VictorMartel

Poněkud jednostranně upjatá a naivně důvěřivá pohádka k médii takřka denně „dokazované“ nepříčetnosti o nadlidskosti své úlohy od dětství utvrzovaného diktátora z právě probíhající reálné historie, s tarantinovskou vložkou. Také ale zajímavý podnět ohledně legitimity reprezentativní politiky obecně. Teoreticky si nelze představit žádnou politiku bez reprezentace, jak tvrdí Michelsův (Lukácsem zpochybněný: viz recenze v Archiv für die Geschichte des Sozialismus un der Arbeiterbewegung, XIII, 1928) „železný zákon oligarchie“ (s etymologií výrazu „oligarchie“ se setkávající středoškoláci nemohou pochopit, kde se bere potřeba zaměňovat hned oligarchii s plutokracií, která je sémanticky správně vzato pouhou její podmnožinou, třebaže pro dnešní selekci moci charakteristickou, odkud se právě zřejmě toto zaměňování bere; nejsme totiž ani společnost válečnická a v tom smyslu klasicky darwinistická, ani klerikální - naše ekonomická selekce je nepříčetnější, mrhavější než všechny předchozí a jako taková nemá ani ponětí o ekonomii života v duchu pokrokově chápané evoluce nebo kteréhokoli jiného positivističtějšího kalkulu). Kim Čong-un je pouze názorným vyhrocením toho, co znamená reprezentace bez kompetence. Snímek má ovšem to štěstí, že vznikl v době, kdy je stále jasnější, že jakkoli ne ovšem na úrovni institucí, přece podobně beznadějně z hlediska motivů, schopností a (třeba ne tak medializovaných) dopadů funguje i západní proces společenského rozhodování. Dekádu zpět bych hádal, že politik jako Underwood je záležitostí periferie na úrovni s dotacemi čarujících municipalit. Dnes bych byl vděčný, kdybych něco takového mohl předpokládat v samotných centrech globálního politického dění. Ani tak příčetné a svých vlastních cílů si vědomé politiky podle mého byť na nejvyšších posicích nemáme, takže i takoví prachsprostí manipulátoři by byli darem z nebes; spíše nám „vládnou“ lidé, kteří nejsou schopni vládnout sobě a jednomu se zachce ulívat si peníze do daňových rájů, jiný si koupí jachtu, někdo pořádá polední večírky v Toskánsku, přičemž ani jeden nemají opravdové, zkušenostmi podepřené a vyargumentované názory a o jejich času na přemýšlení vypovídá, jak dovedou v jedné větě spílat nezaměstnaným hýřivým Romům a zároveň akceptovat podnikatele z oblasti masového hazardu za vhodného účastníka politického provozu. Zkrátka a dobře, otroky jsme být nikdy nepřestali, jen otrokům dnes vládnou otroci. Jaký propagují tvůrci pohled na totalitní diktátory, v zásadě takový pohled mám já ohledně politiky vůbec. Stále častěji se v odborných kruzích i mezi lidem hovoří o permanentním propadu důvěry a sociálního kapitálu. Kdyby nebyli Kimové, už bychom se možná, nesjednoceni falešnou mediální hrozbou, propadli do chaosu.

„Fucking civilization is broken down. There's no more reason for this false bullshit.“

Dokument vyvolal pozoruhodné reakce: ony „kruté“ Němce a Sověty tak onálepkovali právě pokrytečtí Češi, zaplnivší náměstí se sliby věrnosti protektorátní vládě a závidějící si mezi sebou bez ohledu na světonázorovou či třídní příslušnost na způsob pana režiséra Vydry, kvůli němuž sestra Zora spáchala sebevraždu. Kamenem rádi házejí ti, kteří, slovy hereččinými, „ani nebyli pošetilí“.

