VictorMartel

Ballon exceluje ve všem, co zamindrákovaný lacině antikomunistický český film neumí. Tedy ne, že by někdy kýčovitě nezafňukal nad těžkostmi života v zadrátované zemi, ale jeho potřeba vysvětlit misi emigrantů kritikou režimu je střídmá a nenutkavá, protože – na rozdíl od všech těch Učitelek (2016), Milad (2017) a Havlů (2020), jimiž jen vyvrcholil dávno započnuvší proces šablonovitě repetitivního a takřka monotematického antikomunismu v českém filmu –, vyplývá právě jen z nezbytnosti námět vysvětlit, a ne z krátkozrakého kalkulu, jak uspět bez námahy, tak charakteristického pro angažovaností posedlý produkt zacykleného porážení, zároveň prý dávno poražených, bolševiků. Místo v českém filmu tradičně ztvárňovaných tupých, ošklivých, baculatých a buď fanatických, nebo bezpáteřních podporovatelů vedoucí úlohy komunistické strany tu máme krásné, slušné a se základním směřováním, k němuž se režim zavazuje v prohlášeních, sympatizující uvědomělé občany, včetně perfekcionistického profesionála v řadách Stasi. A zároveň se tu doslechneme o otci, který ze státu zdrhnul bez rodiny. Film si tedy nepomáhá účelovými karikaturami, zřejmě proto, že je primárně určený pro kulturně dospělejší trh, kde by mu úlety českých vymítačů socialismu neprošly. Není plný nudných komentářů na nedostupnost žárovek, výjezdní doložky a kádrování, lidi si tu žijí velmi slušně, v mnoha zásadních ohledech pravděpodobně slušněji než většina dnešních východních Němců, ale samozřejmě i tak dokáže velmi efektivně odkomunikovat tíseň plynoucí z nemožnosti alternativy, krajně omezené plurality a strachu. Poněkud selhává v dialozích probírajících otázku po smyslu hranic střežených s výstrahou smrti. Sám jsem donedávna nechápal zájem vedoucího aparátu bránit občanům v emigraci a dodnes nepřijímám zvolené řešení, které považuji za psychologicky kontraproduktivní a propagandisticky krátkozraké. Podplukovník vysvětluje svůj hon sentimentálním vztahováním nezpochybňované ohraničenosti k identitě, a tak své pátrání, jež jinak dovede velmi dobře zpochybnit („Wir können doch froh sein, wenn die Feinde des Sozialismus einfach abhauen. Wenn wir das Gesindel los sind, oder?“), bere příliš osobně. Nikdo tu pravdivě neřekne, jakého původu je celá ta myšlenka před kapitalismem zadrátovaného státu. Kapitalismus té doby jednoznačně lépe odměňoval kvalifikovanou práci, což byl také dominantní motiv ke geopolitické dezerci inteligence. Ta mohla být lákána vyšší rozmanitostí svobod, ale hlavně věděla, že si za hranicemi přijde na vyšší výdělky. Jenomže stát, který těmto lidem vzdělání poskytl, o ně nechtěl a nemohl chtít systematicky přicházet, jestliže si za příklad nebral třeba Kongo. Vlastně by na svoje náklady vyráběl kapitalismu kvalifikovanou pracovní sílu, a tak ho svým vlastním úsilím posiloval ve všeobecné konkurenceschopnosti. / Snímek je po celou dobu napínavý a nabízí krásné lidské momenty.

