VictorMartel

Bohatí nebo profesně velevážení muži si krásné ženy pořizují, aby se na ně mohli dívat. Nejde primárně o sex, na to se nemusejí vázat, oni ale chtějí úlevu a radost, proto si pořizují ženy dojemně krásné a snad ani ne prvoplánově přitažlivé nebo s vyzývavým vkusem v záležitostech vnější úpravy. V každém případě se jejich emoční vklad sotva obejde bez předpokladu, že jsou výlučnými konzumenty této krásy v intimní rovině. Žárlivost, natož opodstatněná, není zcela totéž, co hrabivost a lakomství, protože vyjadřuje vztah k živé bytosti, jíž přiznáváme svobodu, a nadto každý bude zradu prožívat jinak. / Výstředně sečtělý boháč ztvárněný Hopkinsem je také výstředně velkorysý a má s lidmi trpělivost, s níž by vystaven tlaku reálné konkurence dlouho nevydržel. I zjevnějších rozporů je tu více a zřejmě cíleně zamýšlené přešlapování milencova plánu se boháče zbavit nějak podráželo mou pozornost. Je nabíledni, že nebude tak snadné udržet se v rozhodném stanovisku k vysněné likvidaci konkurenta, který si dopřává, jak si milenec usmyslel, nezasloužených výhod, jestliže je jinak oportunistický vztah k němu kontaminován přátelstvím a positivními zkušenostmi. Příběh toto přešlapování sleduje schválně v souladu s tím, jak vnitřně rozervaný je názor na konkurenta. Jenomže tuto linku až příliš nabourává potřeba spolupráce v natolik nepřátelské divočině, že to vypadá, jako by se proti postavám spikla. Co už vůbec nepomáhá, to je mudrlantská charakteristika hrdiny. Klíče k životním pravdám jako by mu napadaly z knih a daly na všechno odpověď, s níž triumfuje nad ostatními ve své blahosklonné velikosti. Neříkám to proto, že by mě iritoval. Kdybych mu mohl závidět, znamenalo by to, že to je uvěřitelný hrdina. / Výborný casting hlavního dua.

Fňuk, fňuk, fňuk, fňuk. Všichni máme traumata, fňuk, fňuk.

První půlhodinu se zdá, že film prodává poněkud zpustlého výrostka s cenovkou psychiatrické diagnosy. Až najednou musíme horizont mravního selhání opustit, jak kontrolu nad událostmi přebírá dynamika nepříčetnosti, prolamující hranice, jimiž počínaje není návratu („Von einem gewissen Punkt gibt es keine Rückkehr mehr. Dieser Punkt ist zu erreichen.“; Franz Kafka - Betrachtungen über Sünde, Leid, Hoffnung und den wahren Weg, Berlin, Gustav Kiepenheuer, 1931, s. 226, česky: Aforismy, Praha, Torst, 2008, s. 7). Otázka sebeúcty rázem zmizí a po šikovně znejišťujícím úvodu jsou ve hře už natolik vysoké koncentrace amorality, aby mě spolehlivě donutily kapitulovat jako před Zjevením. Borgia hadr. Jenomže genialita celého přednesu spočívá v tom, že z hereckých výkonů i situací je neodbytně cítit dobrá vůle všech třech postav chorobnou unáhlenost a impulzivitu jedné z nich zdisciplinovat. Zároveň přesvědčivě fungují scény, kdy vidíme skutečnou Stevovu slabost a plachost. Na dlouhém záběru to platí o scéně, kdy se pochčije strachy z nečekané Kyleiny reakce. Z rychlých bych vybral moment z času 1. hod, 17. min (24 FPS), kdy jeho výraz v Kyleině obětí vypovídá o zdravé opatrnosti k prostoru druhého. Normálně je uctivý, i proto neustojí tlak v baru, kde musí snášet neuctivě otevřené vyjednávání nápadníka s jeho matkou o sexu. Samozřejmě to není jediný důvod k výbuchu, protože přirozeně rozumí nápadníkově motivaci a jednoduše trpí tím, že to, v co sám doufá u žen, platí i pro jeho matku, a ještě tomu musí sekundovat. / Hádka po vyhazovu z baru: nejvíc si ubližují ti, kdo se mají nejradši, právě tím, jak do sebe investují a nutně vidí vytrácet se možnosti, před nimiž milované upřednostnili. Ten incestní náběh, který následuje a kvůli němuž bude těžké snímek strávit, je podniknut ze zoufalství. Co Steve nechce, je, aby s jeho matkou zacházeli jako s dobytkem, a musíme si uvědomit, že právníkovi nadbíhá kvůli němu, takže Steve trpí dvakrát: pozicí matky ve společnosti a vlastním přičiněním se o tuto pozici. Není to nějaká podivně vychýlená žárlivost se sexuálním podtextem, co Steveovi bombarduje nervy, ale to, že se maminka prodává a ještě tomu, jako viník, musí přihlížet, ba pomáhat. Když se obchod zhroutí a naděje na snížení finančního postihu za ublížení na zdraví je rázem tatam, matka je tak na maděru, že synovi předhodí ztracený život. Ten, když si to vyslechne a musí po všem, co způsobil, vidět, nakolik vylučující je jeho existence s jejím pohodlím a právem na „voraz“, provede hororový výpočet, že snad pozornost, o kterou je péčí o něj ochuzena, může substituovat. Ne, že by tomu věřil a jediným milimetrem svého těla po tom toužil, – je herecky přesně podáno a kaskádou událostí dokonale odvyprávěno, jak se mu jeho šílený nápad zrodil v hlavě i jak se mu nutně příčí vlastní existence, když už se tak zoufale obětoval. Stevovi tedy nejprve šrotuje hlava nad děsivou výčitkou matky, že jí „kope hrob“, posléze zkratuje v úsudku a domnívá se ve vteřině vše odčinit tím nejhorším, čeho se od něj mohla dočkat, až je mu nakonec k nevydržení se sebou samým. Taková kauzální konsistence ve filmech s mimořádnými situacemi a excesy, sotva přístupnými představivosti „nevyšinutých“ lidí, není běžná. / Závěr by nevyzněl lacině, ani kdyby jeho šťastné rozuzlení nebylo jen vysněné, ale vysněné je a matka zůstává, poražena strachem ze smrti syna, sama. / Mladý Dolan měl úžasnou kondici a zaráží mě, že v Česku, jemuž jsou skromnější a inteligentnější náměty vnuceny ekonomicky, takže by v nich mělo vynikat, neexistuje nikdo, od koho bych se něčeho tak zasvěceného i řemeslně zvládnutého nadál. Je úplně lhostejné, kolik ti naši kompulzivně antikomunističtí komedianti dostanou peněz, nemají talent. Musím mladému Dolanovi vyznat svou největší závist, jakou jsem kdy pocítil. Ani Allenem jsem nechtěl být tak moc, jako když jsem, ve svých 33, stěží pobíral Dolanův věk. Když jsem byl trdlem, kterému dnes vůbec nerozumím, tento člověk plně ovládl filmové umění, uřídil scénu a jistě byl dost naslouchavý, aby si nechal poradit staršími. A nechat si poradit je nejšťastnější umění. Snad se mu forma vrátí. / PODOBNÉ: Les quatre cents coups (1959), Hors normes (2019), Systemsprenger (2019)

