VictorMartel

Sam Peckinpah je ideálním režisérem morálně indiferentní pravdy o biologické komplementaritě selekce co nejzdatnějšího muže pro co nejzdatnější ženu, jak vynikají primárně v rovině své pohlavnosti (Platón, Schopenhauer). Jeho důraz na sílu a staré pořádky ho kvalifikuje k tomu, nejlépe vyhodnotit přednosti takového námětu. Za mě se tu vypráví příběh především o dvojitém ponížení ženy, která je znásilněná a zároveň si s vnitřním mravně interiorizovaným odporem k sobě uvědomuje, že se jí to v případě prvního z násilníků vlastně líbilo. Scénář tady přitom ale nejasně rozlišuje mezi jakýmsi pouze tvrdým mužem podle idealizovaného konservativního vzoru, který pro facku nejde daleko, ale ženu svým zvláštním, dnes už nepochopitelným způsobem respektuje, jakýmsi cowboyem minulosti, který je nucen matematikovi ženu závidět, – a zločinci, bažícími po tom, ženu prostě zkonzumovat. Nejasně, protože paradoxně on ji po svém vlastním násilnickém entrée, při němž konečně zažila starý dobrý orgasmus, před následným „suchým“ násilím neochránil. To si scénář schovává pro podivínského tvrdohlavého manžela, natahujícího si před zahájením svého milostného přičinění budík. Jako by byla znásilňována svou vlastní mravně pokleslou touhou po „pořádném chlapovi“ v protikladu k matematikovi nízkého vzrůstu, se kterým podle mravní dohody pokryteckého kapitalistického dneška má být spokojená. Penckinpah tu rozhodně nenabádá urostlé muže probouzet ženy k jejich ženství znásilňováním, ukazuje sebedrásání tam, kde si žena tím evidentně nejistá vybrala muže jen podle jeho statusu a chování, aniž by si hleděla znamení poskytovaných tělem. Je to dvojité ponížení, protože jednak ten nejintimnější kontakt s jiným člověkem probíhá bez ohledu na její suverenitu, jednak si během tohoto kontaktu musí uvědomovat jakousi jinou ženu v sobě, o kterou ji společnost okradla, když jí vnutila protipřirozené vzorce sexuálního výběru. Je hádankou, komu tu dát zapravdu, protože revoltu podniká i hrdá žena matematika proti přirozené ženě z minulosti, když hned na úvod vyžene ze silnice dávného nápadníka s jeho vzteklou násilnickou rodinou. Manželé sem přijeli za iluzorním klidem, aby nakonec mezi místními narazili na takové, kteří jsou fascinovaní podobně iluzorní představou USA jako země všudypřítomného násilí pro jeho kondenzovanou přítomnost v médiích. Narážek na problémové vztahy, společenské předsudky i slabiny jednotlivců je tu více, jak ukazuje jednání mezi manželi dějem napříč. Matematik David tu prožívá příběh muže nízkého vzrůstu (podle Nietzsche paradox), který je latentní zradou manželky probuzen k tomu, aby si po všem tom násilí, z něhož nakonec vyšel jako vítěz, který ji dokázal ochránit, uvědomil, že mu jako poslední, nezcizitelná a možná i nezděditelná proprieta zbývá jeho vlastní sebeúcta. Násilí přemohl a od jím nepřiznaně pohrdající manželky utekl. Takže násilí, jemuž museli společně čelit, je jako jednotlivce dokopalo k tomu, aby se vysvobodili ze jha falešné vzájemnosti.

Některé aspekty Mesrineovy chtivé existence se mi líbí. Existencí myslím, jak bytost vrůstá do kontextu ji určujících podmínek coby unikátní odpověď na něj, unikátní kombinace sklonů k reakci. Osoba je výpovědí o pobytu ve světě za ji determinujících podmínek i s ohledem na celkový řád, je svědectvím konfliktu mezi jejím bytím a bytím okolo, v kontrapozici k němuž dosahuje sebe sama identifikací svých zájmů a estetických nároků na spravedlnost. Z lecčeho může cynicky resignovat a redukovat svoje nároky na co nejefektivnější selekci, která by již netrpěla vnitřní náchylností k rozpornosti, jak se děje u osob bažících po majetku a ctižádostivých a zároveň respektujících nutnost jakési všem srozumitelné, legitimní proporce nerovného dělení finanční energie a moci. Spíše charismatický než obdivuhodný Mesrine je případem této vědomé seberedukce, jíž ale není