Spirála hnusu, zatímco doufáme v katarzi. Posedlost kontrolou a ponižováním přechází z matky na dceru ve formě sexu devalvovaného v sadomasochismus. Oběť sadismu si sadisticky diktuje program vlastního utrpení a prokládá sadismus masochismem. Kdysi otcem ponechána matce, nyní opuštěna i nadějí, že svému vězení dokáže uniknout, hladová usvědčit život, uměním tolik oslavovaný, ze lži, se na konci rozhodne vykrvácet. Tento definitivně znejistěný charakter se pokouší na nějakou jistotu narazit podrýváním všech běžně tak přijímaných jistot a sebe sama, jako by hledal nějaký nerozbitný nerost podvrtáváním svých vlastních základů. Místo, aby na něco dost dobrého narazil, všechno úspěšně rozbije a může si blahopřát ke svému neštěstí. Perfekcionistický sadomasochismus tak testuje lásku hodnou milování destrukcí. Plete si ji s nezřízeným panováním uživatele nad věcí. Kausální komplementarita interakcí mě herecky i dialogově přesvědčuje. / CITACE: „Mrzí tě snad, že jsi prase? Že tví známí jsou prasata? Nebo tě mrzí, že ženy jsou svině, když jsi kvůli nim prase? Nebo to, že ses nechal nachytat?“ - ZPRACUJI DALŠÍ CITACE

CITACE: „And before you know it, your heart is worn out, and, as for your body, there comes a point when no one looks at it, much less wants to come near it. Right now, there's sorrow, pain. Don't kill it and with it the joy you've felt.“ / PODOBNÉ: Brokeback Mountain/2005, La Vie d'Adèle/2013

Ona je ustálený společenský řád, který mu nedává nejmenší šanci, on je vyvrhel. Ne odsouzený ke zločinu, rozhodnutý být zločincem. Jak sám říká: „Informátoři informují, lupiči loupí, vrahové vraždí, milenci milují.“ Tím jí vlastně i dopředu odpustil, že ho vyzradí (zřejmě aby otestovala jeho lásku, v jejímž ověření shledává důvod se mu odevzdat). / Dialogově úžasné. / Koláž: snímek zapojuje kinematografii, rozhovor se spisovatelem (Jean Parvulesco) i záběr na fiktivní citaci z Lenina („My všichni jsme mrtvými na dovolené.“; Roland-François Lack - À bout de souffle. The Film of the Book, Literature/Film Quarterly 32:3 (2004), 207-212) ke komentování svého vlastního děje. / Závěrečnou atmosférou až pošilhává po noir. / Úděl moderního ženství, vztahy, zmatenost, nedůvěra. / „Jaké je Vaše největší přání v životě?“ „Stát se nesmrtelným a potom zemřít.“ / Když jsem si ve zdejší anotaci přečetl názor dobového filmového kritika Ljubomíra Olivy, že Godard je všehovšudy experimentující inovátor, jehož přínos bude výlučně řemeslné povahy, musel jsem se samozřejmě dlouze zasmát. Už tento raný film je totiž stejnou měrou i výpovědí a pochybuji, že bylo Olivovi jasné, jak vést linii mezi potenciálem díla zklasičtět a jeho čistě oborovým přínosem, jestliže ho za celou dobu nepřesvědčil příběh s jeho nepřetržitým komentováním sexu, lásky, ega a modernity. Autor vyjadřující svůj pohled na libovolné životní téma přece není živlem rozbředlé sebeprojekce do ztracena zrajících myšlenkových pochodů a profesně omezených pokusů nalézat limity toho, co umělecká komunikace ještě unese. (Ljubomír Oliva: „Osobnost poněkud odlišná od Wellese, Buňuela, Bergmana, Claira. Oproti jejich dlouhé tvorbě má za sebou teprve sedm let režijní práce, na rozdíl od nich nemá vyhlídky stát se klasikem sedmého umění. Jeho filmy poznamenává spontánní, živelné hledání nových možností, zkoušení nosnosti výrazových prostředků, neukončenost tvaru, kvas myšlenky, určitá nekázeň, což všechno se špatně slučuje s požadavky, jež bývají zpravidla kladeny na zralá, mistrovská díla.“) / 02/2022: Zpětně ve svých 34 letech musím ale přiznat ratio alespoň Olivově představě o klasickém. O klasickém má přirozeně největší potřebu rozhodovat a bojovat za ně to, co samo sebe klasickým nazývá a vůbec pojem klasičnosti vnáší do pléna. Klasické je evolučně osvědčenou propagací idealismu, která „bůhvíproč“ prošla testem skepse. A co je klasické, určuje samo klasické, protože klasické se klasickým stává kumulativní afirmací po linii (byť vzájemně polemizujících) paradigmat sdílejících fundamentální ideu kompaktního výkladu světa. Vergilius, Dante, Goethe myslí různě totéž, protože mají tuto syntetizující vůli, která světu přiznává nějaký smysl a uvádí jej, třeba jen iluzorně, do koherentní souvislosti s hodnotovými předpoklady. Naproti tomu anarchistický živel se ustavičně pouští do experimentování se všemi proporcemi a proti nim; tím se stává nekompaktním a v klasickém smyslu neklasickým. Podobně tak já neoplývám positivní moudrostí klasiků a nechávám svou duši experimentovat s protichůdnými myšlenkami.