Názory na film se budou přirozeně různit determinovány ideologickým biasem a mírou integrity. A s tou to není zrovna na dobré cestě, jestliže ropuchovitě obézní česká obdoba Borise Jelcina, zdevastovaná do poslední buňky chlastem, cigaretami a arogancí, dostává mediální prostor k tomu, aby národ poučovala o „sebepoškozování“ (27. 6. 2021). / Na úvod cítím za velmi potřebné zdůraznit, že film v čistším než dnes obvyklém smyslu naplňuje význam slova „romantika“. Právě toto totiž byl program původních romantiků, kteří své hrdiny viděli v dopředu prohraném zápase se společností, drcené útlakem a svým vzorem nakonec vybízející k následování nebo inspirující. Milostná složka není nezbytnou součástí romantiky, ale pokud je romantikem zpracovávána, pak právě v duchu takto pojatého soudu nad společností. Je nicméně zároveň pravda, že film společnost tolik nesoudí („Arrête avec la société, ok?“) a spíše se zabývá útrapami údělu, který je dán bio-psychologickým zmatkem v těle tragicky milujícího a milovaného protagonisty: „Všechno, co na tobě miluju, ty nenávidíš.“ („Tout ce que j'aime de toi, c'est ce que tu détestes de toi.“) / Na začátku pomalými záběry na nejrůznější tváře vyplyne, jak nemyslitelné je, aby lidé byli stejní, když fyzicky vypadají a chovají se jinak, když něco jiného dělají, jinému věří. Jak je to banální, tak je to zapomínané. Kde je ona pověstná „normalita“? Samozřejmě někde na papíře, je to vodítko, je to zprůměrovaná nebo dominanci vystihující informace, stále slaběji platná tím, jak se společnost vnitřně rozrůzňuje. Vztahy mohou být jen takové, jakými jsou jejich aktéři, takže nevyhnutelně budou právě tak rozmanité, jak odpovídá rozmanitosti kombinací jimi spojených povah. Žádný vzorový vztah množina sociální zkušenosti nenabízí, protože nejsou vzoroví lidé, ale jen lidé, a vztahy mohou být jen takové, jaké jsou jejich potřeby. Vzorová dohoda není jednoduše proto, že by v žádném případě nebyla s to vystihnout to, kvůli čemu se dohody ujednávají. Nějaký přidrzlý, včas nevypráskaný, konzervativní fanatik se ve své toxicitě může lehce domnívat, že zná universální pravidla lásky, ale naštěstí naši předci tyto zmetky dávno vyhnali z trůnů, protože jedni spolu chtějí být právě proto, že mohou být promiskuitní, druzí by promiskuitou byli nevěrní, jedni se chtějí vidět často, druzí se mohou vidět jednou za rok, jedni chtějí děti, druzí je nechtějí, a tak donekonečna. / Režie nás do latentního ženství vpravuje mnohem přesvědčivěji, než se dělo v The Silence of the Lambs/1991, kde vrah sice není transsexuál, ale natolik nenávidí svou identitu zneužívaného chlapce, že se tak vnímá a prahne po změně (ve filmu: „Our Billy wants to change, too.“, „He covets.“). Toto jinak nevhodné srovnání mě napadlo, protože když se kamera simulující Laurenceův/Laurencein pohled soustředí na vlasy žaček, u čehož se vnitřně znejišťovaný muž se sponkami na prstech navíc potí, je evidentní, že to není pohled chtíče, ale závisti. Už bezprostředně předcházející záběr na hrátky s přítelkyní v uličce předjímá atmosféru imitačního obdivu. I symbolika s motýlem coby odkazem k proměně se tu zopakuje: má ho matka na šátku přes krk v den narozenin na vlakovém nádraží, v jiné scéně protagonistovi vyletí z úst při rozchodu a do tvaru motýla je zohýbán i drátek v závěrečné retrospektivě. / Laurence v nejmenším nedává zapochybovat, že není homosexuál. Naopak se mu vlastní mužské vzezření hnusí. Ženství ho přitahuje i fascinuje. Podobně o alkoholikovi nemůžeme říct, že buď miluje sám alkohol, nebo nesnese střízlivost, protože to, oč mu jde, je potření střízlivostí navozovaných stavů prostřednictvím alkoholu. Jistější bude říct, že Laurence nemá pohlaví, že ho nechce, nebo lépe: že ho chce podle situace. Chce chodit, pokuřovat, konverzovat jako žena, ale máme-li soudit z euforie pomilované Fred, homosexuálovi (tedy v tomto případě lesbě) se to nepodobá. Nakládačka je falická. / Naprosto geniální je scéna, kdy se Laurence, podporovaný partnerkou, rozhodne prolomit tajemství a přijít do práce tak, jak káže pohodlí. A najednou všichni ti odlišující se, ve shodě s dobovým imperativem afektovaně svérázní žáci jsou buď pohoršeni, nebo paralyzováni. Oblékají se do šedesátek, sedmdesátek, osmdesátek, propichují se, ale když uvidí seriózního učitele, že chce být ženou, nerozumí tomu. Podobně kolega, který si myslí, že jde o vtip. Ptá se: „Je to revolta?“ Laurence odpoví: „Ne, tohle je revoluce.“ („C'est une révolte?“ „Non, c'est une révolution.“) Revolta je spíše předstíráním revoluce a nekonečným, protože zbabělým a bezcílným pokoušením se o ni. Revolta je dopředu resignovaným hraním si na revoluci. Utrpení většiny plyne právě z toho, že je jim revoluce cizí, nepřístupná výší sázky. Tato karikatura liberálního pokrytectví vrcholí scénou v obchodě s parukami, kde partnerka přesvědčuje postmoderně stylizovanou sestru: „Nejsme zrovna supernormální, ne? Naše generace se s tím dokáže vypořádat, jsme na to připraveni.“ („Euh, on n'est pas les plus normaux non plus, là. Non? Heille, il me semble que notre génération est capable de prendre ça.