cizí právě tak touha připadat si „lepší“. Když se rozohní v řeči u soudu nebo do záznamu o rozhovoru, zní povědomě, protože tyto polohy odporu zná film a samozřejmě jím ztvárňovaná skutečnost hojně. I nemohoucí snob z prvního dílu dostává tutéž odpověď. Únosce svůj požadavek na výkupné snadno opře o spravedlnost. Jeho oběť mu nemá co vyčítat a vlastně jen zhoršuje svou situaci, dává-li najevo rozčarování. Mesrine konsumuje luxusní vozy, přítelkyně, dekorace, všechno pohodlí, ale také etické placebo představy o své antikapitalističnosti. Například Fight Club/1999 si o poměrech myslí totéž, ale toto komfortní vědomí nespravedlnosti překračuje a útočí na systém v nitru samotného útočníka. Vykračuje z komfortní zóny vlastní výlučnosti a staví svůj zlozvyk být hlavně poslušným konsumentem do role nádoru určeného k likvidaci. Tyto příběhy tedy řeší kritiku systému opačně, Jacques cynicky. Není z dělníků ani z intelektuálů, je jakousi prastarou horninou muže jistého si svou biologickou hodnotou a rozhněvaného uspořádáním, které s biologií mu rovných zachází mrhavě. Jako by se středověký rytíř narodil do kapitalismu a třebaže má všechny předpoklady uspět konsensuálně, nesnese, že by respektu a štěstí dosahoval konsensuálně v meritokracii tak netransparentní, podezřelé a absurdní. Přitom Mesrine není právě „rytíř“, protože se nezdráhá vyhrožovat manželce pistolí. Zároveň nám předestřený příběh nenapovídá takřka ničím o důvodech k takovému vývoji v již vlastně hotového člověka na startu děje. Scénář je proto podivně nevyvážený a kompenzuje to přesvědčivým Casselem. Přiznám se, že je to pro mě trochu porno, dívat se, jak jedná s kapitalisty, aniž by sám byl opravdovým revolucionářem a chtěl pro sebe něco jiného než právě kapitalisté. Jedná s nimi úměrně tomu, že principem systému je rostoucí parazitní disproporce mezi kapitálem a prací. Krade a loupí, ale jen tam, kde už bylo nakradeno. Obírá banky a boháče a příběh předkládá toliko nepolitováníhodné zmetky. Jsou cíleně vybíráni a zabíráni nikoli při tvorbě hodnot, ale jen při jejich nepříčetné konsumaci, jako jsou nesmyslné residence, makety knih sugerujících vyšší kompetence (před otestováním reálné síly odrazující gesta, podnikaná ve snaze o bezpracný status, pozorovaná i v zoologii, třeba u ptáků, která bych pojmenoval jako „authority boost“) a samozřejmě námi všemi někdy vyhledávaná „zahálka“ požitkářského bytí pro sebe. Tvůrci si při psaní dialogů mohou být jistí, že válka proti soudobému statu quo zabere, protože co říká Mesrine, si tak nějak myslí skoro všichni. Jakýsi expert přes trh s nemovitostmi Ján Zibura nedávno (12/2019) poskytl serveru Ekonom rozhovor o vývoji tohoto produktu a jeho vnímání, jak je dáno rostoucí reálnou cenou. Zpovykaní ztrátoví novináři z Hospodářských novin budují fikci luxusu o stále širší paletě kdysi normálních jistot pracujícího občana, zatímco bydlí i jedí z cizí práce vykonané v ziskových podnicích jejich zaměstnavatelů, plníce politickou agendu právě takovými špinavými řečmi ve prospěch čím dál oprsklejšího kapitálu. Kdyby tak Češi, zlákaní fámou o mrtvém studentu Šmídovi ke svržení socialismu v Československu, věděli, že se bydlení ve vlastním promění v luxus a nájem si místo šestiny ze společných příjmů do třiceti let začne brát polovinu…, možná by spíš volali po komunismu padesátých let. Toto tvrzení opírám o dávno pozorovanou masovou oblibu loupeží ve filmech, kterou lze stopovat nejpozději od Bonnie and Clyde/1967. / Některé scény už působí technologicky pravěkým dojmem a loupeže bank i následné úniky jsou až neuvěřitelné. / Napřed jsem viděl originál a musím říct, že dubbing není uspokojivý, pokud jde o Casselovu celkovému projevu vlastní umanutost postavy. Ta je nejen vidět ve tváři, ale z originálního hlasu přímo zní, takže hlas herce spoluvytváří herecký výkon a doplňuje obsah vět nezaměnitelnou nesmlouvavostí.

