VictorMartel

V minulém životě jsem určitě nebyl Patton. Nelibuji si ani v romantice, ani v bezbřehé důvěře v disciplinovaný kolektiv, byť i sdílím odpor k bezbřehé důvěře v individualitu. USA v době generálovy slávy nejsou reinkarnací starého Říma, stejně jako je ignorantstvím stav těch dnešních srovnávat, jako se často děje, se soumrakem římské říše, třebaže její politický rozklad měl některé podobné příčiny. V zásadě záleží, máme-li se přiklonit k postojům generála znechuceného plánovanou automatizací války, na tom, jak moc jsme právě v daný moment romantiky a jak moc jsme ochotni zjednodušovat běh života a dějin redukcí všeho na záležitost odvahy, síly, tvrdosti a jiných militantních ctností, jejichž estetika resultuje neidentifikovatelnými pahýly těl rozmetaných po bitevním poli. Hrdě se počítám ke zbabělcům, ale uznávám, že tento upřímný Don Quijote II. sv. v., jak ho ve filmu nazývají, je docela neodolatelný. Neodolatelnými jsou jeho ničemnost, přímočarost a sebejistota. Problém s těmito lidmi je ten, že kdyby i na světě zavládl soulad a řád, museli by si svou válku nějak vymyslet, a záhy se vynořuje otázka, kolik z těch válek vzniká opravdu jen tím, že si civilisté nejsou schopni sladit svoje zájmy. Neodbytný je nakonec pocit, mám-li si nějak vysvětlit apokalyptickou bezohlednost, jíž je militantní vyšinutost schopná, že legendární vojevůdce je něco jako Joker/2019 na straně privilegovaných. „Our blood, his guts.“

Vůbec nepochybuji o tom, že západní fronta byla pro jednotlivce stejně krutá a odporná, jako ta východní. Ani se nedivím ženám, které se osvoboditelům věšely kolem krku. Jenomže mi tu i jinde v hrdinské kinematografii chybí také trocha toho znásilňování například. Ostuda ve Vietnamu se tomu neubránila, ale z tažení západní Evropou během II. sv. v. zná válečná kinematografie snad jen samé důstojné momenty. Panuje přitom odborná shoda, že těch nedůstojných bylo hodně, ale protože jich zdaleka není tolik zdokumentováno, aby se to mohlo vyrovnat špatné pověsti mnohem necivilizovanějšího východního osvobozování, která je i proto tak špatná, že vychází z odporu k následujícím 4 dekádám, – do filmů se to nějak nedostává. Třeba to jednou filmařina prolomí. (LITERATURA: Alice Yaeger Kaplan - The Interpreter, 2005; J. Robert Lilly - Taken by Force: Rape and American GIs in Europe in World War II, 2007 [odhaduje na 14 000 případů]; nejnověji Mary Louise Roberts - What Soldiers Do: Sex and the American GI in World War II France, 2013, přeloženo do češtiny - Válka a chtíč: Sex a američtí vojáci za II. světové války ve Francii, Praha 2014)

Což o to, že je snímek antiklerikálně vděčný. Je děsivě faktický. Hlavně mě ale překvapilo, jak klidným mě ponechával politicky a jak naopak napínal a napínal mou čistě detektivní zvědavost. Nálada mi spadla pouze na chvíli při pohledu na jídlo vyhazované do koše, hned šla hvězda dolů. Velmi rychle mě ale přesvědčili, že si mám svůj moralismus odpustit a hodnocení vrátit k maximu. V zásadě mi objasnili dilema mezi strategickým přístupem reportáž odkládající investigativy, trpělivě napínající tětivu kauzy, a nervosní touhou upozornit na zločin.