“) Jenomže exponovaný liberalismus, vyjadřovaný například oblečením a mluvou, je transakční kalkul mezi trendem a spotřebitelem a jako takový nemá co dělat s autentickou presentací nalezené nebo odtajněné identity. Podobný rozdíl je mezi naléhavostí umělců, jako byl Jim Morrison, a vypočítaným pozérstvím rockových hvězd. Je to právě ten rozdíl mezi Heideggerovým chápáním bytí věci z jejího příběhu a povrchním sebevyjadřováním skrze teritoriálně charakteristický konsum, zachyceným v Debordově Společnosti spektáklu. Identita není (kapitálem ochočený a exploatovaný: spotřební) tribalismus. / V kostele s novými sexuálně polarizovanými nebo tolerantními přáteli se nabízí interpretace obav z ghetta. Tedy znamená-li natolik marginální a podezřele vychýlená identita definitivní ghetto. Zároveň mi scény s těmito programovými volnomyšlenkáři trochu připomínaly Felliniho Satyricon, kam právě celkové vážné vyznění představovaných dilemat vůbec nepatří. Jako divák jsem se už dávno před rozdělením vlastně bál s protagonisty, kam jejich nevyhnutelná odluka po rozpojených liniích povede a mohou-li být jednotlivě šťastní i mimo sdílenou minulost. / Laurenceova poněkud nejasná a kolísavá forma transsexuality (jako typizovaný muž nevnímá partnerku a nechává se ledabyle obsluhovat a jako muž i vybuchuje) není vysvětlována. Režisér se nezajímá, odkud se bere transsexualita jako taková, sonduje fiktivní případ problematizované pohlavnosti po jeho pravděpodobné linii. Nejpůsobivěji se přitažlivost mezi protagonisty projevuje tehdy, když si musíme uvědomovat fixaci transsexuality na pojem duše, potažmo pohlavně neurčité identity pod slupkou těla. Snad zrovna to vyjadřuje i jeden moment během závěrečného interview: „Záleží ti na vzhledu?“ „A tobě? Záleží tvým plicím na vzduchu?“ („Ça vous importe, les regards?“ „Bah! Et vous? Vous avez besoin d'air pour respirer, non?“) Proto možná „Anyways/Alia“ („tak jako tak“). / Neobvyklý je důraz na středový záběr. Postavy, předměty i párové situace jsou vycentrovávány, zřejmě aby na sebe strhly veškerou pozornost a bylo dosaženo účinku, kdy výklad celé scény musí nějak vést od kontextu k nim a skrze ně vysvětlovat celý obraz. / Kdo by si myslel, že film bude politickou propagací sexuálních menšin a obecné identitární menšinovosti, bude překvapen sympatickým pojetím Fred, která je místy důležitější a silnější postavou. Laurence navíc není podáván nějak falešně jako společenským útlakem trpící neviňátko, ale vidíme ho lhát a podvádět, a dokonce zneužívat dobroty druhé partnerky. I během konfliktních dialogů mívá Fred navrch. / Rozfázované hodnocení: 1. polovina 100 %, 3. čtvrtina (i vizuálně nepodbízivá) 60 %, 4. čtvrtina 80 %. / OBECNĚ K PROBLEMATICE (NĚKDY I ZÁMĚRNĚ) DEZINTERPRETOVANÉHO POJMU „SOCIÁLNÍ KONSTRUKT“: Jen opravdový debil může chtít popírat validitu předpokladu o sociálním konstruktu. Obvykle to dělají konzervativci na půdě pohlaví, protože se zpravidla rekrutují z hloupější masy (nemám pro to doklady, prostě tak soudím). Tato hloupější množina lidí má mnohem slabší povědomí sociální rozrůzněnosti napříč prostorem i časem a vnímá lidstvo a člověka z jakési naivní pozice, paradoxně v sobě propojující provincialismus s imperialismem tím, že přisuzuje lidem své potřeby a domněnky všeho druhu. Nikdy nepřicházeli, ani fragmentárně, do styku s objevnou nebo i jen výkladovou literaturou zabývající se zaniklými či okrajovými etniky, případně vnitřně rozporuplnou minulostí „etnika“ „vlastního“ (obojí je dnes velmi pochybné v důsledku mezirasového mixu a vzájemného prostupování populací). Sociální konstrukt samozřejmě nic nevysvětluje ohledně biologického puzení mezi mužem a ženou, jen přidává vrstvu k jejich nukleárním pojmům, jimiž jejich vzájemný vztah vymezuje (a to ani ne tak sama, jako evoluční) biologie: samice a samec. Protože co je biologického na modelu ženy favorizovaném antikomunistickou propagandou 50. let, co biologického je na amazonkách nebo domorodcích z Malinowského spisů o Trobriandových ostrovech? Rozdíl mezi „samicí“ a „ženou“ je právě onen sociální konstrukt, který nad rámec pouhého biologického popisu přispívá k právě převažujícímu modelu vzorově rozuměné ženy, pokud je takový ještě vůbec někde uplatňován. Pro popis pohlavně specifické morfologie vyměšování, sexuální recepce, algoritmů pohlavního výběru a s tím související hrubé, ovšem stále relativnější psychologie ženy si sice vystačíme s biologií, ale míní-li se kdokoli z pouhé stavby těla domyslet modelu ženy toho kterého období, jako by tělo nutně dospělo do toho jím vyznávaného modelu a jen nějakým záhadným omylem (a hříchem) se ve všech ostatních modelech minulo s („přirozeným“) ideálem (a idealizovanou přirozeností), – no, má to těžké. Bude nutně a spravedlivě pokládán za blázna a blba v jedné osobě. Dnes už ani nemáme tyto konzervativci poněkud pozdě napadané „sociální konstrukty“, protože: je jím snad pornoherečka, moderátorka, lékařka, politička, vojačka, vědkyně? Chápeme se: dnešní žena je stejně jako muž hlavně individuum a reprezentuje jedinečný „sociální konstrukt“ jakési průmětové sebeprojekce, hledající shodu s konkrétními možnostmi jí vlastních východisek. Protokol „chci a mohu dělat toto“ vytváří nové životní scénáře, a pokud vůbec i masivnější fenomény (youtuberství), pak čím dále efemérnější z hlediska globálně historického. Tedy, „sociální konstrukt“ existuje právě tak, jak je využíván tzv. neomarxistickou kritikou patriarchální kapitalistické společnosti. Když se například naprosto automaticky a bez nejmenších motivů k sebereflexi počítá s ženskou dominancí v pečovatelských oborech a nanejvýš pochybná, zcela falešná tržní „meritokracie“ odsuzuje jejich práci k buď podhodnocené, nebo dokonce nulové odměně. Když se ke kýženému to „ženství“ mamánkovsky přičítá, zcela v zájmu darwinistické potřeby muže expandovat, hlavní zodpovědnost za péči o děti a domácnost, a to i tam, kde matka tráví obživou stejné množství času. Vlastně kapitalistovi dodává pracovníka v žádoucím stavu. Když se ženám přisuzuje povinnost přitahovat muže a z druhé strany očekává stud. Což naprosto oprávněně vyvolává asociace s pudem vlastnickým a ideologií činit předmětem vlastnictví pokud možno i molekulu kyslíku. Také muži jsou redukováni konzervativními konstrukty, které jsou z valné části sebemrskačskými úchylkami konzervativců trpících komplexy méněcennosti. Většina nespokojenosti s tím kterým mužem jakožto mužem pochází z vlastního zklamání nebo ze zištné potřeby zvýhodňujícího zjednodušování pojmu a v obou jmenovaných případech to jsou vlastně pózy. Cílem je nikoli identifikovat ztrátové mužství na druhém, ale upozornit na vzorové mužství u sebe prostřednictvím zcela smyšlené kritiky, obvykle „nemužně“ zasazené do pohodlného rámce takto stavěné kampaně či mediálně dominantní interpretace. Zároveň pojem sociálního konstruktu v sexualitě poukazuje k nebinaritě a nejednoznačnosti řady dříve proti sobě stavěných průvodních mechanismů sexuálního napětí a úloh či potřeb domněle pohlavně specifických. Je jistě infantilním slovíčkařením, mít vůbec zapotřebí hovořit až o desítkách druhů pohlaví, jako bychom snad nevystačili s vědomím proměnlivé konfigurace polarizovaných znaků, která samozřejmě vydá na desítky specificky namíchaných důrazů, ne-li stovky a tisíce atd. (záleží na hloubce, potažmo individualistické konkrétnosti škálování), – ale dávno před nějakými konzervativním blbem vynalezenými „neomarxisty“ platilo, že žena i muž  jsou jen dotud typizováni, dokud jsou oběťmi cizího projektu moci, která si od nich tímto levným komunikačním terorem vymiňuje plnění úloh (včetně těch spotřebních). Takže se musím ptát, jsme-li snad svými vlastními identitami, pokusy o identitu, a třeba i tragédiemi, – nebo jen někomu poslušnými úlohami. / KE SROVNÁNÍ: Todo sobre mi madre/1999.

Nemusím provádět kdovíjak důkladný psychologický rozbor, abych vystihl podstatu toho poměru, který platí mezi kapitálem a prací. Jedná se o sublimovanou felaci. My zaměstnanci se můžeme přetrhnout, abychom svými chřtány ukájeli právě na tom závislé sebevědomí zamindrákovaných pravicových vykuřpytelů. Stále disproporčnější dělení zdrojů už došlo tak daleko, že dosud nejmocnější vývozce felační ideologie začal s vyprcáváním vlastního populačního materiálu a přizval k tomu čínské „komouše“. Světový produkt na hlavu každoročně roste, ale protože je rostoucí počet hlav určen k felaci, neznamená to všemi ekonomickými aktéry sklízený blahobyt, nýbrž chudnutí spodních desítek procent při zvyšující se produktivitě globální kuřby. Toto evolučně scestné povyražení latentních buzerantů lze zastavit jediným úkonem, jaký je možný v případě, že máme hrdla plná čuráků, rvaných vší silou až po kořen co nejintimněji k žaludku: guillotinou kousacího reflexu. Jenomže zatím je většina z nás sama závislá na blahosklonném poplácávání a almužnách, protože jsme po vrchovatě obětavé polemice mezi Hitlerem a Stalinem o podobu světa zbabělými generacemi. / Samozřejmě dokument poslouží i jako obstojná ukázka toho, že dělník v zemi s komunistickou vládou může být mnohem efektivnější než dělník západního kapitalisty, protože o tom, jaká jeho efektivita bude, samozřejmě nerozhoduje systém distribuce hodnot, nýbrž nastavení výrobních podmínek a plánu. Tyto parametry nejsou nijak závislé na redistribuční filosofii, která se navíc v tržně fundamentalistických systémech staví do pozice jakési motivační principy objevující vědy. Všechny neoliberální mantry o konkurenceschopnosti, rovnovážném vztahu nabídky a poptávky, motivaci apod. nejenže dávno podlehly zdrcující kritice opřené o zkušenost a prosté používání rozumu, ale selhávají už na druhém, třetím stupni úplně banálních úvah, které jsem ze sebe vysázel v nějakých 15 letech, vy neoliberální debilové, snaživá dítka s intelektuálními možnostmi traktoristy. Zároveň jsou zdokumentovány hojně nedokumentované případy na výsledném produktu se nepodílejících výkonů, které se v západních neoliberálních formách kapitalismu rozmohly, aniž iniciovány příslovečnou „byrokracií“. Věnuje se jim Graeberova kniha Bullshit Jobs: A Theory (2018), ale rád bych zdůraznil, že jsem ji neabsolvoval a že co o ní vím zprostředkovaně, zkrátka beze zbytku zapadá do toho, co jsem sám vypozoroval, když jsem viděl střední management komunikovat celých 8 pracovních hodin procesy, které zaučený dělník vykoná i bez toho, když jsem roky poslouchal účetní vysvětlovat finančnímu analytikovi s měsíčním příjmem 80K základy účetních standardů, včetně takové expertní delikatesy, že vystavené doklady za uskutečněná zdanitelná plnění nelze před státem dodatečně kompletovat a přiznávat k pozdějším obdobím, nebo když jsem půl roku asistoval projektovým manažerům při vývoji prototypů světel vedených do zrcátek v interiéru luxusních vozidel a musel žasnout nad tím, jak jsou nezruční, jak inženýrský titul jednoho z nich připustil drhnoucí angličtinu ve větě „but we have only 3 pieces“, zatímco měl vysvětlit, že čekáme na dodávku laserem řezaných měděných kontaktů, a to i když jeho mzda k výplatě standardně překračovala 60K, přestože si s kolegou vyjížděl na hodinové obědy, běžně o hodinu dřív končil (žádné pípání) a na reklamační výjezdy musela většinou jezdit jejich kolegyně dozorující kontrolnímu oddělení s vysokoškolskou