VictorMartel

„What happened to the American Dream? It came true! You're looking at it.“ Ukázka toho, že tak fanaticky idealizovaný liberalismus je vlastně pokryteckým diktátem podmínek umožňujících absolutní rozklad, nápadně připomíná varovné postřehy Lawrenceových Studií z klasické americké literatury. Nicméně i kdybych se chtěl vcítit do komiksového nadšence a plesat nad formálními invencemi, nápaditě komplexním zpracováním nebo překvapivě snesitelnou syrovou poetikou, je sonda tohoto pokusu o interpretaci smyslu lidské existence zřejmě z podstaty svého nadlidského úkolu vysvětlit zároveň mravní paradoxy společenského fungování odsouzena k celkové plytkosti a náznakové fragmentárnosti.

Podle řady badatelských závěrů na poli religionistiky, antropologie, filologie a historie vůbec mají mnohé blízkovýchodní mýty své až příliš přesné předobrazy ve starších pověrách jiného než nutně semitského původu a nadto často četné. Způsoby, jimiž se vykládal vznik světa a jeho řád pod mocí přírodních živlů, napříč starověkem vyskytují v lehce odlišných verzích opakovaně, k čemuž mezi jiným vedly obdobné geograficko-klimatické podmínky. Odhlédneme-li od vcelku nepodstatného sci-fi závěru, šlo zde ale o víc než o provokaci, sice o velice svěží studii reakčního modelu jednotlivých postav (hlavní totiž není žánrové vyřešení otázky, zda jsou ona „svědectví“ předstíraná nebo pravdivá, ale rozmanitost povahově adekvátních reakcí). Naše myšlenkové pochody vázané na hodnotové vidění světa jsou emočního a pudového původu. Učíme-li se dnes, jako se kdysi vyučovaly církevní katechismy, konkrétním konceptům zásluh, všem dosud prosazeným aspektům tolerance a solidarity, ba všeho-globalisaci jakožto vlastnímu paradigmatu modernity a čemu ještě, můžeme si být jisti, že v těchto samozřejmost předstírajících doktrínách, zakládajících přitom jen modernější a v lecčem dekadentní verse morality, jsme neustále masírováni zarputilostí těch nejstarších a jakkoli psychologicky prostých, sotva genealogicky mapovatelných špinavých soudů a bludů. Zároveň v dosavadním světonázorem zjevně neuspokojené zvědavosti prahneme po dalších soustech lži, k čemuž nejlépe poslouží aktualizovaný řetězec báchorek o něco erudovanějších.

Jako všechno s podobným námětem slabší než mnohem realističtější a inteligentnější Costa-Gavrasův Kapitál, nicméně syrovými záběry na dopadové vrstvy tohoto obludného nastavení dělby moci nebo samou až dokumentárně analytickou koncepcí zasvěcujících komentářů a dialogů vyniká nad bláhově pompézní a sentimentální fikcí obou Wall street (s tím, že první je alespoň skvěle vyprávěný a hraný), Vlka z Wall street a Margin call, který nám zkouší namluvit, že trhy jsou řízeny jinak zasloužilými či geniálními inženýrskými quants, pro které je takové živobytí vlastně degradační. S výjimkou Costa-Gavrasova Kapitálu se všude setkáváme s entertainmentálními hezouny, jako by jimi právě tak oplýval svět finanční inteligence, který se tím má odprezentovat ještě svůdněji, než kdybychom viděli jen peníze. Tuto propagační komponentu filmu rád odpustím, je-li alespoň dobře promyšlen obsah.

Na rozmáhající se laciný antikomunismus obecně ordinuji stať Patnáct let sovětského Ruska z pátého ročníku Šaldova Zápisníku. Sotvakdo by dovedl tak stručně a přesvědčivě vysvětlit onu dějinnou nutnost, v mnohém úspěšnou, jakou byla sovětisace carskou správou zanedbávaného impéria. Ve světle takové argumentace postrádá smysl opožděně mumlat proti historickým pokusům o socialismus, natož se specifickým odporem k Rusům vytahovat slova Borovského, Masaryka nebo André Gidea z roku 1936. Tento projekt se mi líbí tím, že na rozdíl od jinak rovněž dobře zpracovaných pořadů Historie.cs a Retro postrádá jak interpretační filtr poplatný antikomunismu, tak nostalgický pohled nadšených uživatelů tehdejších technologií. Jsou zde díly dokumentující propagandistický prvek dobové publicistiky, ale i díly obsahující reportáže otevřeně kritické, ne nepodobné těm, jimiž jsou medializovány všechny kauzy dneška (to se týká hlavně perestrojkového období: špatný systém výstavby a rekonstrukce silnic, vynechávající zásobování: žárovky, díly v mototechnách...). Pamatuji si dobře rozličné situace, kdy se, abych tak řekl, pozůstalí československého reálného socialismu vášnivě dohádali ohledně toho, zda něco nějak bylo, nebo nebylo, nebo se přeli alespoň tak, že co shodně identifikovali jako existující vlastnost oné doby, každý po svém různě hodnotili. Zkrátka a dobře, vycházím-li z typické situace mladého člověka, vystaveného obojakému hodnocení týchž opatření podle konkrétního poměru individua k zaváděné politice i svědectvím o složitosti a proměnlivosti této éry jako takové, činí to tento neutrální žánr vyváženého, nekomentovaného výběru dobových reportáží velice zajímavým a napomáhajícím nám samostatně si formovat své názory v přímém osobním kontaktu s tím, jak se tehdejší režim viděl a chtěl vidět sám.

