozabíjet přes (na frontách, popravami, genocidou i běžným civilním terorem) 340 tisíc obyvatel Československa a poškodit československé hospodářství v řádu stovek miliard tehdejších korun, dnes vhodněji představitelných hodnotami v řádu bilionů, a konkrétněji pak narušeným zásobováním v důsledku zdemolované infrastruktury, nemluva o sociálních a psychických dopadech spojených s bezdomovectvím, bídou a osiřelostí, kteréžto imperiální plody (jako ve svých deníkových záznamech historik a sovětolog Jan Slavík) oprávněně dávali tito voliči za vinu právě velkokapitálu pro jeho přirozenou benevolenci vůči korporativnímu nacismu s jeho nenávistí vůči tzv. „židobolševismu“. Přes to všechno dnes ale sotva někoho střízlivého napadne klást národně specifikující souvislost mezi dějinně symbolické ročníky a obviňovat buď Čechy, nebo Francouze z důsledků konkrétní příčinné konstelace, za níž mohl nějaký Daladier slíbit nějakému Hitlerovi lhostejnost jeho Francouzů vůči obsazení autonomního československého prostoru; ani nějaká vpravdě vybájená západní proradnost, ale ani naše neméně vybájená alibisticky se vymlouvající paralýza není vinna fenoménem protektorátu a úspěšnosti nacistické kampaně o legitimitě a účinnosti Drang nach Osten. Jedna věc je dobově platný historický pojem, jak je dán Tesařem vytyčenými aspekty lidové reflexe tohoto traumatizujícího momentu, a druhá věc kavárenský konstrukt, uměleckým mozkem arogantně imputovaný mentalitě zcela hypothetické, jako jakési výkladové tendenci uplatňované prý populací obecně. Ještě na závěr jednu citaci k situaci od ústředního účastníka: „Došel jsem k závěru, že kdybychom odmítli anglo-francouzský plán a šli hned do války s Německem jen za podpory Sovětského svazu, bylo by došlo k těmto důsledkům: Celý západní svět by byl – ať upřímně, ať neupřímně – věřil, že Hitler se svou propagandou o Československu jako nástroji bolševizace střední Evropy má pravdu, a byl by se obrátil ihned proti nám. Maďarsko a Polsko by přirozeně hned všemi silami pomáhaly Německu.“ (Edvard Beneš, Mnichovské dny; citováno z Paměti I. Mnichovské dny. Praha, Academia, 2007, s. 380)

Mnou nezapomenutý film, jehož název jsem po dvaceti letech konečně vydoloval vhodným zkombinováním k scénám odkazujících hesel z paměti internetového vyhledávače a mohl se podělit o onen hluboký zážitek, kdy sledujete, jak malí trosečníci propadají atmosféře divočiny pod zprvu efektivním, ale dlouhodobě neudržitelným „vedením“ jednoho nezvedeného chlapce, jenž, civilisací zanedbán, vycítí právě zde příležitost stát se důležitým. Skupinová nepříčetnost nabírá na obrátkách, zcela upozadivši stud, latentní vědomí konkurence vybízí k předhánění se v surovostech, než konfrontace se zděšeným pohledem záchranné výpravy probudí odložené svědomí. Málokterý válečný film řekne o válce tolik.