Znechucující je korupce melancholickým hudebním doprovodem a reklamně kýčovitým vizuálnem, povrchnost a sentiment. Filův soud z dále ocitovaného komentáře je snímkem náznakovitě anticipován, když jeden z chlapů vyčte rebelujícímu veterináři slabošsky a alibisticky se omlouvajícímu 40 lety komunismu, že svobodu, jejíž absenci teď pro změnu dává za vinu ženám, v sobě nikdy neměl. Kamil Fila (Tetsuo) v komentáři z 21. 8. 2016: „O něco lépe natočené než některé věci od Marie Poledňákové, zdánlivě víc při zemi a bez crazy prvků. Fakticky je to ale hnus, opravdu nechutný nesnesitelný film, přesněji snůška nejblbějších stereotypů, které si hrají na pravdu o životě. Nejublíženějším chudákem na světě je bohatý starý bílý muž, který trpěl za socialismu a teď v manželství. Místo humoru neustálé poučování a "moudra", zarámované dokonce do vysokoškolské přednášky z neexistujícího oboru. Snímek z alternativní reality, kde světu vládnou ženy. Sebezálibný obraz mužské impotence, kterému tleskají lidé smíření s mizérií svého života. Opravdu jsme na tom tak špatně, že toto je nejoblíbenější a zřejmě i komerčně nejúspěšnější český film roku 2016?“

Aby na poslední zlatý kupón narazil zrovna náš Charlie a příběh tak mohl být veden k dobrému konci, musel nad tím bdít nějaký bůh, který si umínil, že vyslanci právě této chudé rodiny se to na třetí pokus povede. Morálním poselstvím pohádky je, že tady do jednoho všichni dostanou, co jim patří. Ale aby to tak mohlo být, musel by nad tím bdít dozorce takového řádu, musel by vládnout nějaký skrytý řád spravedlnosti. I jestliže bychom totiž zdůvodňovali možnost tohoto příběhu čistě stochasticky jako v moři možností téměř nutně nastávající případ takového protnutí předsudečně přetížených charakteristik, sotva si zapřeme snahu vyjádřit tímto předpokladem při nejmenším touhu, aby to tak bylo: jinak by přece nedávalo smysl se zrovna touto náhodou zabývat a předpoklad, že právě tak zájem o tuto náhodu je náhodný a nic se jím nesledovalo, by nepřirozeně desubjektivizoval, deintencionalizoval všechny, kdo se na jejím vzniku (determinovaně, leč „aktivně“) podíleli. Takže kromě propagandy o selfmademanství, kapitalismu a rovnostářské povaze štěstí tu máme někde v pozadí ještě propagandu o pánu bohu. Pro děti, jimž se rozhodně nehodí říkat příliš pravdu o obvykle patologických dopadech chudoby na podobu rodiny nebo o skutečném stavu sociální mobility, je to však pedagogicky vítaná směs ilusí a emocí a pohon do života bez pohádek. Nadto dobově trefné písně jako společensko-kritické komentáře a klipové nadsázky: na paškál brána televizní kultura s jejím vyvoláváním falešného dojmu snadného vzdělání a ochromováním vitality, ba řekl bych, že také moderní výmysl reklamy je zde skvěle parodován narážkou na její náboženský aspekt, zde vyznačený slavnou scénou z Kubrickova kultovního filmu. Rysy zkaženosti jsou zde zesměšňovány, čímž se výchovný efekt umocňuje - dítě, stále ještě neporažené cynismem, nechce být zesměšňováno. Co dodat, snadněji bych uvěřil v koně, jemuž někdo ukradl boty, než tomu, že svět stvořil kapitalista, a přece nechci vidět jen arogantníma očima kdeco intelektualizujícího „dospěláka“, proto rodinám s dětmi doporučuji.

