Joker

Nevítal jsem origin od samotné první zmínky s pražádným nadšením, protože na Jokerovi mě vždy fascinoval opar tajemna, skrz který nikdy úplně nepronikne žádná z teorií o jeho původu. Proto je Phillipsův vysněný projekt přijatelný právě jen tak, jak byl původně zamýšlen. Jako samostatný příběh mimo myslitelná pokračování či odbočky, tedy směr, který film sám popírá kroužením kolem Bruce Wayna. Za zlomový nepovažuji ani tak přístup, kdy se jde pod antagonistovu kůži natolik hluboko, že není možné s ním alespoň v konkrétních epizodách či obdobích silně nesympatizovat, ale spíš Phoenixův ponor á la Klaunova zpověď. Od něj se oči odtrhávají jen velmi těžko, jakkoli jde vzhledem k záměrným fyzickým nepříjemnostem (vychrtlost, smích) o podívanou téměř masochistickou. (10.10.2019)

Ano, v podstatě je to banální a v až překvapivě mnoha ohledech méně sofistikované než jak se to tváří (krom ryze geniálního nápadu se smíchem a finální "relativizace"). Ano, je to v citování/následování scorseseho předobrazů v podobě Taxikáře a Krále komedie až příliš okaté a důsledné, než aby to šlo považovat za klad. Ano, nepřekvapí to průběhem či vyústěním. Ovšem zároveň se nedá popřít, že to co Sher dělá s kamerou, Guðnadóttirová s hučivou (ne)hudbou a především Arthur Fle... Ehm, Joke... Ehm, Phoenix, to dohromady dělá snímek, který znepokojí, zadře se pod kůži a nevyprchá s náběhem závěrečných titulků. A to dokonce i bez omluvné obezličky "v rámci komiksových filmů". Což není vůbec málo. (04.10.2019)

Podzim filmových zklamání pro mě bohužel pokračuje. Pokud bych na Jokera koukal jako na comicsový nebo dokonce DC film, musel bych ho považovat za výjimečnou podívanou. Jestliže k němu však chci přistupovat jako k ambicióznějšímu dramatu, které bere téma šílenství, neschopnosti zapadnout do společnosti a lidské krutosti vážně, tak už to taková sláva není. Phoenix je v hlavní roli výtečný, především ve scénách, kdy může řekněme exhibovat. Když je na plátně sám a prostě mu "rupne v bedně". Jakmile má ale být součástí většího příběhu a děje, ukáže se, že film vlastně nemá moc co nabídnout. Veškeré zvraty a překvapení jsou dost banální a celý "pád do šílenství" je vlastně hrozně předvídatelný. Joker skvěle vypadá, má výbornou hudbu a perfektního představitele hlavní role, přesto zůstává až příliš obyčejný a ve své podstatě ne moc zajímavý, protože jen variuje podobné filmy a sází na podobné postupy. Nehledě na fakt, že Joker jako postava je pro mě mnohem zajímavější jako šílenec, jehož šílenství nelze definovat nebo najít jeho kořeny. Alfredovo všeříkající "Some men just want to watch the world burn" z Temného rytíře mi jako sonda do mysli Jokera přijde zajímavější než celý tenhle film. (28.09.2019)

Ano, je to učebnicová definice midcultu, ano, je to nepokrytá odvozenina lepších filmů, ano, je to předžvýkané jak stádem krav pro tupá telata, ano, Phoenix chvílemi balancuje na hranici plné retardovanosti, ano, má to eleganci snaživého školáka, který se dnes ráno dozvěděl o existenci systémové nerovnosti a teď se naléhavě potřebuje vypsat (no co, prošli jsme si tím všichni). Úplně otrávená ale být nemůžu, protože jen vzácně se stává, aby študácký zápal měl podobu hollywoodského mainstreamu, a ještě vzácněji, aby hollywoodský mainstream básnil o nutnosti co nejdřív oprášit gilotinu. A já se fakt nemůžu zlobit na něco, co mi opakuje, že lhostejná nerovná společnost si sama vyrábí záporáky, jejichž rukou zaslouženě pojde. U Thanose se o tom dalo diskutovat, ovšem Joker skutečně je nevyhnutelný. (23.10.2019)

"Promiňte, že se směju, jsem nemocný." Jsem moc malej masochista na to, abych se dokázal dvě hoďky bavit depresivním přerodem šílenýho magora s nepříjemně skřehotavým smíchem ve slavnýho šílenýho magora s nepříjemně skřehotavým smíchem. Kromě deprese mě ještě docela zaujala ta nekonečná nuda a hlavní hrdina chladnoucí v ledničce. To asi někdy zkusím. A taky chci vyzdvihnout show Murrayho Franklina, protože to bylo jediný místo, který mě na chvíli donutilo přestat zívat. (07.10.2021)