VictorMartel

Viz Drulákův článek Američtí hrdinové a vypravěči. Petr Drulák nad loňskými filmovými novinkami Olivera Stonea a Clinta Eastwooda ze 7. února 2017 (v rubrice Salon deníku Právo).

Z celkově vzato poutavého, třebaže jen s jistým odstupem k té šeredné nadsázce sledovatelného detektivního seriálu, vynikajícího v psychologizujících pasážích, se během třech sezón nenávratně vyklubala přesentimentalizovaná vztahová plačkárna pro resignované báby, co mají po šichtě. Dexter je v podstatě komiks, takže už na to musí divák přistoupit, o což horší je pak ta zrada, že seriál degraduje uvedeným způsobem. Budoucího zabijáckého detektiva otec během dospívání používá jako nástroj spravedlnosti při nedostatečnosti systému, který ho svou byrokratičností, zkorumpovaností a neefektivitou zklamal. Hodně podivný je v Dexterovi přístup k důkazům. Postavy se rády chlubí prestiží tamního policejního oddělení, jako by bylo jedním z nejvýkonnějších a nejsofistikovaněji organisovaných na světě, a přitom se jim jen tak ztrácí zaevidovaný důkazní materiál. Pro srovnání: zajděte si do nejbližšího státního okresního archivu, tam dostanete k vyplnění legislativně kodifikovaný formulář zvaný Badatelský list, kde po uvedení osobních údajů a účelu návštěvy prohlašujete, že jste si „v souladu s příslušnou právní úpravou plně vědom své osobní odpovědnosti za nakládání s informacemi, jež jsem získal nahlížením do archiválií“. Jistě přitom uznáte, že pročítat se historii města dokumentujícími archiváliemi by nemělo vyžadovat více bezpečnostních opatření než přístup policejního personálu k důkazům na oddělení vražd, kde by stačilo mít jednotlivé složky uloženy v zabezpečených boxech vybavených nějakým snímacím zařízením kódů na průkazkách. A pokud by se to daňovým poplatníkům nechtělo platit, stačilo by několik počítačů, jimiž by si pod přidělenými účty (tedy se zanecháním přesné personální stopy) ony boxy odemykali; nebo by pohyb ve skladu důkazů byl prostě snímán kamerami, sklad by měl dostatečně vysoký strop, aby nehrozil slepý úhel; určitě existují nějaká řešení, jak nemít nálezy z vražd jen tak volně bez dohledu rozmístěny ve skladu, který místo supersuterénu v supertajném supersystému připomíná spíše sbírku výhodně pořízených nesmyslů ze Slavností sněženek. Takže buď se Florida příliš neliší od Ukrajiny, nebo je to další z mnoha nadsázek tohoto komikso-telenovelového seriálu.

„Bene vixit is, qui potuit, cum voluit mori.“ („Dobře žil ten, kdo mohl zemřít, když sám chtěl.“; Publilius Syrus - Myšlenky, B 39) „Felicissimis optanda mors est.“ („V okamžiku nejvyššího štěstí je žádoucí zemřít.“; Seneca Mladší, Útěcha pro Marcii 6.22.1 - plné znění věty: „Labant humana ac fluunt neque ulla pars vitae nostrae tam obnoxia aut tenera est quam quae maxime placet, ideoque felicissimis optanda mors est, quia in tanta inconstantia turbaque rerum nihil nisi quod praeterit certum est.“) Hodnotou života je míra úsilí oň vynaloženého. Kde úsilí chybí, protože už třeba příliš dlouho vláčelo špinavými ulicemi zklamání a zmaru, smrt je vlastní hodnota. Agenda lidských práv šeredně zaostává a zdržuje se prosazováním privilegií („emancipací“) kdejakých nově objevených menšin, jen třída sebeodpravujících zoufalců se pořád musí někde schovávat před samozvanými mravouky typu Masarykova a kazateli vybledlého života. Deník The Independent informoval o asistovaném sebezničení recidivního alkoholika jménem Mark Langedijk (Man in the Netherlands euthanised due to his alcohol addiction, 29. listopadu 2016). Jeho bratr Marcel koncizně odrazil odporný komentář do nejelementárnějších pater naší svobody se vměšující britské konservativní poslankyně Fiona Claire Bruce deníkem tak přeloženými slovy: „You can close your eyes to it and keep telling yourself everyone is curable but the fact remains, not everyone is.