VictorMartel

Smál jsem se.

„And that's what it's all about. That's what the FBI could never understand. What Paulie and the Organization does is offer protection for people who can't go to the cops. That's it. That's all it is. They're like the police department for wiseguys. People looked at me differently, and they knew I was with somebody. I didn't have to wait in line at the bakery on Sunday mornings anymore for fresh bread. The owner knew who I was with and he'd come from around the counter. No matter how many people were waiting I was taken care of first. Our neighbors didn't park in our driveway anymore even though we didn't have a car. At 13 I was making more money than most of the grown-ups in the neighborhood. I mean, I had more money than I could spend. I had it all. One day... One day, some the kids from the neighborhood carried my mother's groceries all the way home. You know why? It was out of respect.“ Katolík Scorsese by si jistě nepřipustil, jak je tato úvodní výpověď marxistická. Statistické povědomí, že křivost poměrů křiví povahy, se stalo dějinným tématem marxismu a vedlo k rozvoji dialektických hypotéz. Tato nevědomá shoda s marxisty je poznatek vesměs obecný a k němuž měl celoživotní přístup jiný slavný křesťan, Jonathan Swift (A Modest Proposal). Pro mě z toho plyne, že bystrý katolík je možná schopen vidět totéž, ale odvaha se zastavila, když uvykl představě „onoho světa“. Proto mu patří mít svět plný mafiánů.

Výborná je scéna se zkrachovalcem (Carl Ekdahl) - 48.-52. minuta -, který pochopitelně nenávidí tu, s níž finanční pohromu prožívá, takže ji ponižuje a prokládá to omluvami: „Přestala ses mýt, nebo ses začala rozkládat?“ („Har du slutat tvätta dig eller börjar du ruttna?“) Ústřední erotogenní zónou tyrana je srdce nadouvající se samolibostí - 1:30:50 a dále: „Chci, abyste do mého domu přišli bez majetku. […] Chci, aby ses vzdala svého domova, svých šatů, šperků, nábytku, svých přátel, zvyků a myšlenek. Chci, abys opustila celý svůj dřívější život. […] Vstoupíš do nového života jako znovuzrozená.“ („Jag vill att du och dina barn ska komma till mitt hus utan ägodelar. […] Jag vill att du lämnar ditt hem, dina kläder, dina smycken, dina möbler, dina värdesaker, dina vänner, dina vanor och tankar. […] Jag vill att du kommer nyfödd till ditt nya liv.“) Neodolá, může-li polapit zátylek. Obětovat se mu znamená podvolovat se vzrůstajícím nárokům obětující zvůle. Libuje si v podmaňování, je jím fascinován a vynalézá stále nové způsoby, jak se cítit bohem. Nestačí mu ovládnout přítomnost podvoleného, musí ovládnout i jeho minulost, být mu absolutnem, vlastnit ho. To je biskupův poměr k nové ženě a ještě krutěji doléhá na děti. Nakonec si Edvard na kluka vymyslí domácí monstrproces (začátek 3. hodiny), v němž se o sobě nevinný obsah Alexandrova snu, který by jinak neznamenal než strach z otčíma, stává mystickým propukáním děsivého tajemství na povrch reality. Je si natolik jistý pravdivostí udání, podle něhož chlapec takový sen vyprávěl, až se tím usvědčuje z pravdivosti snu, podle něhož je v podstatě vrahem. CITACE: Oscar o divadle: „Venku je velký svět. Náš malý svět v sobě občas ten velký zobrazí, takže mu pak lépe rozumíme.“ („Där ute finns den stora världen, och ibland lyckas den lilla världen spegla de stora världen, så att vi förstår den lite bättre.“) K závěru pronáší Oscarův bratr Gustav řeč využívající téměř obdobný příměr k malému světu na situaci rodiny. / KULTURNÍ ASOCIACE: Stará Helena Ekdahl četla dekadentní básně Sensitiva Amorosa (Ola Hansson), kombinující erotiku s morbiditou, a ve zjevné korespondenci k jejich základnímu sdělení shrnuje ohled za životem: „Člověk je zároveň stařec a dítě. A nechápe, kam se podělo celé to dlouhé mezidobí, které nám připadalo tak důležité.“ („Man är gammal och man är barn på samma gång. Man förstår inte vart mellantiden tog vägen. Den som ansågs så betydelsefull.“) Na konci rozčítá Strinbergovu Hru snů.