Nacisté právě končí s prohledáváním domů a ještě se vybavují s lidmi, když sem se trmácející Jan je již nadohled od nich. Mohlo se stát, že se po těch dnech, kdy se tam Němci vůbec neukázali, najednou těsně minou s hledaným. Mohlo se to stát, skutečný příběh neznám, ale i tak je napříč dějovou plochou zřejmý zájem vyvolávat napětí za pomocí zvratů, kdy se již tolikerá nehoda obrátí ve štěstí (což je korunováno návratem soba k odpojeným saním, aby ho vybuzen výstřelem poslední kulky vyvezl z dosahu palby příhraniční hlídky), že si nikdo soudný nebude jistý, kde příběh koresponduje s prožitým a kde už mu vládne až nedůstojně forsírovaná dramatizace. Autoři se vůbec poněkud upínají k danostem, jimiž jsou v narativní i vizuální prezentaci děje zvýhodněni, a nechtějí diváka ušetřit leckdy samoúčelných záběrů. Poutavé pohledy do dálav severské krajiny se samy nabízejí, ale jejich podíl na výsledném dojmu je až falešně dekorativní a jak jsem to já vnímal, střídání krásy a hnusu, jejichž zápolení o místo na obrazovce překládá příčetností s šílenstvím sváděný boj do estetiky, se občas zvrhává. Je-li mimořádná síla příběhu a krajiny natolik svůdná, právě to je varovné a nemělo by se s tím počítat jako s hlavním zdrojem výpovědi. Tady koláž biologicko-hororových scén a reklamy na dovolenou vyniká nad ostatními výkony a celkovým podáním příliš často, takže kdyby zavilý kariérista/fanatik ztvárněný Meyersem chyběl, film by skoro postrádal jakoukoli psychologii. Vedle přesvědčivosti pana Meyerse oceňuji i dosažení alespoň minimální společenské objektivity, neboť, což tvůrci opravdu nevytěsnili, těmito záškodnickými akcemi v důsledku nastalých represí trpěli nakonec v mnohem větším počtu civilisté bez toho, že by o nich byť jen věděli. V Česku je asi nejextrémnější příklad této zhovadilosti, když je bezmyšlenkovitě vychvalována operace Anthropoid, jejímž cílem byl útok symbolické povahy s nulovým významem pro průběh války, ačkoli cenou za atentát, v té době už dávno předvídatelnou, bylo masakrování nic netušících civilistů.

Skvělý příklad toho, kde se rozhoduje mezi uměním a čirým neuměleckým naturalismem. Když se umění neděje, když se někam postaví figura a ta dostane zadání něco říkat, tak to, co se děje, není žádný o sobě vtahující příběh, ale reprodukce zadání. Nesnižuji efekt, s nímž film oslovuje ty nadšené, protože si myslím, že samotný námět s Olžiným posmrtným promlouváním divákovi do duše je svým způsobem fascinující. Zpracování mě ale nepřesvědčuje, protože se vyznačuje cílením na mrtvolnost, ale místo aby mě naladilo na nějakou dekadentní strunu, zůstává celou dobu u toho, že se touto mrtvolností, o jejíž vyjádření šlo, naopak nechalo nakazit a takto doslova mrtvé nevyjadřuje nic. Každý, kdo to viděl, ví velmi přesně, co mám na mysli jinak vágně vyznívající „mrtvolností“: celé je to nuceně utlumené a udušené, plánovitě držené pod rozběhem, hrát se tu nesmí, je to takové povídání bez energie. Umění hrát tu není nedosahováno, je cíleně ubíjeno, zřejmě jde o nějaký bláznivý „artový“ nápad. Dialogy jsou lineárně intonovány, takže se vychází z premisy, že postava má mít jednotně charakteristickou kadenci hlasu bez ohledu na to, co chce po jiné postavě. Věty se nevlní, jdou buď nahoru, nebo dolů. To samozřejmě jen kopíruje prvotní fakt, že jinou než tuto lineární dynamiku nemá ani příběh. Většinou črtá imperativy a jejich reakce. Celé hraní je pak adekvátně tomuto rozvrhu úmyslně strojené a strojové. Údajná Hepnarová se tam oddává lesbickým radovánkám, píše si deník, s morbidní posedlostí se nimrá v odvěké nepřítomnosti smyslu všeho, vlastně láme život přes koleno, asi dělá všechno to, co skutečně dělala historická Hepnarová, jen to prostě nedělá tak, abych jí věřil a nějak s ní cítil. Pomíjím, že vůbec není zjevné, kde se bere, z jaké zkušenosti vyvěrá její postoj otloukánka, rozhodnutého pomstít se společnosti děsivě arbitrárním masakrem – nahozená kauzální vysvětlivka stopuje pouze vnitřní afirmaci zabijáka, vštěpujícího si identitu oběti, a s výjimkou podmínek ve výchovném zařízení nereflektuje žádné objektivní příčiny této sebeidentifikace –, postrádám prostě energii, onen známý efekt, že se mohu s protagonistou na některém z aspektů sám ztotožnit, k čemuž by došlo, kdyby se místo fascinací arbitrární volby masového vraha tvůrci rozhodli hrát. Jediné, co mi z toho všeho pak zbývá, je dopředu vyčpělý manifest o poutavé moci nihilismu a mystériu indiference. V Luther S02E03-04 se vypráví ne tak vzdálený příběh o dvojčatech, kteří si našli způsob, jak se zbavit empatie, nebo spíše, řečeno s Lutherem, propadli hikikomori a takto rezignovaní k veškeré lidské realitě a závažnosti života hráli děsivou hru s lidskými životy podle starých RPG pravidel (s jejich důrazem na horizontální osu nepředvídatelnosti; Symbol of Chaos), přebíjejíce jeden druhého hrůzností a sofistikovaností zabíjení. Do této hry zapojovali hod kostkou. Podle detektiva si tím zjednodušili rozhodování. Hepnarové motivaci bych sice nediagnostikoval obdobně, protože jednoduše nejde o hru (přinejmenším nejde o soutěž s čímkoli a s kýmkoli, leda o vnitřní transmetafyzický experiment, obvykle nazývaný „pokušením“ či „provokací“), – ale koneckonců je nanejvýš podstatným znakem shody ono definitivní vypovězení empatie. Proto si prostě porovnávám vzrušení, jehož u mě dovedla navodit rivalita dvojčat ze seriálu Luther, a absolutní lhostejnost k této Olze.