Za příklad něčeho dobře vyřešeného uvedu dvě scény: jedna, kdy kněz mluví se zpovídající se a odpovídá jí na ambivalentně vyhodnotitelné teze tím, že přesvědčivě podaným střídáním afirmace s negací vystihne neřešitelnost těchto otázek, konfesní poctivost vůči nimž přesto vyzývá spíše k odmítnutí krátkozrakých, domněle výhodnějších postojů typu „mě se to netýká“, „nejsem k nikomu zodpovědný“…, a druhá, kdy divák musí souhlasit s knězem, že jakkoli protrpěný a vydřený cynismus si kdo nakonec osvojí, je to stále cynismus a cynismus je pravým opakem milosti, k němuž se tak či onak rozhodujeme dobrovolně, zatracujíce se z důvodů, kvůli nimž bůh své dílo přece nezatracuje (kněz, opravdu vzorně následující Krista mezi všechny zbloudilé duše, neshazuje ničí životní zkušenost a třebaže maje pochopení pro řadu bezhodnotový nadhled vyjadřujících sentencí je vzápětí odmítá jako stereotypní výmluvy, včetně té o tajemné logice a legitimitě všech možností, k jakému životu se lze rozhodnout, není tak akademicky konfesně nadutý, aby nerozuměl věcné závažnosti příčin, již lze doložit statistikou vzájemných vazeb mezi okolnostmi a jejich pozdějšími projevy v tak neúprosně determinovaném osudu člověka, a přesto, opakuji, přesto, že v souladu s tímto osvíceným imperativem humanity bere zpět pojmenování zločincova cynismu laciným, věrně trvá na tom, že je to cynismus). A teď marxisticky. Křesťanský výklad má hlavně odvést pozornost od toho, že vás někdo oškubal, a přivést vás k tomu, že ho ještě budete litovat. Nebýt tohoto politicky podvratného myšlení, neustále vyzývajícího k upřednostnění osobního sebezpytu před odsouzením druhého, tyto umělé živly moderního ekonomického pseudosvěta by po odpovídající reakci na zbytečnou recesi zmizely z povrchu zemského. Jen takto pragmaticky lze totiž řešit otázku spravedlnosti, očekává-li se od mas elementární loajalita jak ke státnímu útvaru, tak celému civilizačnímu okruhu, jelikož co si může dovolit odpouštět hypotetický stvořitel a jeho služebník, nesmí hned promíjet naše společenské zřízení, které zkrátka nikdy nelze úspěšně projektovat bez toho, že bychom provinění s příslušným aparátem represe měli podle míry veřejného zájmu rozškálované. Ne, že by nebylo veřejnou věcí, jak se k sobě doma chováme, do kolika máme otevřené hospody atd., protože neexistuje žádné kausálně isolované soukromí, nicméně stát, který se nemůže příliš autoritativně zabývat kupříkladu tím, jak často spolu lidé žijí tzv. „na hromádce“, jestli si lžou a nectí jeden druhého apod., by zároveň neměl nechávat na zpovědi, jestliže někdo z nás vyvolá globální nárůst nezaměstnanosti, trvale naruší koherenci ve společnosti a v masových proporcích sabotuje hodnotu lidské tvůrčí práce. Křesťan tu zase jednou zneužívá konfliktní potenciál ve společnosti k tomu, aby poukázal, jak je každé selhání prodchnuto morálním významem, na nějž si troufá přehlížeje masové oběti degradovat obrovskou vinu, jako by snad každá vina byla stejná a jako bychom si proto, že všichni máme svoje objektivní slabosti a podle této metafysiky pášeme nějaké zlo, ani nic jiného než taková kontraproduktivní hovada na vedoucích posicích nezasloužili. Mě ale nezajímají Kristovy rány, zajímají mě externality. Z rozvoj života ochromujících, do bídy a řady krizí od migračních po environmentální uvrhujících externalit žádná oběť nevykupuje. Důsledkům neunikneme, pěkně to za ty firmy všichni zaplatíme. Zároveň se tu zopakuje to ubohé neoliberální cliché, vyvolávající ve mně touhu