specializací na tváření kovů a plastů (a hrubým příjmem kolem 30K). Proto mi nikdy nebude žádný neoliberální debil, který reálný ekonomický výkon viděl sotva z orbitu, vykládat o efektivitě. Slyšel jsem je například tvrdit, že východoevropský, jmenovitě ukrajinský dělník je produktivnější. Takže. Na jedné stavbě (za budovou ČEZu v pražské Michli), kde byli v pozici pomocné síly určené pro všechno, byli produktivnější jen tím, že byli ochotni hazardovat se svou bezpečností i v rozporu s předpisy, takže se „hodili“, když místní stavbyvedoucí nestihl uřídit montáž bezpečnostního hrazení v horní hranici obvodu kolem 10-15 metrů hlubokého terénu (protože se na stavbě během přípravných prací skoro neukázal a pořád jezdil po Praze) a vymyslel si na mých zkušenějších kolezích, že by do této výšky měli s postroji vylézt a nad bedněním ono hrazení během víkendu přimontovat, což odmítli, protože příslušným školením k práci s lanem prošel jen jeden z nich a i ten konstatoval několik nesplněných podmínek. Ukrajinci bez papírů k tomuto zadání vzali jistící opasky a nastoupili si líznout ten přepychový risk, že je po půl roce bez dovolené pošlou domů definitivně zmrzačené babkám na obtíž. Znal jsem Ukrajince s výhodami. Byl pověřený hlavně tím, že vedl dělníky z východní Evropy, především z bulharské Varny. Asi desetkrát za směnu si zapálil, po továrně se pohyboval lážo plážo, občas vzal do ruky hasák a utáhnul nějaký šroubek na formě ve vstřikolisu. Přitom se Sergej, když zrovna nebyl ožralý nebo někde nepokuřoval, uměl docela ohánět. Ne sice na dílně, nicméně si spravil domek, stal se definitivně Čechem a se svou ženou (vzhledem odsouzenou snášet nahaté trofeje v jeho telefonu) přispěl do naší oficiální demografie skoro dvěma metráky toho tolik potřebného Užgorodu. Když na kost vyzáblý Sergej svého syna ve snaze vést jej k bojovým sportům neuřídil, rozhodl se velkorysost hostitelské země oplatit podporou synkovy obezity s nadějí, že doma vypěstují zápasníka sumo. To máme flexibilního Čecha! A ještě jedna zkušenost stojí za zmínku, když neoliberální blbeček začne vyštěkávat svou pracovně morální abecedu. To jsem takhle začal v jedné firmě na úseku expedice. A hned první várka Ukrajinců agenturou dodaných firmě byla tak úžasná, přesněji tak úžasně nepřetržitě pod vlivem látek snižujících pozornost i zájem (schválně neříkám „alkoholu“), že je ta firma musela do dvou týdnů vrátit. Až další várky těchto východoevropských supermanů zvládaly práci alespoň tak dobře, aby po měsících snahy stačily domácím. Když si daný úsek vycizeluje procesy a čas hermeticky přesně propočítává, stoprocentní výkon se rovná maximu, takže plkání o možnostech navyšovat produktivitu osobní iniciativou rozhodně nepocházejí z výrobního prostředí, ale z hlavy, která provečírkovala studia. Vážně si někdo i tak debilní může myslet, že mu jednu nefláknu, když začne zoufale plkat o produktivitě, aniž se kdy musel vypořádat se zadáním synchronizovat se s cyklem stroje zrychleného na maximum lidských anatomických kapacit? Zdvojnásobovat produktivita se dá v rozvrhu výrobního procesu (jako to při zemědělství uměl Londonův „tulák“), ne během jeho konečné materializace, kde se během několik měsíců trvající optimalizace dosáhne pracovníky sdíleného maxima, jemuž říkáme „norma“. / Američtí manažeři svoje lidi zaprodávají a pomlouvají. Je to na začátku i později, když jsou na prohlídce čínské továrny, kde o nich mluví s despektem, ačkoli nízká efektivita je hlavně vina jejich a projektantů výroby, kteří v USA nepostavili identickou továrnu, samozřejmě s ohledem na americké předpisy bezpečnosti práce. Vyslaní vedoucí jsou skoro všichni příšerně obézní a rozhodně do jednoho vypadají shnile a proradně, proto se vůbec nedivím, že o svých domácích spolupracovnících tak mluví. Každé řešení továrny v dekády zavedeném oboru už vychází z šablon. Přístupy jsou inovovány a mění se kraj od kraje podle toho, jaký má kdo přístup k bezpečnosti. Podobně šablonovitě jsou přejímány pracovní postupy a výrobní provozy jsou vzájemně prostupné přece i personálně, takže informace o optimálních způsobech výroby a předcházení zmetkovitosti migrují se znalostmi zaměstnanců a potřebami zákazníků světem napříč. Pracovní postupy vycházejí z datově podložených instrukcí toho, v jakém pořadí úkonů lze nejlépe odbavit tu kterou fázi na té které variantě výrobku v daném úseku, kam se dívat nejčastěji, v jaké oblasti nejvíce vznikají zatím neeliminovatelné vady... Je proto podezřelé, jestliže tu na to přicházejí až po zavedení továrny a najednou se řeší, že americký dělník je v přílišném kontaktu s extrémními teplotami apod. Znamená to, že Američané prostě uvolnili Číňanům prostor a nechali je naprojektovat továrnu s tím, že jim jen sdělili meze určené bezpečnostními předpisy. Nechali jim svoje nekvalifikované spoluobčany na pospas a vznikla rozporuplně pojatá výrobní hala. Nevidíme americké dělníky v maximálně přesném a rychlém sledu pracovat s výrobkem, jako to vidíme v Číně, ale ne kvůli americkému dělníkovi a tomu, že Číňan na to jde po vojensku a firmu vyznává jako pána boha (viz oslavné písně). V každé druhé továrně v Česku jsem viděl tutéž rychlost, plynulost a přesnost úkonů, vypočítaných na vteřiny a s minimálními tolerancemi, jako tady při návštěvě Číny. Čínský dělník je vlastně šikmooký český dělník pějící nábožné písně a defilující. Takže i Američané mohou dělat totéž stejně dobře, bez hraní si na vojáčky (v pracovní době!), když se jim to opravdu ukáže a nařídí, což tady ale nikde nevidíme. Čínský kapitalista si přijede a něco chce, ale o tom, jak to na místě provést, evidentně nic neví. Je to normální vypatlaný pablb, který zbohatl na masochismu přemotivovaného proletariátu. Dokument na mě obecně působí jako kritika manažerského lempla. / Na zastávce v Číně jeden manažer vysvětluje: „Potřebujeme, aby naši dělníci bojovali za úspěch Fuyao. Všichni jsme na jedné lodi. Když bude loď v bezpečí, budou v bezpečí všichni. Když se loď potopí, všichni přijdou o práci.