Total Recall je mnohem lepší, než jak jsem si ho z dětství pamatoval. Vedle jiného emancipuje k plnohodnotnému životu bytost najednou obývající tělo v důsledku přepólování postojů pomocí neurologických zásahů, generujících nové vědomí z implantovaných dat. Melina hrdinu miluje už ne jako Hausera, který se do odbojové komunity potřeboval infiltrovat a byl tím, do koho se původně zamilovala, ale jako skutečnou jinou bytost, třebaže ta vznikla dobrovolným přestupem Hausera do nové existence na bázi datově převyprávěného života v zájmu zmanipulovat rozhodující postavy odboje a dostat se až k mutantskému veliteli Kuato (Hauser přitom počítal s rizikem smrti během konfrontace, čemuž se jeho magnátský kamarád Cohaagen snažil celou dobu zabránit, ale nemohl to vyloučit.) Melina tak přijala úplně novou „identitu“ těla k milování, i s tím, co se tady o původním vědomí tohoto těla od nového vědomí a dalších protagonistů dozvěděla. Místy snad nápaditější než Matrix, v ledasčem ho připomínající na úrovni jednotlivých scén a dějových uzlů (volba mezi tabletami v Matrixu/falešná tableta od falešného lékaře, přesvědčujícího hrdinu, že je nyní ve snu, vědma/Kuato, počítačová simulace v Matrixu/aranžování reality pomocí herců a instalovaných vzpomínek v Total Recall…), ale i proletářsko-postapokalyptickým rámováním, čímž se nedomnívám usvědčovat Wachowské z přejímání. Některé nápady mají přesně opačné využití, ale i tak jsem podoby s Matrixem vnímal více než kde jinde. Může být snadno podceněno v důsledku tehdejšího způsobu akce a humoru. Film nastoluje otázku, lze-li štěpit stále tutéž osobnost do jiných variant instalací fiktivních vzpomínek, zakládajících zcela nové pole (i hodnotového) sebeprožívání, nebo osoba v úrovni nějakého předfysiologického ega jakožto dále neredukovatelného, absolutního subjektu („duše“) je pouze metafyzickou ideou a sebeklamem permanentně vznikající a jen díky paměti kontinuální sebe-identifikace, kdy ono „sebe“ je následek, nikoli příčina tělesné aktivity. (Ostatně je otázkou, lze-li nějaké jiné než materiálově známé aseitní konstituenty postihnout naší gramatikou, formulující vztah mezi akcí a reakcí jednosměrným působením akce vůči ji konsumující reakci, aniž by tato bytostná perspektiva gramatiky vůbec mohla rozumět jinému pojetí identity než toho, které je platné v axiomatické soustavě logiky: zákon sporu, zákon vyloučeného třetího. S tím souvisí i to, že ne tak dávno bylo například v módě ohánět se absurdními tezemi popularizované kvantové teorie, hovořící o bytí a nebytí ve velmi pomýlených významech, protože v rozporu s principy, které teorii dělají teorií jakožto logické antecedenty veškerého vědeckého usuzování. Definitorická nejasnost ohledně stavu formulovaného jednou „částicově“ (staticky), jednou jako „vlna“ (dynamicky), což je řada bodů, a tedy implicitně částic, jakož i dichotomické napětí mezi abstraktními kategoriemi „látky“ a „formy“, vzájemně se indikujících a nevyskytujících se bez reálné závislosti jedné na druhé, jsou ve vulgarizujících výkladech často využívány k fantasmagorickému matení elementárních pojmů každé takové hlubší diskuze o podstatě jsoucen, a to především těch hypotetických, kam typicky patří „vůle“. Navíc je tu zřejmá snaha sugerovat objevnost v trivialitách dávno zachycených předsokratovskými aporiemi.) Film také ponechává otevřený závěr příběhu, který si můžeme libovolně pointovat podle toho, jestli jsme nakloněni přízemní představě, že takové dobrodružství lze opravdu jen snít, nebo povznášející naději, že ve snu nejsme, naše jednání je ontologicky autentické a může přivodit jak katastrofy, tak dobro, štěstí a krásu. Zároveň jako by zažertoval právě s ambivalencí této pointy a možnost snít bez ohledu na realističnost oslavoval jako takovou.

