VictorMartel

„You're a big man, but you're in bad shape. With me it's a full time job. Now behave yourself.“ Nadto skvělý soundtrack, na jehož základě (Roy Budd) vlastně postavili jinak ubohou verzi se Stallonem.

Pomineme-li charaktery, fabulační momenty či formální aspekty, umožňující postavám a situacím mimořádně vyniknout, můžeme se shodnout alespoň na tom, že ústřední či alespoň nejvtíravější ideou je onen bravurně vyznačený vztah mezi bezbřehým odpouštěním a spoluvinou. Brilantní minimalistické provedení. Film ale nabízí víc, protože stopuje prvky třídně podmíněného meritokratického dělení, nastavujícího falešný obraz společnosti v dichotomii zasloužilého šosáctví a organisovaných škůdců na periferii. Jinými slovy, ptá se: co je to zločin? Přiměl mě zamyslet se opět nad vrchovatě nejistou zkušeností s otázkami etiky, jakož i příliš snadnou oblibou morálních postojů u lidí nikterak vynikajících disciplinou, samostatností či odvahou. Poctivostí není přizpůsobivé nadbíhání všelijak vštěpovaným schématům právě dominantního hodnotového vidění, není setrvávání v něčem, co nás svojí pomíjivostí samo bezohledně předbíhá, abychom nakonec frustrováni morálním podvodem podváděli sami sebe porušujíce všechna tato schémata ať už v soukromí, či s pokryteckými výmluvami, zlehčujícími naše činy okolnostmi, situacemi a privilegii. Zájmem poctivosti nemůže být samu sebe obětovat, vždy je obětována jen ze slabošského sklonu hlasu své poctivosti uniknout. Že o výchovou osvojených hodnotových prismatech pochybujeme, že je s nekompromisním analytickým zaujetím převracíme a nahlížíme úhly všemožných názorových východisek, a to tím spíše, čím masivnější je příklad jejich reálné vyprázdněnosti, je naopak nejtypičtějším příznakem toho, že hodnotový námět života bereme vážně a jsme již dostatečně zralí, abychom všechna intelektuálně dostupná řešení podrobili revisi a případně reformovali či zcela opustili, to podle jejich racionálního práva determinovat naše rozhodování. Jedině pak také koresponduje jednání s myšlením. Vůbec je pochybné a pomatené, jestliže někdo přirovnává morální rádobypravdy k pravdám fysikálním, historickým nebo logickým. Pravda fysikální, že po A při odpovídajících empirických parametrech následuje B (elementární fysikální informace), pravda historická, že po A následovalo B (komplexní fysikální informace s konsekvencemi čistě kasuistickými, odporujícími zatím všem libovolné pojetí pokroku kardinalisujícím theoriím o pravidelnosti dějinného vývoje, tedy informace vyjadřující exaktně zatím nepostižitelný moment v nadstruktuře fysikálna), a pravda logická, že z A nutně vyplývá B (formální funkce), tedy obecně VĚDECKÉ KONSTATOVÁNÍ, je přece něco úplně jiného, než ESTHETICKÝ NÁROK, v jehož režii je způsobu existence imputován jakýkoli morální soud: nevyhnutelná subjektivita a pluralita přání proti dané objektivitě stavu. Blumenberg (Paradigmy k metaforológii, Bratislava, Kalligram 2015) pak oprávněně konstatuje, že absolutisujeme-li metaforu, zakládáme půdu ideologického fanatismu a fakticky jsme střízlivosti dál, než pracujeme-li s metaforou vědoměji, z kteréžto posice také Bělohradský v duchu postmodernistické důslednosti upozorňuje na to, co je to „pravda“ ve smyslu osobní zkušenosti, individuálního prožitku, POCITU (bratislavská přednáška Postsekulárna spoločnosť; Youtube), který je s to jakoby aktivisovat naši potřebu přehodnotit v dané chvíli postoj k životu. Šíření dojmu, že ve věcech mravních lze vycházet z týchž jistot a aplikacemi týchž pravidel dospívat k jasným instrukcím a že lze vůbec unifikovat původně někdy až exoticky vzdálené, každopádně konkurenční zájmy všech lidí na planetě kodexem jakýchsi tak či onak abstraktních totalitních dogmat, jen falešně nebo z hlouposti přirovnávaných k faktům a zákonitostem a odporujících logice fysiky, logice dějin i logice jako takové, vypovídá jen o záchvatu hlavy nebezpečně spokojené se svou intelektuální miserií. Soud o životě, morální soud o tom, jak by měl vypadat, je do nejkrajnějších fines týž, jaký je soud o uměleckém díle - je to soud vyrukující s podmínkami, za jakých má a za jakých už nemá prostě cenu. Těmto sentimentům a kýčům propadáme bez výjimky všichni. Mnohým právě tyto mechanismy ale zároveň slouží k podmaňování, když se ohánějí fantasmaty milosti a hrůzy jako malé děti kartami.