dupat po ksichtech, které, zpravidla ústy těch bez seriosní zkušenosti s tvorbou reálných hodnot materiálních i duchovních, svaluje recesi na centrální regulaci, která se zde právě paradoxně dopustila toho, že v zájmu zprostředkovatelské třídy celé dekády nezodpovědně deregulovala: tedy regulativní sílu, která se ve společnosti konvergující k organizační dohodě ohledně rámujícího režimu jejího hodnotvorného a alokativního chodu vyskytuje z podstaty, čili neeliminovatelně, odevzdává tržními náhodami zvýhodněným a marketingově akceschopným strukturám, přičemž se prachsprostě předstírá, že taková ideologická propaganda falešných zásluh a potřeb, včetně příslušného rozhodování o orientaci společenského celku, je snad méně manipulativní a efektivní než explicitní a zdaleka ne tak sofistikovaná propaganda neliberálních totalit. Mám už dost toho, jak stále pramálo lidí je imunních vůči sentimentálnímu překrucování podstaty politického zločinu. Má mě zajímat, že irský finančník cítí „vinu“? To je přece jeho osobní problém. Je-li vůbec nějaká metafyzika, nikdo ho metafyzicky nezatracuje. Je ale nutné srovnat účty, protože neuškodil bohu, ale lidem, za něž hypotetický bůh ani jeho služebníci nemají právo co odpouštět. Společnost, která nemá vůli k sebezáchově a zabývá se světem individua, místo aby se starala o to, jak nejperspektivněji pluralitní východiska uplatnit, tenduje k sebedestrukci. Snímek, instruován křesťanským liberálním paradigmatem, předstírá, že společenský problém je vlastně výsostným problémem svědomí, do jehož řešení sama postižená společnost nemá co zasahovat. To je křesťanská usurpace problematiky v době, kdy je třeba radikálně trestat a zjednávat pořádek. Takovou liberální propagandou ochromené státy resignují na svou povinnost dělat svět srozumitelnějším, ustoupí nevolenému a z principu nekompetentnímu arbitru transcendentního vyrovnání, budou stále méně akceschopné, až pod tlakem křesťanské infiltrace všeho nakonec zaniknou. Finančník je svými odpověďmi a vlastně celým stylem dialogu vylíčen jako morální selhání, nešťastná, ba štěstí neschopná, hypertrofovanou dostupností konsumních artiklů znuděná oběť své slabosti vůči démonu chamtivosti a vlastně kouzelný případ příležitosti ke spáse. To navíc vyniká v kombinaci s pokryteckým osočováním katolické církve z téhož hříchu chamtivosti, čímž se de facto hrubě deformuje exaktně doložitelná aktuální pravda, že došlo a dochází k okrádání pracujících na všech možných úrovních, ke globalisačnímu rozvratu v zájmu businessu, těžícímu z apatie konsumenta tam, kde je ještě co konsumovat, a ke glorifikaci hyperparazitní redefinice meritokratického modelu, jakou je kapitalismus. Je občansky nepřijatelný dojem, že zde máme co dělat s problémem osobně morálním, jak se snaží namluvit emoční ladění snímku, a pokud lze ještě co konstruktivního dělat s tímto rozvratem politického myšlení obecně, je to soustavný útlak vůči všemu protestantskému, co se kde chopí příležitosti překrucovat podstatu. Poškozena nebyla morálka a ekonomickou ranou v podobě deprese nebyl vbit jediný hřeb do těla božího, byl znevážen, uražen, ponížen, napaden politický řád a systém soudržnosti, byly zkaženy celé národy, jako se poničí stroj. Pohrdám bohem, který si dovoluje za mě a mé bližní - věcněji: mou třídu - odpouštět těm, kdo měli v životě tolik pohody a času, že si takového bláznivého boha mohli vymyslet, aby v jeho jméně uvedli již tak všudypřítomný vztah příživnické závislosti všech osob mezi sebou v