“ Mně osobně je znám případ muže obvykle na první pohled veselého, který však nezvládal životní neúspěch a úděl maniodepresivní psychózy vyřešil mimořádně zodpovědně a ohleduplně, leč hrůzným způsobem pro pozůstalé. Někdo ve zkratu skočí z balkonu, někdo si to důmyslně připraví. Tu odvahu nelze docenit. Hodnoceno Nietzschem: „Skoro si tím zasloužíme, abychom žili… […] zprostili jsme ostatní pohledu na sebe, zprostili jsme život námitky…“ (Soumrak bůžků, Nájezdy nečasového, § 36. Morálka pro lékaře) Lze se čestně udřít do úmoru, čestně upřemýšlet k šílenství, ale lze i čestně zbavit rodinu svých dluhů, jako v Japonsku. „Smrt činem“, jak ji exaltovaně v souvislosti s osudem velkých básníků včetně Nietzsche velebil i Šalda (Boje o zítřek, esej Spisovatel, umělec, básník), nepřiznáme jen některými tak váženým géniům a mediální crème de la crème. I ti nezajímavější raději volí únik do neznáma, než aby z pasti svého démona terorizovali nejbližší (když se Teddy Daniels v Shutter Island/2010 rozhodne podstoupit lobotomii, vede ho starost, aby se zachoval; v Doslovu k českému vydání Jean Améryho Bez viny a bez trestu/2011 Miroslav Petříček vysvětluje: „Jean Améry je jménem nepřítomnosti Hanse Maiera ve spisovateli, který o něm vydává své svědectví. […] Ne, je skutečně nepřijatelné, aby bylo to, co být nesmí. Jean Améry vztáhl ruku sám na sebe proto, aby ze světa nezmizel Hans Maier.“). Kontroverze osvobozující smrti pochází vlastně jen z ubohé samolibosti vládnoucí ideologie, jíž je demise života urážkou a existenčně ohrožujícím svědectvím.

Kdybychom se ve všem měli spoléhat na tržní mechanismus nevědomého, neřízeného, společensky nekoordinovaného transformování našeho prostředí, měli bychom tu ovzduší jako v Číně, podnikatelé by se mohli rozhodovat podle svědomí o přiměřenosti svého daňového odvodu, herním automatům by se dařilo bez vidiny konce a gigantickému příživnictví exekutorů by taky nikdo neučinil přítrž. Genezi autorčiny iniciativy se věnovat nechci; do situace se evidentně dostala nehodou a spíše cizí než vlastní vinou, mohla by však odložit kameru a zbavit se legitimní části dluhu prací v továrně, obchodě a kdekoli jinde, kam chodí otročit statisíce jiných dlužníků. Na exekutory radím buď exekutory exekutorů, nebo sekyru. Jinak než státem posvěceným zákazem nebo vlastním zásahem se šikanózní zlodějna vymýtit nedá. Jsou příklady nezodpovědných obsesních hyperkonzumentů, jimiž si lichváři a vymahači troufají zdůvodňovat příšerné rozměry svého businessu. Jsou ale také četné příklady osob exekučně stíhaných v důsledku absurdního výnosu ukládajícího povinnost mořit dluhy za rodiče, což by muselo být nepřijatelné i v teoreticky zcela pravicovém státě, kde je podle konservativní nauky každý zodpovědný sám za sebe, čímž je implikována i zodpovědnost za dítě do zákonem určeného věku zletilosti. A protože lze počítat s množstvím ať důvěřivých, nebo zoufalých občanů, rozmohla se odporně groteskní synergie podivně čilých věřitelů nahánějících své oběti s nabídkami stále absurdnějších smluv a právě mistrovsky zdatných exekutorů, jejichž služba prodražuje reálné závazky o stovky procent pseudonákladů v podobě luxusního živobytí monster veksláckého vzezření, jejichž náplň práce vykazuje právě tolik kvalifikovanosti, kolik by jim postačilo, aby se zařadili mezi popeláře a další užitečné spoluobčany.