“ To je jistě pravda. A jeho prací je jim to připomínat. Holt má každý jiný mls. / Slavný logik a zakladatel moderní matematiky Bertrand Russell kdysi údernou formou sepsal hlavní důvody ke svému protikřesťanskému přesvědčení (Why I am not a Christian). Lawrenceovy Studie z klasické americké literatury lze k tomuto výpadu zařadit v té rovině, na níž křesťanský mesianismus sdílí imperiálně optimistické východisko s tam sondovaným materiálně fascinovaným a nekonečně bloudivým nihilismem (posléze mediální) destruktivní kultury (výborně zachycené Stonem v Natural born killers/1994). Tyto proudy, křesťanský mesianismus a destruktivní kultura, se spojily do jednoho, když neokon Fukuyama přišel s konceptem „konce dějin“, vyjadřujícím mindset celých generací proletariátem vydržovaných liberálů, vyznávajících vágní formuli „tvořivého ničení“ a tajně asistujících při rozpoutávání barevných revolucí. Podobně bych já, neviditelné skřípající kolísko globální degenerace, rád alespoň sám sobě shrnul zase jednou nějaké ty důvody, proč na smrt nenávidím (cizí) kapitál. V letech 2008/2009 jsem jako nekvalifikovaná pracovní síla se sbíječkou, vibrační deskou apod. pomáhal při výstavbě tu obchodního centra (OAZA Kladno), tu stadionu (pražský Eden), tu multifunkční budovy (pražská O2 Arena) a po prvním zkušebním čtvrtletí jsem mohl počítat s 20 tisíci korun čistého. Jestliže bych s ohledem na růst mandatorních výdajů domácnosti během uplynulé doby měl příjmově stagnovat, musel bych dnes nominálně vydělávat asi 30 tisíc korun čistého (za čímž roky zaostávám o víc než třetinu, protože, jako bezmála polovina populace, mám i nominálně méně než tehdy). Český proletariát není tak hloupý, jak havlista a kapitalista doufá, a tak se čím dál častěji setkávám s podobnou nostalgií po dřívějších reálných příjmech a životních jistotách, o nichž si rostoucí podíl populace může leda nechat zdát svůj nepřiznaný socialistický sen. Mezi stovky urážek, jichž se na mě a mé třídě dávno demaskovaný parazit kapitálu dopustil, patří i to, že rozdíl v profesní kvalifikaci záhadně stačí k tomu, aby o jeden až dva řády násobil vklad, jakým jsou třísměnný provoz, riziko úrazu, nezdravé prostředí apod. Sotva udržím potravu v žaludku ve styku s touto perverzní sebedůvěrou budižkničemů, tlučhubů a patolízalů. A vím bezpečně, že i jazyku se vzpírající, propagandou zhanobené slovo „parazit“ houstne v populaci přímo úměrně klesajícímu příjmu, ačkoli česká nezaměstnanost je dekády tradičně z nejnižších v Evropě: takže frekventuje ve výrazovém rejstříku pracující chudoby, jejíž oblbování ze strany kapitálu a státu se už delší dobu míjí s úspěchem. Dělník, jak dokazuje příklad USA, vůbec nezávidí miliardářům, dokud jejich miliardy nemají za následek jeho zotročení. Jedna černoška (American Factory/2019), která ze svých daní financovala luxusní bejvák té árijské opici v Bílém domě (Trump už není prezident), měla u GM před krachem hodinově kolem 29 USD a dnes je ráda, že si u Číňanů může přijít na 12,84 USD (v závěru dokumentu je uvedena hodnota 14 USD nástupní mzdy dělníka), což je po započtení inflace reálná třetina tehdejšího příjmu. Růst cen ve spotřebním koši nízkopříjmových Yankeeů neznám, ale nemůže se vymykat tendenci, kdy je takto specifikovaná množina výdajů na strmějším vzestupu než celková inflace. Tito lidé tedy v souladu s dekády trvajícím dlouhodobým trendem chudnou, a protože se toto chudnutí odehrává nárazově nominálně a průběžně v poměru k setrvale rostoucím cenám, je vhodné se ptát po nadhodnotě vykazované cenovou inflací, kam tedy celé dekády tyto ekonomické příbytky plynou, jestliže desítkám procent obyvatel životní úroveň klesá. Americká polyarchie dál prosperuje, krize nekrize, brutálně dřou čínského dělníka a pak si stěžují, že je Čína válcuje v obchodní bilanci. Ta černoška samozřejmě bude závidět kapitalistickou meritokracií vyfabulované pozice v bullshit jobs s tisícerou jistotou na bankovním účtu, protože ona se nadře na minimální životní provoz a oni jsou glorifikováni jako schopní borci. Závist je svatá, bože, závist je opravdu jediný poslední pohon sebeúcty, který tihle lidi ještě mají, nejen nějaká úžasná droga, která pobízela k vavřínům sportovce a válečníky ve starověku. Jenomže kapitál sám o sobě neznamená víc než ochuzováním námezdně pracujících přibývající nadhodnotu a jakousi privátní sklizeň nekvantifikovatelných zásluh a vstupů veřejného charakteru, typicky v oblasti vědy. Jeho moc nevzniká bez účasti státního aparátu a jemu analogických funkcí. Tato skutečnost ostatně vede mladé marxisty k Bakuninovi a anarchistickému krédu regionálně individuálního, fluidního teroru. Pomocný bestiář kapitálu, stimulující sebezáchovný reflex komunistického zabijáka, sestává z obskurních kreatur s titulem HR. Už přesně nevím, koho, jen snad, že velmi dobře korporátně zavedeného pamětníka normalizačních komunistů jsem slyšel přirovnat dnešní personalisty k důvěrníkům StB. A opravdu, jakkoli se budou ohánět kodexy a GDPR, tvoří dnes tu nejefektivnější zpravodajskou síť kapitálu. Informují i dezinformují se navzájem, například v souladu s potřebami zhrzeného zaměstnavatele, který má s kdysi velmi svědomitým a samozřejmě postrádaným