soulad s legislativou a paradigmatem efektivity, takže se příživník za příživníka považuje tím méně, čím je jeho příživnictví mohutnější a bezskrupulóznější, - bohem zlodějů, který předstírá, že třídy nejsou, aby pomáhal v okrádání dál. Pohrdám i jeho ďáblem, který hraje otrocké role v prospěch jeho dobré pověsti, zatímco se svět hroutí. Pohrdám celou tou falešnou apoteosou alibismu, jakou je dualistická metafysika křesťanství, a jestliže si nějaký křesťan hraje na to, že jeho víra a způsob interpretace společenských neřádů a neladů, jímž chce obrátit naše rozhořčení v soucit, jsou politicky neutrálními stanovisky, jimiž nijak nenarušuje chod světské spravedlnosti, zaslouží si být konfrontován s pověšením každého, z jehož činnosti bytní fenomény pracující chudoby, nezaměstnanosti a globálně narůstající socio-ekonomické a kulturní frustrace; má-li se svým bohem pravdu, trestem smrti bude takový případ delegován božímu soudu a společnost si uleví vědomím, že už ji nebude moct poškodit. Takový bůh není problémem víry jako takové, ale politického vkusu, jemuž by faktičnost takové víry samu víru v život jenom zkazila. Křesťan mě chce přesvědčit, že mě má pohoršit chamtivost někoho, kdo se ukájí materiální možností „nachcat“ na umělecké dílo, aby tak snížil hrůzu, která za touto disposicí stojí účetně v podobě milionů ožebračených existencí, většinou slibnějších, než kdy budou potomci těchto jen takovým hloupým bohem snesitelných kazisvětů; je to vrchol arogance, jestliže se chce ještě litovat hovado takových rozměrů, že mu v důsledcích svého počínání nestačí masoví vrazi; umělecky prestižní statky těchto lidí, s jakoukoli historií a původní „aurou“ (Walter Benjamin), nemají už žádnou cenu, protože jako takové symbolizují svět znechucující porážku poctivosti prostých lidských snah a zásluh a nakonec symbolizují výsměch originalitě a jedinečnosti, suverenitě nepodplatitelného génia, již původně představují. Bůh, který není marxista, nakonec vždycky pošel na svou prolhanost, a jediným věčným opravdovým bohem je svatá bezbožnost: poctivé vědomí, že jsem neublížil bohu, že jsem se neprovinil vůči neznámým bytostem mrtvého nebo fantaskního světa, ale přítomnému člověku. Člověk nesmí mít slitování s perversními bohy intelektuální zahálky, nechce-li na ně zaniknout.

Trh s pojistkami a dalšími finančními nástroji je u nás dávno nasycený. Nesouhlasil by leda někdo, komu uměle hypertrofovaný pojistný trh v USA, kde si pomalu můžete pojistit řasenku nebo křečka, připadá nikoli jako chorobná posedlost i těmi nejmalichernějšími jistotami, ale jako žádoucí meta. Kdyby se trh omezil na produkty s ratiem, zůstalo by u pojištění kurzových rizik či vozidla a nemovitosti, důchodového a stavebního spoření, hypoték a možná v případě extrémních povolání ještě u životních pojistek; zároveň by toho všeho bylo méně a mělo trvanlivější smluvní charakter. Kdyby to tak ale bylo, příležitost k výdělku by na každou jednu generaci byla přibližně jednorázová a nutila by poradce, aby se rychle realizoval jinde, než se k tomu po deseti letech zase na několik měsíců vrátí. Proto je takový zájem přesvědčit klienta o výhodnosti přenastavení zavedeného vztahu. A protože by agent oslovující svého klienta s návrhem na překopání smlouvy, kterou mu přece již dávno prodal vychvalováním původního finančního produktu, působil nevěrohodně, generace etablovaných finančních poradců vynalezla strategii náboru absolventů, skrze jejichž dočasný záskok si své provize částečně udrží.