Příslušníci tradičně náčelnické křovácké komunity se v případě zde dokumentovaných Sanů chovali vzájemně agresivně jen do té míry, že škůdce skupiny (začal-li si například přivlastňovat větší díly úlovku) prostě s cílem zesměšnit napodobovali. Podobně jako o indiánech i o nich ale platí, že exploatační vydatnost reservací je čím dál žalostnější a nutně vyvolává podezření na genocidu, kterou pak běloši efektivně dotahují prodejem alkoholu. Přitom když ne rovnou všeobecná mírumilovnost, tedy alespoň pohostinnost a úcta k ženám bývaly mezi „divochy“ rozvíjeny civilizovaněji než v civilizovaném světě a mohli jsme tedy uctivějším pozorováním těchto exemplářů získat jistý návod, jak ze své předstírané uhlazenosti přejít k vyrovnanosti, která je upřímná a vnitřní. Irokézská kultura si podobně jako Manuův zákoník mnohem více vážila žen, než je tomu v případě kultur opanovaných semitskými náboženstvími. Ty jsou, včetně milostí odzbrojujícího křesťanství, projektem vynalézavosti mužské expanse při jeho podrobování si velkých oblastí, ke kteréžto „osvětě“ potřeboval zdůvodnit své nadřazené postavení vůči umírněností vynikavé ženě, aby zastával funkce o výpadech rozhodující. Důsledkem tomu protikladného, matrilineárního principu výchovy nebylo jenom dnes u nás tak politizované lepší postavení žen (mně známo z Russellova Manželství a mravnost, Praha, Aventinum 1947, kde na s. 22 nn. přibližuje obsah Malinowského zkoumání domorodých poměrů na Trobriandských ostrovech; jeden z odkazovaných spisů vyšel i česky: Sex a represe v divošské společnosti, Praha, Sociologické nakladatelství 2007), ale leckdy také mimořádné nadání k pacifismu.

Smršť jadrných hlášek. Zde některé z nich. „I really believe that culture can be a powerful force for peace.“ „And I don't understand how you can go on living without some moral sense of the world. / Look at me, I'm living!“ „Their marriage is going downhill, we don't have to try to compete with them.“ „I saw your friend Jane Fonda on TV the other day. Made me want to run out and buy a Ku Klux Klan poster.“

Systém šetřící na znevýhodněných sám sebe ochuzuje o naději, že by z nich mohlo vzejít něco přínosného. Bude-li saturace těchto znevýhodněných zastropována životním minimem, obrazně řečeno jednou postelí a tím nejumělejším žvancem, bude systém v zájmu udržení bezpečnosti jen generovat čistou ztrátu. Nicméně, vlastní bydlení, jehož potřebu předlistopadový režim obsluhoval mnohem plošněji (zatímco kapitalismus ze sta s dostatkem rád dělá deset s nadbytkem), opravdu není žádné lidské právo, žádná samozřejmost, a jestliže je někdo nabyl pohodlněji, neznamená to ještě, že by se všichni měli dělit o tentýž standard s těmi, kdo je takto snadno nabýt nemohou, a občan musí přece rozumět, že nic není zadarmo a že i dnes, kdy se o prostor a stravu nezabíjíme, jsme povinni přizpůsobit svůj životní rozvrh našim možnostem; nelze proti těm, kteří si na své živobytí musejí vydělávat, z čehož jsou jim přímo úměrně výši odvodů vypočítávány možné budoucí, nejisté důchody, argumentovat tím, že jim formálně vzato jejich důchody budou hrazeny z peněz tou dobou již odváděných generací, v níž budou, aniž by kdo dopředu věděl, jak, figurovat i potomci sociálně slabých, takže není prostě žádná spolehlivá kalkulace, podle níž se například společnosti vyplatí, bude-li dnes investovat do těchto potomků násobky toho, co zatím viděla od jejich předka; občan, který tuto konsekvenci nechápe a ohání se dětmi, jako by to byli žetony a my mu za ně automaticky měli být vděční, není dost příčetný na to, aby mu společnost vycházela vstříc. Underwood to řekl přesně, že „nemáme nárok na nic“, protože si stačí prolistovat trochu historických knih a zamyslet se, na co měl člověk asi tak nárok, když neexistovaly sociální mechanismy dneška, ba dokonce když se o každý stupidní metr vedla krvavá řež. Na co máme nárok v případě systému, do něhož se narodíme a na jehož chodu se svým odpovídajícím způsobem podílíme, co tento systém samotný legitimizuje a lze proto nazvat nárokem, je příležitost a samozřejmě spravedlivá odměna, resp. masově přesvědčivý, dlouhodobě udržitelný redistribuční model. Ale ani na ty nemáme nárok nějak fundamentálně již proto, že jsme lidé, nýbrž právě z titulu systému, který se přívlastkuje moderním a demokratickým, takže si při tvorbě vnitřního smluvního kódu měl dát záležet na tom, aby nevyústil v katastrofu, jaké lidstvo pamatuje z dob minulých.

