VictorMartel

Zde je úleva pro všechny, které aspoň občas tíží, jakkoli legitimní a po mnoha stránkách pokrokově nevyhnutelný, diktát politické korektnosti a falešná samozřejmost mravů. Kterákoli z tradic západního civilisačního zápasu o definici lidství a jednotlivých úloh z toho vyplývajících může při těchto vystoupeních utrpět osudovou ránu bryskního a argumentačně nanejvýš promyšleného komentáře, s jehož empirickým kreditem se chtě nechtě identifikuje každé pozornější publikum. Kdyby smršť skvěle strukturovaného vyprávění absurdních příhod ve světle masově sdílených zkušeností nebyla předlouhým a celkově nepovedeným přednesem o možné charitativní funkci prostituce vystřídána atmosférou trapna, ani 80tiprocentní hodnocení by mi nepřišlo příliš.

Každopádně zajímavý mišmaš. Jen trochu korektivů: špatná atmosféra nepochází výlučně z migrační krize a trvá o dekádu déle, přičemž Panama Papers a obecně aféry stran daňových podvodů nejsou konspirační teorie, utápění sociálních dávek v hazardu a chlastu není konspirační teorie, korupce není konspirační teorie, oligarchizace politiky (dávno před Babišem) není konspirační teorie, problematické soužití s romským etnikem v sociálně vyloučených lokalitách není konspirační teorie, gigantické problémy s integrací nejsou mediální kampaň a hlavně - ústřední protagonisté klipu sami nejlépe vědí, jaké to je, být „nemakaš“. Co jiného totiž je, být „makaš“, než se v nutnosti obživy podřídit tržní realitě vyumělkovaných ať masových, nebo exklusivních potřeb a ponižovat se tvrdou a jak ekonomicky, tak sociálně nevděčnou dřinou v podmínkách mediálně téměř neznámých? „Makat“ je naprosto zakrňovat (kvůli dětem, hloupým dluhům, kvůli strachu, lenosti, lhostejno, ale zakrňovat s tím, že z toho někdo jiný má mnohonásobně víc, často deseti- až stonásobně, podle struktury nákladů odpovídajících ekonomickému provozu konkrétního oboru). Aby bylo jasno, „makaš“ není nic vznešeného, je to otrok nebo blb a běžně zbabělec. Přesto si jako spotřebitel musím být vědom, jak moc jsem na něm závislý. A tito pánové jsou spotřebiteli výlučnými. Boty, hadry, fára, domy, silnice, asi vás to překvapí, ale všechno vám to vyrobili dělníci, tedy lidé na rozdíl od vás smíření s tím, že jejich život bude spíše produktivní než konsumní, protože jim z ceny někdy nejde ani procento. O Asii v Asii se toho v Knihovně Vendy Havlového nablábolí sice hodně a se značným zápalem, že ale asijské manýry máme za humny (Konrad Paul Liessmann - Universum věcí), je životem vymazleným frajírkům, kterým všichni ostatní jen „závidí“, právě tak fuk, jak fuk musí být jejich kosmopolitní morálka oněm „makašům“, kteří celou šaškárnu globalizace nesou na svých zádech. Vydělávat si chlastáním a „bouráním klubů“ není makání a vzhled tomu i odpovídá. Taky působí dost trapně, jestliže Husákovo dítě, které vyrostlo v proletariátem postaveném paneláku, popírá objektivní demografický úpadek po roce 1989. Na dopady spojené s faktem milionu nenarozených upozorňoval ekonom Mlčoch nebo demograf Patta a podle komparativních analys je faktor proměny životní strategie vlivem západního vzoru při odkládání zodpovědnosti jen jednou z řady příčin. Generace Y, jejíž podmínky skvěle zachytila ve svém komentáři 27. 4. 