Během několika prvních epizod jsem tvůrce obviňoval z citového vydírání a nesnadno jsem se zbavoval dojmu, že protagonistu stíhají pohromy s až démonickou zarputilostí, jako by hrozivá představa bujícího nádoru (remise je diagnostikována až v S02E09) jen symbolizovala gradující tragiku. Vážím si toho, že si seriál hraje s velmi účinně podávaným humorem, vtipkuje na téma všeho „amerického“ (nebo českého) a poskytuje občas i tu nejhlubší a nejuniversálněji platnou promluvu. Zákon vymáhající, a proto i jím chráněný policista má štěstí na legální chutě, a to nejhorší, čeho se podle zrovna naladěné a zvyku promíjet si užívání historicky zavedenějších, třebaže statisticky mnohem fatálnějších látek nakloněné legislativy dopustí, je potahování z kubánského doutníku, takže „How we draw that line.“ (S01E07) Radost z dosažených cílů po velkém sebepřemáhání se při všem vynaloženém úsilí nevyhne srážce s odpornými důsledky vychýlení z původních zásad, kdy se na jazyk vdere hrozivé memento „It's all contaminated.“ (S03E10) Jak by v tomtéž světě pak mohlo neplatit, že, parafrázujeme-li výrok o Gusovi, anybody so clean must be dirty (S04E09)? Jesse, postava pro svou nedisciplinovanost, nerozvážnost a nevděčnost až do 4. sezóny téměř nepochopitelná, zažívá svoje permanentní zklamání ze střízlivosti. Obklopuje ho pokrytectví a faleš cílevědomějších povah, konkrétně Waltera. Walter je stále prolhanější, a to hlavně sám k sobě; cynismus tu nabude významu normy a při vší bizarnosti pomalu přestává překvapovat. Pachatele pohání hlavně dosavadním životem utrápené ego, vyšetřování je hnáno také hlavně egem a závistí chlapáckého odborníka na „dobro“. A tak bych mohl pokračovat dál, protože tady nikdo není z obliga. Seriál se dá cenit různě. Může být chápán jako pocta otcům. Otázku, jíž se ale seriál dotýká bez toho, že by ji na delší dobu opustil, představuje pokrytecké uspořádání majetkových disposic ve společnosti, kde často i ti nejpřínosnější mají jen otročit, aby méně přínosní mohli kázat a dovádět, vést a konsumovat, přičemž to se svými elitními kvalifikacemi tak vedou a tak spotřebovávají, že v tomhle „nejlepším“ politicko-ekonomickém systému globalizovaného kapitalismu odhalujeme jednu potenciální katastrofu za druhou, ať jde o klima, migrace, demografii či ukazatel sociálního smíru. Jen ve světě takto „spravedlivém“ může totiž nějaký rumunský přistěhovalec Bogdan šikanovat z nutnosti přivýdělku u něj zaměstnaného středoškolského učitele chemie a hulvátské buzerování v banálně fungujícím podniku vydávat za vrchol administrativní vědy, ba sám vzor „přísnosti“. A ať už je, či není pravdivý onen rozhořčující případ s 10 dolary odměněným chemikem vyvinuvším první reprodukovatelný proces k získání syntetického diamantu (S02E06), o němž se týden po smrti ke konci července 2008 zmiňuje článek z Los Angeles Times (General Electric chemist invented process for making diamonds in lab; autor Thomas H. Maugh II, 31. července 2008), mnoho z nás se shodne na tom, že něco podobného se děje v mnoha kontextech, takže je to příklad vcelku přiléhavý. Stranou nezůstává ani fenomén posilování prestiže skrze nadační fondy, jímž si přeplácená třída kupuje dojem legitimity. A pokud se už nedomýšlím příliš tendenčně, cítím tu i zoufání nad dopady zbožňované „svobody“, do níž toho patří stále více, včetně práva se profetovat k mentálnímu mrzáctví, a to za přítomnosti