VictorMartel

Tihle „posedlí“ či „sensibilní“ především manifestují trauma a vztek a volají o pomoc, čehož zneužívají samozvaní svatí příživníci. Starý dobrý Josif, který měl být knězem, by si s businessem falešné spirituality uměl poradit. Jsme zde svědky pouze toho, jak pacient s „vymítačem“ hrají společné divadlo, popsané v Engelsově stati Přírodověda ve světě duchů z poloviny r. 1878 (Die Naturforschung in der Geisterwelt“, in: Illustrierter Neuer Weltkalender für das Jahr 1898/Hamburg, s. 56-59).

Film šablona: kombinace komerčně osvědčených prvků - charismatický zpěvák za vrcholem své kariéry, problematické vztahy, napravený alkoholik, hromada sentimentálních keců a protestantsky shovívavý bůh pro zoufalce.

Nedávno jsem se doslechl o kontroverzním nápadu obsadit do role Achillea černého herce David Gyasi, když mi bylo sdělováno zamítavé stanovisko k leckdy bizarním přístupům politické korektnosti. A samozřejmě jsem si nemohl nevzpomenout na podobný pocit, s nímž jsem se ptal po vhodnosti výběru Brada Pitt coby Achillea předchozího, Diane Kruger co Heleny Spartské a samozřejmě Charltona Heston jako Judah Ben-Hur. Teď už jen chybí, aby si v některých těch filmech o starověku nějaký ten Žid upekl krocana, nechal se vystřelit na měsíc a místo Izraeli sliboval spásu celému světu.

Vyprávění se vyžívá v důkazech „lásky“ ustavičnou produkcí ji prověřujících mezních situací. Ty jsou zde koncipovány coby vítaná příležitost, jak předvést míru seriosnosti citu. A jako jiné komerční stupidity (Guardians of the Galaxy, Lego Movie nebo Dawn of the Planet of the Apes) působí především propagandisticky odporně nesofistikovanou smrští ideologických i aktuálně geopolitických zaříkávadel.

Mám rád odvahu a zásadovost Marty Semelové a celkově se mi zamlouvá i homo sovieticus, zvláště z poválečné éry prosperity a „optimistického festivismu“ (Jiří Tomáš Kotalík 24. 10. 2011 v Historie.cs/Socialistický realismus), protože je to konečně člověk vyléčený z toho, aby pořád jenom prahnul a pasivně, pacifisticky pozoroval, jak mu potomci mřou hlady; člověk, který pochopil, že co si myslel o ráji, je pouze představa utvářená jeho primitivními sekulárními zájmy, a že ho vlastně „milost boží“ nijak nedojímá. Dojímá ho cihla, horká klobása, město, Neumannova Továrna (Kniha lesů, vod a strání; 1914). V koruně stromu spatří Hanka dědečka: „To koukáte, děvenko, že? U nás jste v ráji a já jsem tu Pán Bůh. Totiž víc než Pán Bůh, já jsem tu předseda družstva.“