2016 na Radio Wave Táňa Zabloudilová a o které se u nás s oblibou hovoří v negativních zkratkách, jako by ji snad nevychovávala jistá generace předcházející, má přitom jako první v dějinách všemi fundovanými prognostikami garantovanou jistotu, že přišla pozdě k hostině (a je úplně jedno, jestli jí to prorokuje levicový Keller nebo pravicový Robejšek, protože jakýmkoli světonázorovým východiskem modifikována je ona perspektiva neblahá a v každém případě nehodná uštěpačných poznámek od těch, kterým dějiny šly na ruku). Expandovat může zajisté pár, který se stabilním pracovním zázemím dá dohromady alespoň 30 tisíc bez nejistých sociálních dávek, a ani takový to nemá veselé, poněvadž je jasné, že bude-li chtít dítě zajistit, nikdy nebude vlastnit nemovitost - což zásadně stěžuje rozhodování a což neznají generace poválečné. Příklady těch, jež by se tomuto požadavku údajně vymykaly, by samozřejmě byly příklady naprosto falešné, protože postavené na předpokladu rozmanité podpory od širší rodiny a státu. Tím už máme vyloučeny, aniž bych kde viděl nějakého Hitlera, statisíce lidí. Krom toho se má situace s reálnými příjmy dlouhodobě ještě zhoršovat. A ano, západní společnost (jak je vidět hlavně po Brexitu) je nebezpečně atomizovaná na jedněch a polarizovaná na druhých liniích a její vývoj jako dosud téměř třicet let bude ovšem předjímat to, co se stane ve všech společnostech ji kopírujících. Navíc je to přece pražská smetánka, která burcuje k provokacím Ruska a mediálně ho nenechává vydechnout, takže si máme myslet, že se ve světě nestane nic, k čemu by bláznivý Putin neměl nějaký extrémně nebezpečný postoj. Přivádět dítě mezi pentagonským unipolarismem posedlé rusofoby není bezpečné ani při padesátitisícových příjmech, s tím rozdílem, že kdo je má, snadněji odevšad zdrhne. To je racionální kalkul, výpočetní procedura zodpovědných bílých lidí v české kotlině. A mohu si snadno představit člověka, který by potomka sám nikdy nechtěl, který by ale moc rád žil ve státě, kde si je ti, co je chtějí, opravdu pořizují. Tím nemyslím ty, kteří si je pořizovat ani nemají. Vladimir 518 se v argumentech xenofobů „začíná ztrácet“, protože chce mít jasno a dělá ve svém mozku všechno proto, aby jasno měl, jako to nutně dělá druhá strana. Klip je jakžtakž postaru vtipný (vtipnější a efektivnější byl Smackův Strach, který neurážel, ale hmatal na podstatu), nicméně taky je to příklad toho, jak je společnost z obou a kolika vlastně stran nenávratně (sametovými recepty) rozdělená a jak náš nekriticky prozápadní, a tím pádem ahistorický, lidskoprávní Ku-Klux-Klan špatně nebo nijak komunikuje s masami rapově-havlisticky nezasvěcených. Co působí zvlášť podezřele, je onen mediální trik, kdy se stávající kulturní establishment vyděluje z tradice kulturního establishmentu jako takového a tvrdí, že on je ten jiný a nový, který nikomu propagandisticky neslouží, což dokazuje (jakkoli trefnými) lacinými invektivami vůči tomu starému zatuchlému hnusu, jaký představují Brichta, Ringo Čech atd., o jejichž činnosti drtivá většina z nás ví sotva tolik, co si přečte z wikipedie (včetně mě a mého nejbližšího okolí); jestliže si vezmou za terč takové panoptikum lidových kumštýřů z 90. let, mají to s útočením na národ samozřejmě snadné. Takže výčet výchozích tezí: obklopuje nás rudá špína, Havel nás vytáhnul z prachu, sociální stát je levicový výmysl, závistiví ztroskotanci šíří nenávist. Nevím, kde vzali komparsisty a co tam vlastně hrají, jestli onen lidový kal, nebo tu třídu