Jediná možná výtka je čistě subjektivní a zdaleka není tak konsensuálně zřejmá ani osobně jistá, abych kvůli ní snižoval hodnocení. Mohlo by se vysvětlit, kde se vezme takový člověk. Chtěl bych nějakou reminiscenci sadomasochisty. Nemyslím tím, že se ve filmech tak trýznivých má za každou cenu vymyslet nějaká okolnost přispívající ke srozumitelnosti o sobě nesrozumitelného pudu či postoje. Byl bych prostě jen rád za autorskou pomoc ohledně toho, z jakých zdrojů byla vyvozena představa posedlosti natolik mimořádné. / Umírajícím je dvakrát uleveno puškou. (Liz/Joanně na konci stejně jako jejímu muži na začátku.) / Nakonec chci poděkovat uloz.to za to, v jakém stavu se ke mně film dostal, protože je to při všech obsahových kvalitách také velkolepý estetický zážitek. Platí to samozřejmě jak v rovině visuální produkce, tak, což je podstatně vzácnější, v případě zvuku, který tu mnohem více, než je obvyklé, plní funkci vypravěče: bez nadsázky – nejenže jsou tu celkem ordinérně některé příliš odporné situace ponechány zvukové stopě, celý film je zvukově moc pěkný a v jedné scéně doslova hraje i svými zvuky. V začátku III. kapitoly (Genesis) na mě zvuky přeživších po přestřelce a obklopující je divočiny krásně doléhaly, ale protože scénář vychází z premisy, že všechno je vlastně jinak a smysl opakované likvidace reverenda má vyjít najevo až na konci, vracejícím se k úvodnímu „As life progresses, images blur.“, je otázkou, jak se vše vlastně stalo, což vystihuje právě na konci výjevu v divočině průnik možného výstřelu zlatokopa s hromem otevírajícím výjev následující. Je to jeden z vícera bodů, jimiž Brimstone úmyslně mate, protože oba zlatokopy potřebuje zapojit do Joanniny minulosti. S tím souvisí, že Joanna je v začátku filmu uvedena jako Liz (Elisabeth), protože s tímto jménem zavražděné prostitutky se vydala za svým budoucím mužem. Jazyk si tu tedy nikdo neuřízl, byl uříznut jen jednou majitelem bordelu, a autoři se tak nedopustili žádné zhovadilosti, kterou bych jim neodpustil.

„Na mou věru, ani věci nebeské nebylo tak nesnadné vylíčit, jako když mám ukázat, jak je země bohatá různými kovy, úrodná a nevyčerpatelná po tolik století, jakkoli ji denně pustoší ohně, zkáza, ztroskotání, války, podvody, nejvíce však rozmařilost a vůbec vše, co lidé svedou zkazit.“ (Plinius starší - Kapitoly o přírodě, Praha, Svoboda 1974, s. 41; „Et, Hercules, non caelestia enarratu difficiliora fuerint. metallorum opulentia tam varia, tam dives, tam fecunda, tot saeculis suboriens, cum tantum cotidie orbe toto populentur ignes, ruinae, naufragia, bella, fraudes, tantum vero luxuria et tot mortales conterant.“; Naturalis Historia, II, 95 (93)) Není to tak dávno, co nám titíž lidé, kteří dnes popírají lidský podíl na globálním oteplování a s ním souvisejících rekonfiguracích v planetárních systémech, vykládali o neexistenci klimatické změny samotné. Jeden z nich, chronický lhář, po revoluci vyhrával volby mantrou svobody, podle níž privatizovaná ekonomika bude brzy produkovat bohatství podobné tomu v západních zemích; konvergenční tempo bylo vyjádřeno jeho předvolebním „odhadem“ z jara 1996, přirozeně vnímaným jako slib, že se průměrná mzda z 8 400 Kč za rok 1995 může blahodárným působením jeho vlády do pěti let vyšplhat ke 20 000 Kč; když pak 13. 11. 2000 článkem Jak je to s mými sliby dvacetitisícových platů? v MF Dnes korigoval některé dezinterpretace jakéhosi Pavla Kohouta, zlehčoval 81% propad reality za jím stanoveným maximem (13 200/84 = 157 %, 20 000/84 = 238 %) výmluvami, že přece nešlo o slib a jen odhadoval horní mez. Samozřejmě jen tak z věcných důvodů onen veřejný odhad neprováděl. Ekonomii odpustíme, že limity její exaktnosti z ní dělají obor spíše angažovaný, rozbíhající se do proudů konfliktních paradigmat, ne ale, že neoliberální receptáře prosperity pracují s vyprázdněnými schématy opírajícími se o fikci homo economicus, účelově zúžená pojetí racionality a leckdy masochistický kult soukromého sektoru, jako by právě veřejné externality kapitalistických disproporcí nebyly újmou na velkém počtu soukromých zájmů, – a už vůbec pak ne to, když se zdiskreditovaný ekonomický žvanil a vyznavač kleptomanie pouští do křížových výprav proti klimatologům a připomíná jim, že teplotní výkyvy tu přece už před desítkami tisíc let byly, a div je neškolí z historie meteorologického měření. Nejnovější, překvapivě nesofistikovaná figura spočívá v námitce klimatology přesvědčeným, že sami problematice zcela nerozumějí: nejsou přece geology, hydrology a meteorology v jedné osobě, dokonce si ani nenamemorovali periodickou tabulku prvků. Z takové figury opravdu běhá mráz po zádech, protože jen dokresluje resolutnost, s níž se hlupák vydává všanc kognitivní disonanci a s klidem stahuje ostatní do pekla vlastní stupidity. Přitom kdyby nám nějaký blázen neznající stupnici tvrdil, že jeho chaotické vrzání po strunách vyžaduje více znalosti než skladby Vivaldiho a že nejsme-li na tom podobně jako velikáni řemesla, nemůžeme tomuto bláznovi dokázat opak, jeho úspěch by byl mizivý a možná, že by získal slovo mezi komedianty.

