VictorMartel

Kdo vzývá „skutečnost hroznou a velikou“ (Bindingovo Schlacht - Das Maß), snadno, jako nezkušený idealista plukovník, propadne tragickému průvodci Mefistofelovi, a jestli v jeden den třeba vesele rozhazuje letáky propagující deportace nebo se jinak raduje z národní věci, zanedlouho může naslouchat drcení ponorky pod náporem hydrostatického tlaku.

Ubohost. Telenovela. Brak. A ještě odbočkou - vážně se tvůrcům 11. září 2001 obrátil celý život naruby, že tu z toho dělají takový veletragický mezník světových dějin? A ten strach… Tak si to spočítejme. Pouhých obyvatel měly U. S. A. už tou dobou bezmála 300 milionů. Rodiče jsou dva. A ona bulí, protože se zrovna nemůže dovolat jedné 150milióntině tamního obyvatelstva, která doň navíc ani nepatří. Taky ten kýčovitý údiv záhy skončil a během několika minut se všichni trápili svými postpseudonormalizačními problémky, jako by se vůbec nic nestalo. Ale hlavně, že se ten svět tak strašně změnil. Nezměnil se po Vietnamu a jiných masových vyvražďovačkách, na nichž si světovým křesťanstvím psychopaticky posedlý národ dokazuje, jak je veliký, a určitě se nemohl změnit po takovém shitu, jako bylo 11. září.

Nikdy jsem víc netoužil po obsahu. Taková škoda formy...

„Losing your mind is not a luxury for the middle class.“

Film lze lakonicky anotovat jako "balamutící vidinu kolektivní představivosti" (Jerzy Plazewski - Dějiny filmu, Praha, Academia 2009). Nápaditý námět a prvotřídní herectví všech zúčastněných.

Nedobyl ustavičně tuší nějakou zradu, je chorobně podezíravý. Nenávist vůči němu mezi dělníky a podvod od konkurence proto vidí tak jasně, že velmi dobře rozumí jejich důvodům. Na podvodníky má vyvinutý instinkt podvodníka a odpovědím svých dělníků proto nevěří, že si moc dobře uvědomuje, jak je v jej zvýhodňujícím systému zneužívá. Denně prokouří víc na doutnících, než nejlepšímu z nich vyplatí za týden, hází po lidech drobnými a zcela ztracen mimo normální dimenze ekonomického sebevnímání se dovolává jejich loajality. V pózách kázně a vznešenosti si libující Born je posedlý kontrolou, ale zmámen fantasiemi šosáckého patriotismu nedohlédne ani, s kým si sedá ke stolu. / Nepřekroucená citace Nietzscheova Zarathustry by v souladu s originálem „Ihr sollt den Frieden lieben als Mittel zu neuen Kriegen. Und den kurzen Frieden mehr, als den langen.“ a v překladu Otokar Fischerově zněla: „Mír máte milovati jakožto prostředek nových válek. A krátký mír více než dlouhý.“

Pro mě byl fantasy žánr vždycky ekvivalentem tzv. telenovel a dodnes nemám důvod měnit názor. Fantasy je úpadkový, únikový žánr a spíše než o žánr jde o s komiksovým zaměnitelný brakový průmysl (přitom ne, že by mě neoslovil v herním světě, tam mi taková plochost, bezobsažnost a nadsázka zároveň nevadí, protože příběh, svět a vizuál dávají souboru pravidel formu života, zatímco vyprávěcí umění samo je přece o nějakém sdělení). Černobílý svět, hudba, již nařknout z patetičnosti by byl kompliment, a hlavně jakási infantilní forma megalomanie. Není divu, že jsem si prve po několik let pletl Pána prstenů s Harry Potterem a vůbec nevěděl, o čem to ti mí čtrnáctiletí vrstevníci pořád blábolili a proč si jeden z nich vyškemral od rodičů směšně drahou pozlacenou repliku Sauronova prstenu. Není divu, že mi to celé nepřipadá v podstatě lepší než třeba Princezna Fantaghiró. Vedle uvedené série podle předlohy Browningové je to ovšem technicky velkolepější a má to (na moderní poměry) „klasičtější“ předlohu, jistě si s tím dali více práce a vymrhali na tom více peněz, nic ale nepřehluší základní dojem, že je-li to jen trochu mentálně věrné Tolkienovi a on byl skutečně filologem tak posledlým pokřesťanšťovatelem etického cítění pohanské mytologie, je jen dobře, schoval-li jsem se před ním mezi hlupáky, co žádné knihy nečtou. V celé trilogii je několik málo dobře fungujících momentů, například různé průpovídky v druhém dílu („The Ring is treacherous. It will hold you to your word.“; „I am on nobody's side, because nobody's on my side,…“; „…it takes a long time to say anything in Old Entish and we never say anything unless it is worth taking a long time to say.“; „I will draw you, Saruman, as poison is drawn from a wound.“), jednotlivé pohromy a některé schizofrenní výstupy Gollumovy. Co do geneze dílo možná koresponduje s nástupem totalit, a varuje tak před zrádností moci. Tím se u mě kladné hodnocení vyčerpává. O vyvražďovačkách lehkostí připomínajících ráz počítačových her, v nichž je šikovnost celého těla redukována na pouhou šikovnost dobře vycvičených prstů, ani nemluvím.

Moralistické drama těžící námět sociálního břemene právní profese, kde se hrdinovo svědomí ocitá v pozici insiderovských dilemat mezi společensky odpovědným a primitivně egoistickým řešením. Do srovnání pak nutně zapadají Wall street/1987, Pretty woman/1990, Firma/1993, Ďáblův advokát/1997, Vyvolávač deště/1997, Insider/1999... (v kteréžto řadě příkladů se jako hlavní rozdíl střídají naivní a cynické charaktery ústředních postav) Ve svém typicky romantizujícím výkladu vnitřně zápasícího hrdiny mě obvykle odrazují exponovanou ikoničností, stejně jako vrchovatě odpuzujícím důrazem na víru v bezprostředně poznatelné, intuitivní „dobro“. Že je stále těžší rozpoznat štěstí v honbě za pochybnými formami objektivního blaha, ví dobře většina z nás (tato s pokrokem zřejmě sílící dichotomie probírána Bergsonem: Duchovní energie, 1. Vědomí a život: „pleasure“ = jen povrchní úspěch: „money“ a „glory“ s latentně implicitním „power“, zatímco „joy“ = „creation“). Michael Clayton, dnes uznávám, je z lepších. Úmyslně se nepouští do velkých „napravovacích“ vět o tom, jak by to fungovalo správně, a ponechává si odstup na úrovni volně běžící deprese a melancholie v sebereflexi hrdinů sebou zhnuseného lidství.

Co se konce týče, ani tak malí šachisté nepřicházejí omylem o královny někdy před střední hrou a to výherní tempo k šachu na diagonále by profesionál viděl už dávno dopředu. Radši snad v životě neuspět, než být „poctěn“ některými filmaři.

Z dokumentu jsme se dozvěděli, že nezdravit cizí dámy a nevykecávat s nimi znamená nebýt normální. Dozvěděli jsme se, že mít rád svůj klid a pořádek znamená nebýt normální. Normální by podle dokumentu bylo nechat se terorizovat bezohlednými sousedy. Někoho respektovat tak podle vyznění snímku znamená nechat si ničit život bezohlednými lidmi, které naše práva absolutně nezajímají. Je zřejmé, že s rasismem to nemělo nic společného, když většina zastřelených byla bílá a důvody pachatele zásobovala víc než dost.