„Omluva je slovo, s nímž jsme vůči Grónsku tradičně zdrženliví. Předpokládá totiž odpovědnost a ústí v nečekané výdaje.“ V řadě ohledů má tento odhad dnešní vysoké politiky ve srovnání s House of Cards navrch. Některé výjevy působí seriózněji i věrohodněji, navzdory místy obdobně velkorysému pojetí premiérčiny politické učenlivosti. Už ve 3. epizodě pod tlakem toho, kdo zodpovídá za sestavení vlády, prokáže takové nadání pro manipulaci s bezskrupulózními vyděrači, až z toho útlocitnější z nás určitě mrazí. Zato se jí hroutí soukromý život, kterého se de facto postupně zříká, a svým úspěchem je spíše vtahována, než že by ho měla pod kontrolou jako Underwood: v tom smyslu, že ten je sice také posedlý vizí „odkazu“, ale mnohem více doň promítá neblahým dětstvím a dospíváním ztrápené ego, zatímco premiérka se obětuje a politikou se nechá vysát. Dny tráví řešením natolik komplexních vyjednávacích úloh, že právě schopnost se s nimi vypořádat (již drtivá většina parlamentního personálu prostě nevykazuje) lze považovat za vlastní politickou kvalifikaci pro výkon exekutivy z nejvyšších posic. Netvrdím, že nutně, ale dovedu si představit, jak tvůrci House of Cards zvolené vypravěčské postupy mohly být ve velkém kopírovány právě odtud. Porovnáno třeba s politickou vrstvou detektivní série Forbrydelsen: hutnější střídání soukromého a profesního, koncentrovanější fokus do mediálního provozu, možná až obsesní předpoklad nezastavitelného intrikaření, postupná deformace postavy, slevující ze svých výchozích hodnotových zásad čili způsobů, jak v konkrétních situacích interpretovat a rozeznávat dobré od zlého, prospěšné od škodlivého: chtějíc jen vládnout - někdo to dělat musí -, je vtahována do procesu s vlastními a možná poněkud romanticky řečeno nemilosrdnými pravidly úspěchu, takže projít tím znamená stát se někým, kdo za každou křivárnou vidí tolik příznivých či vynucujících si ji aspektů, že už nerozeznává na mnohem pohodlnější běžné lidové škále mezi škodlivým a prospěšným. Celkově jsem z první sezóny nadšen jako z ukázky sebenaplňujícího proroctví machiavelistických instrukcí moci: premiérka má jednu z nejzajímavějších prácí ve státě, takže nevidí důvod se zastavit, a protože ho již nevidí, chápe i vlastní rodinu stále necitlivěji jako součást svého politického obrazu, s níž se musí nějak umně mediálně nakládat. Její krize je pak krizí především této domnělé povinnosti dostát nespravedlivě fantaskním nárokům bulvárem ovlivnitelných voličů. Neuběhne rok, z premiérky je troska a být tu situace let třicátých, sotva si na ni odpoví lépe než Hitler. Konsumní hodnota House of cards těží při všech kvalitách více z historické výhody nedávné hegemoniální a dosavadní supervelmocenské posice USA, která svádí odpustit nereálně obratnému a všemi šťastnými náhodami vybavenému manipulátorovi jeho fantasmagorickou genialitu, ale zatímco americká verse, jak umělecky pojednat o demokratické oligarchii, sází na genialitu hlavní postavy, jíž diváka učarovává, Borgen jako geniální výtvor ukazuje samu politiku.