Už v půlce první řady mi bylo jasné, že seriálu budu muset odpouštět a že má nakročeno propadat přemíře patetických scén. To je do příběhu zakódované tím, že v jádru seriálově neobšírný námět přepadení musí scénář protahovat zvraty, provázenými mimořádným emočním vypětím všech zúčastněných stran. K odpouštění mě vedlo všechno ostatní, ale i tak počítám s tím, že nadsazené maximální hodnocení by neustálo podle mě nevyhnutelnou degradaci diváckého zaujetí dalším, šablonovitě přejatým počínáním party během příští akce. Takže s tím, co vím o dramaturgii na základě prvních dvou řad, se do třetí s velkým očekáváním nehrnu, v čemž mě utvrzují recenze 3. i 4. sezóny. Že je způsob uzavření 4. sezóny popisován jako „predictably unpredictable cliffhanger“ (Netflix's The Money Heist Part 4 (Spoiler Free) Review; Ambarish Deshpande, 4. 7. 2020; https://www.reelanarchy.com/netflixs-the-money-heist-part-4-spoiler-free-review/), asi v ne tak vyhroceném smyslu vystihuje základ celku. Dynamika zvratů i jednotlivých dramat v druhé řadě akceleruje, srdce vnímavého diváka tluče s postavami a je mu až trochu trapně, jak snadno si ho parta podmaňuje v oblasti všeobecně platných a prožívaných momentů, kdy se o sebe nepřiznaně bojíme, křivdíme si, konkurujeme si, nerozumíme si... Přes enormní nadsazenost zápletky jsem se přenesl a přijal ji za esenciální, i když jsem se například divil rukojmím, jakmile ani jednoho z nich nenapadlo během ozdravné procházky na střeše sundat si masku a zkusit vyvolat vzpouru právě tam. / Odporná postava ředitele státní tiskárny bankovek a cenin coby typické antidarwinistické verze kapitalisty, ušmudlaná vzezřením i vystupováním, obludně slabošská, levně manipulativní, otravná a slizká, doplňuje celkové podprahové sdělení, problematizující principy panujícího společenského zřízení. Kritika nasvěcuje principy jeho fungování z hledisek plně doceňujících pochybný i nahodilý charakter zdánlivě samozřejmé nadvlády nám vštěpovaných hodnot, falešně zdůvodňované společným zájmem. Ředitel je nekonečně ubohý, citově mělký a svými „normálními“ privilegii paralyzovaný řešit diskomfort jinak než úlisným a nevybíravým delegováním. Možná největším přeháněním příběhu je to, že ho někdo nezabil. Zároveň vyvstává otázka, může-li moc vymáhající toto uspořádání vyjadřovat něco jiného než námi připouštěný, a proto na úrovni permanentní hrozby tiše vládnoucí útlak, plynoucí z prostého chápání faktu, že pravidla tvoří ti, kterým nahrávají, a ti mohou v doprovodu legality podnikat kroky jiným zapovězené: rozhodovat o hodnotě práce, tisknout peníze, vykazovat své vlastní zájmy jako veřejně prospěšné pomocí mediálního aparátu, švindlovat proti nepřívětivosti přírodního výběru zotročujícími transakcemi... Asi každý brzy vidí, že zatímco Ricardo (Denver) k Monice patří, ředitel by si u ní ve světě reálných schopností a zásluh ani neškrtl, protože k ní nelícuje vším tím, co je zač fyzicky i psychicky. / Ohromila mě brilantní práce s rukojmími, jejichž systémově přehlížené civilní „zlo“ čím dál účinněji devalvuje děsivost přepadením nastoleného násilí. Co je tady oficiální zločin násilného převzetí tiskárny peněz proti zálibě mladistvých v šikanování i proti tomu, jak trestuhodně bez respektu vyhrožuje charakterově nulitní ředitel Torresovi? / Herecky úžasné. / S02E08: Když se Profesor zeptá Raquel, jestli snad taky nechce systému uniknout, jako by