S01E06 - CITACE: „When the facts before you are so filled with uncanny coincidences that perhaps the first step to seeing things clearly is not to find a way to dismiss those facts, but to, um, expand your sense of what reality might entail.“ Outsider si budu pamatovat jako svůj seriálový sunk cost effect. Investoval jsem se do něj kvůli jeho skvělé práci s napětím a celkovou náladou a pak u něj už prostě jen vydržel, otráven vyústěním v cosi přiblble mysteriózního. Samozřejmě tím hodnotím dílo jako celek, tedy i za volbu námětu, protože příběh je definován předlohou a ta mi vadí primárně. Ani poslední, desátý díl mi nijak nevykupuje druhou polovinu příběhu, který je vlastně o jakémsi metafyzickém outsiderovi, živícím se těly/emocemi a tím vyvolaným zármutkem. S01E10 zajímavě, za mě velmi sugestivně vysvětluje postavu Jacka, o němž už z minula víme, že se kdysi chtěl stát elitním vojákem, ale z nějakého dále neozřejměného důvodu se jím navzdory mimořádné kondici nestal. Zdá se mi, jako by svou vehemenci střílet do živého od toho zlomového momentu s tragickým sebepřemáháním krotil, protože mušku udržoval (předpokládám, že nezákonnou) střelbou do divoké zvěře a evidentně cyklil v alkoholismu. Byla to pro mě vůbec nejzajímavější postava a když démonickým outsiderem posedlý Jack Hoskins ostřeloval, vlastně jsem tuto explozi zadržovaných tužeb prožíval s nemalou empatií počítačového hráče. Bez nejmenšího důvodu nenávidět cíle jsem se nemohl ubránit pocitu, že se tu děje cosi nádherného, ačkoli samozřejmě zakázaného: „Mother Nature!“

„Die Entdeckungen haben sich dem Menschen aufgedrängt.“ (Franz Kafka, Tagebücher 1910-1923, poznámka z 10. 12. 1913; česky in Aforismy, Praha, Torst 2008, s. 36, překlad Rio Preisner: „Objevy se vnutily člověku.“) Člověk má vrozenu vůli k optimalizaci a je pak otázkou, je-li technologie vůbec čímsi nepřirozeným. Tak i evoluce by mohla znamenat, že lidským bádáním sebe sama reflektující šroubovice DNA je předurčena dospět k rozhodnutí vypořádat se s tlaku selekce unikající kvalitou eugenicky. Myšlenka šlechtění je neodbytná a vůbec nepromlouvá toliko k bláhovým technooptimistům, protože znamená naději pro všechny se sebou zoufale nespokojené nebo o budoucnost svých potomků se obávající zákazníky. Není vyloučené, že se ve velmi pravděpodobné modifikacím otevřené budoucnosti společnost ani nebude rodičů ptát, chtějí-li svého potomka geneticky neučesaného. Má veřejné dopady, čemu z nás se dostane práva spoluvytvářet příští podobu života. A bude to i záležitostí poptávky. Kdyby Gattaca netrpěl děrami ve scénáři (které hodlám odpustit a zapomenout) a nebyl zbytečně naivní, mohl příběh tohoto stále aktuálnějšího napětí mezi objektivními limity a cílevědomostí vykreslit věrohodněji. / CITACE: „We now have discrimination down to a science.“

CITACE: „I know. You know I know. I know you know I know. We know Henry knows, and Henry knows we know it. We're a knowledgeable family.“/ „"What If" is a game for scholars.“ / „There's no sense asking if the air is good if there's nothing else to breathe.“

CITACE: „Taky se neobětuje! Protože vy ten život nežijete! Vy ho jenom krájíte!“

Ani Žida se hrdý Árijec neštítí tak jako práce. Proto se neštítí Žida otročícího mu v domácnosti.