„Well, I'd love to tell you what a monster you are, but I have to help bin Laden's nephew buy a co-op on Park Avenue.“ „If that were true, you wouldn't tell me.“ „We're listing you as a reference.“ Když si árijský filantrop, jehož základní kapitál vzešel z kořisti za rasových čistek, nárokuje výsadní respekt, protože možná naivně věří v jakousi rasově podmíněnou spřízněnost mezi ním a zakládající ideologií USA (padělané „Franklinovo proroctví“) nebo se prostě oddává terorem podporované iluzi národní pospolitosti, dostává tuto ochromující odpověď: nelišíš se od džihádistů. V civilizaci roztavených starosvětských identit začínají vynikat mnohem skutečnější rozdíly mezi jednotlivci nejen podle kompetenčního rozdělení úloh ve společnosti, ale nadto ve vazbě na skutečný příběh selfmademana.

Už jsem si dvakrát užil Andersonův osobitý a radikálně skeptický způsob, jak vnímat a vykládat události nekonvenčním příběhem a zacházením s postavami (There Will Be Blood/2007, Phantom Thread/2017). Tak jako už The Master/2012 ve mně ale Inherent Vice žádné sympatie nevyvolává. Naopak. Metafora zfetované matky („Suppose your mom was on smack.“) sice skvěle vystihuje vlastenectví, ale tradičně i tady si poslechneme klasické idiotské fňukání, že vláda „posílá svůj lid bezdůvodně umírat do nějaké džungle“. Skoro padesát let přežívá tato skrznaskrz prolhaná výmluva, třebaže nikdo nikam posílán nebyl, Spojené státy neměly povinnou vojenskou službu. Nadšeně se tam hrnuly kusy nesvéprávného dobytka, vychovávaného „k obrazu božímu“ a hlavně „proti komunistům“. Propaganda není vinna tím, že zabírá. Na mě taky nezabrala Hřibova zdravice (12. 3. 2019), jejíž servilitu nepamatují oběti Varšavské smlouvy a která tak otrávila vzduch ranního metra, že jsem si připadal jak v Deus Ex. Češi dnes dělají spojence psychopatům. Každý člověk má právo vyjmout se z rámce svého občanství a jako konkrétní osoba, nereprezentující nějaký stát, působit v zájmu jakékoli ji přesvědčující ideje ve všech koutech světa. Jsme v prvé řadě lidé a až pak občané. Já mám ale bohužel spoluobčany, kteří se z pověření státu a pod vlivem vlasteneckých floskulí slizkého ožraly promenují po Afghánistánu s pastelkami a univerzální mravoukou sebevražedně sebejistého Západu, zpestřují si to tlučením do adolescentů a provokují Tálibán, aby z čistě regionálních zájmů přešel k ambici globálních odvet. USA dotují tzv. obranný rozpočet více než 3 % svého HDP, ale bránit se od bojů za nezávislost nemuseli jedinkrát. Tento obří vojenský rozpočet o velikosti poloviny NATO (57 % za rok 2018; číslo nepočítající s aktivitou, která je schována pod rozpočtem ministerstva energetiky) sice neubránil newyorské turisty a dolar před útokem 19 stejně zfanatizovaných neandrtálců (z nichž 15 bylo Saúdů), zato v retardovaném Česku hesla jako „obrana“ pro okupaci, „hrozba“ pro pomstu a „hrdinové“ pro vypatlané žoldáky pořád zabírají. Ještě jedno srovnání za rok 2020: NATO se na světovém agregátu státních výdajů za zbrojení podílí cca 55 %, zatímco jí obklíčená Ruská federace pouhými 3 %, a pokud i budeme chtít odfiltrovat zkreslující faktor nominálního vyjádření a započítávajíce význam kupní síly vynásobíme ruská 3 % třemi, vychází nám, že se největší země světa docela sama ubrání nominální osmnáctinou, potažmo efektivní šestinou svého konkurenta. A ubránila by se, i kdyby to byla setina omezená na jaderný arzenál a očištěná o průmyslové příživníky. Z boha pravdy a lásky se vyklubala opice. Proto se vždy hladím po břiše, když jednou za čas dojde na to promile zelených vyžírek, které během okupace zhebne. / ČLÁNKY: https://www.nytimes.com/2018/11/26/us/politics/czech-soldiers-american-military-afghanistan.html; Joseph Lovell - Americans Can’t Give Up The Cult of War (https://foreignpolicy.com/2019/04/09/americans-cant-give-up-the-cult-of-war)