Repliky za všechny: „I never saw a rich man didn't wind up with a guilty conscience.“ „I already got a guilty conscience. Might as well have the money too.“ / „What makes a man like Ringo, Doc?“ „ A man like Ringo has got a great big hole, right in the middle of himself. And he can never steal enough, or kill enough, or cause enough pain to fill it up. And so he walks the earth, forever seeking retribution...“ „For what?“ „Being born.“

Jen tak mimochodem. Náraz z boku bývá statisticky prokazatelně ten nejdestruktivnější. Oproti jiným případům je zde totiž mozek, jehož poloha nestíhá kopírovat škubnutí hlavou, vnitřní stěnou lebky demolován nejvíce.

Režim kulhal a musel skončit, ale některé převratové postavy (ať už z Jakešovy věštírny, nebo z řad disidentů) jsou tak temné, jiné zase zcela nekompetentní (závratná kariéra individuí z Laterna magika a Občanského fóra, včetně těch s velmi příhodným profilem režimních prominentů), a praktiky k jeho svržení (zde neuváděný student Šmíd a vlastně celá ta mediální organizace) natolik pochybné, že bych spíše věřil v existenci Andropovova plánu zvaného Operace Golgota než bláhovým fantaziím o revoluci.

Jak mohou lidé zapomínat na něco, co ani nezažili? („The American people had forgotten there ever was a threat. So when political adversaries attacked Palmer... for trying to protect this nation from communism... our countrymen allowed it to happen. Because like today, they've forgotten the bombs, the blood, the fear.“) Když v čase oběda 16. září 1920 pravděpodobně antikapitalističtí agitátoři bombovým útokem odpravili 38 osob před Morgan Bank, jako prokazatelně jinde zasahovali proti nejvlivnější kapitalistické chamrati (senátorům, ministrům, soudcům, velkopodnikatelům), nemělo se to samozřejmě jak vrýt do paměti oněch „lidí“, pohybujících se obvykle v úplně jiných zónách, vystavených všemožným externalitám, které právě vybuzovaly k teroru. Ostatně je to pokrytecká ekvilibristika: mnohem plošnější a trvalejší škoda je v mírumilovné buržoazní sociologii nazývána „externalitou“, zatímco relativně symbolická reakce na ni „terorem“.

Film mimořádně podnětný, pokud jde o existenciální postřehy týkající se smyslu legalizované euthanasie. Jsou-li nemohoucí zneužíváni k pelagianismu, zotročováni nenasytností dobrého svědomí, jejich život je prokletím. Lidé takto zásadně paralyzovaní jsou vydáni napospas v podstatě vnucené solidaritě a jejich rozhodnutí k řízenému zániku je samozvaným diktátem metafyzicky starostlivých pitomců a pokrytců morálně diskvalifikováno, a to někdy dokonce za podpásového či slepého ohánění se vitalitou ostatních. I jakkoli méně informovaný a oprávněný zde rozhodovat, stává se úsudek většiny, a někdy i jen menšiny takto nepostižených jakousi nesmyslnou silou dětinské pověry a její nakažlivostí autoritou, vedle níž je opačný názor těch, kterých se to přímo týká, utlačován a upozaďován jednoduše jako méněcenný, čímž - přiznejme to - je implicitně vyjadřována nadřazenost vůči jeho proponentům samotným. Přítelkyně jsou zprvu překvapovány, jak to myslí vážně a jak naléhá. Pambíčkářský bratr se ohradí: „Všichni jsme tvoji otroci!“ (absurdní schéma: otrokaření je otrokářům vnuceno otroky: jejich „svědomím“) Dialogy se přímočaře zmiňují o potupné „ztrátě soukromí a svobody“, kdy ochrnutému nezbývá, než „se vzpírat stavu nečinnosti, kdy může být jen vděčen za to, co dostává“, ale i o tom, že církvi se pokroková idea institucionalisace dobré smrti příčí pragmaticky prostě jako ohrožení její moci a že si obdobně postižený kněz „nevidí do huby“, jestliže si touhu zemřít veřejně vykládá jako nezájem nejbližšího okolí na adekvátní péči. / VÝSKYT TÉMATU V KINEMATOGRAFII CHRONOLOGICKY (ZA MĚ): Whose Life Is It Anyway (1981), Million Dollar Baby (2004), You Don't Know Jack (2010), Me Before You (2016)