tím vystihl smysl celého seriálu. Skuteční lidé, kteří jsou bez kompetencí zvládnout něco tak kolosálního, se mohou utéct nanejvýš do této úžasné fantasie. A to není podvod, ale vlastně vtip toho všeho. / 3. ŘADA: Atmosféru více dokresluje rock’n’roll a psychický nápor na diváka ve svízelných situacích je epizodicky odlehčován rošťáctvím, takovými uličnickými interakcemi mezi kladnými postavami, jejichž podíl oproti předchozím sezónám ještě vzrostl. / 4. ŘADA: Patetismus i podíl recyklátu v dialozích během zvratů je už neobhajitelný. Seriál se ale pořád dokáže zachraňovat slušnou akcí a nějak si u mě stereotypu i koncepční vyčerpanosti navzdory stále vybojovává silnou emoční účast. Vedle politicky sympatické zápletky s referencemi na levicový odboj (Bella ciao), která přitom vůbec není jednostranně laciná a nekritická k osobnostním vadám protisystémového živlu, mi učarovává text. Ten je zatím i mezi chytrými internetovými seriály z poslední dekády výjimečný kvalifikovaným popisem psychických pochodů a je přinejmenším stejně podnětný, jako je Profesorovo plánování vynalézavé z pohledu teorie her nebo sociální psychologie.

Jak tak překlápím svou diváckou historii do profilu na imdb.com, napadlo mě přehodnotit si seriál svého dětství (můj nebyli Přátelé). Celkově jen lehce nadprůměrné, s kolísavě zajímavým námětem, a přece věčně vděčné. Šablona: napřed vidíme vraždu a pak sledujeme ke všem nesrovnalostem vnímavého detektiva, jak jeden za druhým sbírá důkazy proti zločinci, kterého identifikoval zpravidla již při prvním, druhém setkání; před vrahem si hraje na hlupáka a leckdy ho i zapojí do vyšetřování. Tu a tam se použije nějaký ironický komentář s přesahem (scéna v galerii abstraktního „umění“, kde si Columbo splete větrací šachtu s exponátem; S04E05: Playback). Pověstná věta „Just one more thing.“, sotva pojízdný Peugeot 403, kabát, doutník, baset, verbální manévrování a zmínky o manželce, kterou nikdy nevidíme… Značku Columbo by měl někdo vzkřísit.

Pořad byl vystaven několikeré kritice za idylizaci minulého režimu v rovině každodennosti. Zabýval se totiž vývojem jednotlivých oborů, komunit a činností během komunistické správy státu a tu si většina lidí bude pamatovat jinak než prominentní disident nebo i jen řadový antikomunista, jimž Noam Chomsky vyrazil dech znevažováním jejich utrpení (Olomouc, 5. 6. 2014) poukazem k latinskoamerické verzi disidentství. Antikomunisty pobuřovala vesměs apolitická dramaturgie pořadu, pojednávajícího tu o pivovarnictví, tu o automobilismu, tu o lázeňství a rekreování vůbec. No a protože to v rozporu se zkušeností režimem okradených rodin a svobodu slova postrádajících antikomunistů nevypadá dostatečně hororově, nepřijímají takovou reflexi/nostalgii zrovna s povděkem. Podle nich konsumenti tehdejších jistot a tehdy ještě v jejich případě možného pocitu jakési ekonomické spravedlnosti nemají právo na svůj pořad, kam by se na chvíli utekli před fádním europivem, spotřebiči s třetinovými životními cykly, podvodníky, zluxusněním kdysi normálních potravinářských standardů, ubohými mzdami, nedostupnými nemovitostmi a hlavně: propagandou, že to byla doba tuhé totality, prostupující ať policejním násilím nebo kádrováním každou životní akci, totality, která měla čtyři dekády nutit kritickou množinu lidí k něčemu, co vlastně nechtěli. A to je svým způsobem propaganda, která z těch konservativně komunistických