Charlie Brooker mě jako žádný z filmových tvůrců konsternující sci-fi tematiky usadil tím, jak se vypořádal s metaforou „černého zrcadla“. Jeho projekt totiž rozmanitěji než kterákoli mi známá umělecká dystopie varuje před technologiemi akcelerujícími přirozenou temnotu v člověku. S01E01: Premiér upřednostní politickou kariéru před manželkou. Lidé mu vnucují hrdinství jakési zvrácené „obětavosti“ a on se jimi nechá vydírat. Jednoznačně nesnesitelnější je představa politické smrti než... akt oné „obětavosti“. Natolik dobře je totiž saturovanému libidu společenské obliby a důvěry, proliferovanému v záři reflektorů, že doslova položí na oltář drastického sebepopření i přirozený pohlavní pud. Publikum fascinovaně sleduje celou kauzu a nedokáže se odtrhnout od obrazovky, výraz ve tvářích střídá pokrytecké pohoršení zároveň uhranutých s obdivným dojetím. Dívka, která má být vzdáním se důstojnosti zachráněna, zde vůbec nepředstavuje hodnotu někoho milovaného a hodného jakéhokoli zásadnějšího obětování, má význam pomocného argumentu, který touze vidět premiéra obcujícího s prasetem dodává falešný náboj vznešenosti u stále určitěji to vyžadujícího publika. Na to chtěl únosce upozornit, když nastolil tuto mediální situaci a dále ji vystupňoval odesláním useknutého prstu (který patřil jemu, což podle scénáře v časové tísni druhá strana nestihla zjistit). I useknutý prst měl význam emocionální opory pro sebeobelhávající postoj, že nám jako publiku jde o víc než hody zvrácenosti, které politicko-zábavní mediasféra dávno normalizovala na úrovni myslitelných konceptů. Publikem jsme zde i my, kteří s odporem sledujeme takto usvědčené publikum. I my jsme usvědčeni. Sami se zaujetím čekáme až do konce, protože při vší vnímané odpornosti vyžadovaného „obětování“ nás přemáhá vehemence počkat si na rostoucí volbu a celkové řešení předkládané studie. Nejde o osobu premiéra, kterou by poddaní měli jakýkoli důvod takto hraničně nenávidět, vábeni jsou oni i my myšlenkou poníženého lidství. S01E02: Ve světě spravovaném na principu věznění a těžby „lidských zdrojů“ je i vysněný exteriér zase jen naaranžovaná a mírnější úroveň nesvobody pro privilegované. Vězni jsou ve výsledku všichni a ti, kteří tomu velí, sami podléhají zvnitřněnému diktátu vládnoucího ideologického algoritmu, devalvujícího autenticitu a znemožňujícího soukromí. Je to vize totalizované deprivace, která prostupuje celý systém orientovaný na virtualizovanou performativitu a falešnou představu toho, co to ve světě dotahujícím Marxem definované „odcizení“ (Entfremdung) znamenají „zásluha“ a „výkon“. S01E03: Technologie zajišťující věrnou, percepčními limity subjektu i následnými biologickými procesy neporušenou reprodukci libovolného životního momentu vytváří falešný dojem informační jistoty. Organickou paměť nahrazující nahrávací extenze tzv. „zrna“ přitom nejenže není schopna uchránit před nalháváním život jako takový, ale dokonce sama navozuje situaci, v níž vědomí snáze podléhá představě o spolehlivosti řetězce dosud učiněných životních voleb. Výbava biologicky neporušitelným záznamem nás před falešností neuchrání, život postavený na lžích pouze povrchově věrně zobrazí a potenciálně přivodí svému majiteli závislost žít ve vlastním životě stále silněji jiný život, věnovaný ustavičné analýze zaznamenaných scén za účelem přehodnocování života, vůči němuž i s podstatným přispěním takové technologie narůstá podezíravost. Takže nevyhnutelně dochází ke konfliktu mezi kumulovanou afirmací digitálně přesného podání minulosti a jí usvědčovaným bližním. Tuto předpojatost ještě posiluje možnost promazávání scén. Dovolím si extrapolovat, že tím dochází k vychylování viny ven a provinilost se vytrácí, jak skoro neexistují záznamy o našem selhání. S02E01 - CITACE: „You're just a few ripples of you. There's no history to you. You're just a performance of stuff that he performed without thinking, and it's not enough.“ S02E02: Komercionalizace spravedlnosti, zapřahující institut trestu do soukolí rostoucích zábavních požadavků čím dál znuděnější society, děsí a odpuzuje absencí sebekontroly toho, komu je tato funkce zřejmě „zeštíhleným“ státem slabomyslných kapitalistů svěřena. Ze zločince se stává předmět, kolem něhož lze opakovaně budovat výnosnou simulaci quasispravedlivého vyrovnání, a generovat tak velmi snadný zisk s legitimizujícím zapojením davové stupidity. Podnikatelský záměr není komplikovaný, počítá s trivialitou, že si lidé libují v pocitu vlastní mravní neohroženosti, jehož hlavním stimulem je možnost vymezit se vůči evidentním mravním úpadkům a ještě spíše hrozivým rozpadům lidské integrity. Cílem je tedy dodávat tuto příležitost mravního sebeujištění nabídkou spoluúčasti v trestání. Natolik nejistí jsme si svými jistotami, že je potřebujeme dobíjet. Jsou to baterie smysluplnosti. S02E03: McLuhanovým/Bělohradského jazykem