Ke Gibsonovým nekomplikovaně nevrlým postavám, vyprávěným paletou psích grimas, bývám rezervovaný. Noirově stylizované hře o neústupné sebeúctě porážející krátkozrakou vypočítavost mrtvých perspektiv linka „Surly Porter“ ale sedí. Herecky vyniká grázl Resnick (Gregg Henry). Oběma verzemi (Payback/1999) procházející refrén korekce nárokované částky stále pointuje motivaci.

Ucházející začátek, dobrý konec. Mezi tím jalový děj bez tragického napětí i komiky. Doba, v níž se antikomunismus snídal s ovesnými vločkami a sloužil filosofickým analfabetům (jako dnes tzv. „neomarxismus“) k odvádění pozornosti od inherentních rozporů kapitalismu, slibuje silnější vyprávění, než jaké je předvedeno tady. To se povedlo nedávno v Trumbo/2015. Přednost ale stále dostávají příběhy reflektující situaci v kultuře či publicistice (The Way We Were/1973, September/1987, The House on Carroll Street/1988, Majestic/2001, Good Night, and Good Luck/2005; Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull/2008 ve vědě) a nadto chybí odvaha ke konfrontaci, jakou by vyvolal film třeba o manželích Rosenbergových (kam samozřejmě nepatří fikce Daniel/1983). Ačkoli by i takovému námětu prospěly episody nevinných (Oppenheimer, Chaplin…), jeho ústřední ideovou hodnotou by bylo traktovat politické klima nikoli z pozice „nevhodně“ svobodomyslných obětí, nýbrž přesvědčeného nepřítele, který infiltroval tehdejší antikomunistické zřízení s cílem je geopoliticky zneškodnit. Fakt, že se nikdo nepostaví na stranu nepřítele, ale jen obětí, dokazuje definitivní triumf stupidity idealizující kapitalismus.

Protože si Nasir při prodeji amfetaminu říká o čtyřicetinásobek toho, co ho stojí, je mi ho sice líto o něco méně, ale hrůznější ukázku jak smůly, tak samotného právního provozu ve filmu neznám. Seriál předestírá justiční praxi tak nelichotivě, až to vybízí k otázce, zda uvězněné zlo je vždy také to horší. V úvodu děje jasně vyznačená a vzájemnou přitažlivost vysvětlující vzdálenost mezi situacemi a takřka povahami spíše poslušného, nadějného Nasira a Andreinou je tragickým během okolností rozpuštěna až k bodu, kdy je od sebe rozeznáváme už jen fyzicky. Determinismus v rovině pravděpodobnosti analogické reakce na podmínky, z nichž jsou některé sledovány statistikami odhalujícími vazby mezi nimi a jednáním, tu je vzat přímo z ulice s neoddiskutovatelnou tíhou každé příliš znevýhodňující nebo přímo osudové proměnné. CITACE: „I don't understand how the truth can hurt me.“ […] „Run the truth by yourself. Who killed this girl? Someone else? Or the guy with blood on him, his fingerprints on everything, and the murder weapon in his pocket? The truth can go to hell because it doesn't help you.“ / „So you, husbandless, childless, and in terror of losing the job you've devoted your life to, do what you know you have to do, what any woman over the age of 40 who deals with the public to earn a living has to do, what a reporter who works for Channel 7 News, before you know it, will have to do. So was it voluntary? You tell me.“ / „Jury selection isn't about selection. It's about getting rid of your nightmares. Anyone from law enforcement. Anyone from a law enforcement family. Anyone from a military family. No small business owners. No working-class whites. No elderly blacks. They're tired of getting mugged. No one who knows anyone killed on 9/11. No one who listens to Fox News. No golfers, no bowlers, no sailors, and absolutely no lawyers. […] Educated liberals are good, unless they got a kid died of an overdose. Jews, but not religious ones. Well, for this case it's complicated. Same with Muslims. Still, they tend to be I don't know. Who the hell knows anymore. […] You know who you really want? The prize of all prizes Young, urban women. Mmm. Because they don't give a shit about anyone's opinion but their own. And odds are one of them's gonna be on our side, just by accident.“