sebejistých a sebesamastvořivších hrdých individuí; nevím, kdo z nich si dal tolik průzkumné práce, že se zapozoroval do všech zde promítnutých pikanterií z oněch ubohých televizních pořadů. Zastávají se „integrace“, ale kupodivu jim smrdí ji umožňující „sociální stát“, tak absentující v rudé epoše, kde se sice pracovat nemuselo, kde však musel být prokazován původ příjmů, a sociální stát dnešní mohutnosti tudíž nedával smysl (zatímco u nás i v Německu, tedy za kapitalismu, je to průběžně třetina až polovina ekonomicky aktivních obyvatel, která v nějaké formě užívá status sociálně znevýhodněné kategorie a v té či oné míře řeší nedostatek příživnicky nastavených příjmů pobíráním dávek). Před vůdci nás varují. Oni jsou naši novodobí vůdci, protože umějí poskládat efektní a hypoteticky kloudnou klipovou zprávu, která však do posledního klišé pracuje s nanejvýš fašistickými stereotypy. Lacině falešné jsou zde všechny výtky vůči ostražité mase nás „nácků“, kteří si hip-hop nikdy neinterpretovali jako ideologii, nýbrž jako konsumní artikl, kam zkrátka v rámci zábavního sortimentu patří. Zaprvé většina populace, a to napříč generacemi, u nás nikdy neholdovala hip-hopu a jen menšina z té menšiny, kam jsem kdysi patřil já, pak ikonizovala autory a dělala z nich víc, než co jsou mezi všemi těmi bavičskými hudlaři, za jejichž chytlavé melodie jsem byl rád, ale nikdy natolik, abych zaplatil. 100 rohlíků je také 100krát víc než nejlepší album úspěšného rappera. Asi bychom je tím zase překvapili, ale jsou to samozřejmě oni, bez nichž tahle země přežije a ještě se ušetří 90 % kapesného těch malých rozjívených pijavic, což by jim bylo právě velice ku prospěchu, mají-li z nich vyrůst samostatně uvažující existence, a ne ti „pacoši…“, jimiž klip tak pohrdá, ačkoli jeho realisace se z velké části právě o tuhle klientelu opírá. P. S. k paní „Rory“: lépe být jejím ideologickým slovníkem tak nazývaný „inteligentní debil“, než napomáhat prezidentovu táboru nejistým předčítáním několika angažovaných vět už tak kontraproduktivního prohlášení, podle něhož jsme nepozorní k ruské geopolitické rozpínavosti, fobii z níž v nás tak osvíceně pěstují média už po dva roky. Naše nekonečně havlistická kulturní fronta evidentně prožívá identitární trauma v důsledku zneklidňujícího tušení, že jí v této hyperkonsumní a politicky nejednoznačné době chybí téma, jehož prostřednictvím by se mohla stát aktérem velkých dějin. Protože, dotčena mýty velkého vyprávění, jak onu veřejnou autoritu, tak příležitost k heroickému svým obdivovaným profesním předchůdcům závidí, tato vymoženostmi blahobytu neutěšená třída pociťuje nutkání si obdobný moment titánskosti do přítomnosti vmýšlet. Naštěstí pro ty, kdo s pesimismem ni optimismem její pohodlné empirie nemají nejmenší důvod souhlasit, vede svůj boj s větrnými mlýny vlastní nejistoty, zmatenosti a podezíravosti opravdu donquijotsky a jsouc natolik arogantní, emocionálně rozhodnutá a nevěrohodně monotónní, že bych všem dobrým věcem radil její náklonnosti uniknout, sabotuje svým nasazením každou kausu, na kterou sáhne. Jako stoupenec setrvání v EU bych proto například panu Halíkovi radil, aby se do žádné obhajoby tohoto stanoviska, jíž nedávno v pořadu Jak to vidí na vlnách Českého rozhlasu hrozil, při své stávající klausovské auře nadutého intelektuála opravdu nepouštěl. Není-li to ovšem ruský agent.