Typický americký film. Všichni dobře vypadají, většinu času hovoří v náznacích a počty jim vysvětluje nevinný génius z jiného oboru. Celé se to tváří, jako by makléři nevěděli, co celou dobu vlastně dělají, že jim to musí vysvětlovat bývalý fysik a že jsou tedy vlastně nevinní. My ostatní si máme myslet, že v Americe se na všechno přichází ze dne na den, za kolapsem firmy vězí jeden vzorec, jímž je možno redukovat kausální schéma spádu celého tržního vývoje a že se na new yorské burze den odvíjí jinak než tady na pražské. Chtěl bych vidět kvartálové grafy prodeje některé z komodit nebo i hypotečních produktů a vysledovat v nich periodickou hodnotu, která prozradí vadnost i systém celého procesu. Má to vypadat tak, jako by všechno zvorali původně inženýrští quants, patheticky vzpomínající, jak kdysi pomáhali vyvíjet rakety nebo stavět mosty, kteří se nechali strhnout světem finančních transakcí, abychom si mysleli, že systém světové ekonomiky samé je vlastně v pořádku. Opravdu ukolébavka, ale na koho ještě zabírá? V Hollywoodu vědí, že si to intelektuálně bezbranná část divácké klientely potřebuje dělat krásnějším a nevinnějším, než to je: redukovat vinu na nějaké obskurní padouchy, opojené bankovkovou mocí za skly mrakodrapu. A to všechno odvyprávěno hlavně chlapáčtěji (kýčovité estetice povděčněji), než jak to v životě i v ekonomické realitě bývá skutečně. Podle Hollywoodu je to jen mravní selhání finančnických bijců. Ale žádná velká matematika se samozřejmě neděla. Vystihnout poptávku nějakým odpovídajícím modelem ekonomické nabídky není žádná velká matematika ani co do úrovně platnosti, a už vůbec ne co do možné komplexity proměnných. Kdysi jsem viděl jeden díl Gilmoreových děvčat. Slečna dělala testy na Yale z rovnic o dvou neznámých a pochybuji, že ten tolik velebený Wall street kdy potřeboval něco lepšího na to, aby rozfofrovával nebo destabilizoval veřejné hodnoty reálné vrstvy ekonomiky. Podobně ekonomové (jako tehdy zdiskreditovaní teoretičtí „dozorci“) rádi předstírají, že umějí předvídat lépe, než je vůbec v nepřírodovědném oboru možné, a to z prostého důvodu, že by se jim hodilo dřívější postavení kněží. Neexistuje žádný typ vědomé ekonomické aktivity, který by z jediného centra mohl zavinit depresi takového formátu. Krizi nevyvolala génii zprivatizovaná matematika a, jak si lze ověřit ze statistik vedených databází Scopus, i v Evropě jsou renomovaní matematici (a ne nějací průměrní počtáři), kteří dávno mohli spáchat něco podobného i s pouhým 1 % svého profesního vzdělání, pokud by ovšem zbylých 99 % kapacity věnovali rozvoji v čarodějnictví a slovních ekvilibristikách na způsob marketingových akcí. Wall street není žádný projekt Manhattan, všichni na něj vidíme a americká vláda i společnost ho úkolují samy jedna zadáním ve formě různých rozpočtových výnosů, projevivších se následně v charakteru národně hospodářských preferencí země, druhá pak „spontánním“ jednáním na trhu. Neschopnost terciálního sektoru (tj. služeb) dále absorbovat průmyslem uvolňované pracovní síly je (dávno nejen podle Lipovetskeho) mnohem nebezpečnější perspektiva, než jakou předestírá obraz Wall streetu coby sídla makroekonomického gamblerství. Z principiálních rozporů kapitalismu vyvozoval dlouhodobé degenerativní trendy dávno dešifrací hrozeb na sebe upozornivší Capra (Bod obratu/1982). Je-li dnes někdo ještě trochu věcný (tedy ne salónní) ekonom (jako třeba Zelený, Švihlíková, Piketty, Krugman nebo Stiglitz), poučil se z neefektivity ideologických, pavědeckých receptů jinak i podnětné rakouské školy a hovoří dávno nikoli o krizi jakožto výsledku morálního hazardu, nýbrž (kromě jiných dysfunkcí) o kolapsu terciálního sektoru a v důsledku toho o transformaci, která vyzývá k diskusi ohledně budoucího ekonomického paradigmatu. Vzhledem k tomu, že kvalita exaktnosti v rozmanitostí proměnných mnohem komplexnější ekonomii je podstatně odlišná od exaktnosti, jak ji garantuje objektivita ve fysikální či matematické rovině, a hlavně poněvadž ekonomie je jako strategická disciplina determinována faktem nevyhnutelné volby jí předcházející doktriny, takže každý v ní navržený postup prozrazuje především politický postoj a pak teprve důvtip, není žádný důvod si myslet, že se její předmět nebude vyvíjet dynamičtěji a revolučněji, než se mění pohled ve fysice. Obviňování burzy, jakož i latentní fascinace ilusí, že představuje nějakého absolutního hybatele „světového pořádku“, je napůl perverse, napůl planá útěcha.

Díky tomuto filmu se asi dokážu lépe vcítit do lidí, kteří jsou zaměstnáni v obchodě s elektronikou.

Patrně jsme deprimováni kvalitou běžných mezilidských vztahů či spíše přecitlivělostí k této kvalitě, a tak se je snažíme vrátit před cynickou epochu světových válek tím, že (třeba zrovna pořádáním podivínských seancí) vytvoříme nové vzorce komunikace a vyjednávání.