řečeno, „globální vesnice uniklých sdělení o všem a o všech“ přivádí demokracii jako náměsíčného na okraj skály. Nejen ona, nýbrž vůbec nevyhnutelný odpor egokratů k zastupitelské demokracii. Nejenže je jisté, že politická třída je stále odtrženější a nadbíhá zájmům firem, my dokonce hluboce nepřiznaně chceme, aby zastupující „elita“ byla ještě zkorumpovanější než minule a v útrobách vládnutí železně zabudované (Michels) hroucení akcelerovalo, protože se nám příčí samotný systém, podle něhož jsou generovány stabilizační meritokratické fikce. „If you were preaching revolution, well that'd be something, but you're not because that would require courage and a mindset. And what have you got? Who are you? What are you for?“ S02E04: Co by to znamenalo, co všechno by se mohlo stát, kdyby předpokládané „já“ mělo svůj digitálně izolovatelný substrát? Nabízí se personalizovaná služba permanentní správy domácnosti, opřená o kopii osobnosti. Nabízí se mnohem efektivnější metoda výslechu. S těmito i dalšími možnostmi využití vzniká ale nová nebývale otřesná forma otroctví pro takto vzniklé virtuální klony a nadto možnost s nimi libovolně nakládat, včetně tortury do nicotnosti rozepjatým časem. Jednou jsem slyšel v českém veřejném prostoru dobře známého zrzavého kudrnatého pána chválit nejnovější technologie za to, že nás mohou dovést do kýženého ráje, že upload „duše“, který by jeho jindy vyjádřeným odhadem do 500 let mohl nastat, je vlastně jakoby anticipován starou myšlenkou ráje. Už tehdy mě osobně, ačkoli postrádám jím úzkostlivě pěstované vousy mudrce, napadlo, že život, je-li vůbec i v perspektivě mnohem delší věrně simulovatelný jakkoli výkonnou technologií, nebude svobodnější na základě smlouvy mezi klientem a firmou poskytující cloud. Předně by se subjekt vystavil riziku nekontrolovatelných zásahů do jím prožívané umělé reality a mohl se těšit na bezpočet perverzí, kolísání zákonitostí a mučení, ale samozřejmě by jeho nová digitální existence přece stále podléhala fyzikální realitě kontextu, v němž nadobro vězí HW. Neuvrhne-li ho v horším případě do příšerného fragmentu nebo mučivé smyčky, pak ho náraz asteroidu, slunečná imploze, tsunami, hurikán, válka, kladivo naštvaného údržbáře prostě zničí. Konec existence následkem mechanické poruchy by bylo velké štěstí, představím-li si, že upload osobnosti zvolený jí samou s cílem si zbylý život odesnít (jak předestírá S03E04) může dopadnout velmi podobně jako v S02E04 a překonávat muka popisovaná Dantem. Zpracuje-li se námět na úrovni mezního myšlenkového experimentu, začnou se popravy bez ohledu na dobu a způsob provedení nečekaně vyjímat jako humánní stadia spravedlnosti. S03E01: Darwinismus se kdysi zvrhnul v sociální darwinismus, který jsme s vyděšením zardousili, … abychom si na darwinismus sami začali hrát. Stalo se, že privilegovanost kapitálu absorbuje každé zvýhodnění plynoucí z byť „protikladného“ pojetí světa, jestliže takovou kombinaci umožňuje celkové nastavení politické atmosféry a hlavně k žádnému z pravidel selekce nereferující vstupní asymetrie, včetně prohlubující se kognitivní asymetrie a asymetrie profesních vazeb. Mezi miliardáři jsou hezcí lidé, ale zřejmě v ne vyšším poměru, než kolik jich je mezi spodními deseti procenty. Jestliže by kapitalismus čerpal svou legitimitu z latentního pokračujícího sociálního darwinismu, projevovalo by se to tím, že například horních deset procent se rekrutuje vyšším poměrem z biologicky zdatnějších těl než spodních deset procent. A dále by bylo nutné tento případný poznatek škálovat na ještě širší množiny a sledovat jej dlouhodoběji a plošněji. Přestože taková data nemáme, můžeme sledovat, jak je nám tento obrázek představován v důsledku přirozeného zájmu vyprávěcího média o vizuálně atraktivní těla. Jsme diváci, kalkul nabídky je tedy jednoduchý: vyhovět našemu zájmu trávit čas vyhraněný vyprávěcímu médiu s vizuálně zajímavými lidmi. Vznik a rozvoj vizuálně vyprávěcího média (filmu) nás přes situační komedie, detektivky, varianty akčního žánru a všechny subžánry showbusinessu (až po pěvecké soutěže) postupně naočkoval, že máme automaticky propojovat výkon, krásu a peníze v jeden celek, který nazýváme úspěchem a proti němuž je jakékoli rozpojené vyskytování těchto kategorií čímsi podezřelým. Hra na darwinismus, která fakticky znamená snahu o útěk před neúprosností brutálního darwinismu sociálního, využívajícího rasové a další předsudky k legitimizaci nekompromisní sociální hygieny, – tato hra má za cíl ochromit naše tázání po legitimitě zrůdně invalidní selekce, skrývané za oponou. Sociální kredit vzniká gravitací vyznávané obliby mezi vzájemně závistivými otroky mediálně petrifikovaného algoritmu, jímž je mýtus úspěšného člověka. Tím v žádném případě není matka, natož samoživitelka, není hasič, zdravotní sestra, učitel, policista, pekař, ač si úspěch člověka