zaměstnancem svoje konspirační plány, protože je přece nehoráznost, aby jeho velkorysou otročinu kdokoli zpochybnil přestupem ke konkurenci. Pracující na různých úrovních jich mají tak akorát po krk. Určitě ne jim ke chvále byla v roce 2018 spuštěna kampaň s hashtag #balancetonDRH, vyzývající k zveřejňování jmen personalistů. V lednu 2021 na jihovýchodě Francie (Valence) vraždil nezaměstnaný Gabriel F. „pracovníky“ z oblasti HR. Kdo se byť jen minimálně účastnil vytváření nějakého nezpochybnitelného produktu a třeba na moment sledoval takového personalistu v akci nebo alespoň zauvažoval nad tím, jaká je jejich náplň a kde se berou, musí s nezaměstnaným vrahem sympatizovat. Osobně jsem s několika dělníky sdílel zkušenost, kdy HR během pohovoru potvrdil hrubou mzdu slibovanou v inzerci, jejíž skutečná výše po sjednání pracovněprávního vztahu vypadala podstatně jinak (k tomu slouží vychcaný instrument tzv. „prémií“, které sice mají původně sloužit k adresnějšímu rozvržení odměn, ale běžně se využívají k plošnému dorovnávání mezd na i tak ubohou úroveň, což vím od kolegů, kteří po více než deseti letech ve firmě zdaleka nedosahují 20K k výplatě a drží se jí jednoduše proto, že je v místě, kde pro ně nic lepšího není; tím pádem stačí zoufalému uchazeči o práci slíbit, že z děsivého hodinového tarifu ho vytáhne slíbená plošná prémie na úrovni 40-50 % výsledné výplaty, která bez ohledu na výkon a odsloužená léta je sotva někde na 30 % podílu z té zlodějské mzdy, a to podílu, který je samozřejmě proto uspokojován z titulu „prémií“, že ty zaměstnavatel negarantuje a může do nich promítat odbytové výpadky i svůj osobní vrtoch mnohem výrazněji než v případě administrativního patra, které si na „prémie“ hrát nemusí; aby bylo jasno, německý vlastník provozu vyrábějícího produkt stěžejně udávaný na západních trzích, což je ostatně dobře známá formule ekonomické rakoviny celé střední Evropy). Nebo firma svým dělníkům vyplatila 13. plat zkrácený na polovinu s argumentem, že přece celý měsíc kvůli koronaviru nemuseli chodit do práce (za státem dotovaných 70 %), a to ačkoli i tuto dvanáctinu (!) beztak odpracovali nad rámec pracovního fondu v přesčasech. Slyšel jsem chlubit se zamindrákovaného HR s 30 kg nadváhy a babským hlasem svému kolegovi z vyššího managementu, jak zase zařídil levné dělníky bez sociálních odvodů kdesi na východní periferii EU. Zněl přitom jako ten nejservilnější lokaj z komediálních pohádek. A na židli si nesedl bez polštářku. Takový to byl (a bohužel pořád je) žijící člověk. Tento interní dobytek si navíc vydatně rozumí s personálními agenturami, které firmám dodávají to nejlevnější maso, aby mohly k výhodám české právní, energetické, logistické… infrastruktury požívat výhody ještě ubožejší pracovní síly. Ať už jsem na Ukrajince, povolné vydat ze svého času mezi 250 a 300 hodinami měsíčně za odměnu, která byla státu přiznána jen do výše pracovního fondu a zpola „zkonfiskována“ agenturou, narážel ve výrobě, službách nebo ve stavebnictví, byl jsem u něčeho takového mnohem častěji, než by se slušelo pro falešné slovíčko „marginální“.

Rachitický pederast ze starého Řecka, odsouzený k popravě bolehlavem za obrazoborectví, pustošící nábožensko-mytologickou infrastrukturu národního cítění, nikdy nebyl hrdinou mého vkusu, třeba cením snahu o nekompromisní racionalitu a skepsi. Ani žák tohoto evolučně zhrzeného intelektuálního giganta a zakladatele filosofického dialogu jakožto heuristického žánru nemohl nebýt fascinován ve styku s východními naukami. Přitom Platonovo působení spadá zhruba do poloviny mezidobí Jaspersem titulovaného „dobou osovou“ (Achsenzeit; 8.-3. st. př. Kr.), kdy se v podstatě nezávisle na sobě celé kultury zbavují pověry při popisu světa a vydávají se směrem objektivnějšího a více aposteriorního poměru k přírodě i látce životního údělu. Kdyby existovala metodologicky čistá pomůcka k porovnávání humanity, tedy vůbec možnost objektivního měřítka kulturní vyspělosti na škále kumulované lidské zkušenosti (jak anticipoval Nietzsche v Der Antichrist, kde poukazoval ke specificky pokročilé fenomenologii indické spirituality), museli bychom se opravdu shledat zaostalými v universu lidstva a čekat na své vlastní „probuzené“ empiricky positivní nihilisty. Ti by také opatrně, bez větších nároků vychutnávali život a snášeli jeho úděl, aniž by se pouštěli do velikášských metafyzických projektů a osnovali plány, jak spoutat svět všemožnými pověrami. Mým transcendentním vektorem v každém případě – tady se s Orientem shodnu – není modus vivendi zbabělců a „opium lidstva“ (Marx), nabízené, kapitalismu podezřele komplementárním, slibováním spásy, jehož nejhlubším základem je samozřejmě neuspokojený materialismus raně křesťanských (a dříve židovských) páriů. Nemohu prostě nevidět duchovní výdobytky orientální dialektiky a jejich jednoznačnou přesilu, dojde-li na odhodlání a pohrouženost autentických asketů i relativní nekonfliktnost až apolitičnost masově zcivilizované formy jimi praktikovaných nauk. Film skvěle komunikuje sílu toho elementárního poznatku, že „chtíč probouzí touhu vlastnit a ta probouzí záměr vraždit“. Cesta vrtošivého protagonisty zpět ke klidu v přírodě je vyprávěna tak, že kloubí průniky z moderního světa s chráněnou důstojností útočišť světa starého. Toto nadšení krásou a stud, že jsem Evropan, mi vydržely, dokud nedošlo na předvídatelný pád do díry vysekané v ledu, kdy příběh trochu ujíždí na Západ, a uměle protahované trmácení se s podstavcem a soškou na kopec. / Vina je zakódována v kauzalitě: chtěl se osvěžit, vysekal díru do ledu, tou propadla žena, tak se musí kát.