kádrů dělá úplné génie. Gramsci, jenž se poválečného reálného socialismu nedožil, se zabýval trvanlivostí socialismu opravdu seriózně a když vypracovával politicko-strategickou teorii, zavedl pojem, jemuž sovětské a satelitní státy odpovídají tím, nakolik lidově ukotvené byly: kulturní hegemonie. Byla to transakce „vy nám pokrok, my vám funkce“, která neustála až právě křiklavé nárokové manko v konkurenci s kapitalismem na sklonku normalizace. Celou nekapitalistickou éru se tu totiž rostlo a přírůstek se dělil kolektivistickým algoritmem, ale protože národohospodářské cíle padly v roce 1968 za oběť geopolitice (i kvůli agresivním Yankeeům), tempo přírůstku začalo v kontextu západních ekonomik rapidně zaostávat. Retro určitě není tu dobu přikrášlující pořad, za nímž by stáli doboví prominenti a dnešní disidenti, protože na něco takového by koncesionářské poplatky parta z ČT nevybírala. Ty jsou tu hlavně od toho, aby se z nich vyplácely všemožné obskurní aktivity a nevysvětlitelné odměny řediteli. Ani já nemohu být nostalgikem, protože tu dobu znám z dat, filmových dokumentů a ostrých hádek mezi staršími spoluobčany. Mými předky byli statkáři, kterým byla vyvlastněna půda za účelem následného scelování, a i kvůli tomu budu hladovět, až dojde na blackout. Nevyrostl jsem s půdou, kopáním brambor a sázením mrkve jsem si žádné relevantní kompetence v zemědělství neosvojil. Poznal jsem ale taky rodinu, které nikdo na majetek z prvorepublikového obchodu se starožitnostmi nesáhnul, částečně s ním pokračovala neoficiálně, dokud tradici nepřerušila z důvodu nezájmu další generace. Rodina byla bohatá, s velkou zahradou za velkým domem, mohla si vyjet do Británie i do Dánska, a přitom žádné pravidelné výhody nepožívala. Hezky poprosila. A nadto celkem jasně rozumím tomu, jak zajímavými se někomu jeví křivdy dávné minulosti s nárůstem zhoršujících se poměrů polistopadového vývoje. Proto si radši čas od času dopřeju trochu toho informačního disidentství a přečtu si třeba článek, jako je ten z 22. 7. 2020 na stránkách Argumentu: Cestování za socialismu aneb Jak to chodilo v údajném zadrátovaném koncentráku? Pavel Janíčko (akademický makroekonom a ředitel výzkumného centra pro socioekonomická studia) - CITACE: Na jedné z mých lékařských prohlídek jsem se nedávno setkal s docela sympatickou mladou doktorkou. V průběhu vyšetřování jsme lehce klábosili o koronavirové situaci a o omezených možnostech cestování. Paní doktorka z ničeho nic prohlásila, že ona sice ten „komunismus“ nezažila, ale že si teprve teď uvědomuje, jak to muselo být hrozné, když se nikam nesmělo. Na to jsem jí opáčil, že já jsem v socialismu prožil svá mladá léta a že se sice tolik necestovalo do některých exotických lokalit, ale zase jsme neměli desítky tisíc bezdomovců a milión lidí, kteří nemají prostředky, aby zaplatili svým dětem obědy, a z tohoto hlediska se mi zdá tento režim méně demokratický a méně kvalitní. Paní doktorka překvapeně řekla „Myslíte?