Nestydím se, že jsem během puberty hip-hopu docela holdoval, nicméně při vší nevyzrálosti jsem už od začátku rozeznával skladby podle účelu, takže jsem s jistou naivní vážností vychutnával verbálně obratnou Naši věc (Brno) a euforickou atmosféru si navozoval rapem od uskupení Wu-tang Clan, jehož gangsta příběh jsem si ani nepřekládal. Občas jsem si pustil něco z éry lyričtějších výběrů Lyric Derby. Koncerty mě nezajímaly nikdy, bez ohledu na žánr. Nikdy jsem nebyl posedlý osobami (fanoušek), ale vtipem a celkovým účinkem melodizovaného verbalismu. Velmi záhy jsem takřka ze všeho vycítil nadsázku, kvůli níž jsem si pak rok od roku sjel desítky minut klipů, které tento žánr stihl mezitím vyprodukovat, abych se pobavil nějakou novou formou humoru. Ten se postupně vyčerpal a z žánru se stal děda, který kupodivu stále dokáže vyžít, protože hloupé děti dostávají kapesné (a kreditky). Příznivě přijímané lidskoprávně angažované klipy z let 2015-2016 byly už úplná ubohost. Na této scéně, kde mimochodem jedním ze základních prvků žánru je opakující se zastoupení diss-ových skladeb jak napříč klipy, tak celými alby, a vůbec nevypočitatelná kritičnost vůči všemu, se dnes pokrytecky ohrazují vůči nenávisti plnému „čecháčkovství“ s tím, že masa se stagnujícími nominálními příjmy a objektivně se zhoršující životní úrovní je sama vinna svým stavem a například na migrantech si jen vybíjí své frustrace. Žánr vykalkulovaného projevu nenávisti, nenávistí k situaci a k druhým poháněný, pubertu nenávistí očkující a nenávist oslavující žánr se distancuje od nenávisti? Ale no tak. Je snad možné se z historie těch vulgarismů a patetického řvaní vylhat? Hip-hop, který napájel a ždímal konfliktní atmosféru a podporoval štěpení ve společnosti pod praporem revolučně se vymezujícího individua, se dnes bude ohrazovat vůči polarizaci? Hip-hop není žádný životní styl, ale pomíjivost. Ostatně život je mnohem komplikovanější, než aby si na něj kdokoli (natož společnost jako celek) vystačil s něčím tak infantilním. Sub-žánr se pod tlakem komercializace rozhodl propagovat nanejvýš sám sebe a svou nepřesvědčivou versi štěstí. Podle mě je nakonec lhostejné, je-li někdo klasický obchodní „šmejd“, jak se zavedlo označení pro klamavý prodej, a přes blbost a samotu parazituje na důchodcích, nebo dělá-li někdo totéž v případě mládeže. Jedni loví důchody, druzí dolují prémiové kapesné rozmazlovaných harantů, což nakonec v případě koncertů platí napříč žánry. Pokud tedy taková hvězda například pro kompetentnost svých rad ohledně integrace argumentuje výší svých daní, navázaných na tento model výdělku, je to absurdní, protože jak „muziku“ s uprchlíky, tak její „muziku“ financuje vlastně ta nešťastná hloupá masa „čecháčkovských buranů“, odbývajících své potomky reálnému zázemí neúměrnými penězi a mediálním diktátem naočkovaným schvalováním všeho vyhroceně liberálního. Nadto permanentní zdůrazňování dualismu „úspěchu“ a „neúspěchu“ je mediální pseudoproblém, jehož probírání se stalo osudovým námětem právě oné třídě, která si legitimitou své sociální působnosti není zřejmě jistá, přičemž nutno dodat, že oprávněně. Většina z té „neúspěšné“ masy si otázky po tom, proč nejsou kosmonauty, právníky, burzovními makléři, oslavovanými popovými striptérkami atd., vůbec neklade a jak ji znám, po ničem takovém ani netoužila: naopak je přesvědčená o vyšší, než dnes oceňované míře podílu svého profesního příspěvku na našem obecném hmotném blahobytu a přirozeně nedůvěřuje stávajícímu imbecilnímu dělení peněz a moci; tato většina nikdy nechtěla diskutovat v parlamentu, provádět složité kalkulace právní, výpočetní, technologické nebo ekonomické dialektiky, nechtěla stát na stupíncích vítězů toho či onoho sportovního klání, chtěla jen obyčejně žít tak, aby jí do toho nikdo příliš nemudroval a nebičoval ji (zleva i zprava) svými intelektualistickými, nebo ještě hůře: pseudointelektuálními požadavky. Že se masa zlobí na hip-hoperovo debilně navržené dětinské vozítko a jeho syntetickou kamarádku pro tento nebo příští bulvární měsíc, není nic než arogantní mediální sebeklam dosud nedozravšího starce, nepřetržitě žijícího těmito infantilními dilematy.