Schizofrenie je v odborných kruzích známá spíše jako gradující nelad mezi jednotlivými složkami vnímání, takže pacientova mysl plodí jeden za druhým paranoidní bludy, k jejichž absurdnímu pozadí je stále apatičtější, což by se u zdravého hodnotilo jako cynismus. Nihilismus tu má pouze úlohu předělového momentu, protože idea snímku není negativistická, ale připomíná spíše ideu tradovanou výrazem obrodu umožňujícího „tvořivého ničení“. Zničen musí být vnitřní svět konformity vůči ideologické struktuře kapitalismu, jehož nahodilá historická vláda nemůže být hodna důstojnosti dějinnému diktátu se vzpírajícího individua, bažícího po autenticitě, zatímco prostor je deterministicky vyplněn jediným stále efektivněji se globalizujícím systémem hodnot a vztahů. Individuum sebou pohrdá, protože pohrdá falešnou útěchou, jíž je uspáváno, zneškodňováno při hře na individuum. Pod povrchem této duchaprázdné, masifikující hry na vzorného spotřebitele efemérní a plytké verse osobitosti propuká revolta. Výběr citací: „Losing all hope was freedom.“ „When you have insomnia, you're never really asleep... and you're never really awake.“ „Instead of waiting for their turn to speak.“ „You have a kind of sick desperation in your laugh.“ „We're consumers. We are the byproducts of a lifestyle obsession. […] The things you own end up owning you.“ „A generation of men raised by women. I'm wondering if another woman is the answer we really need.“ „Self-improvement is masturbation. Now, self-destruction …“ „Even the Mona Lisa is falling apart.“ „If we are God's unwanted children, so be it! […] It's only after we've lost everything that we're free to do anything.“ „I see all this potential, and I see it squandered. God damn it, an entire generation pumping gas, waiting tables - slaves with white collars. Advertising has us chasing cars and clothes, working jobs we hate so we can buy shit we don't need. We're the middle children of history, man. No purpose or place. We have no Great War. No Great Depression. Our great war is a spiritual war. Our great depression is our lives. We've all been raised on television to believe that one day we'd all be millionaires, and movie gods, and rock stars, but we won't. And we're slowly learning that fact. And we're very, very pissed off.“ „No fear. No distractions. The ability to let that which does not matter truly slide.“ „Listen up, maggots! You are not special. You are not a beautiful or unique snowflake. You are the same decaying organic matter as everything else. […] We are all part of the same compost heap.“ „Look, the people you are after are the people you depend on: we cook your meals, we haul your trash, we connect your calls, we drive your ambulances, we guard you while you sleep. Do not fuck with us.“ „You created me. I didn't create some loser alter ego to make me feel better.“ „What do you want? Your shitjob back? Fucking condo world, watching sitcoms? Fuck you! I won't do it.“ Vypravěčův démon úplně mi připomínal zákrok Baudelaireův: „Par mon énergique médication, je lui avais donc rendu l’orgueil et la vie.“ („Rázným lékařským zásahem jsem mu tudíž vrátil hrdost i chuť k životu.“; z povídky Assommons les Pauvres!; česky in Charles Baudelaire - Čas je hráč, Praha, Československý spisovatel 1986, s. 257-259)