“ a konverzace se přesunula k mému zdravotnímu stavu. ¶ Ke svému překvapení jsem ale zjistil, že i já, ačkoliv se snažím být pokud možno imunní vůči současné prokapitalistické propagandě, jsem si trochu osvojil její pohled na cestování v současnosti jako na nepochybně pozitivní posun ve srovnání se situací v předlistopadové době. Konec konců už třicet let neposloucháme nic jiného, než jak minulý režim zavíral lidi doma a ti se mohli vyžívat tak jenom na svých chatách a chalupách, aby unikli z panelákových králíkáren, takže i lidé kritičtí k současnosti se stávají obětí Goebbelsovy zákonitosti ve smyslu stokrát opakované lži, která se stává pravdou. ¶ Tak jsem si dal trochu práce a zasurfoval jsem na internetu. Odrazil jsem se od klasického propagandistického klišé současnosti v tomto znění: „Cestování během socialismu mělo u nás značné limity. Zvlášť po roce 1968 se nesmělo skoro nikam a k moři do tehdejší Jugoslávie směli jen vyvolení.“ ¶ Zapátral jsem ve své paměti a vzpomněl jsem si, jak jsme s rodiči byli u moře v Bulharsku, s manželkou pak v Jugoslávii, s kamarády v Rumunsku, se školou v SSSR, pobyty u moře v NDR a Polsku ani nepočítám a já koneckonců jsem coby student na VŠE dostal příslib a výjezdní doložku na „Západ“, konkrétně do Skandinávie. Manželka rovněž v předlistopadové době byla individuálně tři týdny se svou matkou (v té době už vdovou a průměrně placenou úřednicí) v Anglii a NSR. Celá jejich rodina cestovala minimálně ob rok k moři do Jugoslávie, manželka pak ještě s podnikem do Finska. A to nebyli v žádném případě „vyvolení“, naopak tchýně pocházela z kulacké rodiny a netajila se kritickým postojem k socialismu. Rovněž řada mých známých nejenže cestovala po různých socialistických zemích, ale dostala s různou formou i na Západ. A to samozřejmě ani nemluvě o tuzemské rekreaci, která byla zcela samozřejmě dostupná všem. Především na odborářské bázi. Na rozdíl od Západu k tomu všemu ovšem měla skutečně spousta lidí i různé rekreační objekty ve svém vlastnictví, viz skvělý seriál „Chalupáři“. ¶ Nicméně třeba je to jen můj zaujatý subjektivní dojem, řekl jsem si. Třeba jsem byl jen uplácen tím zločineckým režimem a realita mi byla skrytá. Tak jsem zavítal na stránky ČSÚ a našel jsem tyto údaje: „V roce 1988 z ČSSR vycestovalo 7,3 milionu občanů, z nichž 687 tisíc mohlo navštívit nesocialistické státy. Tuto výsadu tak měl zhruba jeden z dvaceti obyvatel tehdejšího patnáctimilionového Československa. Hlavní proud o síle 248 tisíc osob zamířil do západního Německa. Dovolenou zde strávilo 128 tisíc z nich s průměrnou délkou pobytu 11,3 dne. Druhou nejoblíbenější kapitalistickou destinací bylo Rakousko se 136 tisíci návštěvníky z Československa, přičemž 59 tisíc zde strávilo dovolenou o průměrné délce 7,3 dne. Dalšími v pořadí byly Itálie (46 tisíc, z toho 26 tisíc na dovolenou s průměrnou délkou 13,8 dne), Francie (35 tisíc, z toho 19 tisíc na dovolenou o průměrné délce pobytu 15,6 dne) a Švýcarsko (38 tisíc, z toho 25 tisíc na dovolenou o průměrné délce 18,1 dne).“ Čechoslováci vyráželi těsně před pádem komunistického režimu na dovolenou dokonce i do Spojených států. Celkem jich toto „hlavní kapitalistické hnízdo“ v roce 1988 navštívilo osm tisíc, z nichž dovolenou tam strávilo sedm tisíc občanů ČSSR. Průměrná délka pobytu byla impozantní, protože dosáhla 55,4 dne! Kolik našich občanů se z cesty do kapitalistické ciziny nevrátilo domů, již oficiální statistiky neuvádějí. ¶ Poměrně sporadické výjezdy do kapitalistické ciziny předčily milionové počty cest Čechoslováků na dovolenou do socialistických zemí. Do východního Německa odjelo na rekreaci 2,4 milionu osob, do Maďarska 1,8 milionu, do Polska 772 tisíc, do SSSR 252 tisíc a do Jugoslávie 326 tisíc. ¶ Takže v době, kdy se „nesmělo nikam“, do zahraničí v průběhu jednoho roku