„Máš jemné ruce. Nejsi zvyklý dělat mužskou práci. Nejspíš umíš jen zabíjet. Ale to není práce. To si jen velké děti myslí, že když někomu vezmou život, prodlouží si tím ten vlastní.“ „Moji duši vyprázdnila válka.“ Vedle lidskosti a vtipu film zaujme pomalými záběry známými hlavně z Tarkovského (kamera sama vypráví) a komunikací se snícím skrze rituál.

Tak trochu hudba „evangelisační“, řekl bych. Přece páně Taylorovo extaticky pohrdavé zvolání „Jesus, I miss you here.“ je při vší oslavě šílenství, chaosu a brutality života, která se tu pořádá, v podstatě falešné, protože právě v metafysické esenci takto dualisticky pojatého světa, okupovaného samozvanými silami dobra a zla, kde ďábel je pouze pendantem k bohu, otisk Ježíšova blouznění nejjistěji nalézám, potvrzuje si na něm, jak resistentní a vehementní tento traumatizující odkaz je, jestliže si z nenávisti k jeho vnucovanému milosrdenství může nějaký výtržník s pocuchanými nervy udělat životní a výdělečný program.

Kde by někdo shledával důvod k podezírání lidského druhu z potlačované pedofilie a morbidity pod heslem „он никогда не лаже“, vidím jen předvídatelné reakce vzteklého muže, něčím hrozným zahnaného do kouta. Zvědavost… prozrazuje (špatný?) vkus, náš sebevyvracením se sebepotvrzující, propastem se vystavující, hledanou perversí fascinovaný vkus. Veden silným pocitem formální přesvědčenosti a zdráhavým úžasem nad možnostmi psycho-destruktivní fantasie, musím dát laicky zapravdu, že kamera, hudební doprovod i herecké výkony jsou nadstandardní. Navíc skvělá skladba pracuje s nebývale trpělivým, a přitom stále napínavým odhalováním jakkoli trochu očekávané, beztak šokující závěrečné zápletky. Příběh je uveden jednoduše. Někde v Srbsku je osloven bývalý pornoherec s nabídkou doživotního výdělku, aby oprášil své staré zvyky a přispěl jimi protentokrát něčemu přesahujícímu pouhý povrchně obslužný účel. Že nepůjde o erotiku, začíná být jasné záhy: z řečí o sumě dosažené v rámci jedné smlouvy (ve skutečnosti jsou to smlouvy poněkud lépe placených dělníků), z uhýbavých a podezřele exaltovaných odpovědí, ze zbytečně drsně vyhlížejících asistentů, ve vlastní branži nepoužívaných a nepoužitelných… Ti, kdo jakýsi vývoj pornoprůmyslu ať s chladným intelektuálním zaujetím nebo experimentálně coby aktéři či konsumenti prodělali sami na sobě, a mají o něm tedy jakési bezpředsudečné povědomí, brzy prohlédli, že nepůjde o moralizující sondu do okrajového entertainmentu, a museli již z těchto prvních náznaků vycítit zlověstný nástup zvrácenosti, jejíž absurdita o světy překonává vše, co jsme kdy zazlívali katolickému nebo hororovému ďáblu; i jeho šokující falické výstupy a vůbec sexuálně znechucující narážky (Friedkin) s hříšníkům pekelně vzdáleným „smyslem pro humor“ mají ještě předepsány kulturní meze, které v jeho starosvětsky nevinném konceptu v takové bezcitné a sub-bestiální explicitnosti nikdo nikdy nepřekročil, meze, kam ještě i ďábel může, protože je stále výplodem (jak teď zjišťuji) relativně „normálních lidí“, přičemž tady se (vysvětlen narativem válečného traumatu) exhibuje reálně nemyslitelný protiklad všeho, co i ti největší blázni a ubožáci mohou považovat za normální. Démonologie, křesťanská nebo pohanská, tak zvrhlé nápady nepamatuje: hřích pocházel z epochy romantického dělení světa mezi navzájem (sémanticky i ontologicky) komplementární temnou a světlou sílu, kde zlo mohlo být pouze beznadějným popíráním dobra a fakt, že vůbec jakožto zlo opravdu existovalo, byl úlevný a naplňoval vírou v pořádek, v němž možnost zla je pouze svobodou k o sobě směšné rebelii. Tady ale není po zlu ani stopy, protože by nemělo co legitimizovat a čím být legitimizováno, a všechna ta láska, úzkost, starost, a jaké ještě existenciální dimense přizvány tu do hry o naše positivní emoce, jsou společně se vším tím hnusem jen rozmanitým mechanickým projevem téže všeobecné přirozenosti, postrádající jakýkoli předurčující či klasifikující smysl, projevem absurdního naturalismu. Možná je to ostuda, ale dodíval jsem se, zhnusený lidmi uznal kvality a naprosto pokrytecky ohodnotil jako „odpad“, na čemž trvám.