Příběh zabývající se kněžskou pýchou, ponechávající milovanou napospas světovému šílenství, záští k bohu i předstíráním zbožnosti a pokrytectvím a nakonec tragédiemi všech zúčastněných je doprovázen v dějinách filmu mimořádně vtipnými a hlubokými dialogy. Výběrem: „I didn't create this world of ours. I merely recorded it.“ „I write of the great, eternal truths that bind together all mankind. The whole world over, we eat, we shit, we fuck, we kill and we die.“ „That's the first rule of politics, isn't it? The man who drops the execution never drops the blade.“ (Marquis de Sade) „If I wasn't such a bad woman on the page, I couldn't be such a good woman in life.“ (Madeleine LeClerc) „All we can do is guard against our own corruption.“ (Abbé du Coulmier) Podobně vtipně, leč falešně vyzní protivnou postavou doktora Royer-Collarda vyřčený odsudek idealismu („Youth's final luxury.“). Falešně proto, že každý s takovým hanlivým přídechem nazývá idealismem něco jiného, podle vlastních mnohdy neméně „idealistických“ pohnutek. Na biologické úrovni rozhodování nelze přeci lišit mezi pragmatismem a idealismem a obé splývá v jednom na element materie redukovatelném momentu jakési fysiologicky proměnlivé, zrovna tak pomyslné „vůle“, zacílené podle výchovy, životního období… Snaha snížit a vyřadit něčí názor z relevance přívlastkem „idealistický“ je tak samozřejmě jen pohodlný tlach.

Evropské dějiny jsou mimo jiné dějinami kolaborace církve se světskou mocí, a tedy vzájemně vazalského poměru mezi těmito okrsky společnosti, což je také příčinou ještě donedávna příliš neatakované finanční podpory státem uznávaných církví. Fiskálně se tedy v Evropě teprve vymaňujeme ze středověkých poměrů a můžeme jen obdivovat severní část Nového světa, že se proti takovým poměrům dávno ohradila a stavěla na laicitě dávno před námi, kteří jsme přitom mnohem ateističtější. Nevýhodou amerického modelu neregulovaného sektářství, na které se nemusejí skládat daňoví poplatníci a je zcela dovoleno jako zábava pro bohaté blbce, je pak ten trh s šílenstvím. A opravdu hodně bych se divil, kdyby tato sektářská dikce všelijakých polozhroucených yesmen neměla diagnosticky co dočinění s existencí multilevelových pyramid, s tím rozdílem, že jejich predátory pohání jen zištnost. „Scientology really is a journey into the mind of L. Ron Hubbard. And the further you get into it, the more like L. Ron Hubbard you become.“

Mimořádně inteligentní film, připomínající Lumetových Dvanáct rozhněvaných mužů/1957. Námětem je právně a ethicko-filosofická debata, která se i pomocí aplikace známých myšlenkových experimentů na motivy tolikrát variovaného a poprvé empiricky Joshua Greenem zkoumaného tramvajového dilematu snaží dobrat spolehlivých kritérií rozsuzujících správnost kalkulu zahrnujícího aspekt oběti (z české sekundární literatury mohu doporučit Filipa Tvrdého Nesnáze introspekce a Marka Petrů Fyziologie mysli). Poukazuje jak na objektivní vnitřní rozpornost, subjektivní podmíněnost a situační relativizovatelnost našich hodnotových stanovisek, tak na odlišnost profesních mentalit, tu potřebných pro efektivní výkon práva a obhajobu lidských práv postulovaných z intence moderně humanistických koncepcí důstojnosti, onde zase pro efektivní výkon vojenské služby coby obrany státu jakožto organizační podmínky samotné materializace našich právních hodnot a norem. Kamenem úrazu se z hlediska potřeby právního vyhodnocení proběhnuvší reakce stává definitivně neospravedlnitelná snaha definovat situaci jako specificky opravňující k danému zásahu - neospravedlnitelná s ohledem na chatrnou klasifikaci obětovaných subjektů, jejíž konsekvence by týž arbitr neschvaloval u