potomka (zvláště scéna, kdy se Walter vydává do zřejmě už opiátového doupěte za Jessem, je děsivá reklama na patologicky bobtnající koncept lidských práv). Umělecky mě na seriálu baví ubohost a trapnost postav, aniž bych se vyhýbal možným námitkám ohledně plánovací a instrumentální pře-připravenosti hrdiny. Po této stránce je Breaking Bad chytřejší a odvážnější než třeba také jinak skvělý, ale atributem „mám to pevně v ruce“ mnohem postiženější House of cards, kde je jasný lineární postup úspěchu a frustrovaný divák, jímž se má důvod stát každý, kdo není prezidentem v Bílém domě, je cíleně zpovykaný k očekávání stále vyšších met, jež jsou všemi těmi podvratnými intrikami jenom dekorovány co do náročnosti provedení a samotné uvěřitelnosti. Někdy se možná budete hněvat, jak je tu mrháno penězi, jak pro vás coby nezúčastněné pozorovatele až nepochopitelná láska k někomu brzdí osobní sociální rozvoj a ekonomické zájmy hrdiny, který se tolik natrápí jak s mladým blbcem, tak s nechápavostí a nevděčností vlastní rodiny; jindy užasnete, jak vtipný a nevyzpytatelný může být způsob, jímž toto dílo na jedné z postav demonstruje nepoučitelnost a platnost toho prastarého zákona, podle něhož nelze pomoci nikomu, kdo si nechce pomoci sám (do ušlechtilé role starostlivého zaměstnavatele se trapně pasující Ted Beneke se svou obsesí prezentovat jízdu Mercedesem SL550 jako seriózní součást vážně míněné obchodní strategie v situaci, kdy si „nevydělal“ ani na daně). Možná nemůžeme bezpečně tvrdit, čím a o čem je tento scénáristický počin hlavně, co ale platí, je, že toho, čím a o čem je, je, i díky režii a hercům, mimořádně hodně. Je jedním z děl, kvůli nimž i my nejméně optimističtí ohledně zámořských inspirací rádi odpouštíme Yenkeeům to ostatní. Opravdová studie. Ne, že by sebereflexe byla samospasným receptem kajících se zbloudilců perversně hypertrofované „ideje“ „svobody“, téměř denně se bláhově „dovídajících“ něco nového o boží vůli a konsekvencích ústavy, v zápasech o jejíž výklad se hazarduje s důvěrou na elity odkázaných mas, dobrá kinematografie to ale umí aspoň umělecky vytěžit.

Ne úplně špatné díly pořadu: 28. 10. 2005: Václav Moravec — Petr Čtvrtníček; 11. 11. 2005: Miroslav Etzler — Tomáš Etzler; 17. 3. 2006: Martin Palouš — Dušan Třeštík; 9. 2. 2009: Martin Potůček — Robert Čásenský; 30. 3. 2009: Dana Drábová — Václav Cílek13. 9. 2010: Hana Scharffová — Petr Robejšek; 20. 9. 2010: Stanislav Komárek — Mojmír Hampl; 19. 5. 2011: Jiří Přibáň — Pavel Varvařovský; 8. 7. 2011: Vladimír Dlouhý — Michal Dlouhý; 30. 5. 2012: Ivan Bartoš — Krištof Kintera; 12. 9. 2012: Vladimír Remek — Radoslav Brzobohatý; 7. 11. 2012: Pavel Kosatík — Pavel Mandys (sice Kosatík, no ale…); 24. 1. 2013: Lenka Bradáčová — Jindřich Šídlo; 30. 5. 2013: Petra Hůlová — Antonín Jaroslav Liehm (slušná Hůlová); 20. 6. 2013: Milan Zelený — Jiří Rak; 30. 11. 2013: Matěj Hollan — Ondřej Kobza

Slušná alternativa pro všechny, kteří si doma chtějí zavést atmosféru z klubu anonymních alkoholiků. Uměle cynického a vůbec jakéhokoli zavedeně vzorového detektiva bych nevyžadoval, nemám žádné striktní nároky a jako nepravidelný kulisový divák oceňuji snahu škálu detektivních modelů obohatit a oslovit tím právě netradiční obecenstvo, nicméně zde se tento charakterově inovativní přístup zvrhl v každým osobnějším výjevem předvídatelnější citové porno a duševní sebeobnažování.