vycestovala polovina obyvatelstva tehdejší ČSSR. Dokonce i přes ty zadrátované hranice se dostaly statisíce lidí. Tedy když si to trochu vynásobíme počtem let „normalizace“, kdy se nikam nesmělo a na Západ už vůbec ne, tak dojdeme k několika milionům lidí, kteří se za ty „dráty“ dostali a viděli ten kapitalistický zázrak na vlastní oči. Kupodivu se nám počty obyvatelstva zvyšovaly a ti lidé se dokonce do toho komunistického marasmu vraceli. ¶ Abych své zamyšlení nějak vypointoval, nedávno jsem v TV zachytil v souvislosti s cestováním v době koronaviru jakýsi průzkum o tom, kam se chystají Češi na dovolenou. Z něj mj. vyplynulo, že 30 % lidí nikam na dovolenou dlouhodobě ani krátkodobě nejezdí. Tak mě napadlo, jestli jsme se do toho koncentráku nedostali až teď po třiceti letech triumfu demokracie a lidských práv, jenže teď není pozice těchto osob způsobena nějakými byrokratickými restrikcemi, ale sociálním apartheidem kapitalismu.

„A little power can turn a person into a monster, Richard.“ Tak to asi je, že velká moc spíš zavazuje, zatímco tu pod ní přitahují intriky a privilegia. Eastwood natočil hrdinsky nezvykle stavěný, prostomyslný film právě o tom, jak nezbytný je poctivý poměr k povinnostem plynoucím z povolání. Obézní, zdánlivě jednoduchý, protože přímočarý entuziasta práva a pořádku odpovídá popisu typického kladeče bomb, jen protože se zrovna nachomýtnul k bombovému útoku a bral svou práci vážně. Že jsou i jiné motivace, než mají ti, co si tyto hrdinské příležitosti sami připravují, na to se zapomnělo, protože někdo jiný svou práci rád nemá a chce ji dělat tak, aby ji pokud možno dělat nemusel. A taky jsme možná esteticky rozmazlení pohádkami o tom, jak je vůle k pořádku typicky ztělesňována charakterem bezchybným, autoritativním a oslňujícím. Naše úzce profilovaná estetika by obyčejným lidem hrdinskost, slušnost a disciplínu ráda zakázala.

Trochu jsem se podivil při pomyšlení, že by zrovna „protected“ nemehlo Ransom dokázal uskutečnit plán tak citlivý v proveditelnosti. Ale to je nadsázka, nad niž jsem se povznesl. Komika funguje, napětí taky, tempo se v závěru možná trochu bortí, ale to jistě záleží spíš od nálady. Moc se mi líbí proimigračně vstřícné zarámování, komentující aktuální politiku, třebaže k jeho zjednodušujícímu sdělení můžeme mít výhrady. Jsme stejně residenty svých států, jako je rodina spisovatele navyklá nepochybovat o svých vlastnických nárocích vůči předkům. Proto je příběh symbolicky zarámován záběrem hrnku s nápisem: „My house. My rules. My coffee.“ Mohli bychom parafrázovat: má země, mé zákony, má práce. Politickou při scénář komentuje svým pohledem na migraci, kterou tu řeší nastolením nového, vhodnějšího residenta. Autoři se vysmívají přirozeným dědickým aspirantům od začátku do konce. Richard si například plete Paraguay (prvního dne vyšetřovatelům) s Uruguayí (během hádky). Ransom v závěru ujišťuje Lindu o své vůli bojovat za majetek s až bájivými epitety („ancestral family home“), třebaže dům jeho děda koupil v 80. letech od pákistánského obchodníka s nemovitostmi. Především ale vyniká zájmový nelad mezi kmenovými příslušníky, kteří se shodnou nanejvýš v odporu k tomu, kdo je má nahradit. / PODOBNÉ: The Grand Budapest Hotel/2014 (humor, celková stylizace na způsob takřka jednorozměrných charakterů, až naivně kladně zodpovězená migrační otázka v kombinaci s karikaturou původnějšího obyvatelstva)