analogických případů, a odmítnutí postulátu kvantifikovatelnosti v množině idealizovaných prvků, jako by si lidský život s ostatními lidskými životy mohl konkurovat na vahách exaktního soudu: 1. disponuje-li lidský život nekonečnou hodnotou, nelze s ním v řádu konečných hodnot počítat a je vlastně jedno, zdali místo lidstva přežije jediný člověk, protože ani nevíme, čím jiným než počtem a mírou potřebné organizovanosti by se lidstvo proti jednotlivému člověku vyjímalo co hodnotnější; 2. nelze stanovit poměr, jehož vahou bychom konsensuálně rozlišovali jednotlivé kalkuly jako ještě nevhodné a již žádoucí. Napínavé podání bez hluchého místa, v němž strhující argumentace žaloby, hned v úvodu velmi přesvědčivě otevírající otázku po samotném institucionálně psychologickém nastavení procesu vedoucího ke skutkové podstatě a usvědčující celý systém velení jak z bezradnosti, tak z podivné tendence předpokládat nutnost přímo zasáhnout, přece není střídána planou falešnou obhajobou utilitárního či vojensko-pragmatického pohledu na způsob, jak dilema co nejzodpovědněji vyřešit (ukazuje se, že záleží, vůči čemu nejvehementněji pociťujeme zodpovědnost, jak vzájemně strukturovány a podmíněny máme hodnoty reprezentované pojmy státu, lidství, ústavnosti, práva, svobody, důstojnosti, života…). Trochu mě zamrzelo, jak (možná naivně řečeno) „nerealisticky“ si byl pilot jistý, jestliže na sebe vzal břemeno zabití tolika lidí; celkově je však vyobrazen přesvědčivě a jeho obhajoba ve mně v kontextu dnešních událostí vzbuzuje nemalou důvěru navzdory tomu, za o kolik hlubší a důslednější považuji argumentaci obžaloby. Ještě závěrem, přesto, jak nedůvěřivý jsem vůči v podstatě plytké počtářské obhajobě oběti užšího početního rozsahu k zabránění či snížení pravděpodobnosti zániku širší občanské množiny, a byť v souladu s logicky přísným rozsuzováním problému uznávám, že s ohledem na neměřitelnost hodnoty jednotlivce, natož pilotu neznámé skladby jednotlivců v trupu letadla (tedy i kdybychom byli v nějakém smyslu „elitáři“ a chtěli to pojmout aristokraticky selektivně a statisticky vyhodnocovali pravděpodobnou mohutnost výskytu lidí mimořádně kvalifikovaných tu na sedmdesátitisícové události, tu v letadle se 164 pasažéry, kde však může sedět i budoucí majitel Nobelovy ceny za vývoj léku proti rakovině těch, které si ovšem, aby ještě patrněji vyvstala záludnost takových pokusů o racionální kalkul, usmyslela zahubit zatím než „pokrok“ mnohem věrohodnější selekce přírody), je v právu ten, kdo vychází z idealistického závazku slepě nekalkulující úcty k životu (k čemuž ostatně vede již víra v posmrtnost, jejímž závěrem musí být, že nejde o účet tady na Zemi, ale o „mravní“ či „duchovní“ zachování se pro posmrtné, již podle údajného raně křesťanského výroku „Nestarejte se proto o zítřek, neboť ten se o sebe postará sám.“: každý si rozhoduje sám o své smrti, nikoli terorista), - ano, i s ohledem na tyto idealistické námitky a jejich konsekvenční kalibr lze vycházet z procedurálně nenapadnutelného stanoviska ke zdůvodnění zásahu: s ohledem na BUDOUCÍ stav společnosti (což je určitě hledisko používané ve válečném období) je totiž v právu utilitární statistický argument, jakkoli nám zase chybí ten kritický poměr, protože ten by neměl povahu styčného bodu na intervalu diskrétně sousedících množin, ale v nejlepším případě snad jen horizontu nejasně se rozplývajícího v okolí jejich prstenců. Tak lze totiž přibližně říci, že její předpokládané strategické východisko by po obětování onoho zlomku (s nějakou neznámou pravděpodobností stejně odsouzeného k zániku), bylo prostě perspektivně lepší. Probíráno i v Souvislostech Jana Pokorného (17. 10. 2016).