jako takový bez nich ani nelze představit. S03E04: Simulace reality třeba i jen o velikosti měst, jako je San Junipero, je matematicky nemožná, ledaže by to byla realita tuze komprimovaná. Kdysi jsem zpozorněl vůči sklenici na stole a příborovému noži nedaleko od ní a když jsem uvážil, kolik informací je tu vměstnaných o jejich pozici vůči všemu v okolí, o jejich rýhách a světelných odrazech, ukázala se myšlenka absolutně věrné simulovatelnosti přirozeného světa falešnou. Místnost v domě je z výpočetního hlediska nepředstavitelně složitým vesmírem. Svět je jakoby samorozvíjející se „konkrétní“ matematikou, mající za sebou miliardy let a „expandující“ přinejmenším rychlostí světla. Nemáme ani pojmenovaný, ani určitelný řád pro to, jakým zlomkem by byl příborový nůž u mě na stole ve vztahu k vesmíru. Pokud ale budou informační technologie virtuální realitu získávat přirozeným světem pouze inspirovaným modelováním, přenosem vybraných dat místo marných pokusů o absorpci, je dobře možné, že za stovky let si naše kopie s úměrně redukovaným, k té komprimovanosti netečným vnímáním budou užívat simulované stavy, které by snad někdo nazval rájem, zatímco ten, kdo by ještě věřil na starý „ráj“, by zřejmě prožíval krizi svého přesvědčení a sotva přiznal svému bohu, že je v jeho světě, má-li být opravdu jeho výtvorem, něco takového možné. S03E05 - PODOBNÉ: zakončení bourneovské trilogie (2007). S03E06 - CITACE: „It's just a shame it's necessary.“ S04E05 - CITACE: „You're still trotting about gazing up everybody else's assholes all day long. What kind of society is that?“ „An equal one?“ S04E06: Jakkoli je i zde předvedený myšlenkový experiment o reinstalovatelnosti vědomí podnětný, podle mě nepracuje s validní možností. Není to jako u počítačů, kdy programy ve výrobních linkách mohou zřejmě stejně tak běžet v osobních počítačích, protože princip výpočtu (transistor) a rozdělení úloh (ústřední výpočetní jednotka, pracovní paměti, úložiště, specializovné výpočetní jednotky...) jsou napříč počítačovými řešeními stejné a konkrétní řešení se liší pouze na úrovni optimalizace. Osobnost může vyrůst jen v komplementárním mozku, vůči němuž je organicky imanentní. Mozek není jako počítač, software člověka není tak obecně použitelný jako software počítače, protože tkáň není soustava transistorů a srovnávat lidský mozek s počítačovým HW by bylo, jako přisuzovat čtverci vlastnosti kruhu. Proto je nesmyslná představa, že by mozek bylo možné obsadit jiným vědomím, má-li být vědomí polem reflektující se osobnosti, všechny jejíž návyky a představy o vnějším i sobě byly zformovány provozem na „dosavadním“ mozku.

KOMENTÁŘ K 1. ŘADĚ: Seriál je při vší základní velikosti nepochybných kvalit, jimiž si lze jedině vysvětlit jeho seriózní zásah estetikami napříč, také skvěle připravenou návnadou. Momentů, kdy jsem tuto vypočítavost zaznamenal, nebylo málo a raději je všechny zapomenu, než abych je tu jeden po druhém znechuceně shrnoval. Hodnotu rodiny seriál propaguje bezchybně. Dojímal mě a propojit naše tolik disparátní příběhy replikami pro všechny umí tak, že jeho scénáristům závidím. Zároveň se ale zacyklil do jakéhosi emočně metabolického pravidla pořád stejně padajících a zvedajících se postav, což je nejvíce patrné na nekonečně rozmlouvajícím páru Tobyho a Kate. Navíc se nemohu zbavit (rasistického?) podezření, že nápad anticipovat Randallovu kariéru zálibou v Rubikově kostce pochází z The Pursuit of Happyness/2006. A samozřejmě jste-li ze sebe zklamáni, protože vězíte v obezitě, v povrchních vztazích nebo v hypochondrii kancelářského workoholika, potažmo máte-li jen nezvladatelné nutkání se do nich vciťovat, abyste mohli zapomenout, že jste na tom ještě hůř, najdete se zde o to „spočítaněji“.

CITACE: Sloth is the curse of the aristocracy.

Především během scén věnovaných trýznivému nenalézání „sebe sama“ a nekompatibilitě mezi zamilovanými uplatňovaný vypjatě afektivní přednes mě povážlivě často zrazuje od doporučení. Spíše uvnitř dílů než mezi nimi u mě proto hodnocení kolísá mezi 60 % a 80 %, ale protože tu hodnotím jediné fantasy, z něhož mi není trapně, a dokonce jsem si při vší instinktivní resistenci k fantasy produkci osvojil základní znalosti zaklínačského cyklu, zkusím věřit, že jako jsem se tu častěji cítil velmi „netrapně“ a měl o čem přemýšlet, bude i pokračování přinejmenším obdobně odvážné, hloubavé a inovativní. CITACE - S01E01: Wizards are all the same. You talk nonsense while making wise and meaningful faces. / All good predictions rhyme. / Evil is evil, Stregobor. Lesser, greater, middling it's all the same. CITACE - S01E03: Would it frighten you to know you're not privy to every one of my thoughts? / You say this is all life is to you, but there is a vortex of fate around all of us, Geralt, growing with each and every one of our choices drawing our destinies in closer.