Zatímco smyslem totalitního uspořádání je nová, přelomová tvorba, opírající se o vizi nápravy již vyžilého společenského systému a vycházející tak z konstruktivní dialektické reflexe po revoluci volajícího krizového stavu, v provozu nastalého uspořádání je privatizována politika nanovo a ideály revoluce jsou degradovány na zaklínací formulky, přičemž se prosazuje zdegenerovaná a z principu neuspokojivá záliba moci šikanovat ostatní. Jedovatá atmosféra zcela ovládá film. Podobné: Pouta (2009), Pianista (2002).

„We didn't know what we were getting into with this John Wayne shit. Boy, were we dumb.“ „I was always so damned sure... about being myself... and how nobody was going to make me do anything I didn't want. And now, here I am. They finish you off with a discharge or put you on a casualty list. It doesn't matter how special you are or were. I feel like one of those dogs nobody wanted, remember?“ Skvělá náhoda, že jsem o manipulativním pozadí liberálních zaklínadel četl předešlého večera v Lawrenceových Studiích z klasické americké literatury: „'Henceforth be masterless.' Henceforth be mastered.“ Vyzývá-li nás ideologie ke svobodě, dělá to s cílem ovládat nás co nejpohodlněji.

Homér se vyžívá v dobových křivdách a surovostech, což mu na příkladech z Odysseie u nás zazlíval třeba Šalda: „Nevím, proč bych z křivé úcty k Homérovi nepojmenoval věc pravým jménem; je mi nesympatický fetišism všeho způsobu.“ (Nad starým Homérem neboli o svobodě básnické i lidské; vytištěno in Tribuna 1922; zařazeno např. do výboru Časové i nadčasové, Praha, Melantrich 1936 a ovšem do 12. svazku Kritických projevů, Praha, Československý spisovatel 1959) Jeho krvavá líčení bojů i na naše poměry až exoticky drsných závodů (včetně nanejvýš brutálního pěstního zápasu) v XXIII. zpěvu nesečtělého sedmnáctiletého chlapce, který rok, dva do té doby jen poslouchal pořád cosi o antické humanitě a vznešenosti, prostě zaskočí a garantuju, že žádný z násilím naládovaných thrillerů mě nikdy nevyděsil jako četba Iliady. Už zde se film odchyluje od předlohy, která je mnohem popisnější stran bojových scén a zřejmě se v líčení surovosti vyžívá. V oněch sedmnácti jsem si zaznamenal všechny mnou vysledované nesrovnalosti tohoto zrovna aktuálního zpracování vůči předloze a souvisejícím pověstem v rámci daného mytologického cyklu. Bylo jich asi pět, nebyly zásadní, už si je nepamatuji a seznam jsem ztratil. Prostě tam jsou a poznamenávám to proto, že přímo jinak vykládají děj a postavy. Mimoto, chybí zde soupeřící intrikánští bohové, postrádám zpracování tragických osudů vedlejších postav (Aiás, Kassandra, Ifigénie) a samozřejmě slavné počínání Diomédovo; dle mého nezanedbatelný je i fakt, že při vší původní kritice Paridovy neuvážlivosti nebývá tato osoba původně podávána jako zženštilý zbabělec, ale naopak je napříč tradicí známa udatností v závodech. Ve starých řeckých dějinách, jimž dominuje jakýsi agonální existencialismus timokraticky chápané meritokracie, skoro neuběhne řádek nezmiňující se o nějaké nové válce proti tomu, s kým před několika lety tatáž obec byla v alianci. Mnoho se také napolemizovalo o Achillově „pýše“ (U NÁS HO MYSLÍM SOUDÍ PŘÍKŘE SÁM PŘEKLADATEL OTMAR VAŇORNÝ - ZNOVU SE PODÍVAT), ale jestliže se domníváme, že se nám nějaký Achilles má či nemá co líbit, je to už falešný obraz, protože v takovém případě čteme vlastní projekci. Mythologický Achilles, jenž se podle někoho legitimně, podle někoho nelegitimně přel s Agamemnonem o spravedlivější dělení kořisti a lepší zázemí pro již deset let na maloasijském pobřeží pobývající vojska, neměl naše svědomí odkud čerpat, protože jeho svědomí bylo konstituováno zcela jinými společenskými (evolučními) požadavky, zcela jiným pohledem na svět a na život, dnes i sotva historicky rekonstruovatelným. A ve filmu je snad Achilles ještě podivnější, než jaký by se líbil moderním humanistickým moralistům. Náš sentimentální, vnitřně rozervaný Achilles, pasivně revoltující proti povaze vlastní hypermilitantní kultury, je pouze náš dekadentní sen ve věku rozněžnělé popkornové kinematografie dobra a lásky.

Průlomové u tohoto filmu jsou titulky, zachycující žánrové prvky morbidního thrilleru. (David Bordwell, Kristin Thompson - Umění filmu, Praha, Akademie múzických umění 2011, s. 132)

Ova priča nema kraj. Ústředním sdělením této „felliniovské černé komedie“ (David Bordwell, Kristin Thompson - Dějiny filmu, Praha, Akademie múzických umění/NLN 2007, s. 649) je epilog, uvedený už Crniho dobře míněnou odpovědí Markovi: „Prominout můžu, ale zapomenout, to…“: „Tady jsme vystavěli nové domy, s červenými střechami a komíny, na které se budou stěhovat čápi; s branami otevřenými dokořán pro milé hosty. Budeme vděčni naší nové zemi, která nás živí, a slunci, které nás hřeje, i polím květin, které nám připomínají tkané koberce rodného kraje. S bolestí, smutkem a radostí budeme vzpomínat na naši zem, až budeme našim dětem vyprávět a vyprávění začínat jako pohádku: Byla jednou jedna země...“

Bylo mi docela trapně.