Příběh této údajně lidové pohádky tak či onak vybízí, abychom se zamysleli nad vůlí ohlupovat děti vyprávěnkou o tom, jak odpadlá rodina bude za hranicemi komunity vystavena nehostinným podmínkám a neštěstí: jsme varováni, že budeme-li s převládajícími dogmaty polemizovat, nemůžeme přežít, protože alternativou k podřízenosti je absolutní neúspěch a propadnutí ďáblu. Dech mi vyrazila matoucí kombinace krásy a odpornosti, nekompromisní finální znázornění levitace a hlavně havran, když mu proti měsíci vlají čarodějnické vlasy nebo klove prso oklamané snící matce. Není to plytký efektně děsící příběh, ale studna jinotajů. Graduje explicitnost, dobrá je hudba a ta nádherná stará angličtina... Otcovy drobné lži, trochu ze strachu z ženy, trochu ze strachu o ni… Ztýraný muž, který si před chvílí vyposlechl ten nejjadrnější soud od dcery a je si čím dál více vědom pošetilosti své zatvrzelé rebelie, je skoro hotov vraždit. Další pobyt s rodinou se pro dceru stává natolik nejistým, že sotva ji otec nažene do chléva s dvojčaty, už od nich vyzvídá, aby se ďáblu co osvoboditeli z této náboženské psychózy přece jen vydala. Není divu, že vcelku imunní k osidlům náboženské bludotvorné sebedestrukce je to právě ona, kdo tím peklem projde živý.

CITACE • „Can you believe that? She says l'm not leader enough for her. Who's she looking for - Hitler?“ • „You cannot bash an American citizen without State Department permission.“ • „Freedom is wonderful. On the other hand, if you're dead, it's a drawback to your sex life.“ • „For or against the government? ClA's not taking any chances. Some of us are for it and some of us are gonna be against it.“ • „From this day on, the official language of San Marcos will be Swedish. Silence. ln addition to that, all citizens will be required to change their underwear every half hour. Underwear will be worn on the outside so we can check. Furthermore, all children under 16 years old are now 16 years old." • „What is this with my education? I had two days of college. l need three years and 363 days to get a degree.“ • „l'm... l'm reminded tonight of the... of the farmer who had incestuous relations with both his daughters simultaneously... lt's the... lt's... lt's the... lt's the... wrong crowd for this joke.“ • „New York garbage men are striking for a better class of garbage.“ • „He's a bad apple, a commie. A New York Jewish intellectual communist crackpot. l mean, l don't wanna cast no aspersions.“ • „Sorry to disappoint you, but l've known Fielding for years and he's a warm, wonderful human being. Would the clerk read that statement back, please? ''l've known Fielding for years and he is a conniving, dishonest little rat.''“ • „l think Mr Mellish is a traitor to this country because his views are different from the views of the president and others of his kind. Differences of opinion should be tolerated, but not when they're too different. Then he becomes a subversive mother.“ PODOBNÉ • The Dictator (2012), Er ist wieder da (2015)

V co se zlá, nešťastná žena běžně promění po letech, v to se zde proměnila za den. Pro tento jinotaj promíjím zbytek.