Moje zkušenost je, že za každou cenu intelektuální odkazy na aktuálno mohou tomuto filmu jenom uškodit, protože takto sledován by trpěl mnohou nekonsistencí. Bude to asi moje chyba, ale já z takových referencí dospěl k očekávání, že snad půjde o spin-off čerpající ze série toliko universum za účelem aktualizované reflexe sociálních poměrů. Joker počítá s tím, že do něho motiv sociální dysfunkce nějak podvědomě promítneme, inspirováni vlastní zkušeností v tomto světě. O příčině sociálních nepokojů, které přicházejí až někde ke konci filmu, který je do té doby celý o psychopatovi, nepadne za celou dobu ani slovo, k řešení viny nejsme vedeni žádným jasně usvědčujícím výjevem. Máme nějak, kdo ví, proč, v rozuzlení děje akceptovat, že se nehodami ztrápený psychopat stává vůdcem z neznámých důvodů zbídačených mas. Film jen ukázal chudé a bohaté, ale pokud jde o příčinu, není k ní ani náznak, což mě vede k názoru, že se tvůrci rozhodli nabídnout film jako katalyzátor k vlastní sociální sebeidentifikaci divákům, kteří onu příčinu subprocedurálním kalkulem ke smyslu sdělení „doloadují“. Narativ se tak doslova hravě opírá o inspiraci reálným světem. Proto si nejdřív zapřemýšlím o metakritické vytěžitelnosti díla. Z některých řečí před zhlédnutím jsem tedy podlehl zdání, že film je postaven na kritické reflexi ekonomického vývoje po roce 2007, ale i když je tu linka sledující třídní napětí, 1) nastoupí až po uplynutí třetiny příběhu, 2) uvede tento konflikt tím, že proti sobě postaví dvě interpretace toho, proč Arthur poprvé zabíjel. My vidíme spíše nekorelovaného než zcela netalentovaného a také potenciálně dobře vypadajícího mládence, jemuž nebyl vštěpován návyk sebekázně i péče o celkový dojem a jenž má nadto poněkud nadprůměrnou smůlu na střety. Spíš smolař a blázen než odíraný dělník. Už podruhé během krátké doby ho přepadnou, načež v sebeobraně zareaguje pozabíjením útočníků. O sympatizanty tu nebude mít nouzi, zákon preferujeme z opatrnosti a protože nechceme působit barbarsky, ale nemálo z nás je spokojeno při pohledu na to, jak to vyřídil. Nejde o útok sociálně rozhořčeného teroristy, ale o ultimátní sebeobranu, která nevyhnutelně zachutná jako v závěrečné scéně „klaunovská“ krev kolem huby. S touto reakcí budeme souhlasit bez ohledu na to, jak ekonomicky situovaný byl útočník. Proto jsme sympatizovali s protagonistkou The Brave One/2007. Arthur v nejmenším nepřipomíná francouzskou „žlutou vestu“, německého voliče AfD nebo jakéhokoli politicky profilovatelného teroristu. Uvízl někde v propastné tužbě po váženém otci, svou mobilní matku myje ve vaně a umínil si bez jakéhokoli pokusu o sebereflexi, že bude komikem. Nevidíme možnosti Gothamu ve vzdělávání a rekvalifikacích, nevidíme snahu zkusit něco jiného, jen nějak bez konkrétních kontur máme počítat s tím, že svět je tady rozdělen mezi bohaté producenty a chudé konsumenty, aniž bychom viděli jinou výraznější ekonomiku, než je ta čistě zábavní a celá odkázaná na debilní smysl pro humor. Zatím záhadně se živící konservativní autorita, mediálně privilegovaná za své kapitalistické zásluhy (otec budoucího Batmana), televizním konsumentům namlouvá, že k zabití muselo dojít ze socio-ekonomických pohnutek, a to jen proto, že postřílení pánové, na první pohled řadoví kancelářští beta samci, jimž mohl Arthur závidět nanejvýš úvěry a šaty z výprodeje a s nimiž, jak se přiznal, jejich zaměstnavatel ani nepřišel do styku, nevypadali jako bezdomovci. Zatímco my jsme viděli podruhé přepadeného muže, který se, souzeno z jeho výšky, neumí prát, jak beze svědků postřílel evidentně frustrované pitomce, jimž s pohrdáním odběhla samička. Na konec se sice dozvíme, že to byli yuppies, ale stále počítám s předpokladem, že sleduji kritiku našeho systému, a pak musím uvážit fakt, že tihle úžasní finanční bijci – jeli metrem. Programovým násilníkům by navíc nekonvenovala podstatná okolnost, že zabíjel zbraní, kterou ve svém dospělém věku ani nechtěl nosit. Podobně jako The Brave One je Joker předávkovaný nehodami a proti The Brave One trpí ještě tím, že po vzoru předchozích gothamovek není zrovna konkrétní. Pokud měl film vyjádřit nějaký aktuální antagonismus mezi socio-ekonomickými „třídami“ (což je stále problematičtější kategorie), spíše než to by k němu sám přispěl tím, jak je mimoběžný s realitou těch „dole“, jimž se bude příčit jeho nekonkrétnost a reality se štítící fantaskní intelektualismus. Jokerovi totiž chybí reálie světa, který by měl kritizovat. Přitom není samozřejmě možné efektivně kritizovat poměry bez vysvětlování a já nemohu takový film posuzovat v téže rovině, jako jsem mohl u Scorseseho Taxi Driver/1976 nebo Schumacherova Falling Down/1993, jež se oba dotýkají objektivních i subjektivních příčin konfliktu mezi protagonistou a prostředím. Budu předpokládat ještě cíleněji, že jde o kritiku dnešního kapitalismu. Arthurův domnělý otec je kapitalista, Arthur antikapitalista. V polovině příběhu se ale Arthur za Waynem vydá do jeho sídla se zjevnou primární snahou o sblížení, z něhož by mu plynula výhoda být synem kapitalisty. Jaký je pak