Kdo chce říct, že bychom měli být pořád stejní, a kdo si myslí, že to lze vůbec bez násilí a pokrytectví prosadit? A kdo chce vůbec říct, že lze i takové násilí a pokrytectví prosadit? Nebylo to dřív snad jiné, protože lidé byli jiní a jejich svět byl jiný? - podstatně jiný? Ještě tu přece nebyla doba, v níž by si pamětníci nebo romantičtí tradicionalisté různých směrů nestýskali po poměrech dob minulých, o nichž si zpravidla - podobně jako o zájmech sebe a svých současníků - vytvářeli velice pomýlený obraz, upravený obvykle natolik, aby se mohli klamat o své připravenosti v podmínkách zaniklého světa přežít. Proč děláme, jako by se snad svět kdy zásadně neproměňoval a náš současný stav byl jakousi osudovou singularitou? Cožpak neexistovaly jiné a ve svých podmínkách i leckdy úspěšnější modely kupříkladu výchovy (komunitní)? Nebyly rovněž ohromné války? Nenacházela se i v oblastech nejvyspělejších a dnes právě nejvychvalovanějších kultur střediska toho nejkrajnějšího vybíjení elementárních pudů (třeba dionýsie)? Neprosazovala se kdy předtím naprostá nezřízenost, nespravedlnost a svévole? Nestřídaly se režimy s často protikladnými hodnotami v popředí? Teď zase pro změnu - a nutno zdůraznit, že po dvou staletích industrializace a v ní zakořeněného, environmentálně necitlivého globálního populačního velebujení - v některých regionech poněkud „vymíráme“, dožívajíce se přitom nezdravě vysokého věku. Přitom evidentně na každou potíž, zvláště ekonomickou, je nějaké řešení, což je také právě to, čím dějiny inspirují mnohem spolehlivěji než antikvárními breky momentálně zesláblých, ochromených a otrávených morouzů děsících se i jen pomyšlení, ve svém opojení tekutě zastupitelnými parametry a proprietami, obecně známými sotva z knížek, že by dějiny dále vznikaly. Tomuto reakcionářství velmi trefně odpovídá detektiv Rust Cohle v 2. dílu seriálu True Detective/Temný případ (2014): „Well, if things were so great, they never would have changed.“ („Kdyby to bylo tak skvělé, nezměnilo by se to.“) A obdobně, jen ještě rozvinutěji se takovým jedovatým výpadům proti současnosti brání Šalda (Zápisník 5, konec druhé části stati Rádlova kapucináda), když připomíná onu banalitu, že k poměrům současným nás samozřejmě nedovedly jiné než ty právě neosvědčené a pokrytecké poměry dřívější. V kauzalitě podléhajících dějinách (myšlení, morálky, politiky, estetiky,…, všech těch ostatně navzájem propojených aspektů humanity) je chybné binárně lokalizovat zodpovědnost a předpokládat jakési absolutní přechody podle nějak dobově vymezitelné „svobodné“ vůle zrovna aktuálních mas a osobností. Každá doba je se sebou nespokojená a děsí se toho, co stejně bez ohledu na onu nespokojenost s různou mírou předvídatelnosti nastane: doba nová, s člověkem, nebo bez. A ne že by druhá varianta právě životu na planetě obecně nějak uškodila…

Místy je to spíš triviálně podbízivá POCTA Romům, než jejich studie, protože k dokreslení motivů zde jinak nepostradatelná muzikálová složka je lehce nadužívána. Čudra: „Cikáni už nejsou to, co byli. Nejsou. Koně vymění za zlato! I nůž, i duši.“ - Zobar: „Pověz mi, Čudro: kdo se líp vyzná v životě, hlupák nebo vzdělaný?“ - Čudra: „Hlupák. Vzdělaný o všem pochybuje.“ - Zobar: „Lepší je být hlupákem, Čudro.“ - Čudra: „Čím víc moudrosti, tím víc bolesti.“ - Zobar: „Co bych si měl zapamatovat, jestli se už neuvidíme.“ - Čudra: „Nemiluj peníze. Zradí tě. Nemiluj ženy. Zradí tě. Ze všech vín nejopojnější je svoboda.“ (v závěru Čudra metaforizuje: „Zapomněls? Tři zámky jsem ti přikázal nosit s sebou: jeden na ústa, jeden na srdce a třetí na své myšlenky.“) […] Antal: „Dej mi svoji dceru, Danilo, anebo ji prodej - dám ti za ni, co budeš chtít.“ - Danilo: „To jenom u vás, u panstva je všechno na prodej, od prasat až po svědomí.“ […] Zobar: „Co se má stát, tomu neujdeme. Není na světě kůň, na kterém by člověk ujel sám sobě.“ Zobar je „nenapravitelný“ divoch (zřejmé už ze scény s knězem). A Radu si neradno plést s feminismem. Předváděním nezkrotnosti hazarduje s osudem a obětuje vlastní štěstí, aby se komunita mohla znovu přesvědčit o přirozenosti bludného=bezbolestného života. Bohužel slušná výprava a několik vtipných replik jsou vymrhány na nepoměrně slabším příběhu - byť úchvatného konce -, jehož myšlenková neurčitost, způsobená snad přílišnou tendenčností kontrastního líčení nepřátelských kultur, jakoby omylem vystihuje neurčitost cíle kočovnických cest. Když Radou zhrzený Antal Romy proklíná, je vyprávění už tak daleko, že se nabízí srovnání s Puškinovými Cikány, kterážto poéma by jako předloha také lépe vyhověla dramatickým nárokům.