Již během několika minut se mi sice drala na ústa slova ze Zábranovy charakteristiky Kiplingovy básně If o „extraktu viktoriánského kreténství“ („…zrýmovaný kodex dobové přiblblosti…“; Celý život), přesto tato propagace třech křesťanských ctností má čím uhranout. Je to hlavně jednoduchý postavami a dějem úsporný příběh s vydatným napětím a decentní milostnou vrstvou.

Mezi Židy jsou nejlepší němečtí skladatelé, filosofové, vědci. Jak se vypořádat s tím, že Beethovena může nějaký židovský talent reprodukovat věrněji než všechen původní talent teutonský? Kafkovo a Kraussovo dílo promlouvají ke všem a snad ani sebeněmečtější Němec nezapře, že chápe. Lze zplynovat Žida i mohamedána - ne ale své přirozené sympatie k němu jako ke konkrétní osobě svou kouzelnou maličkostí zpochybňující celou naši nedůtklivost až zášť k její rasové či kulturně komunitní identitě. A to je permanentní špatné svědomí každého bystřejšího nacionalisty. Přesto obecně lze vycítit z každého antihitlerovského moralizování hlavně pokryteckou závist a hru na ušlechtilost. Přijde doba, kdy četba Mého boje nebude německou legislativou připouštěna výlučně pod záminkou akademicky kontrolovaných studijních účelů v zájmu jednostranné oficiální interpretace. Takto skvěle vymyšlený fiktivní román odhalil ale fundamentálnější vrstvy, které lze snad i lépe vystihnout v méně idealizujících a o to konkrétnějších kategoriích Empedokleova dualismu a psychoanalysy. Jako je vztah velmocí obývajících domov jedné planety permanentně problematizovanou vzájemnou závislostí, napětím mezi póly objetí a eliminace, jako si z principu nemohou úplně důvěřovat navzájem se potřebující konkurenti, jejichž poměr dominuje světovému řádu, takže tím, že se identifikují co kontraposice, je součástí jejich identit i to, vůči čemu se vymezují jako vůči svému negativnímu předpokladu, je i vztah vůdců k masám a vůdcům cizích mas dobře vysvětlitelný pomocí těch nejužších a nejrozporuplnějších vztahů známých z milostné tragiky. Vůdcové si svá příští východiska důkladně a obezřetně připravují, nabízejí zklamané mase útěchu a svěžest nového. Vloudí se a ovládnou ji. Vůdce i lid jsou každý fascinován svým úspěchem skrze moc druhého. A když se to v náporu světového nesouhlasu zhroutí, znechucená, dalším neúspěchem poražená pozůstalá lidová duše si stejně nedovede zcela nestýskat: „Dem Hitler können die Leute einfach nicht lange böse sein.“ Jiné buď přiléhavé, nebo alespoň komické repliky a průpovídky: „Wen sonst hätte die Vorsehung...zurückholen sollen?“ „Selbst Polen existiert noch! Und das auf deutschem Gebiet! Hätte ich mir den Krieg ja schenken können.“ „Gestern verschob ich noch die 12. Armee, heute Zeitungsständer.“ „Wieso kommt eine Uhr?“ „Meine Weltanschauung befähigt mich, die richtigen Schlüsse zu ziehen.“ „Ich bin nicht Wolfsschanze6.“ „Das Vierte Reich aufbauen? Die schaffen noch nicht mal ein Ikearegal.“ / PODOBNÉ: Bananas (1971), The Dictator (2012)