Arthur asi antikapitalista? Nejde mu o hloupost systému, který tu, opakuji, nemá ani konkrétní kontury, jde mu o jeho osobní situaci, v níž kalkuluje podle téhož vzoru jako lidé typu Waynea: ne „co by bylo správně“, ale „jaké jsou mé možnosti“. Když Arthur škrtí muže přes bránu Wayneova sídla, rozhněvaný, že tvrzení o dědických nárocích někoho rozesmává, musí být přece každému jasné, jak moc chce být synem právě tohoto otce, i když později na pánských záchodcích naléhá na Waynea s tvrzením, že mu šlo jen o trochu obyčejné vlídnosti a prosté objetí. Tato představa otce je určitě víc v kurzu, než kdyby jím měl být třeba automechanik. Proto nepůjde o revoluci, ale o pomstu, ničení samo nabude přitažlivosti na místě postupně zdrcené naděje. Tím jsem se vypořádal s údajnou antikapitalističnostní příběhu. Arthur zjevně mnohem odevzdaněji snáší svoji objektivní znevýhodněnost a nám není ani známo, jak se v ní octnul, vidíme jen společnost rozdělenou na demonstranty a nevzdělanou buržoazii bavící se právě toto odsuzujícím Chaplinem. Co Arthur snáší mnohem hůř a nakonec snést nemůže, je fakt, že je nemilovaný nebo odmítaný těmi, o které projevuje zájem (šílená matka se nepočítá). Možná to bude znít divně středostavovským intelektuálům, ale většina tzv. neúspěšných má pořád ještě velké štěstí na fungující sociální vazby, jimiž ostatně nezanedbatelná část prokazatelně kompenzuje své finanční slabiny. Víc než kohokoli z dnešního prekariátu mi „horký brambor“ Arthur připomíná právě nekorelované individuum, jaké se snáze najde mezi těmi, kdo jsou přesvědčeni o své nedoceněné mimořádnosti, i kdyby měli příjmy horního decilu. Abych to shrnul, nebojím se, že by lidé natolik polámaní tvořili počty mocné bořit zaběhané pořádky. A když se s oblibou sahá po odkazu Hérostratově, jako by i tento moment touhy po věčnosti zapadal do kdejakého masakru, zapomíná se na to, v této uspěchané snaze vypadat pořád sečtěle, že Hérostratos nevraždil. S vyšinutím vraha má Hérostratovo počínání společné snad jen to, že nespustilo, při vší nepochybné nespokojenosti otroků té doby, žádné sociální hnutí. Hnutí vedoucí k proměně společnosti spouští intelektuální a dotahuje konspirační agenda, která samozřejmě pracuje s kriticky zoufalými davy, aby měla čím tlačit na sílu peněz. Další námitka, kterou mám proti upřílišněně sociálnímu zařazování Arthura, je, že mu přece po jeho obratu k režimu Jokera všechno až náramně vychází. Dokonce vidíme, že odpravování lidí, které spustila sebezáchovná vůle a posunula nenávist, tedy cosi „příliš lidského“, řečeno s Nietzschem, se vyvinulo v posedlost lovem, takže výběr kořisti se již nemohl nechat svazovat pocitem újmy. Spravedlnost přestala být zapotřebí, nehodila se, protože Arthur by se omezen na pomstu nemohl nadchnout pro zabíjení kdekoho se stále nižším až žádným stupněm provinění vůči němu. Červené víno bývá často doporučováno „with game“ a toto slovo prozrazuje, že k lidskosti patří i „nelidskost“ vnímání asociujícího lov s hraním. Tu už mi antihrdina neevokuje původní hněv, ale nově objevenou identitu moci brát život. Z chybujícího odražeče neuctivosti se Arthur promění v mašinu převahy a dostane, co si umane; stává se z něho pohádkově úspěšný dravec. Z absolutního břídila absolutní vítěz. Opět naprosto mimo šedou realitu všeobecně haprujícího života. Z realisticky vysvětlovaného záporáka se stává původně nevysvětlovaný Joker - čiré zlo. Zlom nastává v důsledku původního určení postavy, jejíž komiksová síla spočívala právě v indiferenci vůči všemu hodnotovému. Tato potřeba postavu kauzálně „interpretovat“ vznikla vně komunitní poptávky, protože konsumenti komiksové produkce si obvykle vystačí s prostým konceptem hrdina vs. antihrdina a snahy o aktuální společenské přesahy ty „ortodoxní“ z nich úplně míjí. Chtějí napěchovanou akci a morálně neproblematizovaný konflikt. Antihrdinovo zlo je pro ně „přírodní silou“ a v tom je jeho nesměnitelný půvab, mohu-li parafrázovat názor Matěje Svobody z MovieZone Live #132 (7. 11. 2019, GamesczTV). Nakonec nepopírám, že tímto vysvětlený Jokerův příběh ve svém obsahu i provedení koresponduje s náladami ve společnosti rozčarované z prohnilosti systému, ale i kdybychom my diváci nežili v zadluženém světě se stále skromnějšími pracujícími a všude vládla euforie, proměna Arthura v Jokera je determinována jeho dosavadním povahopisem. Je mu souzeno být v minulosti tím, co se hodí pro již odvyprávěnou budoucnost. / V příběhovém universu se lidé smějí věcem, které vůbec nepůsobí směšně. Gothamovský svět tak není stylizován jen co do výběru věcí hmotné povahy tím, že jde o prequel k postavě Jokera, ale má i jiný smysl pro humor, který snad není ani zastaralý nebo překonaný, ale spíše zlověstně divný. Nechci si vůbec představit, že by se i v 70. letech takovým větám smáli a platili za ně. Jokerův výstup má z mého pohledu nějak schválně nastavenu nízkou laťku v ubohé produkci přesto „směšných“ komiků gothamovského publika. / Dvakrát velký smích: zbraň propadnuvší skrz nohavici, trpaslík čekající na odemknutí. Sugestivně napsané, excelentně zahrané.