Babiš, kterého jsem stejně jako dosud nikoho z ostatních privilegovaných nevolil, přišel rozbourat falešnou oportunistickou strategii pouhým slůvkem demokracie přes dvě dekády vládnoucích lemplů, reprodukujících se volby od voleb bez ohledu na účel. Převzal agendu legitimního kritika našeho zahnívajícího parlamentního brajglu a stal se tím, kdo konečně - když to dostatečně jasně neakcentovala svého času levicová oposice - říká pravdu o banalitách, jakými jsou korupce, parazitismus řady bezvýznamných poslanců otravujících národ z parlamentu takřka od revoluce (Benda, Laudát…), Kalouskův pracovní alkoholismus atd. O genesi Babišova ekonomického panství jsem si nikdy iluse nedělal, protože na tyhle prapodivné privatizační miliardářské selfmademen může věřit právě leda někdo s inteligencí na úrovni průměrného Babišova voliče, oprávněně rozhořčeného kvůli rozkradené zkorumpované zemi a zároveň ovšem slepého k tomu, že jeho oblíbenec při svých nátlakových manýrách korumpuje pohledem. Úspěch takových vykuků, jako je na jedné straně korporativista Babiš, na druhé patron „soukromníků“ Valenta, je přímo úměrný hloubce národního zoufalství jednu generaci od revoluce. Babiš takto nezbohatnul bez toho, že by měl vliv na centrum, a je jasné, že vliv by na centrum neměl, kdyby tak daleko nesahaly i jeho informace. Lze se bohužel jen domnívat, na koho všeho z těch porevolučních politiků měl nějakou špínu a k jakým všem legislativním zmetkům je přiměl. Na dokumentu se mi nemá co líbit nebo nelíbit, protože mám za to, že v něm není navzdory protagonistově námitce ohledně selekce názorových přispěvatelů ani stopy interpretace a vlastně, ať už byl jakkoli sestřihán, působí povýtce naturalisticky. Záběry na sprostotu neskrývajícího Babiše i Babiše, který se naopak ve vztahu sémantiky k jednání chová velmi pokrytecky (například rozhovor stran vlivu internetu na demografický vývoj a přirozenou reprodukci, iniciovaný Babišem coby 40-tiprocentním vlastníkem umělé oplodnění zajišťujících pracovišť), se odvíjejí bez ingerence dokumentaristů. Protagonista si tak nemůže legitimně stěžovat na deficit objektivity a exponovat se do role podvedené oběti. Kdo tam vstoupil, musel být naivní, kdo tam zůstal, má žaludek kurtizány. Řadoví zaměstnanci v jeho masovýrobách jsou snad ještě svobodnější než ti, kteří se mu podřídili v rozhodovacích článcích jak ekonomického, tak politického provozu. Na druhou stranu, bez jeho nástupu k moci bychom zůstali jen ještě zatuchlejší zemí zlodějíčků a korupce.

„God has no faith in us.“ „Ruthless pragmatism.“ „Harmony…“ Hojnost skvělých promluv, které jsem měl původně v úplnosti zaznamenány. Nicméně americké filmové umění si i zde libuje v pro mě neuvěřitelných konstrukcích, jakými jsou nevychýlitelně zarytá cílevědomost politického dravce, velkorysé promítání vlastní světonázorové žluči do příběhu o zákulisních politických poměrech či o sobě příliš jednoduchá idea bezohledné destruktivní síly u moci. / Křesťanský národ je fascinován „zlem“, protože je mu jako „zlo“ zapovězeno, měrou, v jaké si ho zdravá, chemií obskurního imperativu „dobra“ nefrustrovaná mysl ani nepředstavuje. / Vážně to neříkám ze závisti, Underwood je nelidsky schopný a celkově přesazením do kontextu realistických podmínek neuvěřitelný. Že by skuteční lidé v sobě měli tolik nejen smyslu pro ďábelské plánování, ale dokonce i vznešeného ducha? Ve stereotypu genializující manýry se potácející seriál si až příliš zvykl krmit hlad politicky bezvýznamných diváků po spikleneckých pohádkách, takže nám nakonec předestíral hrdinu schopného další tahy plánovat a promýšlet s týmž předstihem a důmyslem jako nad scénářem (a jako by měl o situaci vlastně božský/režisérský přehled). Takové supermanství unudí. A dánská původnější alternativa Borgen se bez něho obešla. Seriál má mnoho slabých epizod, přičemž nejvíce postradatelná je podle mě 2. řada (5. ŘADA MĚ STÁLE JEŠTĚ ČEKÁ).

Nevinné veselí.

„You're a big man, but you're in bad shape. With me it's a full time job. Now behave yourself.“ Nadto skvělý soundtrack, na jehož základě (Roy Budd) vlastně postavili jinak ubohou verzi se Stallonem.