Třebaže mám citově zainteresovanou referenci, že je to úžasné, a rozumím těm argumentům diváka-rodiče, já sám v trilogii pomsty shledával sestupný přesahový potenciál. V tomto případě se ještě přidává absence audiovizuální ohromenosti (viděno ve Fade to black and white verzi). / Zpětně, jak v mých vzpomínkách zrál, připomněl se mi jednou z úvodních scén, ve které hrdinka-mstitelka odmítá troufalý, nadbytečný a pokrytecký koncept „spásy“. Protože co je to spása, kdo ji uděluje, čím je k tomu oprávněn… a hlavně, proč by měla něco takového chtít? Nadto je hrdinka v rámci trilogie nejúspěšnější mstitel, jemuž není údělem za svou mstu strašně zaplatit. To už může ohledně režisérova osobního smýšlení ledasco znamenat a já si rád domyslím, že „dobrosrdečná slečna Geum-ja“ (originální titul) je ironickým vzkazem charakterové nepoddajnosti a hrdosti toho, kdo si je vědom, že se narodil jen jednou a jen jednou tu je svět, příliš vzácný a vnucující se úděl existence, než abychom ji promrhali předstíráním odpovědí, jakým je transakčně kompromitovaný, preventivní masochismus víry v odpuštění.

Trochu mě zaráží, že nakonec musím známkovat 4/5 (70 %), protože v druhé polovině to byla místy hrozná šlichta. Překombinovaná řecká tragédie. Jenomže jsem byl tak učarován audiovizuální produkcí a zprvu i dialogy, že žraní živých chobotnic a dvojnásobný incest s mi nesrozumitelnými motivacemi extrémně nadsazeného padoucha ve své cinefilní povrchnosti přejdu. Do druhého dílu trilogie pomsty jsem prozíravě nevstupoval s očekáváním, jsem dost zkušený, abych věděl, jak jeden ohromný zážitek s tvůrcem může být vystřídán příšerným, průměrným nebo neurčitým. / Slavná citace prokazatelně poprvé zazní v básni Solitude (Ella Wheeler Wilcox, 1883): „Laugh, and the world laughs with you; Weep, and you weep alone.“ / CITACE: „Lidi jsou zbabělí, protože mají příliš mnoho představivosti.“

Jeden z mých nejosobnějších filmů, který znamená víc než „pouhé“ stoprocentní umění. Vůbec ve mně nevzbuzoval podezření ze samoúčelnosti, nic nepřehnal a nádherně vyobrazil koloběh nekonečné křivdy, šířené často až nepříčetně nové důvody ke mstě generujícími odplatami, – totiž za předpokladu, že jsme nějakých odplat vůbec schopni. Ukázal nám komplementaritu mezi slumovými enklávami a domněle nezranitelným kapitálem (a byl to popravdě šok, vidět, co všechno snese jihokorejské HDP), tu pomalou parazitní vyvražďovačku ve prospěch idiotsky nehospodárného, hýřivého živlu. Přitom je také audiovizuálně originální a ohromuje, má pohlcující estetiku a dialogy, na jejichž sílu i Old Boy/2003 později začne ztrácet. / CITACE: „Jeden chlápek si myslel, že má dvě hlavy.“ „Dvě hlavy?“ „Jó, dvě. Blbé bylo, že dost trpěl na migrény. Takže s dvěma hlavami měl migrénu skoro pořád. A víš, co nakonec udělal? Jednu z těch hlav si ustřelil.“ „Levou, nebo pravou?“ (Zodpovědnost za druhé ohrožuje naši schopnost ke zodpovědnosti vůbec. Nakonec tlak zodpovědnosti, vyjádřený obrazem migrény, může být znásobením natolik tíživý, že se stáváme nebezpečnými sobě i těm, za které zodpovědnost cítíme.)

Názory dospělých a zmatek světa jsou hlavními překážkami k naplnění nejčistších přirozených tužeb dospívajících. Čím sebejistěji je nesmyslně nadřízený benchmark společenského nebo ještě hůře: komunitního zřízení umravňuje, tím negativněji dopadá na jejich všeobecnou životní positivitu, jejímž rozkladem jen recykluje důvody ke svému vlastnímu rozčarování. / Perverze je komplementární s pokrytectvím. Nejdeformovanější sexualitou a zpustlou emocionalitou mohou velmi dobře trpět a hyzdit jiným žití právě ti, kteří mají bezúhonnou pověst a jsou pověřováni k tomu, aby spravovali mravní existenci ostatních. (mimochodem zajímavě vysvětleno Nietzschem na historickém případu kněžích a klášterního životního stylu: slabá vůle → podřízení → klauzura/osamocení → obscénní fantazie v důsledku neuspokojovaného pohlavního pudu & dramatizace nudou navozených emocí, provázená jejich personifikací/démonizací, kdy se subjekt noří do jakési vlastní hry světových sil a napůl vědomě, napůl nevědomě prodává svůj vnitřní boj o sobě nijak negativních potřeb, zde zdramatizovaný, jako zápas nadpřirozených sil a záležitost spásy; Lidské, příliš lidské I, §§ 140 nn.) / Jakousi nízkorozpočtovou surovostí záběrů se místy podobá stylu Larse von Trier, jindy přechází k velkolepým momentům s mimořádně působivým rámováním scény: když Yôko cituje slavnou pasáž z Prvního listu Korintským. Někdy za polovinou jsem občas zapochyboval o nutnosti rozvinout příběh a jeho sdělení do čtyřhodinové stopáže, ale toto si rozhodnout už náleží režisérovi a já s celkem filmu přijímám i každou jeho scénu. / MOŽNÁ SROVNÁNÍ: Fight Club/1999 (začátek), The Graduate/1967 (konec) / HLAVNÍ HUDEBNÍ DOPROVOD: Ravelovo Bolero (jako v Les Uns et les autres/1981).