Že v tomto filmu jako ostatně čím dál obvykleji dostává ženské pohlaví odpornou nakládačku, už považuji za symptomatické (v roce 2009 mohl podobně šokovat Watchmen). Vtipná protagonistova průpovídka, vyjadřující pochybnost ohledně toho, zda je sexistické ženu uhodit, nebo ji šetřit, sama o sobě neznamená víc než projev velmi chatrného pokusu o vypořádání se s estetickými východisky lidského života, předurčujícího ženu k jemnějšímu zacházení a muže k přímému prosazování zájmů nejprve hrubou silou, později manipulacemi od žen pochycenými. Vtipnost této narážky spočívá v pomíjivosti mediálně prosazených vzorů, charakteristických dobově, pročež „gentleman“, jehož postojová integrita je v zásadě reaktivní, povrchně mediálně odvozená, dnes opravdu musí působit již trapně. Kdo uhodí ženu, si pak podobně, jen zprostředkovaněji odvozen může nalhávat, že jedná autenticky, zatímco má tato vnitřní vzpoura svůj autoritativní původ ve špatně interpretovaném podnětu, proti němuž se ostentativně vymezuje. Mohli bychom mu sice jako diváci odpovědět, že se jeho vzteku nedivíme, protože společnost zkrátka není rozdělena tak, aby muže přiváděli k zuřivosti pouze jiní muži, že však považujeme za nespolehlivé každé sebeovládání, které se odvolává na autoritu moderních hodnot a trendů, jejichž proměnami je pak nevyhnutelně mateno, v důsledku jakéžto dezorientace si na ženě dokazuje tu falešné „gentlemanství“, tu naopak bláhově pohodlnou schopnost kulturní vzpoury. Fakticky nejde o to, že by mělo být divné na to vůbec pomyslet a jednou, dvakrát za život škrtit nějakou fúrii alespoň v myšlenkách, ale o to, že nezvládneme-li se proti křehké bytosti takové konstituce ubránit chytřejší manipulací, je to slabošské a pachatel z toho má někdy možná větší škodu než oběť. Sám jsem se k nějaké zvláštní strojené ohleduplnosti a pozornosti vůči ženám nikdy nehlásil, a to z řady důvodů, včetně toho, že „nejzpůsobněji“ se k nim vždy chovali pro ně samé uboze průhlední, charismatem zcela nevybavení a názorově nesamostatní pánové s postranními úmysly, kteří by se k nim při platnosti jiných dobových zvyklostí chovali možná zcela opačně. Naopak zcela přirozená vyšší ohleduplnost k ženám je podkategorií širšího instinktu, vyhýbat se násilí vůči očividně slabším, ať to žena nebo chlapec. Proč jsem právě tomuto rysu věnoval tolik pozornosti? Je totiž jako právě u řady jiných filmových děl z poslední cca dekády evidentní, že žena zde nedostává nakládačku co emancipovaná spolubojovnice, ale protože je tím substituován výkon vlastního hněvu vůči protagonistově partnerce, kterážto narativní možnost sama jen vyjadřuje nakumulovanou frustraci autorů ze situace, kdy emancipovaná žena se stává konkurentem na každém poli rozhodování a problematizuje už tak dost problematickou správu veřejných věcí. Nemáte si toho všimnout, ale protagonistova partnerka je tu bita k jeho vlastnímu zvrácenému uspokojení; její utrpení, již samo o sobě žádoucí, je alibisticky delegováno nepřátelským padouchům, vůči nimž se naopak může profilovat jako ochránce. Soudím z toho, jak jsou ony situace a je snímající záběry (ještě v nedávných anti-cowboyských časech zcela nepředstavitelné) vyhrocené a detailní; to nemůže mít jiný důvod, než že nabídka může počítat s takovým nastavením poptávky, jímž postižení jednotlivci, veřejně sebeslušnější, si v tom skrytě budou libovat.