Přesvědčivost raného evangelia spočívá především v jeho emancipační agendě, a kdo chce tomuto stádiu expanse přiznávat víc než atraktivitu čistě politickou, je prostě naivní anebo ignorant; všechny o nejnižší kastu se opírající revoluce vypadají stejně. Zajímavé je i to, že jak je stále méně těch, jimž se lze s ohledem na původní program pomstít, posedlost si vynalézá další a po pohanech následují Židé. Bez těchto hrůzných počátků by křesťany historie zaznamenala asi jako farizeje, saduceje, esejce, gnostiky nebo nějakou jinou sektu, zkrátka bychom se o nich dovídali spíše při humanitních studiích než v běžném denním kontaktu s jejich stavbami, politickými stranami atd. Aby dnes mohli pohodlně čistě „věřit“, museli dřív vraždit, protože bez toho by se později ani nedověděli, v co že mají věřit (žádná moc, žádný zájem o něčem diskutovat, žádné koncily; podobně jako jiné nauky by dnes křesťanství nebylo téměř reflektované, vůbec by se k nám v takové míře nedostalo, kdyby se brutálním obracením barbarů a přes tisíc let trvajícím masakrováním všeho cizího neprosazovalo na úkor dnes uznávaných svobod). Ale při hlubším zamyšlení a poctivě uvažováno, křesťanství neubralo ze své děsivosti a arogantní iracionality. Zvláště rád mám jeden Dawkinsův podiv nad tím, že zatímco čtyřletého trockistu nebo marxistu bychom považovali za něco zcela nepřirozeného, ba nepředstavitelného, takže nás ani nenapadá o tom vůbec přemýšlet, takto včasná indoktrinace křesťanstvím mnohé z nás ještě vůbec nezaráží. Chaosem postupující christianizace popletená hlava zoufale prohodí: „Já nevím, v co věřím.“ Proti tomu Hypatiina námitka „já o své víře pochybovat musím“ vyjadřuje samo jediné vyznání filosofie, původně znamenající souhrn všech vědeckých zájmů usilujících o pochopení podstaty světa a našeho místa v něm (logika, fysika, metafysika, noetika, ethika), vždy ale vrcholící v skepsi.

Většina z nás žasne nad prostou elegancí nějaký princip vystihující formule, aniž by nám z toho vyplývala jakákoli konkrétní metafysická charakteristika či dokonce mravní imperativ. Ne tak ovšem metafyzičtí estéti, kteří hodnotu světa a své existence podmiňují smyslem zosobněným v bohu. Ti zřejmě ovládají také nezanedbatelný kus zábavního průmyslu, a tak mohou různými náznaky vydávat vědecké poznatky za slučitelné s jejich náboženskými nadějemi a propagovat tím v poněkud intelektualizované formě svůj nestoudný sentiment.

Vedle zdánlivě jen neštěstí rozsévajících "přehmatů" přírody, s nimiž na úrovni podvědomí máme možná leccos společného, lze postřehnout i jimi deprimované, ale zřejmě o to důrazněji na sebe upomínající zástupce prosté průměrnosti ve všech ohledech. Řečeno environmentálně, drozdi živící se brouky, tráva a květiny v symbióze s hmyzem. / AD LYNCH: Rozumím tomu interpretačnímu donekonečna psychologizujícímu potenciálu a podvratným vrstvám, ale nějak v tom nevidím vlastní prospěch.