Překvapivě dospělé, přesvědčivé a vtahující. Psychologie postav v rovině retrospektivní geneze i více než jen pochopitelných reakcí na nové podněty zvládá sdělit vnitřní konflikt leckterého středostavovského adolescenta a typické nesnáze a úzkosti plynoucí tu z rozčarování nad prázdnotou předsevzatých cílů, tu z nenaplněných očekávání nebo čirého nedorozumění.

Tu a tam se šťastnější části lidstva dostane výsady, že má ke komu vzhlížet, za kým jít a s kým se třeba i hádat bez toho, že jediným výsledkem byly vyčerpání, zmar a prázdnota. Pohlednost, vzdělání a původ sahající až k aristokracii nahrávají všem méně pohledným, vzdělaným a vychovaným, aby dojem z takto vzácného průniku výhod oslabili pomluvami. Než aby se zamysleli, co je na legendě bez ohledu na stranu tak přesvědčivého, že se právě musela stát legendou, ulevují si od hluboce vnímaného pocitu vlastní zbabělosti k realitě bezohlednými dehonestacemi. Mám tím na mysli všechny ty zapřisáhlé antikomunisty, kteří zbožňují svůj kapitalismus nad veškerou fakticitu a Che Guevarovu přičinlivost nemohou vystát hlavně proto, neboť se s týmiž i vyššími možnostmi k soukromému profitu vydal dělat pořádky ve prospěch okrádaných. Pokud vím, moderní dějiny latinské Ameriky nepamatují jedinou úspěšnou éru, která byla spojena s podporou ze strany Washingtonu. Odpor napříč celým tak rozsáhlým územím právě k těmto zdrojům politiky ještě podtrhuje fakt, nakolik setrvačné jsou ty neúspěšné éry, na nichž se vedle důsledků jim předcházejícího rozkrádání (Venezuela bude jednou provždy postižena podivnými cenami ropy a korupcí z dob před Chávezem) podílejí často velmi represivní a nedomyšlené socialistické experimenty, jejichž kriticky vytrvalá lidová podpora by byla nemyslitelná kdekoli tam, kde by napřed neřádila neviditelná ruka trhu. I proto pohrdám nejen antikomunismem, ale vůbec každým myšlenkově nenamáhavým a postojově laciným antitotalitarismem, jímž se bez sebemenšího dokazování může honosit každý, kdo si ze školy a televize pamatuje, že komunismus je hlavně totalita a zločin, zatímco kapitál přináší svobodu, selekci dobrého a konec dějin. 11. prosince 1964 ukončil svůj projev na Valném shromáždění OSN nesmlouvavým poselstvím „Patria o muerte!“, s nímž spojené revolucionářské autorství musí všechny národní konservativce dohánět k nepříčetnosti závistí hořícího nemehla. Pro mě je taková proklamace otiskem romantického ducha, jehož sepětí s dějinnou dialektikou se vyčerpalo, když se z komunismu stalo falešné heslo spíše bezhodnotové studenoválečné geopolitiky. My už žijeme ve světě, kde jsou vlast a národ ideovými artefakty bez náznaku reálného substrátu a konsekventní „obrozenecké“ aktualizovatelnosti. Jsme natolik „národně“, civilizačně a ještě více zájmově promícháni, že nezbývá, než doufat, aby toto provolání nonekvivalentní výzvy nebylo prorockou výstrahou. Už proto vím, že mezi přesvědčením Che Guevarových soudruhů a demisi kapitalismu pozorující pasivní skepsí našeho století zeje historická propast nesdělitelnosti. Nedovedu si představit, že by tito asketičtí bojovníci revoluce konsumem pacifikovanými socialisty dneška, mezi něž patřím, nepohrdali více než samotnými kapitalisty. Ponížen tímto srovnáním bych se mohl poddat zuřivé nenávisti a podobně jako antikomunisté domněle „demytizovat“ legendu. Vím ale a hodlám si zachovat vědomí toho, čím nejslavnější revolucionář tolik fascinuje, - mimořádným propojením odhodlání, intelektu a statečnosti. Pokud by se už někdo rozhodl přece i tyto kvality popírat a celé dílo chtěl negovat jakože objevným přirovnáním této charakteristiky k ideologickému fanatismu, jen se dotýká rovněž stále cennějšího rysu, že totiž Che Guevara byl ideolog přiznaný.

„If I could have anything... this would almost do.“ „Almost.“ Prokletí věčné nespokojenosti vyvěrá z nejhlubšího tušení o marné snaze zařídit si štěstí, za které bychom s vírou poděkovali.